Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) o divadle (No. 19)

    Ve středu 27. června jsem se loučil se svým starším bratrem Josefem, hleděl do rodinné jámy a meditoval nad obrazci vrstev zeminy. Hladil jsem smrtí znetvořenou podobu člověka a bylo mi, jako bych nalezl zavátou leb královského šaška Yoricka. Kondolujícím jsem na dotaz, jakže žiji, tiše šeptal: Dámy, stojí to za hovno.

    Bohumil Hrabal. FOTO archiv

    Bohumil Hrabal. FOTO archiv

    Pln hoře jsem v neděli večer sestoupil po schodech do podzemí černého chrámu studentské výuky na Bayerově brněnské ulici, abych zhlédl předpremiéru nastupujícího hereckého ročníku a jeho profesorů Kabaret Hrabal. Ještě než jsem dosedl na svou oblíbenou židli v prvé řadě a začetl se do programu, stačila mně sdělit paní profesorka Matyášová, že před týdnem zemřel náš kamarád Vašek Renč, tvůrce písniček mého pořadu Epištoly k nesmělým milencům v dávno zapomenutém Kabinetu múz. Vašek byl synem moravského básníka a bylo mu teprve jedenašedesát. Tiše jsem odpověděl: Jano, jsme tady jenom půjčený…

    Smutně jsem koukal do ztemnělého obdélníku posvátného divadelního prostoru s tušenými světýlky pohaslých reflektorů a přemítal o spojení a významech podstatných jmen kabaret a smrt i jejich propojení na české sloveso hrabal. Jméno Bohumil Hrabal je v mé domácí knihovně zastoupeno vedle knížek Karla Čapka nejpočetněji. Hrabala jsem kupoval a dychtivě četl ihned, jak se objevil na pultech knihkupectví.

    Na hrací plochu náhle vtrhlo mládí. Chrlilo slova i melodie, vířilo v tanečních kreacích, ze všech pórů svých zdravých těl až nestřídmě stříkalo proudy žhoucí energie na všechny strany. Z bílého čtverce na nás promlouvala i autorova tvář. Bohumil Hrabal vyprávěl o důvodech, proč začal psát, i o tom, jak tomu bylo, když psal, až se mu psací stroj zakuckával. Monology, tanečky, etudy, dialogy, scénky se slévaly do podoby zapomínané doby, kterou jsme kdysi procházeli, dýchali i žili. Bylo to o trápení, láskách, bolestech i trapnostech. Talentované mládí hrálo poučeně o domu, ve kterém již nechce bydlet.

    Obchodní cestující pracující pro firmu Primeros demonstroval dvěma rozdychtěným pánům dívku snů, nejnovější výkřik gumového průmyslu, nafukovací, umělou pannu skvěle imitovanou živou herečkou. Šáhněte si, paní šéfová, teď jsem mužský!, volal záškolák Miloš Hrma. Češi jsou smějící se bestie, pronášel německý inspektor. Je to ceckounek, prdeláč a prdelatej ceckounek, instruoval pan výpravčí Hubička a zamilovaná dívka z veřejného domu se polévala malinovou šťávou, aby doložila upřímnost svého vztahu k mladému číšníkovi. Začínající básník rozkládal po podlaze výtisky své první knížky a tatínek se rozčiloval: Jak mám vysvětlit svému šestnáctiletému synovi, co je to kundička. Pan Hrabal k nám promlouval, jako by byl mezi námi. Oživoval své zápisky a poznámky, meditoval, mluvil o svých láskách, o vztahu k životu, o sebevraždách životem znavených.

    JUDr. Bohumil Hrabal - český spisovatel narozen 28. 3. 1914 v domě č. 47 na Balbínově ulici. (Pomník v Brně-Židenicích) FOTO archiv

    JUDr. Bohumil Hrabal – český spisovatel narozen 28. 3. 1914 v domě č. 47 na Balbínově ulici. (Pomník v Brně-Židenicích) FOTO archiv

