Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Náhoda – či co…

    Náhoda – či co – mne poslední dobou třikrát zavála do blízkosti Libeňského mostu. Na sv. Václava tam v hospůdce u Budyho Petr Placák pořádal ochutnávku svatováclavského vína. Nastal už vlhký podzim, vegetace temně zelená, v ní bílé praskáče (tak jsme, děti, říkaly plodům pámelníku), tu a tam fialové svlačce a žlutý zlatobýl kanadský.

    Seděli jsme před hospůdkou – v podstatě boudou či chatrčí, za ní pokračovaly podobné boudy zahrádkářů, něco takového se už v Praze jen tak neuvidí. Jak se stmívalo, tmavá zeleň se snoubila s černými kmínky keřů, barevná kombinace, kterou miluju.

    Nebyl jsem si jist, zda se mám radovat, že jsem svědkem mizejících zbytků krásných časů, či litovat toho, že moje vnoučata už je nespatří. Nepochybně si najdou – budou si muset najít – něco jiného. Leč bude to vskutku cosi úplně jiného. Libeňský ostrov zachvátí developeři, nebo jak se těm neokapitalistům říká; lidé bez smyslu pro krásu, zbavení citu i nostalgie, nezbavení pouze touhy po zisku.

    No budiž. Jak k té hospůdce Petr Placák přišel? Dělal pro časopis Babylon rozhovor s majitelem, který se zmínil, že tam chodí jen stoletý báby ze zahrádkářské kolonie, které už musí nosit plínky… Petr to otiskl a Budy naříkal: Tys mne zničil, tady už se mnou nikdo nepromluví. A Placák navrhl, že hospůdku převezme, a tak se i stalo. Stejně to všechno půjde časem k čertu, ale zaplať Bůh za každý rok.

    Minulou neděli jsem byl na akci, jedné z těch, při nichž se neúnavná dr. Eva Tomková pokouší zachránit u Rokytky Svět (ne celý svět, ten už nezachrání nikdo); palác, v němž bylo kino a automat proslavený Bohumilem Hrabalem. Hrál tam na harmoniku Pepíček Čečil, bylo to pěkné a podepisovala se petice. Je obtížné něčeho dosáhnout, majitelem je jakýsi Ital sídlící na Bahamách, a palác Svět se potichu hroutí do Rokytky. Klobouk dolů, jsou ještě mezi námi lidé, kterým není osud Světa (a světa) lhostejný.

    A do třetice jsem se ocitl poblíž Libeňského mostu včera, z holešovické strany. Ve středisku současného umění DOX (kdysi to byly umělecké kovovýroby), citlivě zrenovovaném komplexu průmyslových budov, jsme s Jáchymem Topolem křtili knihu Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Kniha vychází již počtvrté, péčí obětavé Moniky Elšíkové. Předchozí vydání jaksi zapadla, tohle by však už zapadnout nemělo. Otřesné svědectví o ženských komunistických lágrech padesátých a šedesátých let nelze číst bez pohnutí a rozechvění. Mělo by být povinnou četbou jak na školách, tak pro zrůdy, které se dosud ke komunistické ideologii hlásí. A že jich pořád ještě je.


    Komentáře k článku: Náhoda – či co…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,