Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Na první i na druhý pohled

    Monodrama Australanky Suzie Miller Prima Facie (právní výraz označující předběžné soudní slyšení, které má odpovědět na otázku, zda je žaloba dostatečně odůvodněná) vítězně kráčí světem. Po světové premiéře v Sydney v roce 2019 se vydalo do Evropy, konkrétně do londýnského West Endu, kde jej v roce 2022 uvedlo Divadlo Harolda Pintera (inscenaci u nás bylo možné zhlédnout v rámci přenosů do kin NT Live). Herečka Jodie Comer si za svůj výkon vysloužila Cenu Laurence Oliviera a následně, v rámci broadwayské produkce, ještě Cenu Tony. Úspěchu u kritiky se hra těšila bezpochyby i proto, že její námět je doslova „hot“. Nejen žhavě aktuální, ale také ožehavý, neboť vypovídá o tématu znásilnění, respektive konsentu – bouřlivě diskutovaného požadavku jednoznačného souhlasu k sexuálnímu styku. Především na Západě tato problematika nepřestává už několik let viset ve vzduchu. U nás jsme v tomto smyslu ještě poněkud pozadu, ačkoli letos jsme měli v pražském Činoherním klubu možnost vidět inscenaci jiné hry na toto téma s příznačným názvem Konsent od britské autorky Niny Raine.

    Právničku Tessu ztvárnila Marie Štípková FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Text Suzie Miller nyní uvedlo Švandovo divadlo v Praze pod názvem Na první pohled. V obou hrách se téma znásilnění a konsentu spojuje se soukromím právníků, kteří se podobnými kauzami zabývají, a s obviněním blízké osoby. Hrdinka monodramatu Tessa se po flámu – u sebe doma – s kolegou nejprve jednou vyspí. Podruhé téže noci odmítne, ale on se jí násilím zmocní. Zatímco kolega dospává opici, Tessa jde znásilnění nahlásit na policii a další dva roky pak bojuje s justicí (i se sekundární viktimizací). Podle vlastních slov přišla o sebedůvěru a sebeúctu, o práci i o kamarády a do dalšího života si nese nejen osobní zklamání, ale i ztrátu důvěry v britský soudní systém. Hru samotnou vnímám ze dvou hledisek. Na jedné straně je to působivý příběh o ctižádostivé ženě, kterou osobní zkušenost zahnala z pozice úspěšné, až bezohledné právničky do role traumatizované oběti. Na straně druhé si nelze nevšimnout jisté plakátovosti – monodrama ženy cíleně edukuje, co vše lze brát jako znásilnění (trauma z pouličního přepadení může být stejně silné jako akt, který se odehraje mezi známými lidmi v soukromí).

    Ve ztvárnění Jodie Comer hrdinka vyznívala jako nepříliš sympatická vypočítavá blondýna, která využívá předností svého zevnějšku ke kariérnímu vzestupu, takže její obvinění kolegy na mě – přiznám se – působilo až příliš vykalkulovaně. Proto jsem byla hodně napjatá, jak se podaří toto kontroverzní téma přenést na české jeviště. A je třeba říci, že převážně ženský kolektiv (s výjimkou dramaturga Davida Košťáka) se s předlohou vyrovnal na výbornou. Mluvného a přehledného překladu Zuzany Joskové se ujala režisérka zkušená v oblasti feministických témat Lucie Ferenzová. Společně s Košťákem udělali pár něžných škrtů, které zpřehlednily děj.

    Do role právničky Tessy byla obsazena Marie Štípková. Nevystupuje ovšem sama, na jevišti je ještě Markéta Ptáčníková, která doprovází představení autorskou hudbou (bicí) a herečce je po ruce jako figurantka. Právě hudba dodává představení správnou atmosféru a naznačuje změny temporytmu. Jednoduše, ale velmi sofistikovaně působí i výprava Jany Hauskrechtové. Na otlučené zdi visí jen tři černé kabáty (původně má člověk dojem, že jsou to taláry) a v podstatě jedinou rekvizitou je malý gaučík, který dodává akcím Tessy intimitu, ale i dynamičnost. Scénu doplňuje projekce Dity Havránkové, která symbolizuje oddělení duše od těla (tak nějak si Tessa po znásilnění připadá). Vjem živé hrdinky na jevišti je konfrontován se záběrem na její tělo snímané z nepřirozeného nadhledu či na její rozpohybovaný obličej v detailu.

