Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nápady jsou jen vrchol ledovce

    Ve vašem životopise jsem se dočetl, že jste v Rakousku studovala housle, ale ze zdravotních důvodů se musela hudební dráhy vzdát.

    Školu jsem sice dokončila, měla jsem ale zánět šlach, který znemožňoval odcvičit potřebné penzum hodin, před důležitými zkouškami či koncerty až okolo osmi hodin denně, což je základní předpoklad k tomu, aby se člověk mohl hudbě věnovat na profesionální úrovni.

    Mně by i takových šest hodin přišlo jako docela dost.

    Jenomže nestačí. Nedávno jsem četla zajímavý článek v Respektu o průzkumu mezi studenty berlínské hudební akademie. Autorům vyšlo, že jenom ti, co měli nejvíce nacvičeno, dosáhli na dráhu sólisty, ti, co odcvičili o tisíc až dva tisíce hodin méně, mohli pomýšlet na orchestr, a ti zbývající už neměli šanci se uplatnit. Kruté, ale pravdivé počty.

    Jaké je Vaše další vzdělání a za co jste v Městských divadlech zodpovědná?

    Po absolutoriu na Universität Mozarteum Salzburg jsem vystudovala finanční management a momentálně si dokončuji doktorandské studium na katedře podnikové ekonomiky na VŠE ve studujním oboru ekonomika a management. V rámci tohoto studia i učím. Mimo jiné na katedře Arts Managementu. V MDP jsem přímo odpovědná za ekonomiku a marketing.

    Co vás přesměrovalo k divadlu?

    Už během studia jsem začala spolupracovat s koncertní agenturou v Salzburgu, milovala jsem operu, takže k divadlu to byl už jen krůček. Mezi hraním na jevišti a vystupováním s houslemi necítím až tak velký rozdíl.

    Rodiče nejsou z uměleckých kruhů?

    Maminka je psycholožka a táta vystudovaný defektolog, studoval také skladbu na Konzervatoři Jaroslava Ježka..

    Už vám někdo řekl, že jste si ze zahraničí přivezla pěkný přízvuk?

    Ne, o přízvuku nic nevím, ale pravdou je, že jsem dlouho žila v Německu a Rakousku a tam jsem snad mohla chytit nějaký pro vás cizí přízvuk.

    Jak jste se ocitla v Divadle v Dlouhé?

    Přirozenou cestou přes výběrové řízení na inzerát. Dobře si vzpomínám, jak mi paní režisérka Burešová zavolala, že si vybrali mě. V divadle jsem pracovala circa rok a půl, pak jsem si chtěla vyzkoušet i práci v komerční sféře a odešla do mezinárodní reklamní agentury Leo Burnett Advertising. Chtěla jsem tam pár let vydržet, jenomže mi zavolal ředitel Ondřej Zajíc, že o mně dostal dobré reference z Dlouhé, a jestli bych nechtěla do Městských divadel pražských. Moc jsem se nerozmýšlela a na nabídku jsem kývla. Dnes jsem tady už šest let.

    Tady jste jako správní ředitelka nejspíš větší šéfová než v Dlouhé?

    Nejde mi o šéfování, ale o možnost ovlivňovat chod divadla tak, aby mělo co nejlepší výsledky. Jinak Dlouhá pro mě byla obrovská škola a jsem za ni vděčná.

    S jakými nápady jste do Městských přišla? Nápady jsou přece klíčové, nebo ne?

    S tím úplně nesouhlasím. Nápady jsou důležité, ale aby vůbec přicházely, musí jim předcházet určité znalosti. Bez nich vám sebelepší nápady nepomohou. Nápady jsou jen vrcholek ledovce. Kupříkladu platí, že kulturním organizacím obecně schází strategické plánování, které je základem úspěchu…

    Promiňte, strategické plánování, to zní docela hrozně.

    I když vám ten výraz může připomínat staré zašlé časy, jedná se o velice moderní pojem. Základem takového strategického plánování je správná definice poslání. Když se podíváte na významné zahraniční kulturní organizace, každá takové poslání má a intenzivně s ním pracuje. V komerční sféře je cíl jasný…

    Pochopitelně: zisk.

    Samozřejmě. A o to je pro neziskové organizace důležitější si v rámci svého poslání formulovat, proč a pro koho existují, co a jak dělají, aby se mimo jiné i mohly vymezit vůči své konkurenci a mnohé další,

    Představuji si, jak se oběma režisérům ve funkci ředitele a uměleckého šéfa muselo ulevit, když jste na ně takto spustila. Svou představu ale už přece také měli?

    Jistěže měli svou vizi a také jsme měli všichni hodně starostí s tím, jak organizačně obě divadla propojit. Pro mou práci přesto bylo nutné ještě podrobněji specifikovat formulace, a tak jsme si po nějaké době sedli a vizi a misi si upřesnili: mise – poskytovat široké veřejnosti kvalitní činoherní divadelní umění za dostupnou cenu a vize – kulturně vzdělaná široká veřejnost. V této prosté větě máte stanovenou cílovou skupinu, máte v ní, řečeno v uvozovkách, produkt, který vytváříme, a máte jasnou i cenu, která je pro dotované divadlo zásadní. A v neposlední řadě nám určuje směřování divadla. Momentálně ale toto poslání revidujeme a to nové bude například o něco konkrétnější, co se týká cílové skupiny, nebo dnes např. mluvíme o tom, jak se více spolupodílet na zvyšování kvality městské komunity, jak zůstat uprostřed proudu moderního městského života. Základem naší specifičnosti, který ostatně máme už v názvu, je městské publikum, což pro marketing představuje výrazné nasměrování.

    Nepřijde vám to jako příliš obecné?

