Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nad americkými dramatiky se vznáší kletba (doplněk)

    Divadelní sezóna 2009/2010 byla v New Yorku pestrá. Žádné inscenace, které by se zapsaly do historie, se sice neuskutečnily, ale podle Pavla Trenského to byl vcelku slušný rok. V Divadelních novinách č. 16/2010 vyšla jeho reportáž z hlavních událostí uplynulého roku (Nad americkými dramatiky se vznáší kletba), na některé broadwayské a off-broadwayské inscenace, o kterých referoval, se však nedostalo. Publikujeme je aspoň v této internetové podobě. (pozn. red.)


    Oleanna

    Zřídka se na Broadwayi stává, aby se hrály ve stejné sezoně dvě hry žijícího autora. V tomto roce byl takovou výjimkou David Mamet: kromě jeho nové hry Rasa se také hrála starší – i v Česku uvedená (ND-Kolowrat, 1998 – pozn. red.) – Oleanna, která měla newyorskou premiéru v off-broadwayském Orpheum Theater v roce 1992. Text je jednou z nejhranějších moderních dramatizací války mezi pohlavími. Příběh se smutným koncem je založen na obvinění universitního profesora jeho žačkou ze sexuálního obtěžování. Původní verzi inscenoval sám Mamet úspornou metodou zdůrazňující verbální aspekt konfrontace nad psychologickým rozehráváním podle jeho nadsázkou definované doktríny „postava neexistuje, co existuje, je vytištěné slovo“. Inscenace se tehdy odehrála v rychlém tempu, které diváka do maximální míry emotivně vyčerpávalo z nesmyslného boje na život a na smrt. Režisér letošního revivalu Dough Hughes zvolil opačný přístup, posunul dramatické ohnisko do podtextu a podrobil antagonistické duo Johna (Bill Pullman) a Carol (Julia Stiles) detailnímu psychologickému zkoumání. Místo napínavé konfrontace na způsob soudního přelíčení se inscenace proměnila ve zdlouhavou psychologickou sondu, jež nechávala diváky na rozpacích, o co vlastně jde.

    Královská rodina

    Pro ty, kdo se nestydí vidět občas lehkou komedii čili bulvár, pod podmínkou, že bude proveden virtuózně a se vkusem, poskytuje vděčnou podívanou revival Královské rodiny (1927) George S. Kaufmana a Edny Ferber. Tato komedie je vlídně škodolibou satirou na excentrický život herců, jak existoval předtím, než film definitivně odtlačil divadelní umění na druhou kolej. Rodina Cavendishů, kde každý je hercem, odkazuje na Barrymorovy, nejslavnější hereckou rodinu moderní doby. Zápletku vytváří mladá, odvážlivá členka rodiny, která se vzpírá zasvětit svůj život rodinné tradici. Poněvadž jde o herce, jde také o přehlídku egoismu, ješitnosti a dohrávaní rolí v soukromém životě. Inscenace v režii Dougha Hughese nese stopy nostalgie po době dávno minulé a jsou v ní bravurně provedené slapstickové scény (např. cvičení v šermování, které se obrátí ve skutečnou bitku). Podařilo se mu sestavit mimořádně talentovanou skupinu herců v čele s legendární jednaosmdesátiletou Rosemary Harrisovou v roli hlavy rodiny, Jan Maxwellovou coby její dceru Julii (nominovaná na Tony Award) a Kelli Barrettovou jako revoltující teenagerku Gwen. Inscenace se hrála v jednom ze tří dotovaných broadwayských repertoárových divadel, v Manhattan Theater Club.

    Homosexuální drama

    Hry (a muzikály) s homosexuální tématikou nejsou v New Yorku žádnou zvláštností. Během posledních desetiletí jich bylo napsáno tolik, že se dá mluvit o svébytném žánru s vlastní vývojovou dynamikou. V letošní sezoně tři dramata představují jako by tři fáze tohoto vývoje…