    Tessa Marie Štípkové přichází na scénu v upnutých bílých kalhotách, bílé blůzce, černých holínkách, saku připomínajícím žokejskou uniformu a v umně spleteném účesu (kostýmy Zuzana Sceranková). Když líčí svůj úspěch, působí jako žokej, který se vypracoval a svého koně žene od vítězství k vítězství. Z venkovské holky se dostala mezi elitu, umí si užívat v pracovním i osobním životě. Je to jedna z těch cílevědomých současných žen, u nichž bychom neočekávali slabost, protože mají instinkt pro úspěšná rozhodnutí a ovládají triky zákulisních bojů. Když líčí své obhájcovské strategie, doslova kypí nadšením a energií. Drobné výtvarné glosy však upomínají na její původ (například když při návštěvě rodičů dostane za úkol krájet mrkev a jen tak mimochodem si připne chrást od mrkve místo kravaty, je to vtipná variace na čouhající slámu z bot). Expozice vytváří dobré podhoubí pro další dění. Drobné milostné dobrodružství v právní kanceláři jako by stvrzovalo Tessinu příslušnost k vyšší třídě, z níž kolega pochází. Po probuzení ji však zaskočí pocit hnusu, jenž provází uvědomění, že byla znásilněna.

    V podání herečky kupodivu proměna postavy nepůsobí nepřirozeně. Vlastně poukazuje na způsob myšlení a prožívání životních situací příslušníků generace sněhových vloček. Zdánlivá suverenita a cílevědomost, mnohdy i cynický nadhled se v okamžiku mohou zvrtnout v úplný opak. Totiž naprostou bezmoc, někdy až přehnanou zranitelnost a jakousi zvláštní touhu po sebezničení. Tessa si totiž coby právnička uvědomuje veškeré argumenty a protiargumenty svého případu, polemizuje se svým druhým já (odtud ono oddělení ducha od těla), ale i přesto odhodlaně vstupuje do – předem prohraného – boje.

    Herečka velmi citlivě vyjadřuje tuto ambivalenci jednání postavy a k autenticitě jí napomáhá velmi sofistikovaný kostýmní trik. Její uniforma se totiž velice nenápadně proměňuje (proto ty tři kabáty visící na zdi). Ten dokonale padnoucí oblek šitý na míru jí přestává sedět – má příliš velká ramena. Hlava herečky se do něj doslova propadá a náhle působí jako nervní osoba bez špetky sebevědomí, s nejistými pohyby i chůzí a roztěkanýma očima. Ze sebevědomé advokátky se tak jakoby mávnutím kouzelného poutku stává oběť, zhroucený odlesk někdejšího sebevědomého já.

    Závěrečná obžaloba, kterou Tessa pronáší na adresu nespravedlivého (britského) právního systému, tvořeného po staletí heterosexuálními bílými muži, poukazuje na to, že v takovém řádu není místo pro emocionalitu a pochopení situace napadených žen, a že je tedy třeba jej změnit. Působí to sice trochu plakátově, ale dnešní doba taková razantní prohlášení potřebuje. Hra Suzie Miller je jedním ze stupínků, které k této změně mohou přispět. A je dobře, že se dostala i k nám. I když cesta ke změně myšlení většinové společnosti bude ještě dlouhá.

    Švandovo divadlo, Praha – Suzie Miller: Na první pohled. Překlad Zuzana Josková, režie Lucie Ferenzová, dramaturgie David Košťák, scéna Jana Hauskrechtová, kostýmy Zuzana Sceranková, hudba Markéta Ptáčníková, projekce Dita Havránková. Premiéra 7. října 2023 (psáno z reprízy 14. října).


    Komentáře k článku: Na první i na druhý pohled

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,