Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Muzikály ve výkladní skříni

    Karlínské divadlo prošlo po povodních v roce 2002 razantní změnou. Týkala se všech aspektů jeho činnosti. Ladislava Županiče v jeho čele vystřídal Egon Kulhánek, od něhož se čekal nový směr už proto, že prošel praxí soukromého (a úspěšného) producenta. Právě to mu však jeho odpůrci vyčítali. Deset let, které uplynuly od nástupu současného ředitele, je dostatečně dlouhá doba k bilancování.

    Lucie, větší než malé množství lásky

    Lucie, větší než malé množství lásky Emma Smetana (Lucie), David Kraus (Daniel), Martin Písařík (Jáchym)

    Začít je třeba počinem zcela zásadním, jímž bezesporu byla generální rekonstrukce budovy po ničivých povodních v roce 2002. Divadlo vstalo z popela (či doslova z vody), dostalo životadárnou transplantaci nových jevištních technologií, zvuku i světelného parku. Dnes téměř bez kompromisů odpovídá požadavkům současného muzikálového repertoáru – pro hudební divadlo jedna ze základních životních podmínek.

    Karlínské národní divadlo

    Kombinace impozantního novobarokního prostoru, nového vedení, ale také razantní proměna české scény hudebně-dramatického divadla vede k otázce, jakou funkci má mít Karlín (říkejme divadlu důvěrně tak, jak je po desetiletí zvykem) nejen v pražské, ale také celostátní divadelní síti. Úvahy, jaký repertoár či typ produkcí vlastně do divadla jeho velikosti a parametrů patří, neustávají a zřejmě nikdy neustanou. Rovněž tak bouřlivé diskuse na téma hereckého ansámblu a jeho podoby. Nejpádnější odpověď existuje v praktickém provozu. Divadlo však musí mít také sny a vize, to platí i v oblasti zábavního divadla.

    V souvislosti s karlínským divadlem je nasnadě zajímavá myšlenka „Národního hudebně-dramatického divadla“. Zdá se to být odvážné tvrzení? Má však svoji logiku nejen díky pozici významného divadla v hlavním městě, ale také v tradici důležitého centra českého hudebního divadla – tuto pozici ostatně Karlín zastává přinejmenším půlstoletí.

    Velikostí i kapacitou je karlínská scéna předurčena k produkcím „větším než malým“. Bylo tomu tak v minulosti, je tomu stejně dnes, polemika se vede o to, jak takové divadlo v současnosti vypadá. Nové možnosti do Karlína v posledních letech skutečně přišly. Vedle českých premiér muzikálů klasického střihu jako Producenti či Vražda za oponou to byly výpravné tituly Carmen a Jesus Christ Superstar. Především posledně jmenované inscenace těžily z estetické kategorie muzikálu superlativů. Ne náhodou se zařadily k tomu nejúspěšnějšímu, co divadlo v uplynulé etapě nabídlo, a karlínskému divadlu přivedly nové návštěvníky.

    Zároveň nastolily otázku, zda podobné velkoprodukce, které do poloviny 90. let u nás neměly obdoby a objevily se zprvu v komerčních produkcích, patří do městem zřizované instituce. Pohledem do světových metropolí však snadno zjistíme, že s takovými produkcemi městské správy počítají jako s moderním standardem kulturní nabídky pro nejširší vrstvy. U nás však řada kritiků stále namítá, že takový inscenační způsob patří výhradně do sféry komerčního divadla. Hluboký omyl, který v Čechách bohužel v obecném povědomí zakořenil, je těžké vymýtit i z odborných názorů.

    Podívejme se pro srovnání jen letmo za nejbližší hranice, například do Polska či Maďarska. Obě země jsou nám blízké nejen geograficky, historicky, ale také kulturní tradicí a částečně charakterem divadelní sítě. S muzikálem, který se povahou liší od tradičního provozu činoherních či operetních domů, se tyto země vyrovnaly o něco dříve než my. Zejména v Maďarsku, které se nám rozlohou i divadelní tradicí podobá, pochopili, že ryze soukromo-produkční model je při velmi omezené velikosti trhu nejistý a nezaručí dlouhodobě standard provozu ani kvality. Dvě hlavní budapešťské scény – Madáchovo divadlo a Budapešťské divadlo operety a muzikálu – přitom uvádějí široké spektrum světového i domácího muzikálového repertoáru.

