Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Národní divadlo zamířilo do operní „ligy mistrů“

    Norský manažer Per Boye Hansen sliboval při svém nástupu do pozice uměleckého ředitele pražských oper, že bude spolupracovat s renomovanými zahraničními osobnostmi. A konečně je to tu. Andreas Homoki, intendant curyšské opery, adaptoval pro Prahu svou berlínskou inscenaci Straussova Růžového kavalíra.

    V negližé – Petra Alvarez Šimková (Maršálka) s mladým milencem Oktavianem (Arnheiður Eiríksdóttir) FOTO ZDENĚK SOKOL

    Per Boye Hansen nastoupil do vedení pražských oper od sezony 2019/2020. Své umělecké plány poprvé představil v únoru 2019, přičemž slíbil začlenit pražskou operu do evropské operní „ligy mistrů“. V květnu operní soubor zahájil mediální kampaň proti Hansenovi, který za své devítiměsíční působení v Národním divadle, zatím v pozici poradce ředitele, údajně nepředstavil základní vizi a uvedl soubor opery do krizového stavu. Kauza se táhla tři měsíce, Hansena se jeho odpůrci snažili mimo jiné zdiskreditovat (zkreslenými) informacemi o jeho odchodu z vedení Norské národní opery, psalo se o „operní mafii“ a nechyběla ani provinční vyjádření, že v čele opery Národního divadla by měl být někdo, s nímž jeho podřízení mohou mluvit česky (Eva Urbanová, autorka tohoto výroku, si šla stěžovat až k prezidentu Zemanovi).

    Pozadí protestů je složitější, ale každopádně je zjevné, že příchod Pera Boye Hansena vyvolal značné obavy ze změn, které v Národním divadle mohou nastat, a to jak v souboru, tak v pohledu na to, jak má (může) vypadat současné operní divadlo. Jedním z těch, kdo Hansena řediteli Janu Burianovi doporučili, byl právě Andreas Homoki. Hansen byl jeho blízkým spolupracovníkem v berlínské Komické opeře, kterou Homoki vedl v letech 2004–2012. A kterou společně velmi rychle z popelky mezi berlínskými operními soubory proměnili v renomovaný operní dům: v roce 2007 byla Komická opera v anketě časopisu Opernwelt vyhlášena Operním domem roku. Se zdůvodněním, že pod vedením Andrease Homokiho konečně vystoupila z dlouhého stínu svých otců Waltera Felsensteina a Harryho Kupfera. Díky kontroverzním inscenacím (Calixto Bieito, Barrie Kosky, Peter Konwitschny), agilnímu hudebnímu řediteli, který byl zvolen „dirigentem roku“ (Kirill Petrenko), výraznému ansámblovému duchu, efektivní práci s mládeží a pohotovému marketingu se scéna na Behrenstrasse takříkajíc znovuobjevila – a získala si nové publikum.

    Per Boye Hansen se od začátku netajil tím, že bude – při respektu k pražským specifikům – navazovat na berlínský program, jehož základem bylo nabízet nové pohledy na díla, přičemž ovšem samozřejmě nemusí jít vždy o pohled kontroverzní. Současné, moderní divadlo tu neznamenalo prvoplánové aktualizace a intelektuální koncepce, které po chvíli přestanou fungovat. Podstatné bylo nabídnout výklad, který bude od začátku do konce koncizní a srozumitelný. Velmi různé režisérské osobnosti, které se o to v Komické opeře v Homokiho éře snažily, navíc spojuje důvěra ve významů plné herecké jednání. Per Boye Hansen měl v Berlíně za úkol vyhledávat tvárné interprety, kteří nejen skvěle zpívají, ale dokážou být skutečnými představiteli, schopnými vytvořit věrohodné, autentické postavy – a vybudoval tam excelentní soubor.

    Inscenace, která se (ne)zapsala do dějin?

    Homokiho inscenace Růžového kavalíra měla v Berlíně premiéru v roce 2006. Do jaké míry nebyla už ani tehdy novátorská a nezapsala se do dějin, jak se objevilo v kritických ohlasech pochybujících, zda v Praze potřebujeme adaptaci přes šestnáct let staré inscenace (respektive ještě starší, protože Homoki v Berlíně navázal na svou dřívější basilejskou inscenaci)? V časopise Opernwelt sice v roce 2007 výslovně vyzdvihují tři kontroverzní režiséry působící v Komické opeře, nicméně její profil svými inscenacemi zásadně spoluurčoval intendant – viděla jsem všechny a Růžový kavalír je z mého pohledu jednou z nejpodstatnějších. Však se několikrát vrátila na repertoár i po Homokiho odchodu, naposledy byla obnovena v roce 2019.

