Mužů Adély Laštovkové Stodolové a tvůrčího tandemu SKUTR.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Muži jsou na cestě, muži se vracejí k sobě…

    …říká performer a zběhlý medik Jakub Folvarčný in margine premiéry Mužů Adély Laštovkové Stodolové a tvůrčího tandemu SKUTR. Po dvouleté přestávce uvedla choreografka a tanečnice Adéla Laštovková Stodolová v Divadle Ponec novou inscenaci. Spolu s choreografkou – autorkou konceptu je pod režií podepsán tvůrčí tandem SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský). Premiéra byla očekávána s velkým zájmem, protože před dvěma lety obrátila na sebe tato choreografka pozornost strhujícím představením Malá smrt (rovněž ve spolupráci se SKUTRy). Mělo sexappeal, humor i hořkost, bylo spontánně tělesné, přirozeně nekonformní, obsahovalo šťavnaté taneční výkony tří smíšených párů tanečníků a velkorysý, polyvalentní divadelní prostor. Tým tanečníků pod vedením choreografky se jím zařadil do první ligy nezávislé české taneční zóny. Adéla Stodolová je absolventka konzervatoře Duncan Centre, poté studovala u Ctibora Turby na HAMU. Na nezávislé scéně je přítomna již řadu let; dlouho trvá i její spolupráce se SKUTRy. Byla zprvu jejich interpretkou, a nakonec autorkou a režírující choreografkou. V programu k představení si dělá starost, zda toho není dnes na muže někdy moc? Tato otázka vypadá až banálně dobrotivě; živá těla na jevišti formulují však otázky mnohem záludnější, a také na ně dávají komplikované, paradoxní odpovědi.

    Muži Adély Laštovkové a SKUTRu FOTO MATĚJ PROCHÁZKA

    Muži jsou originální pohybové divadlo, v němž skupina performerů/Vlků – vyje na měsíc, představovaný vysoko zavěšeným bílým lampionem, a provádí zasvěcovací vlčí rituál. V civilním decentním oblečení – bílých košilích a černých kalhotách – vyvstanou kontrastněji jejich vlčí tiky, záškuby a grimasy. V drsném, divném, vykloubeném a vyceněném představení vystupuje choreografka po boku Vlků jako interpretka v roli Feny (alternuje se Zuzanou Stavnou). Přirozeně nestoudná i přirozeně božská v lesklých červených šatech, většinou na čtyřech, dělá věci, které žádná tanečnice před ní nedělala. Rozvíří kolem sebe vlčí afekty a pak se vytratí po čtyřech a zametá za sebou vlečkou šatů stopy jako liška ocasem. Téma mužů udává tón poetice nového představení; kompozičně je méně zaoblené než předešlá Malá smrt, trčí do všech stran stejně jako klacky, polena a pařezy, možná totemy, které tvoří scénografii Jakuba Kopeckého. Dřevo, přírodní hmota, která neuniká pod rukama, se dobře nabízí pro esenciální mužské gesto: uchopení. Popadnout, vychutnat v dlani, stisknout, případně praštit, roz-tříšt-it. (V uchopování dřeva, kamene, nástroje, zbraně i druhého těla se uplatňuje takzvaný vratiprst, od čehož lidstvo odvozuje svůj civilizační vzestup)… Jsou tu i malá množství „jinových“ přírodnin – hlína, voda. Významotvorným použitím přírodní hmoty i scénickým tvarem, který nehladí po srsti, se řadí Muži v našem současném tanečním kontextu nejvíce po bok nedávným 100 Wounded tears skupiny DOT 504, které si zdejší taneční kuloáry chvíli přehazovaly v ruce jako horkou bramboru, než nám z Edinburghu vzkázali, že je to „něco“.

    Adéla L. Stodolová je v roli Feny tělesně pravdomluvná i lstivá, když na scéně stranou tiše připravuje své rejdy a nabíjí prostor mužským neklidem. V jejím projevu se odráží mužské čtení ambivalentnosti ženského těla – je to přístav i past. Tanečnice rozvíjí s pohybovou výmluvností tento mužský úhel pohledu. Rozvíjí ale i rituální úhel pohledu; její pohybová škála sahá od kradmého plížení při zemi, číhání a očmuchávání přes tělesný kontakt bez rozpaků, přijímání do měkké náruče až po apoteózu, v níž shlíží na vlčí plémě, stojíc majestátně na vysokém pařezu (Luně nablízku) s rudou vlečkou spuštěnou až na podlahu v podobě mýtické vládkyně. Připomíná mi Sashu Waltz v jejím raném období tanečnice, jak jsme ji mohli zachytit v roce 1994 na festivalu Tanec Praha v představení Travelogue I. Twenty to eight. Tanečnice s velkými prsy Sasha Waltz tu předvedla podobně neostýchavé tělo – jeho estetika byla to poslední, o co by se starala. Vystupovala s přímočarou erotikou v milostných hrátkách podobných výprasku řemenem, asertivně, svéhlavě a vášnivě prosazovala své tělo v prostoru. Z této vášnivé látky je i Adéla.

    Za pozornost stojí spolupráce s módní návrhářkou Denisou Novou, která posílila výklad mužských postav rozporem mezi jejich civilizovaným oblečením a archaickými záchvaty, a zejména pomohla vytvarovat postavu Feny v obou jejích aspektech – živočišném i archetypálním.

    Muži v úlohách Vlků jsou Petr Vaněk, Jaro Ondruš, Jakub Folvarčný, Ondřej Nosálek a Aleš Bilík (v úloze Štěněte). Petr Vaněk odstartuje představení vytím na měsíční lampion a je středem pozornosti, kdykoli si zamane. Vedle výrazného zjevu a obratnosti v chlapských hrátkách vnáší do představení humor, který je důležitou vlastností celého představení. Chvilku to ale trvá, než si dá divák dohromady, „kdo je kdo“ mezi mužskými představiteli (možná by nám to tvůrci nemuseli dělat tak těžké), a pochopí, že bezbranný blonďák v džínách není nudná oběť silnějšího kolektivu (což je situace na tanečním jevišti, při které jsme už tolikrát zívali), ale Štěně, ústřední postava zasvěcovacího rituálu mladého Vlka. Rituální schéma určuje obrysy kompozice a zprostředkovává obrazy upadání mužů/Vlků do předcivilizačních stavů a archaické agresivity, kdy konflikt a zápas je základní životní/jevištní situací. Regrese je ovšem krásná a vzrušující na pohled. Vzrušující pro muže i pro ženy. Ostatně, nejvlastnějším stylem pohybu, vpravdě tanečním stylem muže je zápas (jak nám dokládají nejen kung-fu filmy). Zápas na tanečním jevišti uvádí i publikum do rozpoložení laně přihlížející souboji jelenů, rozpoložení zatraceně nekřesťanského, archaického. Z celého obrazu inscenace vyznívá závěr, že civilizace je „na muže zatím moc“ (a následně i na ženy), čímž se apriorní obava autorky konceptu do značné míry potvrzuje.

    Představení Muži je nečekané, nepohodlné, šlachovité a ironické. Bude patřit k nejvýznamnějším položkám letošní sezony tanečního a pohybového divadla.

    Divadlo Ponec – Adéla Laštovková Stodolová: Muži. Režie Adéla Laštovková Stodolová a SKUTR, kostýmy Denisa Nová, scéna Jakub Kopecký, hudba Petr Kaláb. Premiéra 19. prosince 2011.


    Komentáře k článku: Muži jsou na cestě, muži se vracejí k sobě…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,