Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) o divadle (No. 20)

    Profesorka Alena Veselá-Štěpánková se dožila neuvěřitelného životního jubilea, devadesáti let.

    Alena Veselá v roce 2008. Foto OTTO BALLON MIERNY

    Alena Veselá v roce 2008. Foto OTTO BALLON MIERNY

    Narodila se 7. července 1923 v Brně. Po maturitě na reálném gymnáziu studovala varhanní obor na brněnské konzervatoři u prof. Františka Michálka. U téhož pedagoga absolvovala v roce 1951 Janáčkovu akademii múzických umění. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity studovala hudební vědu. Koncertovala téměř ve všech zemích Evropy, ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Od roku 1952 působila pedagogicky, od roku 1964 vyučovala na JAMU varhanní hru. Od 20. 1. 1990 do 31. 1. 1997 zastávala funkci rektorky této školy.

    Sedím v tichosti domova, před sebou mám útlou knížku vzpomínek – Alena Veselá: Z rejstříků paměti.

    Na jejím přebalu čtu: V posledních letech mě několik přátel vybízelo, abych sepsala své paměti. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, překážkou byla má počítačová negramotnost. Patřím přece jen do minulého století. Má dcera Helenka mě nakonec přesvědčila, abych svou mezeru ve vzdělání doplnila. Přihlásila jsem se tedy do počítačového kurzu na Vysokém učení technickém v rámci Univerzity třetího věku a získala legitimaci s hrdým nápisem Student. Tak jsem se na stará kolena vrátila do školních škamen a po dvou letech studia jsem mohla začít psát. V dnešní době jsme se stali svědky toho, že řada lidí trpí ztrátou paměti. Snad bude dobré jim připomenout minulá léta a doby obou totalit – nacistické i komunistické. Snažila jsem se rovněž zachytit ze svého pohledu život na Janáčkově akademii múzických umění, od přijetí ke studiu v roce 1947, kdy byla škola založena, až do současnosti.

    V duchu jsem si vybavil dobu, ve které jsem byl nucen z havarijních důvodů požádat vedení školy o uzavření tehdejšího divadelního studia na Bayerově ulici. Provlhlé stěny tehdy jiskřily, propouštěly elektrický proud a plesnivými prostorami se proháněly smečky potkanů. Dostavil jsem se k nově jmenované paní rektorce Veselé s náčrty stavební proměny smrdutého sklepení v moderní divadelní prostor umožňující výuku na vysoké úrovni. Rozložil jsem výkresy na dlouhý stůl, paní rektorka, drobná, pohledná tmavovláska bystrých očí povstala ze své židle, řekla: Tak se na to podíváme. Chodila kolem stolu, brala jednotlivé listy do rukou, dlouze je prohlížela a po dlouhých minutách zamnula dlaněmi: Tak, půjdeme do toho, co říkáte? Nejsem stavbař, ale tyhle plány vypadají dobře! Bylo mi jako sprinterovi, co vyhrál olympiádu.

    Kniha Z rejstříků paměti, vydávaná k devadesátinám prof. Aleny Veselé, přináší živé svědectví o devadesáti letech prožitých s hudbou a ve službách hudbě v nejširším smyslu slova, neboť hudba provázela Alenu Veselou od nejútlejšího dětství. Před očima nám ožívají postavy jako Zdeňka Illnerová, Janáčkova žačka a první učitelka klavíru Aleny Veselé, či prof. František Michálek, který určil její směřování tím, že jí doporučil studium hry na varhany. Setkáváme se s Václavem Talichem, Vítězslavem Novákem, Vítězslavou Kaprálovou či Rudolfem Firkušným… Sledujeme osudy Janáčkovy akademie od jejího založení až po současnost, včetně pohnutého období změn v letech 1990–1997, kdy Alena Veselá stála v čele akademie. Alenu Veselou poznáváme také jako pedagožku, vášnivou milovnici sportu, provázíme ji na jejích zahraničních koncertních cestách. Rejstříky paměti Aleny Veselé zaznamenaly mnoho pozoruhodného, co je pro nás nejen vzácným zdrojem autentického poznání brněnského kulturního života dvacátého století, ale i širších souvislostí společenských a politických (prof. PhDr. Václav Cejpek). Repro JAMU Brno