    Ano, inscenace to není na první pohled provokativní (což se zřejmě myslí pod pojmem „novátorská“), nereaguje na konkrétní společenskou situaci, takové jsou u Andrease Homokiho výjimkou (Prodaná nevěsta zasazená do doby pádu berlínské zdi a problémů souvisejících se „sjednocováním“ Německa). A přece je pro mě ukázkou brilantního současného operního divadla, jakou myslím právě teď Praha potřebuje, abychom si uvědomili, že „moderní“ neznamená postavené na hlavu. Připadá mi, jako bychom zpovrchněli, za každou cenu hledali senzace (které nás mohou fascinovat nebo které můžeme odmítnout) a zapomněli soustředěně vnímat poctivý výklad, při němž režisér pátrá v díle po tématech, motivacích jednání, emocích. Přesně takovým výkladem Straussova díla je Homokiho inscenace, detailním a pochopitelným v každém momentě představení, v každém detailu.

    Petra Alvarez Šimková jako noblesní Maršálka, smutnící nad plynutím času FOTO ZDENĚK SOKOL

    Jak ubíhá čas…

    Jeho Růžový kavalír začíná v tereziánském rokoku, ve druhém jednání se přesune na začátek 20. století a ve třetím do doby druhé světové války (z dáli zaznívá palba). Smetanově bílým rokokovým pokojem se prožene čas – a zanechá v něm stopy. Svět se stále mění – my ho měníme! Ve chvíli, kdy se Oktavian vzepře Sophiinu otci i baronu Ochsovi, se celý pokoj nahne, lidé ztrácejí rovnováhu, padají jeden přes druhého. Efektní vyjádření síly lidského rozhodnutí… V Berlíně byl v posledním jednání pokoj převrácen hlavou dolů: lidé se dovnitř hrnuli okny s vyvrácenými okenicemi, dveře visely vysoko u stropu. Maršálka sem přišla jako zjevení krásných starých časů, které jsou nenávratně pryč – však je Straussova opera plná nostalgie, melancholie. V Praze nebylo otočení pokoje technicky možné, což režiséra inspirovalo k novému výkladu: místo bolestné touhy po časech, které se nevrátí, je tu nová naděje. Pro lidstvo i pro Maršálku. Třetí jednání tak začíná v nahnutém pokoji, s odklopenou zadní stěnou, postupně se pak pokoj vrátí do původního stavu, jen vysazené dveře jsou památkou na uplynulé události. Maršálka se zhroutí k zemi, strhne paruku, cuká se jako raněné ptáče, když se vysvobozuje z krinolíny. Bezbranně stojí v prázdném prostoru, z dálky zní zamilovaný duet Oktaviana a Sophie. V Berlíně přiběhl klučina v kšiltovce a vytrhl Maršálce z ruky krabičku s kavalírovou růží. V Praze se režisér znovu zaposlouchal do posledních tónů a našel jiné řešení: klučina popadne Maršálku za ruku a odvede si ji. Radovánky ještě neskončily, jeden milovník odešel, však přijdou další.

    Inscenaci můžeme vnímat jako obecnější výpověď o chodu světa, o stárnutí a dospívání, především ale vypráví osudy několika konkrétních lidí/postav. Maršálka Petry Alvarez Šimkové je půvabná, jak si s lehce nadřazenou shovívavostí užívá laškování s Oktavianem, přetahuje se s ním o snídani, baví se jeho tak trochu hranou, tak trochu opravdovou vzdorovitostí. A pak je to náhle noblesní dáma s hlavou vznešeně vztyčenou. Distancovaná, posmutnělá. Zazpíváno s lehkostí, v jejím hlase zní radost i bolest, pobavení i rozhořčení, meditace o čase je v jejím podání pohledem hluboko do lidské duše. Arnheiður Eiríksdóttir působí v roli Oktaviana jako přímočarý chlapec, který rozhodně nemůže rozumět Maršálčině melancholii. Ještě dítě, zaskočené náhlým citem k Sophii. Sophie Very Talerko není o nic dospělejší a o nic méně zaskočená, je roztomilá v neumělých pokusech o koketování i v urputném pláči, tedy spíše řevu. Při jejich prvním setkání jako by se čas zastavil, setmí se, společnost strne ve štronzu, Oktavian a Sophie stojí v pruhu světla dopadajícího do pokoje otevřenými dveřmi, na zemi se rýsují jejich stíny. Stojí zaraženě, napjatě, okouzleně zpívají spíš tak každý sám pro sebe. Společně s nimi máme zapomenout, že tu nejsou sami, procítit romantiku okamžiku. Od obou zároveň niterný i efektní pěvecký projev.

