Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Natalie Dessay: Pro herce jsou možnosti nekonečné!

    Jsem herečka, která zpívá, to o sobě vždy říkala operní zpěvačka, sopranistka Natalie Dessay. Nešlo o bonmot. V operních rolích uměla hrát tak naplno, jako by u toho ani nezpívala. Od roku 2013 svá slova naplňuje ještě důsledněji. Věnuje se činohernímu herectví, a zpívá-li, není to v opeře. V současné době její jméno září na průčelí pařížského Théâtre Montparnasse, kde hraje v inscenaci hry Stefana Zweiga Legenda jednoho života.

    Když jsem Natalii Dessay požádala o rozhovor, chtěla jsem české čtenáře blíže seznámit s její „druhou“ kariérou a ukázat, jak o herectví přemýšlí umělkyně se zkušenostmi z opery i z činohry. Ale nešlo mi jen o to. Za pozornost stojí také věcnost a racionalita, s nimiž mluví o všem, co dělá. A bude-li vám po přečtení tohoto rozhovoru připadat, že ve srovnání s ní jste naprostí lenoši, nezoufejte si. Nebudete v tom sami.

    Legenda jednoho života je váš třetí činoherní projekt po roce 2013, kdy jste opustila kariéru operní zpěvačky. Dovolím si proto parafrázovat váš výrok: nyní jste herečkou bez přívlastku.

    Herečkou jsem chtěla být, už když jsem byla dítě. Studovala jsem činoherní herectví, ale pak jsem zjistila, že mám dobrý hlas, a opera pro mě byla způsobem, jak se rychleji dostat na profesionální jeviště. Velmi se mi líbilo učit se rozumět hudbě a zpívat, ale mým skutečným cílem bylo činoherní divadlo. Když jsem potkala svého manžela, bylo mi třiadvacet let. Řekla jsem mu, že až mi bude padesát, budu činoherní herečkou. Své slovo jsem dodržela. Příštích třicet let se budu věnovat činohře a písním.

    Cítím se jako věčná studentka…

    V jednom rozhovoru z úplného počátku své operní kariéry jste se vyjadřovala v tom smyslu, že hraní je pro vás příliš bezprostřední, že hudba vám umožňuje emoce vyjádřit líp.

    Ne, bylo to jinak. Když jsem byla mladá, nikdo mě jako herečku nezaměstnal. Bylo tak těžké uplatnit se! Nikoho jsem v profesionálním divadle neznala a myslela jsem, že žádnou práci v činohře neseženu. To zpěv mi dal práci!

    Proč jste operu opustila už ve svých čtyřiceti osmi letech? Mnozí operní umělci zpívají i ve vyšším věku. Už pro mne nebyly žádné role. Můj typ hlasu mě předurčoval pro role mladých dívek, služek a kurtizán.

    Z operního jeviště vás ale nikdo nevyháněl, naopak. Fanoušci vaše rozhodnutí oplakali.

    Diváci se mě stále ptají, proč už nezpívám v opeře. Já se však cítím jako věčná studentka. V opeře jsem už nemohla dělat žádné pokroky. Zpívala jsem téměř všechny role, které mi můj hlas umožnil zpívat. A tak jsem s operou skončila.

    Nechybí vám účinkování na velkých scénách?

    Mně se vystupování v malých divadlech líbí. Operní divadla jsou obecně vzato příliš veliká. Diváci slyší někoho, kdo kdesi daleko od nich křičí a snaží se zdolat orchestr. V malých divadlech vidí tváře herců, jejich emoce…

    Jaké možnosti pro svůj profesní vývoj v činohře nacházíte?

    Pokud jde o herectví, nemůžete je dokonale zvládnout nikdy. Zvládnout zpěv je sice do jisté míry možné, ale je to stejné jako u sportovců. V určitém okamžiku není tělo schopné vyrovnat se s tím, co po něm požadujete, a pak už nejste na vrcholu jako dřív. S herectvím je to jinak. Snažit se být jako herec dokonalý je nesmysl! U herce nikdo neví, co znamená „být dokonalý“. U zpěváka můžeme posuzovat kvalitu zpěvu, výraz a podobně, ale pro herce žádná norma neexistuje. Jeho možnosti jsou nekonečné!

