Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Následky osudného selhání

    Uvedení hry Davida Harrowera Blackbird (z roku 2005) činohrou Národního divadla by mohlo vést k domněnce, že zdejší dramaturgie sáhla po textu z konjunkturálních důvodů (pedofilní podloží fabule je zcela nepřehlédnutelné). Inscenace Jiřího Pokorného však klade otázky svou znepokojivostí mnohem obsažnější, než jakým by mohlo být poněkud thrillerové traktování sexuální úchylky. Jde o drtivé svědectví o nezdařeném střetu odpovědnosti a zhoubné vášně, o nezhojitelných ranách na duši, které mohou být ostatně způsobeny i méně skandálními vztahy, o nerozpoznatelných zákrutech lásky.

    Raymonda (Jiří Štěpnička) vypátrala Una (Jana Pidrmanová), „příčina“ jeho uvěznění. On si poté, co „seděl“ šest let za zneužití dvanáctileté dcery svých známých, změnil jméno, již dospělá dívka si ho přesto našla. Ve velmi emotivním, chvílemi ukřičeném setkání (on se mu vzpírá, ona si je vynutí) dochází ke vzájemným výčitkám stran osudného vztahu před lety (nešlo o jednorázové sexuální násilí). I když je zřejmé, že vinen byl dospělý, nikoliv dítě, celá později soudně poněkud deformovaná kauza získává v dramatickém líčení obou aktérů znepokojivější, nikoliv jen trestně-právní rozměr.

    Oba protagonisté hrají znamenitě, Jiří Štěpnička ztvárňuje muže, který se po těžce vydobytém zklidnění svého životního příběhu ocitá znovu v pasti, snaží se argumentovat proti výčitkám „žalobkyně“, zoufá si nad tehdejší i čerstvě vzniklou situací, slova se mu zadrhávají, oči prozrazují polapenou, byť nikoliv nevinnou oběť. Objevem inscenace je suverénní kreace Jany Pidrmanové, která Uně vtiskla uvěřitelnou podobu dívky, jejíž vývoj od zneužití v dětském věku (byť jednou z příčin byla i její prepubertální vášnivost) dospěl do podoby existenciálně vykořeněné a – alespoň dle jejího verbálního svědectví – značně promiskuitní mladé ženy. Funguje i souhra mezi zkušeným protagonistou a nadějným talentem, napětí kulminuje v momentech, kdy si skáčou do řeči a interpretace zoufalých výpovědí obou postav se překrývá.

    Režisér Jiří Pokorný navrhl i scénu, v níž dominuje bílá (dveře a strop), navíc ostře nasvícená, nic nezůstane na první pohled skryto, i když výpověď o osudech Uny a Raymonda není jednoznačná a ve finále zůstává viset otazník nad jejich dalším pokračováním. Inscenaci podmalovává nenápadná, ale znepokojivá zvuková stopa (autorem hudby je jako vždy k textovému sdělení ohleduplný Petr Kofroň), „titulní“ song Blackbird Paula McCartneyho zní ze zvukové smyčky před začátkem představení. Nenápadná komorní inscenace se mi z letošní sezony činohry Národního divadla jeví jako zatím nejzdařilejší.

    Odlišný pohled Veroniky Štefanové čtěte na www.divadelni-noviny.cz

    Národní divadlo Praha – D. Harrower: Blackbird. Přeložil David Drozd. Režie a scéna Jiří Pokorný, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Petr Kofroň, dramaturgie Iva Klestilová. Premiéra 11. března 2010. (Psáno z reprízy 19. dubna 2010.)

    • Autor:
    • Publikováno: 4. května 2010

    Komentáře k článku: Následky osudného selhání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,