    Kniha Z rejstříků paměti přináší živé svědectví o devadesáti letech prožitých s hudbou a ve službách hudbě v nejširším smyslu slova, neboť hudba provázela Alenu Veselou od nejútlejšího dětství. Před očima nám ožívají postavy jako Zdeňka Illnerová, Janáčkova žačka a první učitelka klavíru Aleny Veselé, či prof. František Michálek, který určil její směřování tím, že jí doporučil studium hry na varhany. Setkáváme se s Václavem Talichem, Vítězslavem Novákem, Vítězslavou Kaprálovou či Rudolfem Firkušným… Sledujeme osudy Janáčkovy akademie od jejího založení až po současnost, včetně pohnutého období změn v letech 1990–1997, kdy Alena Veselá stála v čele akademie. Alenu Veselou poznáváme také jako pedagožku, vášnivou milovnici sportu, provázíme ji na jejích zahraničních koncertních cestách. Rejstříky paměti Aleny Veselé zaznamenaly mnoho pozoruhodného, co je pro nás nejen vzácným zdrojem autentického poznání brněnského kulturního života dvacátého století, ale i širších souvislostí společenských a politických (prof. PhDr. Václav Cejpek). Repro JAMU Brno

    Listuji knížkou. Věty vzpomínek jsou jednoduché, nezadrhávají, běží, líčí situace přesně a přesvědčivě. Vzpomínkový tok má rytmus klusajícího poklidu.

    Otec byl profesorem organické chemie na Vysoké škole technické, maminka byla, jak tomu tehdy bývalo zvykem, v domácnosti. Tatínek byl zapáleným hudebním amatérem, hrál výborně na housle i na klavír, v roce 1923 založil se svými kolegy smyčcové kvarteto. Můj starší bratr Karel a já jsme brzy začali chodit do hodin klavíru ke slečně Zdeňce Illnerové, která byla žačkou Leoše Janáčka… Měli jsme s bratrem to štěstí, že nás rodiče vedli od malička ke studiu cizích jazyků. …k němčině se za několik let přidala francouzština. Jako většina mých kamarádek jsem chodila do rytmiky, nejdříve k Němci panu Binderovi, který nás vyučoval v přízemním sále Domu umění, potom k paní Šartové a posléze k paní Hladké, jejíž lekce se konaly ve vile Tugendhat. Kromě toho jsem také cvičila v Sokole. Měli jsme doma loutkové divadlo, kde byl tatínek hlavním principálem. Hrával nám hry Matěje Kopeckého a dalších autorů, některé si sám vymýšlel. Ještě před tím, než jsem začala chodit do klavírních hodin, hrával se mnou tatínek čtyřručně na klavír. To jsem ještě neznala noty a hrála jsem z paměti, teprve později z not. Hráli jsme úpravy orchestrálních a komorních skladeb mnoha autorů – Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Brahmse, Mendelssohna, Suka, Nováka. Chodíval k nám tehdy skladatel Jan Kunc, ředitel brněnské konzervatoře, profesorka Ludmila Tučková a dirigent Jiří Waldhans…

    Četba Z rejstříků paměti u mne vyvolává povzdech, proč taková výchova dětí v našich končinách už vyšla z módy. Paměť paní profesorky je neuvěřitelná. Řádky vzpomínek hýří příběhy, chrlí detaily, i jména obcí, měst, kopců, dolin, domů a osob jako v lexikonu. Jsou to doslova paměťové orgie! Na dvou stránkách jsem napočítal pětadvacet pojmenování významných osobností, přátel, kamarádů, příbuzných, spolužaček, spolužáků i známých. Přitom je to text čtivý, dobrodružný, poutavý i tragický. Věty plné jmen mají svou vůni, dokonce melodii.