    Vaše herecká zkušenost je specifická – je operní, činoherní, dokonce muzikálová…

    Opera byla fantastická škola. Činoherní herectví je ale něco absolutně jiného. Je pro mne těžké pouze mluvit. Mluvit beze zpěvu. Je to mnohem obtížnější než pouze zpívat. Má to mnoho co do činění s vědomím přítomnosti a nasloucháním ostatním. Na rozdíl od opery se v činohře víc soustřeďujete na to, co děláte, a mnohem víc záleží na slovech. V opeře se zaměřujete na zpěv, frázování, krásu hlasu. V činohře jde víc o to, jak pronesete text a jak text ovlivní vaši duši. Text s vámi vždy něco udělá a vy pak něco uděláte s textem. Jde o vzájemně propojený vztah.

    A srovnáte-li operní a činoherní herectví?

    Pro mě bylo hodně frustrující, že v opeře nelze hrát se stejnou precizností a stejně svobodně, jako to můžete dělat v činohře. Zpívání brání v tom, aby bylo možné se dokonale zabývat divadelní situací. Hudba říká všechno, dává scéně smysl i rytmus. V činohře může herec zvolit tempo, v němž má být situace zahrána, její načasování nepodléhá rychlosti ani rytmu hudby.

    Vaše ztvárnění operních rolí ale bylo působivé i po herecké stránce. I přes limity dané „povinností“ zpívat.

    Snažila jsem se, abych postavám přidala trochu lidskosti navzdory tomu, že některá libreta byla naprosto hloupá. Po většinu doby, kdy jsem působila v opeře, jsem opravdu trpěla nízkou úrovní operních textů.

    Naštěstí jsou i opery s kvalitními librety, například La traviata. Když jste zpívala Violettu v Metropolitní opeře, měla jste možnost zkoušet s vynikajícím režisérem Willym Deckerem.

    Zkoušeli jsme spolu, ale ne moc dlouho, protože to byla produkce převzatá ze Salcburku.

    Na inscenaci se ptám proto, že mi v paměti utkvěla spousta zajímavých hereckých detailů, například vaše chůze přes jeviště při předehře. Moje přítelkyně, herečka, která učí herectví, řekla, že by tuto scénu měli ukazovat studentům herectví jako ukázku práce s tělem.

    Pokud jde o tuto inscenaci La traviaty, byla jsem její přípravou hodně zklamaná. Pracovat s Willym Deckerem bylo sice fantastické, ale zkoušení trvalo jen týden. Já bych si představovala těch týdnů aspoň šest.

    Vždycky jsem pociťovala jako problém, že v opeře je málo času na detaily. To, co se mi na činohře líbí, je právě práce na všemožných detailech. Pokud je činohra dobře udělaná, samozřejmě. Taková práce je pak úžasná, protože se jejím prostřednictvím dostanete k jádru tématu, k jádru textu. V opeře na to nemáte čas.

    Během své operní kariéry jste dostala mnoho cen. Na kterou z nich jste nejvíc hrdá?

    Na Cenu Laurence Oliviera, protože toto ocenění se uděluje za herecký výkon. (Natalie Dessay cenu dostala za ztvárnění role Marie v Donizettiho opeře Dcera pluku v inscenaci Laurenta Pellyho na scéně londýnské Královské opery v roce 2007 – pozn. red.) Jsem taky velmi pyšná na to, že mi v roce 2010 vídeňská opera udělila titul komorní pěvkyně. Byla jsem první Francouzkou, která jej dostala. Druhou byla v roce 2016 Sophie Koch…

    Žádná báseň není tak důležitá jako lidská bytost… V roli Leonor v Legendě jednoho života podle Stefana Zweiga (režie Christophe Lidon, premiéra 12. září 2018, Théâtre Montparnasse, Paříž) FOTO Théâtre Montparnasse

    Ach, to je nádherná hra!

    Přejděme k vašim činoherním rolím. První byla Und ve stejnojmenném monodramatu Howarda Barkera. Proč jste pro svůj vstup na činoherní jeviště zvolila právě tento titul?

    Vlastně jsem si nikdy nic nevybírala. Role a inscenace si vybíraly mne. Se hrou Und za mnou přišel režisér Jacques Vincey a já jsem se do toho textu okamžitě zamilovala, protože byl velice poetický a mysteriózní. Nerozuměla jsem v něm vůbec ničemu a v duchu jsem si říkala: Ach, to je nádherná hra! Navíc byla výborně přeložená do francouzštiny, což je pro mne důležité.

    V Und pronášíte sedmdesátiminutový proud textu plného tajemství, úzkosti, brutality, rozechvění… Nejde o děj a o postavu v běžném slova smyslu. Nebylo to riziko, debutovat v činohře právě v této inscenaci?

    Nemyslím si. Neriskuju svůj život, ale jen to, že budu směšná. A to mě nezabije. Když někdo řekne, že riskuju, nesouhlasím s ním, protože svou hlavní kariéru mám za sebou. Je mi přes padesát. Operní období a velké záležitosti s ním spojené jsou minulost. Teď dělám, co dělat chci, a o nic dalšího se nestarám.