    Aida – Lucie Bílá

    Aida – Lucie Bílá (Amneris) a Dasha (Aida)

    Muzikály velkého formátu

    V jakém ohledu tedy Hudební divadlo Karlín naplňuje umělecká kritéria? Teprve v porovnání se scénami, kterým se existenčně podobá, by se měla odvíjet diskuse o konkrétních veličinách, jako je repertoárová nabídka a její zpracování. Velkoformátově plnohodnotný muzikál si může dovolit jen několik divadel u nás, ale i mezi nimi je Karlín specifickou výjimkou pro parametry jeviště a hlediště i pro tradiční specializaci na hudební divadlo. V očích zahraničních vlastníků práv je proto vždy na předním místě, když uvažují, zda případně poskytnou svá provozovací práva do České republiky. Podmínek je několik, kromě nadstandardního vybavení už zmíněnými technologiemi je to především přítomnost živého orchestru. Ten prošel během posledních let v Karlíně výraznou proměnou. Obměna nástrojového obsazení i hráčské základny umožnila vybudovat špičkové těleso, které disponuje nejen interpretační zdatností, ale mnohem podstatnější žánrovou variabilitou nežli dříve. Právě ta je pro současné muzikálové divadlo typická a karlínský orchestr se může vyrovnat se symfonickou i rockovou partiturou v kvalitě srovnatelné s obdobným orchestrem Spojených scén vídeňských.

    Po povodňovém znovuvzkříšení se v Karlíně rozhodli přebudovat systém práce s hereckým ansámblem. Až do té doby zde fungoval početný stálý soubor s tradičním rozložením na sólisty, sbor a balet. To vyhovovalo operetě, ale jen horko těžko muzikálové interpretaci. Paradoxní jev, zvlášť když uvážíme, že se v posledních čtyřiceti letech hrál muzikál v Karlíně pravidelně. A to překvapivě s obdobnou frekvencí jako opereta, po roce 1989 dokonce začal drtivě převažovat. Bylo logické opustit zastaralou formu oborového dělení a s výkonnými umělci dnes spolupracovat flexibilně. Ovšem v určitém slova smyslu se tu ansámbl v podobě stálého okruhu interpretů znovu vytvořil. Karlínské divadlo však při svém výsadním postavení potřebuje nepřetržitý přísun nových adeptů muzikálové slávy, přitom nemá zdaleka tak silné zdroje jako Městské divadlo v Brně, pro které představuje muzikálové oddělení JAMU doslova farmu talentů. Karlín na takovou stálou symbiózu s některou pražskou vysokoškolskou institucí štěstí nemá. Navíc je jeho přímou konkurencí řada soukromých divadel (jinde než v Praze v Česku neexistují), které si však (ke škodě diváka) kvalitní produkci se vším, co k ní patří, dovolit nemohou. Herci a zpěváci, kteří „kolují“ v pražských produkcích, tak jen těžko získávají kontakt se současným moderním muzikálem, jak se hraje všude okolo, jen ne u nás.

    Samostatnou kapitolou k diskusi je angažování tolik diskutovaných hvězd populární hudby. Mají pravdu ti, kteří namítají, že do divadla vnášejí manýry z showbyznysu, ale při bližším pohledu zjistíme, že takovým způsobem pracuje světový muzikál v podstatě běžně. Na druhou stranu dodejme, že v uvedené kategorii „muzikálových hvězd“, na kterých může být postavena reklama karlínských inscenací, najdeme „jen“ Lucii Bílou, Kamila Střihavku či Jiřího Korna – tedy interprety, kteří v oblasti muzikálu pracují dlouhodobě s prokazatelnými uměleckými výsledky. Hvězdy ke Karlínu také přirozeně patřily už v minulosti – nebo snad chce někdo tvrdit, že Jan Werich, Oldřich Nový nebo Vlasta Burian by atributy muzikálové superstar nesplňovali i dnes?