    Když mi bylo patnáct let, založily jsme o prázdninách spolek pěti kamarádek, který jsme pojmenovaly:  HAJAS, podle počátečních písmen křestních jmen. Byla to Helena Rovnerová, Alena Sonnková, Jarmila Vejmolová, Alena Veselá a Sylva Lacinová. Se Sylvou Lacinovou a Alou Sonnkovou jsme stále v přátelském styku, Helena Rovnerová a Jarka Vejmolová již zemřely. Začátkem ledna 1944 byla do našeho domu v Brně nastěhována vybombardovaná německá rodina z Berlína. Můj bratr pracoval v té době v Praze. Když jsem se 25. ledna vracela domů, viděla jsem stát před naším domem auto a bylo mi jasné, že jde o gestapo. Po domovní prohlídce a vykradení cenností odvezli oba rodiče. Nejprve byli odvezeni do Prahy do Bartolomějské ulice a odtud do Malé pevnosti v Terezíně. Po kratším čase odjeli s transportem, otec do Buchenwaldu a matka do Ravensbrucku.

    S láskou vzpomíná paní Alena Veselá na svého profesora, který ji přijal na konzervatoř a byl jejím učitelem i na JAMU:

    V roce 1935 vyhrál František Michálek konkurs na místo profesora varhanního oboru brněnské konzervatoře a Brnu zůstal věrný až do konce života. Jeho hra byla jedinečná a zcela strhující. V jeho interpretaci se pojil cit pro nejmenší výrazové odstíny s velkolepou výstavbou celku. Měl mimořádně vyvinutý smysl pro artikulaci a přirozenou agogiku. Při jeho hře si posluchači uvědomovali, že varhany dovedou, hraje-li na ně opravdový umělec, být citlivým hudebním nástrojem a ne pouze komplikovaným strojem. V roce 1951 jsem připravovala absolventský koncert s náročným programem: J.S. Bach – Toccata, adagio a fuga C dur; W.A. Mozart – Fantazie f moll KV 608; M. Reger – Fantazie a fuga na jméno BACH op. 46;  V. Novák – Svatováclavský triptych; L. Janáček – Dvě skladby pro varhany, Varhanní sólo z Glagolské mše. Na podzim toho roku profesor Michálek těžce onemocněl a 18. prosince zemřel. Bylo to krátce před mým absolventským koncertem. Pro mě to byla nenahraditelná ztráta a snad nejtěžší koncert mého života.

    Paní profesorka na mnoha stranách poutavě popisuje svá vystoupení ve městech Československa, Belgie, Anglie, Sovětského svazu, Holandska, Německa, Itálie, Švýcarska, Norska, USA, Rakouska, Rumunska a Polska. Kapitoly o úspěšnosti koncertního putování zakončuje povídáním o tom, jak nebylo jednoduché být varhaníkem a už vůbec ne varhaním pedagogem na JAMU.

    Málokterý výkonný umělec se může uživit pouhým koncertováním. Po prvních pedagogických začátcích na základních hudebních školách v Ivančicích a v Brně jsem se zachytila drápkem na JAMU na oboru řízení sboru. Na JAMU jsem měla jen externí úvazek. Kromě toho jsem byla zaměstnankyní Moravského muzea, kde jsem na Smetanově ulici vedla Malé divadlo hudby. Potom jsem několik let pracovala jako tvůrčí tajemnice Sekce koncertních umělců při Svazu československých skladatelů. V roce 1964 jsem se na JAMU konečně dostala ke svému oboru. Byla jsem jmenována odbornou asistentkou, dostala první žáky, ale hned na počátku pro mě vyvstal vážný problém. JAMU neměla v té době vlastní varhany. Prorektor Bohuš Heran mi řekl, že sice budu hru na varhany vyučovat, ale musím si nástroj sehnat sama.

    Paní profesorka byla umělkyní váženou, často delegovanou do porot mezinárodních varhanních soutěží, byla úspěšná i jako pedagog. Vedle hry na varhany se vášnivě věnovala sportům, lyžování a horolezectví. Ještě ve svých pětaosmdesáti sjížděla kopce v Dolomitech! Pak se musela podrobit operaci kyčle a sportování ukončit.