    Když je pro vás herectví tak důležité a chtěla jste vždy dělat činohru, proč jste s ní nezačala dřív?

    Nebyla jsem dostatečně známá na to, aby mě někdo zaměstnal. Je zapotřebí, aby vás lidé znali. Teď mě znají z opery, takže o mě mají zájem. Mít jméno je důležité. Předtím jsem byla nikdo.

    Muzikál

    Činohra nebyla jediná novinka mezi vašimi aktivitami. Velkou příležitost vám nabídl muzikál Stephena Sondheima Vášeň.

    I tato nabídka ke mně přišla sama. Předtím jsem vystupovala v muzikálu Paraplíčka ze Cherbourgu, ale ten byl ve francouzštině. Byla to součást francouzské kultury. Muzikál Vášeň byl pro mne obtížný, protože byl v angličtině a v tom je velký rozdíl. Abych mohla zpívat a hrát v angličtině, musela jsem dřít jako kůň. Pracovala jsem opravdu hodně a hodně jsem se tím naučila. Naučila jsem se nové povolání a také nový způsob zpěvu. Jak zpívat v muzikálu, jak zpívat písně, jak zacházet s hlasem, aniž bych používala hlavové tóny tak jako v opeře. Byla jsem vyškolena jako operní zpěvačka, takže pro mě bylo velice obtížné vrátit se k přirozenému hlasu.

    Role Foscy ve Vášni je i velký herecký úkol: Fosca získá lásku mladého a krásného Giorgia za cenu, že zničí jeho i sebe. Kritika napsala, že vaše Fosca byla jako něžná kobra.

    Fosca je bizarní postava. Má být velice ošklivá a je velice inteligentní. Uvědomění si vlastní ošklivosti představuje pro ženu vždy problém a v devatenáctém století nebo na začátku dvacátého století to bylo ještě horší. Ale Fosca byla natolik inteligentní a manipulativní, že dokázala, aby se do ní Giorgio zamiloval.

    S klavíristou a skladatelem Michelem Legrandem zpívá jeho šansony a jazzové skladby FOTO SIMON FOWLER

    Legenda jednoho života

    Vaší nejnovější činoherní rolí je Leonor v Legendě jednoho života. Hru režíroval Christophe Lidon.

    Christophe Lidon je přítelem Machy Méril, manželky Michela Legranda. Seznámila nás a on mi nabídl roli Leonor. Hra Und je monolog, a tak Legenda jednoho života představovala dobrou změnu – jsem teď na jevišti se čtyřmi herci v málo známé hře Stefana Zweiga. Role Leonor je pro herečku krásná, především proto, že je velký rozdíl mezi tím, jaká je v prvním dějství, a tím, co se stane ve třetím dějství, kdy se zhroutí. Po dvacet let se snažila, jak nejlíp uměla, aby pověst jejího zemřelého manžela, velmi známého básníka, zůstala bezúhonná. Ale když – konečně – vyjde najevo pravda, pravda ne moc příjemná, znamená to pro všechny úlevu. I když zpočátku to vypadá jako katastrofa.

    Jedna z postav této hry říká: Žádná báseň není tak důležitá jako lidská bytost.

    Tu větu pronese ta „druhá žena“. Hraje ji Macha Méril. Leonor tvrdí opak. Říká svému synovi: Tvůj otec byl umělec a my jsme kvůli jeho práci hodně trpěli. Ale stálo to za to. Myslím si, že pravdu má „ta druhá“. Je to jedno ze silných sdělení této hry.

    Inscenaci uvádí Théâtre Montparnasse v Paříži seriálově po dobu čtyř měsíců. Dohromady to bude sto deset představení.

    Sedmkrát do týdne hrát nervové zhroucení, to je hodně těžké, i po fyzické stránce. Některé role a hry jsou jistě snazší a příště bych dala přednost něčemu, při čem bych zažívala menší napětí. V této inscenaci jsou mé pocity, emoce a nervy pod těžkým tlakem vyplývajícím z tématu hry i samotné postavy.

    Kde berete sílu hrát takto vypjatě sedmkrát týdně, v sobotu dokonce dvakrát za sebou?

    Je to otázka tréninku. Pro ostatní je to méně únavné, poněvadž jsou na něco takového lépe připravení. Už to zažili. Pro mě je to poprvé… Musím si zvyknout.

    Navíc ani během pondělků, kdy se nehraje, nemíváte volno.