    Projektová scéna

    Nejprůkaznější položkou hodnocení uplynulých deseti let je samozřejmě repertoár. Provozní systém divadla nastavený na jednu, maximálně dvě premiéry ročně jde úplně jinou cestou, než jak je běžné u ostatních, zvláště velkých vícesouborových divadel. Karlín se v tomto ohledu zařadil k tzv. projektovým scénám (označení stagiona je pro jeho případ nepřesné). V Evropě jsou to již zmíněné Spojené scény vídeňské nebo svým způsobem Budapešťské divadlo operety a muzikálu. Obě jmenovaná divadla přitom ve svých zemích drží pomyslný statut první scény hudebního divadla. Jejich existence je pak garantována podporou měst či státních institucí. Do vyrovnání s nimi Karlínu chybí především umělecká kontinuita – jeho znovuotevření v roce 2006 musím z mnoha důvodů považovat za faktický rok „Nula“. Po něm se Praha dočkala nejaktuálnějšího kontaktu s muzikálovým světem. Tituly jako Producenti, Vražda za oponou nebo Aida k nám přišly jen pár let po světové premiéře, což můžeme srovnat jen s někdejší érou Rudolfa Vedrala a Leo Spáčila z 60. let. Ne všechny inscenace u kritické a divácké obce uspěly stejně, ale divadlo jde vlastní umělecko-produkční cestou, nespoléhá se na dramaturgii složenou z osvědčených replik zahraničních inscenací. Tvoří vlastními silami a přitom spolupracuje s domácími i zahraničními tvůrci. Snaží se být v kontaktu se světovou scénou a kultivovat vlastní představy o muzikálové estetice. Důkazem toho, že je Karlín v muzikálovém světě považován za vážného a váženého partnera, bylo uvedení muzikálu Franka Wildhorna Carmen ve světové premiéře v Praze. Dílo světově respektovaného autora, které vzniklo na objednávku českého divadla, je v českém kontextu naprosto unikátní. Divácký úspěch této kritiky jen vlažně přijaté inscenace byl ovšem mimořádný. Lze jej tedy právem považovat za jeden z milníků zdejší muzikálové historie, který navíc může korunovat blížící se premiéra muzikálu v Jižní Koreji. Diváci v Soulu zhlédnou stejnou inscenační koncepci jako diváci v Praze. Pro zahraniční autory a jejich agenty je to zvlášť důležitý signál, že karlínské divadlo má zkušenosti i silné tvůrčí zázemí.

    Ačkoli by si snad leckterý divák přál větší porci světového repertoáru, v kterém má Česká republika i Karlín stále co dohánět, snaží se karlínské vedení rozvíjet také vlastní českou linii hudebního divadla. Muzikálová adaptace Noci na Karlštejně, která stála na nelehkém počátku nové etapy, byla dramaturgickou sázkou na jistotu, která však předčila očekávání. Nejnovější premiéra jukebox muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky je krokem inovativním – dosud nikdy nedostala rocková estetika tak výrazný prostor jako tentokrát. V mnohém muzikál Lucie svědčí o snaze hledat nové, mladší diváky a zároveň oživit žánrovou pestrost karlínské nabídky.

    Muzikál je svým způsobem „užitým uměním“, o kterém si jeho kritici myslí, že nemá místo v umění absolutním. Možná mají pravdu, věřme však, že ne. Zcela určitě je to však jedno z nejpoctivějších divadelních řemesel, neslibuje lehkou práci a snadný zisk, jak si mnozí u nás myslí. Navíc je Karlín denně vystaven velké pozornosti, jaké se může těšit jen málokteré z českých divadel. Úspěch i pád se zde denně násobí podle toho, kolik diváků přijde. Divadlo nesmí být trestáno za úspěch, ale zároveň musí cítit tlak, aby se vyvíjelo.

    Současná epocha je tedy součtem řady proměn a hledání. I po deseti letech působení je současné vedení stále na objevitelské cestě. Ale copak divadlo může vůbec dojít do cíle?


    Komentáře k článku: Muzikály ve výkladní skříni

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,