Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kyliánův čas ohlédnout se

    Mezi divadelní akce, které mají být připomínkou stého výročí vzniku Československa, se zařadila premiéra baletu Národního divadla s názvem Kylián: Mosty času. Logicky – kdo jiný než právě Jiří Kylián by měl být tou osobností, která v uplynulém století nejvíce proslavila náš tanec a balet. Netřeba se dlouze rozepisovat, co jeho jméno znamená ve světovém tanci a baletu posledních pěti dekád. Netřeba jmenovat všechny ty slavné scény, které uvádějí jeho díla, nebo prestižní ocenění, jež získal.

    Žalmová symfonie na hudbu Igora Stravinského ukazuje Kyliánovo typické sepětí choreografie s hudební předlohou (Matěj Šust, Marta Drastíková a soubor Baletu Národního divadla) FOTO MARTIN DIVÍŠEK

    Premiéra je ale i připomínkou jiného kulatého výročí. Na konci srpna to bylo právě půlstoletí, kdy Kylián Československo opustil a začal psát svůj neobyčejný příběh. V jednasedmdesátém neuposlechl příkaz Pragokoncertu, aby se vrátil do Prahy, a stal se z něj emigrant, na nějž se mělo zapomenout. Teprve v roce 1981 se s jeho tvorbou mohli seznámit čeští diváci díky hostování Flanderského královského baletu. K definitivnímu prolomení tabu došlo o rok později, kdy Nizozemské taneční divadlo uvedlo na Pražském jaru průřez Kyliánovou tvorbou. Smetanovo divadlo našlapané k prasknutí tehdy ocenilo představení dvacetiminutovým aplausem. Bylo to vypjatě emotivní setkání i výmluvné politické gesto. Jak se v průběhu osmdesátých let drolila železná opona, vracel se Kylián alespoň symbolicky: v roce 1987 dostalo filmové zpracování jeho baletu Dítě a kouzla hlavní cenu na festivalu Zlatá Praha a o rok později byla jeho choreografie poprvé nastudována českým souborem – Pražský komorní balet uvedl v tehdejším Paláci kultury Večerní písně.

    V devětaosmdesátém padly bariéry na hranicích a mohlo se zdát, že nic nestojí v cestě návratu Kyliána na česká jeviště. Jenže tu byly jiné překážky. Zatímco taneční svět se měnil a nasával nové taneční a pohybové zkušenosti, u nás jsme pracovali v ustálených baletních vzorcích, které se dařilo narušovat jen díky originální tvůrčí cestě, již reprezentoval Pavel Šmok a jeho souputníci a následovníci, případně okruh tvůrců kolem Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy. Symbolicky se střet dvou tanečních světů – československého a světového – odehrál při první porevoluční kyliánovské premiéře v Národním divadle, které v roce 1992 nastudovalo Polní mši a Návrat do neznámé země. Až na několik výjimek měli tanečníci problém naladit se na Kyliánovu poetiku, nestíhali jeho rychlý a plynulý pohybový tok, jeho dynamické změny. Bylo zřejmé, že před českým baletem stojí pořádný kus práce, aby se vrátil do evropského kontextu.

    Střih: Píše se rok 2018, Kylián má v Praze program, jehož sestavu sám navrhl. Na tom samém jevišti Národního divadla vidíme soubor s úplně jinou kvalitou, než jaký byl ten před více než čtvrtstoletím.

    * * *

    Jiří Kylián se rád vyjadřuje v symbolech a přirovnáních. O Nizozemském tanečním divadle mluvil jako o zahradě, kterou je potřeba šlechtit, aby dávala dobré plody, a obdobný příměr u něj zazněl zkraje devadesátých let v souvislosti s rozvojem českého tance a baletu. S oblibou hovořil také o mostech, které pro něj symbolizují překlenutí – ať už v rovině ryze konkrétní, když mluvil o pražském mostě Legií, který vedl od jeho domova na Újezdě k budově Národního divadla, kde udělal své první taneční kroky, nebo v rovině abstraktnější. Příměr s mosty užil při hostováních za „železnou oponou“, při inspiracích v různých kulturách, ve vztahu mezi novým domovem v Nizozemsku a pražským rodištěm. Zvláštním druhem přemostění je pak spojování generací, když jako tvůrce využíval talentů a dispozic začínajících tanečníků, ale i zralých osobností „mezi čtyřicítkou a smrtí“, jak je s nadsázkou charakterizoval. Premiérou v Národním divadle vyklenul most nad časovou osou své bohaté práce, která čítá na stovku baletů.