    Snažím se, aby tomu tak nebylo, ale občas se vyskytnou povinnosti, kterým se nedá vyhnout. Například připravit koncert. Jsem tak nucena pracovat i během pondělků. Ale aspoň nemusím jít do divadla a prožít další nervový kolaps.

    Natalie Dessay

    (* 19. dubna 1965 Lyon)

    francouzská operní zpěvačka a herečka

    V dětství se chtěla stát baletkou a herečkou. Studovala v Bordeaux, nejprve na univerzitě němčinu, pak na konzervatoři herectví a od roku 1986 operní zpěv. Pěvecká studia dokončila v roce 1989 v Paříži. V roce 1989 získala druhou cenu v soutěži Councours des Voix nouvelles a v roce 1990 hlavní cenu v mezinárodní Mozartově soutěži. V roce 1992 debutovala v pařížské opeře, další debuty na významných jevištích rychle následovaly: 1993 Vídeň, 1994 New York, Salcburk, 1995 Milán, dále Ženeva, Londýn, Barcelona…

    Mezi stěžejní operní role Natalie Dessay patřila Olympie (Hoffmannovy povídky), Zerbinetta (Ariadna na Naxu), Královna noci (Kouzelná flétna), Lakmé (Lakmé), Ofélie (Hamlet), Julie (Romeo a Julie), Amina (Náměsíčná), Manon (Manon), Lucia (Lucia di Lammermoor), Marie (Dcera pluku), Violetta (La traviata).

    V roce 2013 se Natalie Dessay rozhodla svou operní kariéru ukončit a nyní se věnuje především činohře, muzikálu a písňových recitálům.

    Ocenění: získala šest cen Victoires de la Musique, Cenu Laurence Oliviera (2008) a Cenu Opera News (2008). Vídeňská opera jí v roce 2010 udělila titul komorní pěvkyně. Je rytířkou Řádu čestné legie (2011). Její jméno nese asteroid 33345 Nataliedessay.

    Natalie Dessay ztvárnila role ve třech činoherních inscenacích: Howard Barker – Und (2015–2017), Stefan Zweig – Legenda jednoho života (od 2018), Julie Otsuka – Některé nikdy nespatřily moře (od 2018). V pařížském Théâtre du Châtelet účinkovala v muzikálu Michela Legranda Paraplíčka ze Cherbourgu (2013) a v muzikálu Stephena Sondheima Vášeň (2016).

    Pravidelně vystupuje s klavíristou Philippem Cassardem, se kterým absolvovala osmdesát koncertů. Na repertoáru mají francouzské a německé písně, natočili spolu tři CD. Významná je její spolupráce se skladatelem Michelem Legrandem. Natalie Dessay zpívá jeho šansony a jazzové skladby (turné a CD Entre elle et lui). Legrand pro ni upravil písňový cyklus Between Yesterday and Tomorrow, který původně napsal pro Barbru Streisand. V roce 2017 tyto skladby v interpretaci Natalie Dessay vyšly na CD poprvé jako celek. Zajímavou kapitolou je spolupráce Natalie Dessay s dirigentkou Claire Gibault a Paris Mozart Orchestra. V projektu Pictures of America kombinují písně a čtené texty.

    Mezi včerejškem a dneškem

    Christopha Lidona lze zmínit i v souvislosti s jevištním uvedením Between Yesterday and Tomorrow, písňového cyklu mapujícího život ženy od narození po smrt. Jako divák mohu říct, že tato symbióza zpěvu a herectví byla velmi působivá.

    Christophe ten projekt připravoval bez peněz, bez konceptu, bez ničeho. Byl tak laskav, že mi pomohl s poloscénickou verzí tohoto cyklu písní Michela Legranda, při níž byl na jevišti i orchestr. Společně jsme tři týdny pracovali na tom, abychom připravili dvě představení pro Théâtre des Champs-Élysées. Velice dojemné pro mne bylo, že jednu z písní se mnou zpívala moje dcera Neima.

    Bude vaše spolupráce s Christophem Lidonem pokračovat? Rádi bychom připravili inscenaci hry Rozpolcená královna, kterou napsal současný francouzský dramatik Christian Siméon. Je o Alžbětě I. a o její žárlivosti. Alžběta neví, že její milenec má manželku, a když to zjistí, rozzuří se a zabije je.

    Úplně jiným typem produkce je inscenace hry Některé nikdy neviděly moře, kterou režíroval Richard Brunel a v níž také hrajete.