    Gay is beautifull

    Zajímavé je srovnání letošního revivalu seminárního gayového dramatu Marty Crowleyho Kluci z naší party (1968) v off-off-broadwayském divadle s novým dramatem napsaným dvěma známými gayi Bette Bournem a Markem Ravenhillem Život o třech dějstvích. V době vzniku Kluků nesla homosexualita společenské stigma a tato hra (o dva roky později zfilmovaná) zobrazovala život gayů jako křížovou cestu životem, jež končila slovy: Ukaž mi šťastného homosexuála, a já ti ukážu mrtvolu gaye. Od té doby se postoj gayů k vlastní identitě obrátil do protisměru: jedno z jejich hesel je dnes „Gay is beautifull“. V tomto duchu bylo napsáno i provedeno Bourneovo-Ravenhillovo drama jimi samými v brooklynském St. Ann Theater. Jedná se o Bournovu autobiografii a zároveň jsou to jakési zhuštěné dějiny homosexuálního hnutí na ose Londýn-New York, kde se Bourne během své dlouhé herecké kariéry pohyboval. Ravenhill vystupuje ve hře jako Bourneův kronikář a diskusní partner. Bourne původně vystupoval v mužných, heterosexuálních mileneckých rolích (klipy s ním jsou za smíchu obecenstva promítány na plátno), později se stal transvestitou a hrál většinou jen ženské postavy, anebo speciální role v homosexuálních shows. Autoři (a protagonisté) nechtějí provokovat ani vyvolávat soucit: takové cíle jsou dnes v progresivní komunitě gayů trapnou minulostí.

    Příští podzim

    To samozřejmě neznamená, že autoři homosexuálních dramat tvrdí, že homosexuálové a jejich vztahy jsou dnes bez problémů. Spíše to vypovídá o tom, že jejich problémy nejsou výrazně jiné než u ostatních lidí. Takový je Příští podzim, první hra z pera herce a režiséra Geoffrey Naufftse. Byla nominovaná na Tony Award v kategorii nových her. Drama má krátké, ale zajímavé dějiny: vloni mělo premiéru v off-broadwayském divadle Peter Jay Sharp Theater, kde se mělo hrát jeden či dva týdny. Pro velkou návštěvnost se termín dvakrát prodloužil, inscenace se hrála přes dva měsíce a nakonec se dostala na Broadway. Když se inscenace stěhuje na Broadway, zřídka je to v původním obsazení. Dochází téměř vždy k výměně původního souboru herci hvězdných jmen. V tomto případě k tomu nedošlo, údajně především zásluhou anglického skladatele a zpěváka Sira Eltona Johna, který poskytl produkci finanční zabezpečení. Hra má efektní, mnohokrát vyzkoušený tvar: začátek se odehrává v čekárně nemocnice, kde se setkáváme s Adamem, mužem ve středním věku. Jeho dvacetiletý přítel Luke byl sražen na newyorské ulici taxíkem a leží v komatu v nemocničním pokoji. Většina scén jsou flashbacky reprodukující pětiletou historii jejich vztahů. Toto pásmo je opakovaně přerušováno příchody do nemocnice Adamových i Lukových příbuzných a přátel, kteří se dozvěděli o neštěstí. Co sjednocovalo oba přátele, byla jejich homosexuální náklonnost. Jinak byli ve všem jiní. Luke se narodil na Jihu, otevřeně se hlásí ke své homosexualitě, ale zároveň je hluboce věřícím evangelíkem. Ví, že žije v hříchu, ale zároveň věří, že láska tento hřích v Ježíšových očích vykupuje. Naproti tomu Adam je sofistikovaný Newyorčan, přesvědčený ateista, který má málo pochopení pro vnitřní konflikt svého přítele a ještě méně pro jeho pokusy jej coby nevěřícího zachránit před věčným zatracením. Scény mezi oběma přáteli připomínají žánr „odd couple“, jehož mistrem byl Neil Simon. Nauffts a režisér Sheryl Kaller dávají plný průchod komediální stránce tohoto vztahu, některé scény vyvolávají u obecenstva bouřlivý smích. Tragický aspekt konfliktu se ozřejmí až v ostré, nepřátelské výměně názorů o sexu, náboženství a smrti mezi postavami různých názorů, shromážděnými v nemocniční čekárně. Hra se nesnaží vnucovat tezi, že gayové jsou tolerantnější a oddanější jeden k druhému než jiní lidé: jde spíše o prastarou ideu, že je to caritas (láska), co překonává překážky.


    Komentáře k článku: Nad americkými dramatiky se vznáší kletba (doplněk)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,