Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Muzikál nového milénia

    Nejvýstižnější hodnocení současné světové muzikálové scény by mohlo být relativně stručné: Dobře už bylo. Jak ale bude dál? Prakticky od okamžiku, kdy na Time Square zahájila provoz tamní podzemka a v jeho těsné blízkosti vzniklo největší centrum zábavního divadla na světě, se o newyorské Broadwayi říká, že stále skomírá a umírá, ale přece ne a ne umřít…

    Poslední večeře z muzikálu Jesus Christ Superstar, hudební divadlo Karlín Praha
    FOTO DAVID KRAUS

    Ne Broadway, ale West End

    Světovou premiérou rockového muzikálu Jesus Christ Superstar právě před čtyřiceti lety dostala Broadway svoji snad nejbolestivější ránu v historii. Dílo mladých britských autorů, libretisty Tima Rice a skladatele Andrewa Lloyda Webbera, bylo sice uvedeno premiérově právě na newyorské Broadwayi, avšak trendy několika dalších desetiletí začal diktovat londýnský West End. Oba jmenovaní autoři vtiskli hudebnímu divadlu nového ducha – jednoduše tím, že na jeho scénu přinesli rockovou hudbu. I když tak krátce před nimi učinil vlastně již Stephen Schwarz s Godspellem a v roce 1967, respektive 1968 také Galt MacDermot, James Rado a Gerome Ragni coby autoři muzikálu Hair (Vlasy), Lloyd Webber a Rice dali hudebnímu divadlu novou dynamičnost. To, co tehdy vypadalo jako revoluce v relativně konzervativním prostředí Broadwaye, se však dnes jeví jako naprosto logická vývojová cesta. Muzikálová Broadway totiž vždy kopírovala hudební mainstream. Pokud tento termín významově chápeme jako „hlavní proud“ – a nikoliv dle českého překladu „střední proud“ – je jasné, že rock byl na konci šedesátých let oním hlavním hudebním proudem své doby, a tak musel zákonitě vstoupit i na Broadway, stejně jako dříve jazz, swing a jiné významné hudební styly. Lloyd Webber a Tim Rice však přinesli i další změny. Jejich muzikály Jesus Christ Superstar i následná Evita měly formu opery, a nikoliv divadla, které „mluví, zpívá a tančí“. Navíc šlo o mimořádně závažná témata, kterým se Broadway v minulosti spíše bránila. Podstatná byla i příslušnost autorů k nastupující generaci a jejich britská příslušnost – logicky tak svoje aktivity soustředili do Londýna.

    V dalších letech pak Lloyd Webber společně s generačně spřízněným producentem Cameronem Mackintoshem přišli s novým typem hudebního divadla, tzv. muzikálem superlativů, následně doplněným i plným licencováním dalších nastudování (tedy jakýmsi klonováním původních verzí). Jejich spojení se dvěma nejvýznamnějšími režiséry své doby, broadwayským bardem Haroldem Princem a ředitelem Královské shakespearovské společnosti Trevorem Nunnem, dalo vzniknout muzikálovým inscenacím, které svou velkolepostí připomínaly spíše film než divadlo. Oba režiséři kolem sebe dokázali soustředit další významné spolupracovníky (choreografy, scénografy apod.), kteří představovali špičku ve světě opery a baletu. Cameron Mackintosh vsadil díky svému neklamnému instinktu na kartu Les Misérables skladatele Clauda-Michela Schönberga a libretisty Alaina Boublila jen pár let po jejich světové premiéře v Paříži (1980). Zkrátka, 80. a 90. léta dala vzniknout takovým muzikálovým hitům, jakými byly Fantom Opery, Cats, Les Misérables, Starlight Express, Sunset Boulevard či Miss Saigon. Na druhé straně Atlantiku uvedla divadelní divize Studia Walta Disneye ve stejných dimenzích muzikály Beauty and Beast (Kráska a zvíře) a Lion King (Lví král). V případě Lvího krále se navíc režisérce Julii Taymorové podařilo najít takřka geniální klíč k převedení animovaných hrdinů a jejich dojemných příběhů v boji dobra se zlem na divadelní prkna. Doba uvádění jmenovaných muzikálů se začala počítat v desítkách let. Les Misérables se v Londýně hrají od roku 1985, Fantom Opery jen o rok méně, na Broadwayi je pak nepřetržitě nasazen od roku 1988. Cats (Kočky) se v Londýně držely na den přesně 21 let, srovnatelnou dobu i v New Yorku. Od druhé poloviny 90. let je dodnes na obou březích Atlantiku uváděn i Lví král. Srovnatelný osud potkal také jukeboxový muzikál s písněmi skupiny ABBA Mamma mia! z roku 1998.

