Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na řadě byl prezident

     Sdružení Depresivní děti touží po penězích (dále jen Depresivní děti TPP) je mi tuze sympatické již svým názvem; navíc s nimi sdílím zálibu v Bernhardovi a československé normalizaci, také mám slabost pro dekadenci a perverzitu. Rovněž se mi líbí neutuchající snaha Depresivních dětí TPP vyhledávat nová a kuriózní místa pro divadlo.

    To ovšem nemění nic na tom, že je většinou lepší o jejich projektech číst (PR zvládají opravdu skvěle), než je přímo zažívat. Jednak mají ve zvyku zapojovat diváky do dění a všelijak jimi manipulovat, což jako spousta dalších lidí nemám v lásce (ani u sebe, ani u jiných) – ale to už by byla věc individuálního vkusu. Podstatnější jsou obtíže, vznikající z práce s neherci, která se trochu podobá okřídleným pravidlům o dětech a zvířatech na jevišti. Když máte dítě nebo psa na jevišti jednou, dá se to ještě narežírovat, když jich tam máte pětadvacet, už je to trochu hroší. Druhým problémem bývá neúměrná délka inscenací, nedostatečná odvaha škrtat a zbavovat se nápadů (tak jako jinde, chybí škrtající dramaturg).

    Thomasu Bernhardovi se Depresivní děti TPP věnují systematicky: vzpomínám na vydařenou bytovou inscenaci Ritter, Dene, Voss (pod názvem Zveme vás na oslavu Ludwigova návratu), na repertoáru mají pásmo Bernhard kabaret a nyní provozují v Památníku na Vítkově cyklus Bernhard Monument, v jehož rámci uvedli mj. Loveckou společnost nebo adaptaci románu Vápenka. Tentokrát byl na řadě Prezident a ještě se můžeme těšit na Alžbětu II. Celý cyklus měl vyvrcholit kompletní přehlídkou 100% Bernhard, kterou ovšem Národní muzeum nakonec nepovolilo.

    České divadlo trpí deficitem bernhardovských herců  (mužů) a především bernhardovských režisérů. Ani oceňované inscenace J.A Pitínského nebo Dušana D. Pařízka obvykle neodkázaly využít potenciál Bernhardových textů, navzdory tomu, že k nim tvůrci přistupovali s jistým intelektuálním předpochopením. Sám Bernhard psával hry pro konkrétní herce a k jejich uvádění mimo původní kontext byl skeptický.

    Bernhard v Břeclavi

    Depresivní děti sympaticky nepřistupují k Bernhardovi pietně, ale naopak ho zasazují do dalšího rámce a propojují s autorskými texty. Prezident se v tomto případě odehrává v osmdesátých letech  a součástí inscenace je návštěva rakouského prezidenta v socialistickém Československu, kde uvádí do provozu jadernou elektrárnu Dukovany. Není tedy nouze o scénky na téma otrávení číšníci, beznadějná mladá těhotná dívka v Břeclavi, recitující pionýrka, trapnost oficiálních představitelů. To vytváří s původním Bernhardem docela specifický guláš, na druhou stranu by to všechno mohlo být asi o polovinu kratší a mnohem svižnější. Většinu těch „socialistických“ scének známe i my, co jsme nebyli v 80.letech ještě ani mladí, z mnoha podání, takže by mnohdy stačilo naznačit. Linka s Janečkovou zpěvačkou Markétou Muchovou byla zbytečná úplně, nápad s kapelou The Bernhards zůstal nedomyšlený a nevyužitý. Naopak ironická linka – rakouský prezident otvírá jadernou elektrárnu nebo nadává na anarchisty na návštěvě v socialistické zemi – zůstala sympaticky pod povrchem.

    Podstatnější potíž je v přelidněnosti scény (napočítal jsem přes dvacet herců), dezorganizovanosti účinkujících a především v neherectví, místy zoufalém. Jiří Pěkný a Jana Machalíková v hlavních rolích se vyrovnali se svými úkoly ne sice přímo se ctí, ale ještě snesitelně, jinak byl z celého ansámblu působivý pouze Lukáš Veclík jako číšník.

    Upřímně řečeno, většinu času mě to hodně nebavilo, místy jsem přímo trpěl. Nápady vynikající, ale ty konce! Kdybych si o tom jenom přečetl, žil bych s pocitem, že jsem o něco přišel, a bylo by to tak asi lepší. Nicméně, o pár dní později se Depresivním dětem TPP mimořádně vydařil předávací večer na festivalu Next Wave, takže pořád ještě věřím, že na tom souboru něco je.

     Depresivní děti touží po penězích – Thomas Bernhard: Prezident. Ein kessel Schwarz-graues. Překlad Zuzana Augustová, režie Martin Falář, premiéra 4.října 2010 v Památníku na Vítkově.


    Komentáře k článku: Na řadě byl prezident

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,