    Nadační fond pro výstavbu koncertní síně v Brně

    V kapitole nazvané Rektorka píše o hektickém období roků 1989 – 1997, kdy v bouřlivé atmosféře dějinných zlomů působila ve funkci rektorky Janáčkovy akademie múzických umění:

    Druhý den ráno, když jsem přišla do školy, čekala na mě deputace studentů s archem, kde bylo asi 75 doporučujících podpisů. Prý je sbírali celou noc a žádali mě, abych kandidaturu přijala. To už mi připadalo zavazující. Nebylo to pro mě snadné rozhodnutí. Nechtěla jsem se ještě vzdávat koncertní činnosti a nevěděla jsem, jestli budu moci oba úkoly úspěšně zvládat. V té době volila rektora celá akademická obec. Při volbě jsem získala asi 75% hlasů, můj protikandidát Petr Holeček na 20%. Ke dni 21. dubna 1990 se uskutečnilo obnovení samostatné Divadelní fakulty na základě nařízení vlády ČSFR č. 282/1990 Sb. Vycházela jsem z přesvědčení, že mým hlavním úkolem bude školu otevřít, dát prostor všem talentům a uskutečnit mnoho personálních změn. Týkalo se to především divadelních oborů. Příznačné bylo, že většina nejvýraznějších osobností divadelního umění do té doby na JAMU učit nesměla. Nejtěžší v celém sedmiletém rektorském působení byla první polovina roku 1990, kdy jsem řešila odchody pedagogů, kterým studenti projevili nedůvěru. Ocitla jsem se v nezáviděníhodné situaci, kdy jsem musela přesvědčovat některé kolegy o nutnosti jejich odchodu ze školy. Bylo nutno jednat rychle, dokud byli vedoucí soudruzi dezorientováni. Dne 1. května 1990 jsem jmenovala dr. Josefa Kovalčuka proděkanem a pověřila jej přípravou formování Divadelní fakulty. Mnozí kolegové, kteří by vzhledem ke své umělecké úrovni a dlouholetým uměleckým úspěšným výsledkům dávno dosáhli titulu profesora nebo docenta, pracovali stále jako odborní asistenti. Uskutečnili jsme řadu habilitací a jmenovacích řízení, abychom napravili tyto vyložené křivdy. Nebyly to ale pouze personální otázky, které působily starosti. Když jsem nastoupila do funkce, vlastnila JAMU pouze jedinou budovu na Komenského náměstí, která byla v havarijním stavu a nestačila svou kapacitou pro obě fakulty. (Hudební a Divadelní) Nakonec se podařilo zajistit pro Divadelní fakultu prostory v bočním traktu bývalého Krajského výboru KSČ na Burešově ulici. Kritická byla otázka ubytování studentů, kdy byla škola odkázána na koleje, které jí půjčovala Masarykova univerzita na ulici Veveří. Brzy po mém nástupu nás univerzita z kolejí vypověděla. Definitivně jsme tento problém vyřešili teprve v roce 1996, kdy jsme získali budovu bývalého hotelu Astoria na Novobranské ulici, (který byl zbourán a přestavěn), kde jsou nejen koleje, ale i moderní knihovna a několik učeben. Vypsali jsme konkurz na místo kvestora, kterým se stal JUDr. Eduard Gondek. V červnu 1990 se uskutečnily konkurzy na místa pedagogů hlavních oborů Divadelní fakulty. Jako pedagogy jsme získali řadu vynikajících divadelníků jako Aloise Hajdu, Petera Scherhaufera, Antonína Přidala, Josefa Karlíka, Václava Cejpka, Miroslava Plešáka. Byla jsem šťastná, že se splnilo mé snažení a Divadelní fakulta mohla začít pracovat ve zcela novém obsazení. Na podzim 1990 se ujali svých funkcí noví děkani Jiří Skovajsa na Hudební fakultě a Josef Kovalčuk na Divadelní fakultě. Jako prorektory jsem jmenovala Aloise Hajdu a Arnošta Parsche. Velmi obětavě pracovali ve funkci proděkanů Jiřina Kolmanová a Bedřich Havlík. Prohlašovala jsem, že celé své rektorské období jsem prožila v cihlách. Stále jsme něco budovali a rekonstruovali. Jako první přišlo na řadu Divadelní studio Marta na Bayerově ulici. Bylo v naprostém dezolátním stavu, myslím, že tam běhali i potkani. Po rozsáhlé přestavbě podle návrhu architekta Jana Konečného vznikla nová variabilní studiová scéna, která byla 16. května 1991 slavnostně otevřena. O její rekonstrukci se výrazně zasloužil Jaroslav Tuček, svým způsobem se na ni podepsal i známý brněnský silák Franta Kocourek, který celý interiér černě vymaloval.

