Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na opravný pokus dojde jen zřídka

    Druhý ročník brněnského festivalu Divadlo a svět byl věnovaný osobě a dílu Williama Shakespeara. I závěrečný „rej masek“ v podvečer 3. června, na kterém participovala svými invencemi všechna brněnská divadla, byl tematicky zaměřen na osobu a dílo „domu plného básníků“, jak Shakespeara kdysi označil Jan Werich. Z množství představení, která se často překrývala, a nebylo proto možné být zároveň hned na několika veselkách, byla mezi těmi zahraničními nejvýraznější dvě: Sen noci svatojanské z Teatru polskiego ve Vratislavi v režii Moniky Pecikiewiczové a Coriolanus v režii Slovince Diega de Brea, kterého do Brna přivezla činohra Slovenského národního divadla v Bratislavě.

    Sen noci svatojánské, režie Monika Pecikiewicz, Teatr Polski Wrocław
    FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Představení Snu noci svatojanské z Vratislavi se vymyká běžným představám o této Shakespearově hře. Je otázka, je-li toto zvláštní „divadlo krutosti“ ještě interpretací klasikova díla, nebo jde-li už o paralelní svět, k němuž je toto dílo pouze odrazovým můstkem. A možná by nebylo od věci diváky na podobné kusy připravit synoptickým výkladem nebo nějakými „prolegomeny“. Nejde o instruktáž pro ty méně chápavé, ale diváky mohla skutečně odradit úvodní část v trvání asi tří čtvrtí jedné hodiny, kdy jakoby probíhal konkurs nebo, jak se dnes říká, casting na jednotlivé postavy hry a kdy režisér Oberon, jemuž asistuje Puk, potřebuje zájemce trpící různými zábranami zformátovat pro jejich role. Ponižování, brnkání na komplexy, neomalené, (téměř) sadistické komentáře tělesných handicapů, to vše přechází i do vlastního děje.

    Celé představení se odehrává v televizním studiu vybaveném soustavou obrazovek, nahrávací aparaturou, stolky a židlemi – reálný svět zde zastupuje jen březový „háj“, v němž osekané kmeny stromů připomínají zježené dikobrazí bodliny. Žádní bájeslovní tvorové, jejichž svět by v snové chvíli prolnul se světem lidí; nicméně scéna před samotným závěrem, zápornými kritikami pohrdlivě označovaná za „gymnastickou“, ve které vytvoří mužské postavy kruh a střídavě v rytmu hudby naznačují soulož se sehnutými postavami žen, posouvajícími se po směru hodinových ručiček, představuje sugestivní ponor do anonymního světa instinktů a sexuality. Obraz, jehož se spíše hrozíme, než bychom jím byli šokováni, nebo dokonce pohoršeni: Eros a Thanatos.

    Hvězdně obsazený bratislavský Coriolanus je divadlem světa politiky, drsnou lekcí machiavelismu, bez transpozicí, ex abrupto vtahuje diváky do tvrdé reality. A to od první chvíle, kdy se vynořují ze tmy a kouřného oparu postavy senátorů – spiklenců, sedících u stolu a pojídajících špagety. Intrikují proti římskému vůdci Gaiovi Marciovi, jenž si svou udatností a důvtipem při obléhání města Coriola a bojích proti Volskům vydobyl přízvisko Coriolanus. V podání Milana Ondríka je to plnokrevný hřebec, netrpělivě a neurvale hrabající kopyty, kterému vše raději ustoupí z cesty. Po vyhnání z Říma se spojí se svým někdejším úhlavním nepřítelem, vůdcem Volsků Tuliem Aufidiem, jejž předtím zohavil a zmrzačil. Tulius (Marián Geišberg) mu nakonec doslova vrazí kudlu do zad, s tímto jemným rozlišením na rtech: byli jsme jen spojenci, nejsme přáteli. Machiavelli koneckonců nepokrytě doporučuje moudrému muži nedodržet dané slovo, pokud by mu to mělo být na škodu a pokud jsou ty tam okolnosti, za kterých je dal. A dodává: Kdyby všichni lidé byli čestní, moje rada by byla špatná. Poučení pro dnešek? V politice není místo pro replay, na opravný pokus dojde jen velmi zřídka. Spádné představení se neobejde bez drsných a krutých scén. Corialonovi protivníci si na stole podávají jeho ženu Virgilii, on sám při vítězném návratu znásilní vlastní matku: je součástí Říma, vydaného mu v plen. Skvěle ji – noblesní, hrdou a posléze zlomenou – hraje Anna Javorková. Lze jen doufat, že se představení, které mělo premiéru letos v dubnu, objeví brzy také v Praze.


    Komentáře k článku: Na opravný pokus dojde jen zřídka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,