Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V pavučině slov

    Od nástupu režiséra Ivana Buraje v roce 2015 do čela brněnského HaDivadla mají jednotlivé sezony ústřední motta. To pro letošní, pětačtyřicátou sezonu zní: Zdroje. Je to téma, které Buraj považuje za zásadní pro současnou dobu a jímž nasvěcuje mnohé své inscenace.

    Čtyři trosečníci na diskusním ostrůvku si nemohou porozumět a občas unikají do předsíně či k telefonu FOTO KATA OPUNTIA

    Nicméně aktuální premiérou dosáhl v tomto směru zatím nejkrajnějšího bodu. Inscenace Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi, jejíž scénář Buraj napsal spolu s výtvarníkem Pavlem Stercem a filmařem Bohdanem Karáskem, není ničím jiným než sofistikovanou diskusí nad současnými environmentálními tématy a jejich dopady na mezilidské vztahy.

    Na návštěvě u své matky Zdeny se sejdou dvě sestry. Mladší Eliška, která by klidně mohla být Zdeninou vnučkou, a možná by to i bylo logičtější, je spjatá s dnešním teenagerovským (gretovským) vyhraněně kritickým vnímáním kapitalistické společnosti a jejího vztahu k přírodě a společenským vztahům. Je studentkou, chodí na demonstrace a snaží se aktivně oponovat liberálně pragmatickému pohledu, podle nějž je vše podrobeno zisku a ekonomické vztahy řídí svět a naše chování v něm. Což je zároveň postoj, který zastává starší Kristýna se svým manželem Milanem, zástupci generace nastoupivší do veřejného prostoru někdy v raných dobách rozvoje polistopadového kapitalismu u nás.

    Výchozí situace – disputace v podstatě tří generací s rozdílnými postoji a zkušenostmi (tu třetí, nejstarší a k politickým problémům světa už v podstatě netečnou, reprezentuje maminka) – se po celou asi hodinovou produkci nemění. Jako bychom byli přítomni televizní ekonomicko-politické diskusi, jako bychom sledovali Otázky Václava Moravce. Režisér staví na maximálním civilismu, beze stopy odstupu či nadhledu, bez – nabízející se – havlovské grotesknosti či formanovské jízlivosti (možná ještě líp papouškovské, typu filmů Homolka a Tobolka). Především nechává promlouvat samotná environmentální témata a vysoce sofistikované, intelektuálně propracované argumenty.

    Vše stojí na uvěřitelnosti postojů a chování postav. Je na hercích, aby diváky do diskutovaných témat vtáhli a přesvědčili je o „své“ pravdě. Dialogům vévodí dvojice sester. Jejich rozpravy jsou nejvyhraněnější, vztahy jiskrné, což herečkám umožňuje přece jen vytvořit výraznější charaktery. Zatímco Kristýna Kamily Valůškové je vysoce pragmatická žena, názorově uzavřená a v podstatě netolerantní, Eliška Táni Malíkové je ironická, jízlivá, v diskusích zdatná, vědoma si své intelektuální převahy, ale i svých omezení daných věkem. Projevuje sympatický nadhled, čímž si jistě získá mnohé – především mladé – diváky na svou stranu. Sice je tak trochu fracek, nicméně není žádným radikálem, který by rodinu rozbíjel.

    V podtextu rozprav se zcela logicky projevují rodinné vztahy. Neschopnost sester porozumět si je dána nejen jejich věkem a politickými názory, ale i rozdíly ve výchově a ve vztahu k matce. Ta se tak ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, což její představitelka Simona Peková řeší – možná zbytečně hysterickými – sólovými výstupy. Svým dcerám nerozumí a jejich problémy jí nic neříkají. Obdobně je na tom i postava Milana (Jiří M. Valůšek), v rámci rodinného trojúhelníku v podstatě zbytná.

    Slova a herectví naštěstí nejsou to jediné, na čem inscenace spočívá. Důležitou roli hraje i scénografické pojetí prostoru, které evokuje obývací pokoj, ostrov a současně televizní (Art)studio s bílým horizontem v pozadí (vybavil jsem si nedávnou inscenaci Dona Quijota v nedaleké Huse na provázku). Některé situace, v nichž jedna z postav opouští centrum dění a současně zůstává na scéně – buď se (trochu nesmyslně) přezouvá, nebo kouří v předsíni, umístěné mimo hlavní scénu –, evokují televizní natáčení. Snad každá postava navíc v nějakou chvíli použije mobil. Rozpravy se tak rozlétávají mimo vymezený prostor, do bezedné „nicoty“. Jako by postavy byly lapeny v pavučině virtuální reality, emoční prázdnoty a nezájmu. Jsou pouze výplní umělého obrazu a jejich řeči jsou vlastně jen jakýmsi podcastem pro jízdu automobilem či vaření v kuchyni. Jako by to, co sledujeme – ať je to divadlo, či „jen“ natáčení –, nemohlo na realitě světa a našeho přemýšlení o něm nic změnit. Jako by režisér pochyboval o smyslu a síle divadla.

    Inscenaci je jistě možné vnímat i jako varovný otisk patové situace, v níž se nachází dnešní svět. V jednom jediném zrcadle, nahlíženém z různých úhlů, odráží nás, lidi 21. století. Jako bych byla doma a hádala se s naší mámou, slyšel jsem jeden divácký ohlas. Jako bych slyšel svou dceru, děl jiný.

    Je to dost, nebo málo?

    HaDivadlo, Brno – Ivan Buraj, Pavel Sterec a Bohdan Karásek: Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi. Režie Ivan Buraj, výprava Pavel Sterec, dramaturgie Matěj Nytra, konzultace Matěj Metelec. Premiéra 31. ledna 2020.


    Komentáře k článku: V pavučině slov

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,