    Za tím se samozřejmě skrývá spousta konkrétních věcí, s nimiž můžete nádherně pracovat.

    Také mě trochu straší ty různé marketingové anglicismy, které ale v doslovném překladu jako by ztrácely význam. Proto se zeptám lidově: jaké nouhau jste si ze světa přivezla?

    V posledních letech existuje už celosvětově rozšířený trend, kdy neziskové organizace přebraly některé manažerské nástroje z komerční sféry a aplikovaly je pro své potřeby.

    Co si mám pod tím představit?

    Například docela běžné marketingové postupy, kdy s každou naší inscenací pracujeme jako s normálním produktem, který má svou cenu, svou cílovou skupinu, způsoby prodeje i propagaci. Do propagace spadá mimo jiné např. outdoorová kampaň. Tento postup se nám osvědčil a díky němu dosahujeme z hlediska návštěvnosti a tržebnosti velmi dobrých výsledků. Když mám uvést konkrétní čísla, tak v roce 2006 jsme začínali s tržbami za vstupenky ve výši 15 295 tis. Kč, za rok 2010 to bylo skoro 2× tolik – 28 591 tis. Kč. Těchto výsledků jsme dosáhli i při výrazných slevách pro různé minoritní skupiny a udržení cen za vstupenky na podobné úrovni jako ostatní příspěvková divadla v Praze. V roce 2006 jsme měli 70 % návštěvnost. Ta od tohoto roku kontinuálně roste až k současným 88 %. Procento soběstačnosti se vyšplhalo z 27 % v roce 2006 na 39 % v roce 2010.

    Je nutné ale říct, že marketing je sice velmi důležitý, ale je až na druhém místě. V první řadě musí být co nejkvalitnější produkt. V divadle je to představení, respektive dramaturgický plán.

    V propagaci, jak se také zastarale říká, jste asi dobří. Co se za tím skrývá?

    Základem je to, že s divákem opravdu intenzivně pracujeme. Tento postup máme rozpracovaný do devíti kroků. Například prvním krokem je oslovovat potenciální diváky, posledním pak získat diváka jako mecenáše. (Pro zajímavost, Mecenášský klub u nás funguje v mírných obměnách již čtvrtým rokem.) Ať už realizujeme jakýkoliv projekt, vždy víme, v jakém kroku se pohybujeme. To nám mimo jiné velmi pomáhá strukturovat naše marketingové aktivity. Kdybych to měla celé zjednodušit: marketing je vlastně práce s divákem.

    Zvenku to vypadá úžasně jednoduše. Dopustila jste se také nějakých chybných kroků?

    Za svou největší chybu považuji to, že jsem se málo věnovala vnitřním vztahům na pracovišti, zkrátka jsem málo mluvila s kolegy. V tom, zpětně viděno, cítím své pochybení, které se snažím změnit a všechny své kroky, které podnikám, vysvětlovat. Rozumím tomu, jestli mi vyčítali, že se k divadlu chovám, jako bych byla v nějaké firmě, ale věřím, že dnes jsme ve stadiu, kdy si rozumíme víc, protože i kolegové vidí, že můj přístup přináší výsledky.

    Dobře. Zkusím si vás drobně vyzkoušet. Představte si, že jsem intelektuál, co se do Prahy přistěhoval z Českých Budějovic. Co byste mi z vašich produktů doporučila?

    Určitě ne Perplex. Také bych váhala nad Monty Pythononovým létajícím kabaretem vzhledem k tomu, jak dopadlo naše hostování s touto inscenací v jižních Čechách. Pravdou je, že diváci očekávali jiný titul. Ale kolik je vám vlastně let?

    Právě jsem dostudoval, takže pětadvacet.

    Pak by se vám „Kabaret“ nebo Perplex líbit mohl a měl. Konkrétně Monty Pythonův létající kabaret se řadí k našim velmi úspěšným představením.

    A kdybych byl čtyřicetiletý intelektuál, tak na co?

    Hráči, Vše o mé matce, případně Prolomit vlny.

    A teď upřímně: co se líbí vám?

    Všechny tři inscenace, které jsem právě jmenovala. Vedle nich mám ráda třeba „Saturnina“ nebo „Kaplana“…

    Ten výčet by jistě byl dlouhý. Na začátku jste mluvila o konkurenci, koho jste myslela především?

    Přirozenou konkurencí je nám určitě Divadlo na Vinohradech, které také oslovuje tradičnější publikum, jaké nevyhledává velké experimenty…

    Měšťanské.

    Ano. Já tuto charakteristiku nevnímám nijak negativně a myslím, že platí i pro našeho diváka, o kterého stojíme.

    Máte ještě občas příležitost si otevřít futrál s houslemi?

    Nemám. Snažím se práci pro Městská divadla pražská věnovat na stopadesát procent a do toho se věnuji studiju a výuce – právě z houslí jsem zvyklá na velké pracovní nasazení. Čas si ale udělám na operu, a to kdekoliv, protože s manželem rádi jezdíme po Evropě. V poslední době jsme viděli třeba Don Carlose ve Staatsoper v Berlíně. Byl to nezapomenutelný zážitek.

    Poslední otázka: manžel je hudebník, nebo manažer?

    To druhé a já jsem moc ráda, protože mi zpočátku hodně radil a pomáhal a dodnes s ním konzultuji. Je mi velkou oporou, ale do opery se mnou chodí nerad, stejně jako na premiéry. Protože jste ale přerušil můj výčet oblíbených inscenací, musím vám prozradit, že u nás se mu nejvíce líbila Šakalí léta a z poslední doby Gold za všechny peníze.


    Komentáře k článku: Nápady jsou jen vrchol ledovce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,