Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Otčenáš za Sovovy mlýny

    Osobnost Medy Mládkové, sběratelky, vydavatelky a mecenášky, která výrazně obohatila kulturní a vlastně i politický život v polistopadové Praze, se stala v souvislosti s jejím životním jubileem inspirací k divadelní oslavě. S použitím monografie Ondřeje Kundry Můj úžasný život napsala Daniela Šteruská scénář k inscenaci Meda, již nastudovala Adéla Stodolová Laštovková, známá především jako choreografka.

    Mecenáška Meda a její doprovod (zleva Lukáš Příkazký, Tatiana Dyková v titulní roli, Kateřina Steinerová a Daniel Šváb) FOTO PETR KADLEC

    Hraje se na nádvoří Musea Kampa, tedy Sovových mlýnů, kam se paní Mládkové podařilo přes řadu překážek umístit respektovanou galerii. Otevřené jeviště pod rozložitým platanem je vcelku účelně kombinováno se třemi stranami hlediště, slavnostní pohodu dotvářejí místa pro majitele nejdražších vstupenek, kteří sedí vpředu u stolečků s občerstvením a před začátkem i o přestávce se osvěžují vínem přinášeným omladinou z cateringového servisu.

    Magnetem projektu je nepochybně Tatiana Vilhelmová (Dyková) v titulní roli, ostatní party jsou alternované. Já měl štěstí na Danu Batulkovou, Kateřinu Steinerovou, Václava Krátkého, Daniela Rouse a Daniela Švába. Myslím, že jsem nebyl nijak ochuzen o eventualitu zhlédnout některé jejich mediálně známější kolegy (Veronika Arichteva, Jaromír Dulava, Lukáš Příkazký), všechny výkony vykazovaly velmi solidní úroveň a – otevřeně řečeno – zachraňovaly, co se dalo. Scénář dílka a chvílemi i realizace mi totiž připadají značně diskutabilní. Hlavní postava v průřezu dlouhé a dramatické životní pouti prostě jen přeskakuje ze situace do situace, často pouze krátce načrtnuté a vybavené textem, při němž „šustí papír“. Energické ztvárnění titulní role je ovšem obdivuhodné, Vilhelmová střídající velké množství kostýmů naplno hraje, tančí a zpívá. Ostatní mají na starost více rolí, ne tolik Dana Batulková (převážně Medina matka) a Daniel Šváb (hlavně manžel Jan). Zato Daniel Rous a Václav Krátký si nemohou na nedostatek ztvárňovaných typů stěžovat. Tak kupříkladu Rous ztělesní despotického otce, ale také Ferdinanda Peroutku, Františka Kupku či Jiřího Kotalíka, Krátký pak Medina bratra, Jiřího Voskovce, Stanislava Kolíbala, Václava Havla. Myslím, že to dostatečně ilustruje encyklopedickou zalidněnost inscenace.

    Do přestávky se tvar díla ještě solidně odvíjí, posléze však, při zobrazení střetu Medy s totalitním režimem při její návštěvě Prahy v době šedesátkového „tání“ i jejího příjezdu do vlasti „po sametu“, dochází k divadelním situacím značně prekérním. Šarmantní dáma se třeba střetává s bytostmi zohavenými odpornými myšími maskami, což považuji za značně polopatistické zobrazení tehdejšího „šedivého“ marasmu. Při rozhovoru s výtvarníkem Stanislavem Kolíbalem, od něhož agilní dáma získává díla pro výstavu v Americe, zase dochází k „publicistickému“ výkladu o situaci umělců v nesvobodné společnosti (budiž přiznáno Vilhelmové a Krátkému k dobru, že tento tezovitý dialog se ctí zvládli). Stud mě polil při diváky vděčně přijaté scéně, kdy již ve svobodné zemi nabádá paní Mládková prezidenta Havla, aby ve funkci dbal i na vzhled, a vzápětí neurvale pokřikuje na tehdejší ministry Dienstbiera a Klause, ať si jdou také vybrat nějaké vázanky po jejím zesnulém manželovi. Ve druhé části inscenace se žel i hodně zpívá, nic proti vokálním schopnostem Vilhelmové a Švába, ale písně jako ze špatného muzikálu jsou opravdu nenapadnuté. Představte si, jak Meda ve vokální kreaci vzpomíná, že slíbila Kupkovi velkou výstavu. Při hrozbě povodní pak dojde i na Otčenáš, také zpívaný a dost bizarně zhudebněný.

    Představení mně sice z faktografického hlediska rozšířilo obzory, ale jeho umělecká stránka vykazovala limity. Publikum ovšem odměnilo reprízu potleskem vestoje. Měl jsem však dojem, že ani ne tak z nadšení, jako ze (zlo)zvyku.

    Museum Kampa – Daniela Šteruská: Meda. Režie a choreografie Adéla Stodolová Laštovková, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Tereza Kopecká, hudba Petr Zeman. Premiéra 24. června 2019 (psáno z reprízy 18. července).

    • Autor:
    • Publikováno: 5. září 2019

    Komentáře k článku: Otčenáš za Sovovy mlýny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,