    Pro pražskou premiéru Kylián vybral spíše své starší práce, které vznikaly od konce sedmdesátých do poloviny devadesátých let. Vzhledem k rozmanitosti jeho tvorby je to vlastně poměrně malý výsek. Přesto i ten ukazuje, jak se Kyliánova práce v čase vyvíjela, proměňovala. Měnil se vztah k hudebnímu doprovodu, taneční kompozice v prostoru, práce se sborem, charakter duetu jako základní stavební části choreografie, práce s energií a vibracemi tančícího těla, ale také například výtvarné řešení.

    Program uvozuje Žalmová symfonie z roku 1978 s hudbou Igora Stravinského. Je to práce z jeho prvního vrcholného období, kdy se inspiroval silnými hudebními skladbami. V blízkosti jejího vzniku jsou tři krásné práce na Janáčka: Sinfonietta, Glagolská mše a Po zarostlém chodníčku. Žalmová symfonie ukazuje typické sepětí choreografie s hudební předlohou. Kylián věrně sleduje strukturu Stravinského skladby, proměnu nálad i její sakrální atmosféru. Žalmová symfonie ukazuje i některé tanečně-kompoziční postupy příznačné pro toto období: například prostorovou práci se sborem, z něhož se oddělují jednotlivci, kde klíčí drobné duety, aby posléze zase splynuly s organismem skupinového tance. Je tu kontrast mezi kontaktem tanečníků s podlahou a krásnými vzdušnými skoky.

    Šest tanců na Mozartovu hudbu je odlehčenou tečkou večera (Štěpán Pechar, Anna Novotná a Leila Labiodová) FOTO MARTIN DIVÍŠEK

    Bella Figura z poloviny devadesátých let ukazuje už jiného Kyliána. Tvůrce fascinovaného dokonalou tělesností tanečníků. Stále sice čerpá z klasického pohybového základu, který ale obohacuje – využívá jindy pomíjené části těla, pohyb vede do všech směrů zdánlivě bez ukončení. V nejznámější části nechává diváka opíjet se krásou pohybu trupu a paží dvou tanečnic, které jako by se navzájem obeplouvaly. Zatímco obnažená křehká a zranitelná torza neustávají v ladném pohybu, spodní část jejich těl je zatěžkána výraznými červenými sukněmi a upoutána k podlaze. Červené sukně jsou vedle planoucího ohně a případně vínových trikotů tanečnic jediným barevným akordem v jinak přísném vizuálním řešení, které ještě odkazuje ke Kyliánovým „černo-bílým“ baletům přelomu osmdesátých a devadesátých let. Scénografie se stává důležitou součástí pohybu na scéně, byť jde hlavně o několik pohyblivých černých závěsů. Z jejich pohybu choreografie občas přímo vychází; pohyblivé závěsy jsou tanečníkům partnerem, ale i nástrojem proměny hracího prostoru, který se rychle mění z velké na komorní, až intimní scénu.

    Je tu zřejmý i Kyliánův posun v práci s hudbou. Pryč jsou velké symfonické plochy, které nahradila hudební koláž, jež člení dílo do několika přirozeně propojených scén. Zároveň je relativizován samotný začátek a ukončení díla – začíná už během přestávky, kdy tanečníci na ticho zkoušejí fragmenty z choreografie a postupně odkládají tréninkové oblečení. V závěru, po odeznění posledního tónu, se dohrává duet – v tiché koncentraci na jeden pohybový detail s vytrčenými rameny.

