Natáčení se třemi protagonistkami

V koprodukční hannoversko-drážďanské inscenaci maďarského režiséra Davida Martona se na jevišti setkávají hned tři Lulu. Dvaadvacetiletá Lilith Stangenbergová v úvodní scéně dětsky štká, vzlyká, kvílí – a až do konce zůstává dychtivým, nechápavým, udiveně se tázajícím dítětem. Srbská jazzová zpěvačka Yelena Kuljičová je Lulu dráždivě svůdnou – zralou, tak trochu melancholickou ženou, kterou si život podal. Příznačně zpívá hit Peggy Lee z konce šedesátých let Is That All There Is a na konci večera na všechny otázky jen unaveně opakuje Nevím, nevím, nevím… A do třetice: za operní femme fatale tu je japonská sopranistka Yuka Yanagihara.

Tři pozoruhodné herecké osobnosti – tři tváře Lulu. Střídají se, doplňují, společně bojují proti mužům, brání jedna druhou, vedou jedna s druhou rozhovor, překřikují se, třeba i každá ve svém rodném jazyce. Zasazeny do podivuhodné jevištní koláže, kombinující zpívané i mluvené pasáže z opery Albana Berga, jazzové šlágry, situace z Wedekindovy hry rozsekané na jednotlivé sekvence, zpřeházené i opakované. Zabití Dr. Schäninga tak například postupně předvedou všechny tři, každá po svém a za doprovodu jiného filmového soundtracku. David Marton totiž neinscenuje „jen“ Lulu, ale natáčení filmu o ní. Filmový režisér tak ve filmovém studiu opravuje herce, mixuje zvuky, vrací situace, hádá se s klavíristou Janem Czajkowskim.

David Marton nezapře inspiraci Frankem Castorfem, u něhož začínal. Martonově multimediální show ovšem chybí myšlenkový úběžník. Jako by jen mechanicky skládal za sebe, co všechno ho napadlo, jako by si jen hrál s rozmanitostí jevištních prostředků, s možnostmi jeviště. Intelektuální hračičkaření s jediným cílem: vytvořit zdánlivě rafinovaný a hlavně maximálně efektní a zvláštní jevištní tvar. Odtud patrně i módní, „ozvláštňující“ přecházení z němčiny do angličtiny. Veškeré akce a gagy spjaté s natáčením filmu představení jen zbytečně natahují, zatěžují, aniž nesou nějaké skutečně podstatné sdělení myšlenkové, estetické, emotivní. Životní příběh Lulu, jak ho zachytili Frank Wedekind a Alban Berg, se v inscenaci neodvratně ztrácí. Kdo nezná předlohu, těžko se dokonce může orientovat v tom, kdo je kdo a co se na jevišti právě odehrává. Jako by šlo pouze o varírování základního pocitu ze světa: hysterie, násilí, vzrušení, nátlak. Herci rytmicky skandují repliky, exprese se stupňuje do extrému, křik i operní zpěv se spojuje se stále hlasitější a hlasitější rockovou hudbou do jakéhosi ohlušujícího chumlu hudby a hlasů.

Jakkoli herci předváděli vypjaté emoce a živě hraná hudba bouřila, nedostavil se u mě ovšem žádný emotivní zážitek. Překryl ho patrně dojem z chladně vykalkulované jevištní formy.

Staatsschauspielhaus Dresden / Schauspiel Hannover – Lulu (podle monstrtragédie Franka Wedekinda a opery Albana Berga). Režie David Marton, výprava Alissa Kolbuschová, hudební nastudování Jan Czajkowski, aranžmá Sir Henry, světla Gunter Hegewald, dramaturgie Beata Heinová. Premiéra 9. ledna 2010.