    V roce 1992 bylo rozhodnuto, že nejvyšší soud přesídlí z Prahy do Brna. Jeho předseda JUDr. Otakar Motejl, vybral pro sídlo tohoto soudu budovu bývalého Krajského sekretariátu KSČ, které se stalo sídlem Divadelní fakulty. Paní rektorce se podařilo prosadit její přesun do budovy na Mozartově ulici, kterou škola přebudovala dle projektu arch. Jana Konečného v sídlo Divadelní fakulty s učebnami, zkušebními sály, kabinety pedagogů a provozním sekretariátem děkana. Komplikovanou rekonstrukci prodělala budova dnešního sídla Hudební fakulty na Komenského náměstí.

    Posledním ziskem v mém funkčním období bylo sídlo rektorátu na Beethovenově ulici. Další budování již museli zařídit moji nástupci.

    Paní profesorka ještě mnohokráte využila svých diplomatických schopností a buldočí zatvrzelosti ve prospěch školy a města. Například získala ministerské peníze na rekonstrukci Besedního domu, sídla Filharmonie Brno, dokázala zvrátit rozpočtovou vládní politiku ve prospěch JAMU. Uzákonila varhanní soutěže, získala pro školu možnost doktorandského studia a udílení čestných titulů doctor honoris causa. Prvním doctor honoris causa se 6. října 1993 stal světově proslulý klavírní virtuos Rudolf Firkušný.

    Alena Veselá v roce 2008. Foto OTTO BALLON MIERNY

    Alena Veselá u „svých“ varhan, 2008. Foto OTTO BALLON MIERNY

    Paní profesorka Alena Veselá-Štěpánková stále působí ve funkci předsedkyně Spolku přátel hudby při Státní filharmonii Brno. Na posledních stránkách své vzpomínkové knížky píše:

    Problém, který mi nedopřává klidu, je velký dluh našeho města hudební veřejnosti – absence koncertního sálu. Tento ostudný stav trvá již přes sto let. My v Brně nemáme ani možnost posoudit, jak naše filharmonie zní v sále s odpovídající akustikou. Na to bychom si ji museli zajet poslechnout jinam. V budově Janáčkovy opery není prostor pro instalování varhan, které jsou nezbytné pro uvádění kantát a oratorií a především vrcholných děl Leoše Janáčka, jako Tarase Bulby a Glagolské mše. Když je v tomto díle nutno hrát velké varhanní sólo na digitální náhražku skutečných varhan, velmi tím trpí celkový dojem z monumentální skladby. A to se chlubíme. Že jsme Janáčkovo město. Je v zájmu české hudební kultury vytvořit podmínky pro další rozvoj koncertního života v Brně, které je vedle Prahy naším nejvýznamnějším kulturním centrem. Máme zde šest vysokých škol univerzitního typu, vědecké ústavy mezinárodního významu, řadu divadel, vynikající hudební tělesa, několik muzeí. Poslední kulturní stánek, který vyloženě chybí, je kvalitní koncertní síň. Je třeba zdůraznit, že se jedná o hodnotu trvalého rázu, přesahující několik století. Pro Brno a jeho postavení ve světě hudby je současná situace nadále neúnosná.

    Zavřel jsem knížku, vzal telefon a zavolal paní profesorce: Paní rektorko, moc vám gratuluji! Bylo mi ctí být maličkým kolečkem ve vaší velkolepé hře. Hodně zdraví a sil! Přeji, ať se naplní Brnu sen o nové, akustikou a varhanami vybavené koncertní síni. Vy si to určitě zasloužíte.

    Brno – Komín, 7. 7. 2013

    Alena Veselá: Z rejstříků paměti. Vydala Janáčkova akademie múzických umění v Brně v roce 2013.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) o divadle (No. 20)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,