    Mozartova hudba, černo-bílé výtvarné řešení, inspirace pro kostýmy, symbolické rekvizity i jemný erotický nádech spojují poslední dvě položky programu Mosty času: Petite Mort, které vzniklo na dvě pomalé věty z Mozartových klavírních koncertů, a Šest tanců, pro něž bylo podkladem Mozartových Šest německých tanců. Na rozdíl od předchozích dvou choreografií tyto už byly nastudovány v pražských i mimopražských souborech. Ačkoli obě díla vykazují řadu společných znaků, žánrově stojí proti sobě. V Petite Mort je na smyslnost vztahu muže a ženy (název odkazuje na prožitek orgasmu) nahlíženo s vážností, v Šesti tancích jde naopak o lehce erotické hašteření mužů a žen.

    Mužskou energii a přirozenost symbolizují v Petite Mort kordy. Jejich švihy vytvářejí zvukový doprovod úvodní části. Ženy jsou ve svém prvním výstupu charakterizovány maketami velkých černých krinolínových šatů. Vedle těchto „vnějších“ atributů mají interpreti už jen střídmé kostýmy připomínající zdobné spodní prádlo. Po úvodních explikacích mužského a ženského světa přechází dílo do tří duetů, které představují vrchol Kyliánovy taneční kompozice: v míře souznění s hudební předlohou, vzájemném kontaktu tanečníků, práci s jejich energiemi, plynulém pohybovém toku, ale i v krásných, oku lahodících pózách.

    O pět let starší choreografie Šest tanců vytváří odlehčenou tečku za celým programem, který ukazuje pestrost Kyliánovy tvorby. Zatímco v předchozích částech se věnoval člověku a jeho víře, kráse tančícího těla a prožitku milostného aktu, tady dal plný průchod nespoutanému humoru. S lehkostí staví komické situace, které se podobají malým partnerským příběhům a které pokaždé dovádí do vtipné pointy. Mezi ně ještě vkládá jakési humorné zcizující glosy, v nichž vystupují muži s maketami krinolínových šatů, které už byly k vidění v Petite Mort. Ostatně těch spojnic mezi oběma díly je více. I tady se tančí s kordem a ve spodním prádle, byť má rokokovou podobu.

    * * *

    Kyliánovu tvorbu jsme dlouho poznávali skrze hostování Nizozemského tanečního divadla a jen zřídkakdy díky nastudováním v Pražském komorním baletu nebo Národním divadle. Teprve v posledních deseti letech se s Kyliánovými choreografiemi setkali také tanečníci v regionech: v Českých Budějovicích, Ostravě a Brně. Česká baletní tělesa zkrátka svou kvalitou dozrávala k tomuto náročnému repertoáru pozvolna. V Mostech času dospěl Balet Národního divadla interpretačně zatím nejdál. Lze poukázat na detaily, které na premiérách nevyšly stoprocentně – unisono sboru v Žalmové symfonii, riskantní práce s rekvizitou nebo nejistota v duetu v Petite Mort. Ale třeba u Šesti tanců snad není co vytknout – tanečníci byli přesní, rychlí, spontánní. Vyznění premiérových večerů podtrhl i výkon orchestru vedeného Jaroslavem Kyzlinkem, sboru Opery Národního divadla a mozartovská klavírní sóla v podání Davida Švece.

    Jiří Kylián FOTO MARTIN DIVÍŠEK

    Byl to vydařený návrat Jiřího Kyliána do rodného města i potvrzení, že balet v Národním divadle dnes patří mezi přední evropské soubory.

    Národní divadlo, Praha – Kylián: Mosty času. Žalmová symfonie – choreografie Jiří Kylián, hudba Igor Stravinskij. Bella Figura – choreografie a scéna Jiří Kylián, hudba Lukas Foss, Giovanni Battista Pergolesi, Alessandro Marcello, Antonio Vivaldi, Giuseppe Torelli. Petite Mort – choreografie a scéna Jiří Kylián, hudba Wolfgang Amadeus Mozart. Šest tanců – choreografie, scéna a kostýmy Jiří Kylián, hudba Wolfgang Amadeus Mozart. Psáno z premiér 11. a 12. října.


    Komentáře k článku: Kyliánův čas ohlédnout se

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,