    Avšak s příchodem nového milénia jako by někdo mávnul čarovným proutkem a s výjimkou muzikálu Stephena Schwarze Wicked (2003) se žádnému dílu v běhu na dlouhou trať nedaří tak, jako v předchozích dvou desetiletích 20. století. Producenti si marně lámou hlavu, čím to může být.

    Jsou diváci syti muzikálu?

    Odpověď není jednoznačná. I muzikálový divák se chová jako konzument: touží stále po něčem novém, ale ve skutečnosti nerad mění svoje zvyklosti. I když vývoj scénických technologií umožňuje stupňování audiovizuálních efektů, v novém miléniu se žádná velká revoluce nekonala. Dokonalá amplifikace, dovolující zcela volný pohyb herců a divákům zajišťující kvalitu zvuku, srovnatelnou se studiovou nahrávkou, počítačově řízený světelný park s „inteligentními“ světly, scénické technologie, které nabízejí scénografům neomezené možnosti – to vše je hudba již 80. a 90. let. Právě tehdy však dosáhli svého tvůrčího zenitu vůdčí skladatelé, a to jak Andrew Lloyd Webber, tak Claude – Michel Schönberg. Hudební divadlo bylo vždy bezprostředně závislé na tvůrčí potenci či neváhejme říci genialitě komponistů a také na reflexi hlavního proudu. V dnešní době ale obé postrádá. Srovnatelné skladatelské osobnosti se bohužel nerodí a hlavní proud je jen stěží definovatelný. Přesněji řečeno, nové hudební směry se ukazují jako zcela nevhodné pro scénické užití. Na přelomu milénia se tím muzikál vlastně dostal do slepé uličky. Jeho tvůrci proto začali akcentovat jiný pevný sloup muzikálu – příběh. Do popředí se dostaly především náměty s kořením humoru. Relativně velkého úspěchu tak dosáhly kupříkladu muzikály Čarodějky z Eastwicku či Producenti. Jejich hudební složka je sice funkční a vhodně doplňující, nicméně skladby, které by i po premiéře žily vlastním životem mimo muzikálové jeviště, postrádají.

    Pro muzikál nového milénia se stává typickým ještě jeden aspekt. Vzhledem k tomu, že je muzikál nákladnou a z hlediska ekonomické návratnosti rizikovou oblastí, producenti i tvůrci se tradičně snaží rizika minimalizovat osvědčeným námětem či příběhem. V minulosti tak čerpali především z knižních či divadelních předloh staršího data, a to především z děl, která již nepodléhala autorské ochraně. V novém tisíciletí se však ústředním námětovým trendem stávají relativně nové a úspěšné filmy. V posledních letech jako by se s takovými muzikály roztrhl pytel: Billy Elliot, Mary Poppins, Sestra v akci, Priscilla – královna pouště, Chyť mě, když to dokážeš, Ghost (Duch), Shrek, Love Story, Pán prstenů, Rodina Addamsova, Čaroděj ze země Oz či Bonnie a Clyde. Snad úplným vrcholem tohoto ledovce se stal Spider-Man, o němž se na Broadwayi již od počátku hovoří jako o mrtvě narozeném dítěti. Od loňského listopadového předpremiérového uvedení do letošní červnové, mnohokrát odkládané premiéry má na svém kontě rekordních 182 předpremiér, během kterých byla vyměněna nejen režisérka Julia Taymorová, ale nesčetných změn se dočkalo libreto i celková podoba realizace. Jmenný seznam producentů, tvůrců a všech těch, kteří se na Spider-Manovi podíleli, málem připomíná telefonní seznam New Yorku. Jak dlouho se na jevišti udrží, je i přesto otázkou, kterou nedokáže nikdo zodpovědět. Chcete-li si vsadit na několik let, jistě vám leckterá sázková kancelář nabídne vysokou možnost výhry.

