Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nakonec o Pezzovi

    Když Jirka Pecha zemřel, dozvěděl jsem se to od Břeti Rychlíka, který se všechno dozví první. Sotva jsem si stačil uvědomit, co se to vlastně přihodilo, ani jsem si pořádně nesrovnal v hlavě své pocity, už mi volali z nějakého rozhlasu, abych na Pezzu vzpomněl nějakou pěknou historkou, zážitkem, vzpomínkou. Kroutil jsem se jako had, ale podlehl jsem, pak dokonce ještě pětkrát dalším rozhlasům a jednou i televizi, přičemž jsem se snažil moc se neopakovat. Nedokázal jsem se řádně obrnit, na rozdíl od Bolka Polívky, který není tak hloupý jako já a vypnul si prozíravě mobil, aby ho neobtěžovali a nechali ho žít a nepochybně i vzpomínat. A přitom kdyby měl na Jirku vůbec někdo vzpomenout jako první, byl by to Bolek, jeho věrný souputník, autor, režisér a herecký partner, který mu poskytl nespočet příležitostí.

    Arnošt Goldflam (MUDr. Alfons Zlatý, CSc.) a Jiří Pecha (Josef Pýcha) ve hře Boleslava Polívky Terapie (režie Boleslav Polívka, premiéra 3. ledna 1985 v Divadle na provázku) FOTO ARCHIV DHNP

    Já jsem šel na JAMU později než oni, ale byl jsem věrným návštěvníkem Studia Marta, většiny prvních inscenací Provázku, pak dokonce i účinkujícím, který z hlubin epizodních rolí tyto bardy – a vůbec celý soubor! – pozoroval, obdivoval, učil se od nich a snil o tom, že jednou snad bude hrát s nimi jako rovný s rovnými, nebo je dokonce režírovat. To všechno se stalo s menším či větším úspěchem.

    Tehdy se mi zdálo – a ono to tak i bylo –, že v sobě mají nějaké zvláštní čidlo, které jim dává schopnost vyčmuchat a najít tu správnou cestu k roli. Jako by se stal nějaký zázrak, něco je osvítilo a oni – teď tedy hlavně mluvím o Jirkovi Pechovi – čili on přišel na to, jak hrát všechno to, co mu bylo svěřeno. On přece nebyl žádný intelektuál, nebavila ho četba, nějaká hlubší studia, ale instinkt, čuch, radar měl obrovský. Dělali jsme si z toho i legraci, kdo mu vnutí nějakou knížku, kterou dokonce on i přečte. Tak daleko jsem se sice nedostal, ale když jsme s rodinami byli na dovolené u moře, pořídil jsem tehdy jedinečný snímek, jak Pezza, po kotníky ve vodě, zamyšlen, se šourá podél břehu pohroužen do knihy, kterou jsem mu vtiskl do rukou. On totiž nic číst nepotřeboval, vlastně by ho to možná i pletlo, kdyby měl příliš mnoho informací, vyvedlo by ho to z rovnováhy. Obdařen empatií, citem, vnímavostí vytušil, kam a kudy jít, jak co hrát, podvědomě tušil téma a běh věcí, rytmus, ztišení a hlasitost, prostě všecko, co k roli potřeboval. On měl divadelní instinkt jako málokdo.

    Přitom je třeba říci, že to nešlo tak lehce, jednoduše! Bolek Polívka žertem říkal, že by Pezza mohl na akademii vyučovat trému a blití, protože vždycky před představením chodil divadlem, čelo orosené, zavíral se na toaletu, protože se mu navalovalo a vypadalo to, že bude zvracet. Při představení to všechno zmizelo. Takže snad bych mohl říci, že jsme možná ani nevěděli, jací běsové v Jirkovi sídlí. Nevíme to nejspíš dodnes. On ovšem hrál naplno, nikdy jsem nepozoroval, že by to nějak odbyl, že by to bylo lehoučké, že by snad nedal do hraní veškerou energii, sílu.

    Jiří Pecha jako Jan Dítě III v adaptaci Bohumila Hrabala Rozvzpomínání (režie Ivo Krobot, premiéra 30. dubna 1985 v Divadle na provázku) FOTO ARCHIV DNHP

    Snad bych tu mohl – i když k tomu nejsem povolán – udělat nějaký výčet jeho rolí, takzvané best of, ale jen v té míře, jakou chovám v mé skomírající paměti. Jeho krále Leara, bravurní výkon v Commedii dell’arte, partnerské herectví ve všech inscenacích Bolka Polívky, Brechtovu Svatbu a tak dál. Když mi řekli, že bude hrát také Babičku, říkal jsem si, že je to taková schválnost. Ale Jirka byl tak přesvědčivý a dojemný, že člověk vlastně docela zapomněl, že to hraje muž. Takže opravdový výčet a detailní analýza Pezzových výkonů teprve čeká na nějakého divadelního vědce, bylo by to docela záslužné a vlastně už to mělo dávno být! A to ani nemluvím o jeho rolích filmových a televizních.

    Taky musím vzpomenout na jeho lidské kvality, na jeho férovost, mužnost, přátelskou povahu, oblíbenost, myslím, že ho v divadle měli všichni rádi. Když jednou dělali na Provázku anketu, kdo je u hereček prototyp mužnosti, byl to samozřejmě Jirka Pecha. Já jsem ho měl rád jako člověka upřímného, bezelstného, tak trochu lišáka, na kterém to ale bylo vždycky trošku poznat. A taky jsem vždycky obdivoval jeho krásnou ženu Janu, na niž se mohl spolehnout, která o něj pečovala, i když to často možná ani nebylo lehké, udržet tu nespoutanou povahu, to by člověk musel být svatý – a to Jana patrně je.

    Ale musím říci, že všechno, co tady píšu, jsou jen kusé vzpomínky, dojmy, pocity, útržky, a velice bych si přál, aby celou tu jeho prostou a zároveň komplikovanou osobnost a jeho herectví někdo opravdu fundovaně uchopil a popsal. On by si to zasloužil a vlastně jsme mu to všichni, kteří jsme se s ním setkali a pracovali, byť jen občas, dlužni.

    Jirko, měl jsem Tě opravdu rád, obdivoval jsem Tě rozhodně a nepochybně právem a nikdy na Tebe nezapomenu, tak jako nezapomenu na Jiřího Bulise, Josefa Kovalčuka, Martina Porubjaka, Josefa Karlíka, Jana Bornu a pár dalších z řady mých zesnulých přátel, hrdinů a vzorů!


    Komentáře k článku: Nakonec o Pezzovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,