Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nad rakví Michala Pavlaty

    Míša Pavlata: Hluboký, vědoucí a známý herec, který ale, jak mohl, všude podsouval, že jej nikdo nezná, a když už ho pozná, nepochybně si ho s někým splete. Zavolejte herce a Míšu Pavlatu! rád citoval pokyn nejmenovaného režiséra inspicientovi před začátkem kterési zkoušky v Divadle E. F. Buriana.

    Pravičák jak řemen, který ale velmi obtížně snášel naše pravicové politiky, bystrý fejetonista, jenž raději než o svém psaní hovořil o svých píšících vzorech. Elegán v klobouku a černých brýlích, který vám ovšem do očí tvrdí, že to všechno nosí proto, aby zakryl ksicht a pleš (třebaže dobře věděl, že mu to zároveň pěkně sluší). Okouzlující milovník žen, jenž s takovým potěšením promlouvá o svých milostných fiascích, inspirující pedagog herectví, který se vám snaží namluvit, že studentům opakuje jen to, co dopoledne pochytil od Smočka na zkoušce. Brilantní imitátor a vypravěč divadelních historek, ze kterých ovšem, na rozdíl od svých kolegů, vycházel vždycky tak nějak pochroumaný. Člověk, který se měl rád, ale zároveň moc ne.

    Michal Pavlata byl osobitě, šarmantně, humorně, cynicky i sentimentálně svůj. Jedinečná výbava pro skutečného herce.

    Je zvláštní a pozoruhodné, jak se Michalovy osobní danosti a dispozice shodou nejrozmanitějších náhod i zákonitostí setkaly s rolemi, které vytvořil v Činoherním klubu v poslední třetině svého hereckého života. S rolemi, které jej etablovaly v poměrně pozdním věku jako jednoho z nejhlubších a, ať mi Michal promine, nejznámějších herců své generace. Hugo ze Smočkova Jednou k ránu, Marco v Chiarelliho Masce a tváři, otec Walsh v McDonaghově Osiřelém západu, Mahon ze Syngova Hrdiny západu, Tupolski z McDonaghova Pana Polštáře, Teach z Mametova Amerického bizona nebo Shelly Levene z Glengarry Glen Ross od téhož autora, ale třeba i Smočkův Václav Václav z Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho, to jsou, zvláštní věc, chlapíci semletí a zmačkaní podobnými životními okolnostmi. Zuby nehty drží tvář, snaží se na svět zubatě usmívat, frajersky se s ním utkávat, ale v koutku svých otlučených duší už dávno vědí, že se jim ten souboj nepodařilo ani zremizovat.

    S Markem Taclíkem v Osiřelém západu (režie Ondřej Sokol, prem. 8. 3. 2002, Činoherní klub) FOTO PAVEL NESVADBA

    Michal měl pro tyhle frajerské losery, pro jejich podmanivost i ubohou umazanou opuštěnost, mimořádné pochopení. A co víc, uměl je obléci do svých šatů, dát jejich zpodobení velký kus barvité herecké fantazie, trpce je prožít a zároveň s humorem od nich poodstoupit a shovívavě se jim usmát. Zprostředkovat setkání sama sebe s rozstřílenými charaktery svých postav. Z takového setkání pak může vzniknout něco tak křehkého, co lze s jistou dávkou ostychu nazvat hereckým uměním. Hereckým uměním ceněným kolegy na jevišti, diváky a koneckonců i oficiálními cenami.

    Co dodat? Snad jen to, že jsme Míšu měli velmi rádi. A tak, Michale, můj milý „stínový řediteli“, naše hluboká úcta a spánembohem.


    Komentáře k článku: Nad rakví Michala Pavlaty

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,