Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Naši depresivní furianti

    Očekávat, že Depresivní děti nastudují Naše furianty alespoň přibližně pietně, by byla holá bláhovost. Pokud se jí snad někdo chtěl přesto dopustit, dostalo se mu důrazného varování skrze dvě reklamní fotografie: z jedné upřeně zírá černoch v národním kroji, druhá nabízí akt obézní ženy s nákupní taškou přes hlavu na kapotě staré špinavé škodovky.

    Naši furianti Jakuba Čermáka jsou v souladu s předlohou situováni na současnou vesnici FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ

    Režisér Jakub Čermák má dar vytvářet silné divadelní obrazy, umí být poetický a zároveň se nebojí jít přes čáru. Provokuje cílevědomě, nápaditě a se zalíbením: neurvalostí, cynismem, sexuálnem všeho druhu. Na jednom pólu je dryáčnická scéna, ve které primitivní trhovkyně (stylizovaná do téměř ďábelské podoby) vnutí vesničanům nejrůznější nesmysly, na druhém vykloubeně poetický erotický výjev, uvedený – v narážce na náklonnost ratolestí dvou soupeřících rodin – replikou „Vašek prcá do Veruny“. A ještě jinak na to jde snově cynická scéna, při níž se kompletní sestava účinkujících producíruje v laskavých maskách z fotografie Miroslava Donutila.

    Děj sice Depresivní děti situují v souladu s předlohou na současnou vesnici, je nicméně zřejmé, že nezůstává u jakéhosi Antitrošky nebo satiry současného buranství; spíš jde o zhnusený pohled na stav celé české společnosti. Způsob, jakým inscenátoři cupují klasickou předlohu, se ukáže hned v několika prvních scénách. Na jevišti stojí herec v tričku s nápisem „Pivo je lék“, z reproduktorů zazní obligátní Vltava a taky interní vtip v podobě omluvy spoluobčanům, že byli při zájezdu do Prahy omylem zavezeni místo do Divadla na Vinohradech do „divadla na náměstí Jiřího z Poděbrad“. Pak se rozběhne primitivní a vulgární dialog dvojice Bláha–Habršperk, který je pomocí titulků „přeložen“ do původních replik. Následuje sled volně meandrujících obrazů plus minus napasovaných na děj původní hry. Alkoholici, kšeftaři, nevkus, trapný sentiment, idiotské žvanění, směšní – leč nebezpeční – domobranci, absurdní nenávist k uprchlíkům, všeprostupující rasismus. Kdo by měl dojem, že inscenátoři přehánějí, může si opravit mínění během přestávky, vyplněné četbou autentických internetových komentářů z nedávné kauzy „černoch v reklamním letáku Lidlu“. Realita ale do představení proniká ještě jedním kanálem: dění na scéně průběžně komentují titulky plné čísel a procent. Tady už je vazba spornější – nezdá se totiž, že by statistiky pojednávající třeba o zadlužení, exekucích, zločinnosti a podobně mohly konkrétním výjevům dodat žádoucí zobecňující hloubku.

    Paradoxem je, že vzdor radikálnímu postoji i všem inscenačním divokostem (a že jich tu je) jsou Depresivní děti ve své společenské kritice vlastně svým způsobem konformní. Přesněji řečeno, zůstávají v kolejích, ve kterých je zvykem se pohybovat, patříte-li do generace liberálně naladěných městských dvacátníků až třicátníků. Nebo trochu jinak: dnes sice Naši furianti působí jako bezzubý žánrový obrázek, ve své době však u vlastní „cílové skupiny“ vyvolali poprask a vlnu nenávisti. Stroupežnický nerespektoval obecně sdílený mýtus, naboural lživou konvenci, ve Venuši se nic extra objevného a vlastně ani provokativního nekoná, publikum je s tvůrci viditelně zajedno. Společně si v radikálně nadsazené, leč spíš vnějškové podobě potvrdí, co se sluší a patří myslet o té části společnosti, s níž bytostně nesouhlasí, která se jim hnusí a za kterou se bezmocně stydí. A o které toho nejspíš – kromě nehezkých vnějších znaků – zas tak moc nevědí (a opět, nemám na mysli jen venkov). Což samozřejmě neznamená, že by se tu hodně natvrdo nepředváděly ošklivé věci, o kterých se (bohužel) často mluví až moc ostýchavě. Jen je to celé vlastně docela očekávatelné – a nejspíš i očekávané.

    Depresivní děti touží po penězích – Ladislav Stroupežnický: Naši furianti. Režie Jakub Čermák, hudba Dominik Zezula. Premiéra ve Venuši ve Švehlovce 10. dubna 2017.


    Komentáře k článku: Naši depresivní furianti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,