    Jde o dramatizaci novely Julie Otsuky Buddha v podkroví. Vypráví o Japonkách, které byly v USA v době druhé světové války i se svými rodinami poslány do internačních táborů. V roce 1941 byly deportovány z Kalifornie do táborů v jiných státech, dál od západního pobřeží. V Americe žily možná od dvacátých, třicátých let dvacátého století, často i déle. Integrovaly se tam bez jakýchkoli problémů. A pak, po Pearl Harboru, musely jít do táborů. Je to událost, kterou skoro nikdo nezná, a Američané o ní nemluví. Jde o velmi tragickou epizodu druhé světové války. Inscenaci jsme letos hráli na divadelním festivalu v Avignonu a budeme ji uvádět i příští rok v Ivry, ve Valence a v Dijonu.

    Co pro vás bylo důležité na projektech, kterým jste se v posledních letech věnovala?

    Každá nová práce je pro mě vždy především setkáním s lidmi, s textem, s rolí i s hudbou. Und, to bylo setkání s režisérem Jacquesem Vinceyem a s překladatelem – a také hercem a dramatikem – Vanasayem Khamphommalou, které bylo fantastické. Totéž se týká i Michela Legranda. Připravili jsme spolu spoustu koncertů, dvě nahrávky a ve společné práci budeme pokračovat. Toto setkání pro mě bylo také hodně důležité. A co se Christopha Lidona a všech spoluúčinkujících týká, jsou pro mě jako velká rodina.

    Na konci představení stojí na jevišti bezbranné, spoře oděné, ubohé bosé stvoření zmáčené vodou z ledu. V monodramatu Howarda Barkera Und (režie Jacques Vincey, premiéra 5. června 2015 Théâtre Olympia, centre dramatique régional de Tours, Francie) FOTO Christophe Raynaud de Lage

    Být jako dítě

    Čeho byste ještě chtěla dosáhnout?

    Chtěla bych toho ještě udělat spoustu. Chci prozkoumávat, co je herectví, protože je to velice široký pojem. Je mnoho druhů divadla a mnoho způsobů, jak hrát. Jeden typ herectví používáte v Legendě, ale není jediný. Und byl další. Něco jiného je činoherní herectví a něco jiného je herectví filmové. Existuje tolik způsobů, jak být hercem!

    Které profesní schopnosti jsou pro vás jako pro herečku důležité?

    Myslíte obecně? Dobrá paměť by mi pomohla, ale tu nemám. Je a vždy pro mě bylo těžké naučit se text. Zpočátku. Pak, když ho umím, je to v pořádku. Herectví je také otázkou schopnosti být přítomná. Být velice koncentrovaná a v daném okamžiku být stoprocentně „in“. A nechat určité věci jen tak běžet. Je těžké nesnažit se vylepšovat některé situace. Nejdůležitější je nechat text, aby vámi jen procházel…

    Nad tím, jak být herečkou, přemýšlíte třicet let. Mohla byste na závěr shrnout, co – pro vás – herectví jako takové je?

    Je velmi těžké vysvětlit, co hraní vlastně je. Co může být. Například to, že necháte text, aby vámi jen procházel. Neděláte nic. Jen říkáte text a díváte se, co se stane…

    Pro herce je nejtěžší, aby byl jako dítě, aby byl stále překvapován. Aby měl schopnost vidět vše, jako by to bylo právě teď. Aby pro něj vše bylo překvapivé a nové i přesto, že je dospělý a že o životě ledacos ví. Tuto dětskou nevinnost je třeba objevovat znovu a znovu.

    V titulní roli Donizettiho opery Lucia di Lammermoor v Metropolitní opeře v New Yorku (režie Mary Zimmerman, premiéra 24. září 2007) FOTO KEN HOWARD

    Momentky

    Oč drobnější je Nataliina postava, o to větší je její talent. Měla jsem to štěstí vidět ji v Paříži v inscenaci Und. Ten zážitek je těžké stručně popsat. Zkusím to pomocí dvou momentek.

    Momentka první: Před započetím představení dobrých deset minut stojí nehnutě na uzoučké vysoké stoličce zakryté svým kostýmem. S vyčesanou parukou působí jako nějaká královna z jiné galaxie. Nad jevištěm visí pláty ledu. Diváci pomalu usedají do svých křesel.

    Momentka druhá: Na konci představení stojí na jevišti bezbranné, spoře oděné, ubohé bosé stvoření, zmáčené vodou z ledu, který popadal na zem. Světla zhasínají. Diváci jsou nadšení. Natalie se opakovaně uklání.

    Pro mě je Natalie Dessay divadelní úkaz, herecké zjevení.

    Taťjana Medvecká


    Komentáře k článku: Natalie Dessay: Pro herce jsou možnosti nekonečné!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,