    To není krize,
    ale návrat k normálu

    Současná živoucí legenda Broadwaye, režisér a producent Harold Prince, v prvních letech našeho milénia prohlásil, že muzikál v krizi není, jen se vrátil do stadia normálu, kdy se za úspěch považuje sto odehraných představení. To je však jen jedna strana mince. Druhá, ta ekonomická, vypadá jinak. Divák si zvykl na velkolepou podívanou, jaká se mu dvacet let předkládala s vyhlídkou mnohaletého uvádění. Dnes ale v tržním divadelním prostředí nelze za sto repríz dosáhnout návratnosti investice. A „divadlo pro chudé“ či spíše „chudé divadlo“ v oblasti muzikálu nikoho nezajímá. Nepřímé subvence, tedy vysoké daňové odpisy v případě, že muzikál u diváků neuspěje, přesto britským a americkým produkcím umožňují dále experimentovat a riskovat. Hořkou pilulku neúspěchu musel v minulosti spolknout i Cameron Mackintosh s nejedním titulem, který na první pohled úspěch sliboval. Naposledy letos na podzim, kdy padla poslední opona dubnové novince Betty Blue Eyes. Šlo o relativně komorní muzikál, odehrávající se v poválečně Anglii v době krize a zároveň svatby současné královny Alžběty. Shodou okolností měl premiéru těsně před letošní svatbou prince Williama. O tom, že patent na úspěch nemá nikdo, se ale přesvědčil i Andrew Lloyd Webber. Loni v březnu uvedl pokračování Fantoma Opery s názvem Love Never Dies (Láska nikdy neumírá), na podzim byla inscenace přepracována a v těchto dnech zcela skončila. Fatální chyby a důvody neúspěchu pravděpodobně spočívaly v libretu, jehož byl skladatel spoluautorem. Příběh se odehrával v New Yorku v prostředí lunaparků, které fantom vlastnil, a charaktery hlavních postav dosáhly tak zásadních změn, že přestaly být věrohodné. Naopak jistou náplastí může být Lloyd Webberovi úspěch muzikálu Čaroděj ze země Oz, který produkoval a ke kterému po letech opět společně s Timem Ricem napsal několik nových skladeb. Rice pak upravil i původní filmový příběh. Čaroděj ze země Oz je tak ojedinělým, ale příkladným nástupcem důvěrně známých muzikálů superlativů předchozích desetiletí.

    Muzikál žije, show must go on! Tituly, které desetiletí lámaly rekordy, jsou dnes exploatovány do nových teritorií velkých trhů: Japonsko, Jižní Korea, Indie, Čína. Londýn a Broadway znovuobjevují staré a osvědčené klasické muzikály, kterým dávají nový „outfit“ 21. století. V New Yorku se tak kupříkladu znovu objevují Godspell, Porgy a Bess, Anything Goes či Funny Girl – ta dokonce poprvé od své tamní světové premiéry v roce 1964. Muzikál pracuje i s novými marketingovými prvky, mezi něž patří například televizní castingové pořady, ve kterých diváci určují, kdo získá hlavní roli. Zásadní věc však světovému muzikálu v současné době chybí: marně čeká na vizionáře nové generace. Na tvůrce, producenty a skladatele, kteří mu se zpožděním nastaví výhybky do 21. století.


    Komentáře k článku: Muzikál nového milénia

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,