Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na věku nezáleží

    Do multikulturního londýnského centra Barbican německý soubor Tanztheater Wuppertal s inscenací Kontakthof. Tanztheater Wuppertal je místo, kde téměř čtyřicet let rozvíjela své geniální taneční umění Pina Bausch – žena, která dala pojmu moderní tanec ten pravý obsah.

    Kontakthof vznikl poprvé již v roce 1978, a patřil tak k raným projektům, které Pina Bausch ve Wuppertalu vytvořila. V roce 2000 se k choreografii Kontakthof vrátila. Hlavními interprety však nebyli noví a mladí tanečníci, ale původní představitelé z roku 1978, nebo jiní tanečníci stejné věkové kategorie. Vznikla tak originální tanečně-divadelní inscenace, v níž většina interpretů přesahuje věk pětašedesáti let. Zde však tvůrčí myšlení Piny Bausch nekončí. V roce 2008 se rozhodla použít stejnou choreografii pro skupinu tanečníků, jež sotva dosáhli věku čtrnácti let. Ve Wuppertalu tak byli svědky vzniku dvou odlišných inscenací postavených na jediné choreografii. Oba scénické tvary jsou fascinující. Výraz, který do stejných pohybů vloží starší tanečníci, je diametrálně odlišný od tanečního projevu teenagerů. Jemnost, rozpustilost a provokativnost mladých v kontrastu proti vyzrálosti, suverenitě a odhodlání starší taneční generace.

    S nadsázkou a přesvědčivě

    V Barbicanu jsem viděla téměř tříhodinové představení mužů a žen nad šedesát pět let, teenagery jsem mohla spatřit pouze zprostředkovaně na videozáznamu. Zaměřím se tedy pouze na „seniory“ z Wuppertalu, kteří mě okouzlili, uchvátili a zanechali ve mně překvapivý a dlouhotrvající zážitek.

    Střídmá výprava a stylová hudba třicátých let dvacátého století kolem sebe šíří atmosféru dob minulých – trochu pomalejších, decentnějších a svým způsobem i nadneseně komických. Na jeviště napochoduje z různých stran a v různém počtu a tempu dvanáct žen a mužů. Ženy jsou oblečeny do večerních šatů pastelových barev, muži mají slušivé obleky. První akce je kolébavě klidná, nikdo netančí, pouze chodí z místa na místo. Někteří se zastaví i na forbíně, kde jeden po druhém předvádějí stále se opakující gesta připomínající člověka před zrcadlem, který se chystá na velkou společenskou událost. Kontrolují, jak jim sedí oblek, cení zuby, zatahují břicho nebo vypínají hruď. Střídavě si sedají na židle rozestavěné kolem bílých zdí, které obklopují jeviště ze tří stran.

    Kontakthof může být přeložen do češtiny jako místo k setkávání. Muži a ženy odění do společenských obleků se na takové setkání s největší pravděpodobností chystají: scéna svým rozlehlým a prázdným prostorem připomíná starou tančírnu. Kontakthof je strhující díky odlehčené a dramatické situace karikující nadsázce. Tanečníci a tanečnice se seskupují do zdánlivě chaotických a nemotorně vyhlížejících tvarů, přičemž jejich mechanizované, opakující se a mnohdy minimalistické taneční pohyby, které vykloubeností těl působí komicky, jsou koordinované a precizně provedené.

    Průběh představení je založen na dynamickém přelévání tanečních obrazů do situací, v nichž dochází ke vzájemným a velmi podivným přímým kontaktům mužů a žen. Jednotlivé páry předstupují na okraj jeviště přímo před diváky a skoro to vypadá, že dojde i na romantickou scénu. Z tohoto omylu jsme velmi rychle vyvedeni neb se nejedná o něhu, ale agresi a brutalitu. Muži své ženy škrábou neoholenou tváří na odhalených ramenou, tahají je za vlasy a za uši nebo jim kroutí nosem. Ženy své partnery požďuchují, štípají nebo jim podkopávají nohy. Je překvapující, s jakou nepřítomností a klidem ve výrazu tváře tento zápas podstupují. Naprosto zbaveni emocí předvádějí společensky nepřijatelné chování. V druhé polovině inscenace nahradí agresi dlouho očekávaná něha a vlídnost, avšak i ta působí cize, strojeně a omezuje se na pouhou formu bez citového obsahu.

    Darling, nenávidím tě, ale chci tě!

    Pina Bausch stylizuje své starší tanečníky a tanečnice do rolí, které interpreti pouze demonstrují, nikoli prožívají. Taková forma je osvěžující, zábavná, podivuhodná a elegantní. Detail a minimalistická gesta jsou v opozici vůči hlasovému i pohybovému afektu některých z protagonistů. Záměrně přehrávané etudy dvou dam (oděny do ostře růžových a tyrkysových šatů, na nohou rudé střevíčky), jež svou výrazovou sevřeností v projevu vytvářejí abstraktní kontrast vůči umírněnosti ostatních interpretů. Obě ženy se na jevišti objevují v krátkých intermezzech, v nichž spolu hovoří, tančí; někdy převlečeny do růžových hedvábných šatiček, v nichž vyhlížejí jako malé holčičky nebo víly z pohádky. Jedna z nich vede dlouhý monolog, který se zakládá pouze na jediném slovu – darling (miláček). Zopakuje ho snad padesátkrát, a pokaždé s jiným výrazem, intonací a větší sílou. Někdy se objeví každá zvlášť na opuštěné scéně, kdy pláče nebo se hystericky směje. Avšak i tyto hraniční prožitky předvádějí s emocionálním odstupem a výraznou stylizací

    Pina Bausch vkládá do Kontakthof zcizující prvky, kdy jednotliví aktéři sedící na židlích na forbíně vyprávějí – jeden po druhém – o svých nenaplněných vztazích. Dalším z těchto prvků zajišťuje jedna z tanečnic, která schází z jeviště a od přítomných diváků žádá minci, aby se mohla projet na jedné z kolotočových atrakcí stojící v levém rohu jeviště.

    Kontakthof je místo, kde se lidé setkávají, kam míří, když hledají někoho, s kým by se mohli sblížit a zažít příjemné chvíle. Inscenace Kontakhof Piny Bausch nechce vyprávět o citech, vášni a radosti ze sblížení. Naopak je smutná, trochu depresivní a groteskně šílená. Utahuje si z toho, co je v lidech dobré i zlé, z prostých lidských neřestí a tužeb. Dramatické situace odlehčuje vtipem a opětovně strhává na zem zatěžkávající atmosférou nenaplněných osudů a ztrhaných lidských tváří.

    Tanztheater Wuppertal Pina Bausch – Kontakthof. Režie a choreografie Pina Bausch, premiéra 25. 2. 2000. Psáno z reprízy v rámci hostujícího představení v Barbican.


    Komentáře k článku: Na věku nezáleží

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,