Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na kus parodie v Tramtarii

    Když jsem se dočetl, že olomoucké divadlo Tramtarie chystá jako svou novou premiéru Tajemný hrad v Karpatech, bylo mi předem jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Kde chtějí ve svých řadách najít všechny ty Hrušínské, Kopecké a Dočolomanské? Navíc – na jevištních realizacích podobně slavných přepisů si už vylámali zuby jiní borci. V Tramtarii naštěstí (a k mému velkému překvapení) vše dopadlo jinak.

    Autor textu Vladimír Kracík spolu s dramaturgyní Lenkou Jorníčkovou vyšli především z původního Verneova románu a bezpečně se tím vyhnuli napodobování známého filmu. Jistě, prvních pár minut je divák zmatený, takto to přece nezná, kde jsou čorti?, ale po chvíli přistoupí na jiný výklad postav, vypointovaný humor na úrovni gagu a refrénovitého opakování sekvencí, začne se cítit docela příjemně a uzná, že Tramtarijští objevili novou cestu jak k dané látce přistoupit ve stejně potrhlém stylu.

    Tajemný hrad v Karpatech je především hravý a divadelní. A nutno říci, že ani v mých nejbujnějších fantaziích jsem si nedokázal na takto malém jevišti (čítajícím po bočním vykrytí cca 12 metrů čtverečních) představit tak výpravný kus (scénografie Eliška Konečná). Scény a obrazy se střídají takřka po minutách, kulisy se proměňují – tu se ocitáme v rumunské hospodě, střihem jsme v operním domě, sledujeme velkou část cesty hrdinů k hradu – jeviště je rozděleno do několika plánů, téměř neustále vše dokresluje projekce, jednotlivé kusy scény jsou důmyslně vytvořené, aby pootočením či odstraněním krycí látky tvořily neustále nové a nové obrazy. Z toho ovšem pramení obrovské množství přestaveb, které jsou jedinou zásadnější slabinou inscenace – trvají dlouho, navíc často zasahují do projekcí či vedlejší akce, až má člověk pocit, že trošku méně by zřejmě bylo více.

    Inscenace stojí a padá s žánrově přesným herectvím, kterého se dočkáme v míře dostatečné zejména u představitelů hlavních rolí (Marián Zedník, Marek Zahradníček j.h. či Alois Pešek); pevnější režijní vedení by si naopak zasloužily epizodní postavičky vesnických hejsků, jejichž představitelé (a představitelky) se často uchylují k nepřesným náznakům, prvoplánovým úšklebkům a až křečovitému pitvoření. Tempo inscenace a všechny ty jevištní proměny jsou naštěstí dostatečně zběsilé, režisér Vladislav Kracík hýří nápady, na diváka se valí smršť časoprostorových skoků a narativních hrátek – výsledná podoba parodie je téměř dokonalá.

    Divadlo Tramtarie letos oslaví páté narozeniny a kvůli současnému způsobu financování se potácí na prahu další existence. Neklaďme si zbytečnou otázku, zda Olomouc potřebuje druhé profesionální divadlo. Položme si jinou: má být tímto divadlem Tramtarie? Také Tajemný hrad v Karpatech dokazuje, že odpověď je podobně zřejmá, jako v prvním případě.

    Tramtarie Olomouc – Jules Verne: Tajemný hrad v Karpatech. Scénář a režie Vladislav Kracík, výprava Eliška Konečná, hudba Lukáš Mareček, projekce Andy Fehu, dramaturgie Lenka Jorníčková. Premiéra 27. března 2010.


    Komentáře k článku: Na kus parodie v Tramtarii

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,