    Intenzivní, určující momenty – pro ty má Andreas Homoki cit. Jeho režijní rukopis je rafinovanější, nežli se možná na první pohled zdá. Nenapodobuje realitu, ale vytváří obrazy, které mají co možná nejvýmluvněji vystihnout situaci, vztah, emoci. V projevu interpretů není stopy po operáctví, podstatný je každý pohyb, gesto, držení těla, z nich se na jevišti vytvářejí siločáry. Účinek předpokládá absolutní preciznost v načasování point, navázaných na hudební impulzy. Pro situační, konverzační komedii je to obzvláště důležité. Každá scéna je rozehrána a domyšlena do nejmenších detailů, hulvátský baron Ochs vráží do Maršálčina pokoje, neomaleně si sedne na její postel a začne si zouvat boty, bez skrupulí se sápe na Oktaviana převlečeného za služku, u pana Faninala si pak nejdřív se zájmem prohlédne nábytek, než se začne věnovat své nastávající. Mladičký Timo Riihonen je mohutný chlap, kterého je okamžitě plný prostor, když se někde objeví. A nakonec je taky trochu politováníhodná oběť, když tak nechápe, co se vlastně kolem něj děje.

    S každým interpretem režisér rozvíjí příběh jeho/její postavy, ze slečny Marianny (Lucie Hájková) je holčičí kamarádka Sophie, která si taky hned začne myslet na Oktaviana, pan Faninal (Martin Bárta) je tak zamilován do představy, že se k nim do rodiny přižení baron Ochs, že si s ním místo své dcery ba i zaskotačí. A tak dále a tak dále. Všechno to hemžení lokajů a služek u Maršálky, měšťanů u Faninala i vpády venkovské Ochsovy bandy Homoki inscenuje s komediální nadsázkou, groteskně vede i dvojici Valzacchi (Christoph Späth) – Annina (Jana Sýkorová). Všichni se podílejí na jistém chaosu, ze kterého se rodí příběh Maršálky, Oktaviana a Sophie.

    Na cestě do evropské operní ligy

    V Berlíně Růžového kavalíra původně nastudoval Kirill Petrenko, dnes velká dirigentská hvězda. Díky němu a dalším inspirativním dirigentům se tamní orchestr proměnil ve špičkové těleso, konkurující dalším berlínským orchestrům, a to i v repertoáru, který se od Komické opery tak úplně nečekal. Tady má Státní opera ještě značné rezervy – a dirigent Gabriel Feltz, mimo jiné hudební ředitel Dortmundské opery, neměl v jednorázovém zkouškovém procesu myslím šanci dovést orchestr, který má se Straussovou hudbou nevelké zkušenosti, k opravdu brilantnímu výkonu – chyběla větší přesnost a pestrost v dynamice. Celkově ale operní soubory Národního divadla v roce 2022 začaly naplňovat program, se kterým Per Boye Hansen do Prahy přicházel. Skoro už jsem přestávala doufat… Na Hansenových prvních pražských sezonách se samozřejmě podepsal covid, nedošlo například na koprodukční Mistry pěvce norimberské, ale vše tím vysvětlit nelze. S inscenacemi Calixta Bieita a Andrease Homokiho konečně myslím směřujeme do oné pomyslné evropské operní „ligy mistrů“.

    Národní divadlo, Státní opera – Richard Strauss: Růžový kavalír. Hudební nastudování Gabriel Feltz, režie Andreas Homoki, režijní spolupráce Werner Sauer, scéna Frank Philipp Schlößmann, kostýmy Gideon Davey, světelný design Franck Evin, sbormistr Adolf Melichar. Premiéry ve Státní opeře 24. a 27. listopadu 2022.


    Komentáře k článku: Národní divadlo zamířilo do operní „ligy mistrů“

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,