Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nadčasovost dejme stranou

    Tradiční pražský veletrh současného umění Art Prague se letos konal 14.–19. května již po osmnácté. Je to takový „puťák“ Prahou, jeden rok tam, další zase jinde. Návštěvník tak spolu s objevováním a mapováním současného českého výtvarného umění navštěvuje i prostory, kam by se jindy nedostal.

    Žádný intelektuální jinotaj či mystifikace, ale „pouhé“ omalovánky… Milan Knížák: Omalovánky pro nová pohlaví (2018) Repro archiv

    Tentokrát byl vybrán rohový dům na rohu Královodvorské ulice a náměstí Republiky. Budova byla postavena v roce 1905 architekty Adolfem Foehrem a Alfonsem Wertmüllerem (mimo jiné v letech 1886–1888 pověřeným vedoucím výstavby budovy Státní opery) a je typickou ukázkou tehdejší neoklasicistní měšťanské výstavby. Ve dvou patrech domu a v osmatřiceti expozicích byla k vidění díla umělců různého věku napříč generacemi a výtvarnými obory. Malba, kresba, grafika, socha, umělecké sklo, instalace i videoprojekce.

    Dnes už snad neexistuje nic, co by mohlo současné tvůrce omezovat v rozletu, co by jim mohlo bránit v projevu a vyjádření. Jako by se tím proklamovalo heslo: Všechnu moc tvůrčí svobodě. Veletrh nabídl to, co chtěl ten který umělec ze své tvorby představit a čím se chtěla konkrétní galerie reprezentovat.

    Ale právě v tom je i potíž. Přehlídka byla zahlcena demonstracemi formálních možností současného výtvarného umění, kombinacemi a variacemi různých přístupů a technologií. Tu v poloze klidné, jindy mírně provokující, anebo úplně divoké. V některých expozicích divák mohl obdivovat řemeslnou profesionalitu, malířskou či sochařskou zkušenost, schopnost abstrahovat z reality či realitu stylizovat. Jinde se mohl nechat zaujmout surrealistickými východisky nebo fauvistickými kombinacemi balancujícími na hraně kýče. A někde se jen pousmát nad podbízivostí a amatérským nadšením. A tak tomu, kdo hledal na této přehlídce všemožných variant a poučeností vývojem výtvarného umění něco víc, se návštěva Art Prague stala dobrodružnou a napínavou – byť někdy únavnou – výpravou, v níž vedle kýče a banalit zahlédl i záblesky neotřelých myšlenek, zachytil náznak vážného sdělení či neeklektického vyjádření. Přesvědčil se, že přece jen existují autoři, kterým jde o víc než o labutě plující po Vltavě v panoramatu Hradčan nebo o prvoplánově efektní estetiku, jakou nabízely metalurgické malby jinak zručného sochaře Ladislava Vlny.

    Je otázkou, proč mladý sochař Matouš Háša v expozici galerie Jan Čejka zakryl hlavu své soše, ale jistá naléhavost v tématu a v přístupu k tvorbě je možná příslibem do budoucna. Trochu odlišný svět, byť v lehce piekarovském duchu, představil v expozici stejné galerie Tomáš Žemla. Právě trpělivost a použitá technika dávají jeho lyrickým krajinným kompozicím emotivní sílu a jistou přesvědčivost. Jeho kolega, mladý malíř Adam Kašpar, vystavil opět své propracované krajinné kompozice, ale obávám se, že soustavným precizováním svého už tak dokonalého malířského realismu se dostává do vlastní tvůrčí pasti. Jako by si tím uzavíral možnost dalšího tvořivého růstu a směřování.

    Art Prague je vlastně zmenšeninou toho, co se odehrává na veletrzích umění v Basileji, ve Frankfurtu nebo i jinde ve světě. Dává nepoučenému návštěvníkovi aspoň velmi hrubý vzorek toho, co se dnes děje ve – v tomto případě českém – výtvarném umění. Kdo měl chuť na kávu, mohl mu ji uvařit galerista Míla Navrátil z Galerií Litera a Navrátil a při tom mohl nahlédnout do katalogu dosud málo známého umělce Karla Machálka alias Karla Zlína. V roce 1976 emigroval a zmizel z naší scény, avšak jeho obrazy ze šedesátých let jsou skvostná díla. Současně s jeho objevem se ptám, čím to, že ta doba byla nejen ve výtvarném umění a nejen u nás tak silná. Film, literatura, poezie, divadlo, malba, grafika… co umělecká disciplína či žánr, to obrovské vzepětí. Zdá se, že v šedesátkách ještě existovalo nějaké duchovní paradigma, něco, co propojovalo lidi i umění dohromady. Právě to dnes velmi chybí.

    Současně s veletrhem se v Galerii Milana Knížáka v nedaleké Dlouhé ulici konala vernisáž výstavy jeho kreseb z let 2018–2019 nazvaná Omalovánky pro nová pohlaví. I Knížák v šedesátých začínal. Válel se po zemi v romantické uličce Nový svět na pražských Hradčanech a nutil kolemjdoucí kokrhat. Tehdy to byl happening, něco nezvyklého a – prý – velká legrace. Z někdejšího provokatéra se dnes stal klasik. Knížák už je styl, a nahlédnuto metaforicky, byl celý Art Prague vlastně jeden velký Knížák. Ani on se nikdy nerozpakoval zvolit jakoukoli formu vyjádření, a to většinou tu nejvíc kontroverzní. A tak tomu je i nyní. Žádný intelektuální jinotaj či mystifikace, ale „pouhé“ omalovánky. Přesně vyhraničené linky mnoha různých postav a postaviček, které je možné vybarvit a pak pověsit na zeď jako „společné“ umělecké dílo. Má pak smysl ptát se, co je a co není umění? Toto je prostě Knížák. Nepřehlédnutelný v rukopise, typický v otevřené drzosti, ale i rozpustile hravý a ironický. Jak to, že ti groteskně stylizovaní pánové či dámy, ženy a muži mají tři nebo čtyři prsa na jednom těle anebo dva a více penisů? Ba dokonce je mají i tam, kde by je mít neměli, a to ve tvarech a možnostech neočekávatelných.

    Knížák jako by těmi obskurnostmi říkal: I to všechno se dnes může stát! V textu k výstavě nazvaném Miluji výjimky píše: Má láska a úcta k výjimkám je opravdu velká. O to větší je mé zděšení z toho, že úctu k výjimkám chce někdo proměnit v zákon, který má platit pro celou společnost. V případě omalovánek není těžké si domyslet, kam svou satirou míří. Jestliže se zdají na první pohled srandovní podívanou, na ten druhý – s vědomím kontextu různého společenského a politického dění i občanských aktivit – už tak veselé nejsou. Knížák a moralistní umělec, to ale nějak nejde dohromady. Ovšem možná právě on si to může – s ohledem na své někdejší záměrné ironické sestupy do banalit – dovolit. Jako málokdo u nás se totiž dobrovolně vydal všanc vlastnímu výsměchu.

    Jan Paul, malíř, výtvarný kritik, publicista a amatérský hudebník

    • Autor:
    • Publikováno: 27. května 2019

    Komentáře k článku: Nadčasovost dejme stranou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,