    Mladí se proměnili ve staré, nemohoucí tvory, upřeně se dívali někam nad naše hlavy a velmi sugestivně popisovali demolici pomníků zrušeného hřbitova. Zřetelně jsem slyšel hukot jeřábu trhající pomníkovou stélu a cítil pach rozryté, syrové země. Hrabal poznamenal: Když nejde o život, jde o hovno. Když ale jde o život, o co tedy jde? Bejt frajer do poslední chvíle. Sledoval jsem tajemný, na výsost umělecky skvostný tanec živé bytosti s atrapou neživé panny opisující kruhy temným sálem. Jako by se střetla osa života s odstředivou rotací matičky země. Nohaté mládě zmizelo v zákulisí, neboť své hrátky se smrtí vyhrálo. Tentokrát…

    Na rozzářeném panelu jsem četl: Kdysi jsem se domníval / že za rozbřesku jiter / vítají ptáci zpěvem / příchod slunce a světla. // Dneska vím, že těch několik jitřních minut / křičí hrůzou ze světla. Znějící autentický záznam halekajícího spisovatele o bědnosti žití a o tom, jak jsou již jeho holínky plné hoven, umocnilo můj současný osobní pocit. Až mě mrazilo, když zazněla věta: Udělal jsem vše, co jsem udělat chtěl… Předzvěstí konce se halíme do nejistot jistého skonu. / Bejt frajer do poslední chvíle, to je oč tu běží!

    Hlavní pedagog ročníku, autor dramatizací i scénáře, režisér Ivo Krobot vedl s Bohumilem Hrabalem nejeden přátelský rozhovor nad orosenými sklenicemi o umění a tvorbě. Na představení Kabaret Hrabal je hodně znát, že Krobot je i skutečným znalcem Hrabalova díla. Z Hrabalova odkazu a v duchu jeho tvorby vytvořil se svými studenty poetickou mozaiku plnou něžností, smutků, erotiky i bolů. Dlouhé dvě a půl hodiny dýchala a voněla příběhy Bohumila Hrabala celičká černá Marta!

    Vytáhlý, hereckou tváří obdařený Zbyšek Humpolec s nakrátko střiženou rezatou kšticí, vládl pohybu, slovům i charakterům hraných postav s grácií vladaře. Falstafovský Jan Řezníček s obrostlou tváří dospívajícího muže v každém hereckém vstupu přesvědčoval o svých mimořádných danostech. Byl obdivuhodně přesný ve všem, na co sáhnul. V dalším studiu by však měl více pamatovat na práci s dechem a na pastelování vydávaných tónů. Sympaťák Vojtěch Říha se blýskl podobou panického Miloše Hrmy, bíbrem obrostlý Jakub Rek rozverným výpravčím Hubičkou i mudrlantem, co obsluhoval císaře z Habeše. Hebký Libor Stach, obdařený čistou výslovností, byl nadšeným prodavačem umělé panny z pryže i Slovanem, co v rámci germánského rituálu nemůže zplodit své milované nacistce německé dítě.

    Hrabalem napsané ženy výrazným způsobem a s chutí hrály – vytáhlá, eroticky démonická blondýna, skvělá v pohybu, tanci i zpěvu, toho času však nevlastnící české sykavky Alžběta Vaculčiaková. I drobná a výbušná Ida Sovová. Zápas s osudovou přilnavostí fekálií lepících se na postavu Mančinky byl v jejím podání ztvárněn jemně, s vnitřním porozuměním a prožitkem. Rozechvěním kytičky květin zaujala blonďatá Táňa Malíková v postavě křehké a zamilované slečny, co pro lásku dokáže obětovat svůj něžný nosík. Zádumčivá, tušenou bolest v hrudi nosící Lucie Ingrová byla znamenitá především ve scéně výuky francouzštiny a krásná Sarah Haváčová, dívka, kterou byste rádi potkávali v lukách, se stala šperkem erbovním pábení páně Hrabalova. Milá, půvabná, citů plná, působila jako navlékačka perliček slov na tenounkou nitku života.

    Hlas spisovateli propůjčil vynikající spíkr František Derfler, jeden z pedagogů tohoto talentovaného ročníku. Hrabal v jeho podání zněl věrohodně, ba až autenticky. Mistrovský výkon, pane profesore!

    Jako fátum odvátého času působila jevištní přítomnost černého pianina i černě ofrakovaného pianisty Romana Ježe s brýlemi kdesi v pozadí všeho dění.

    Evergreeny z knížky Obsluhoval jsem anglického krále i citace z Tanečních hodin pro starší a pokročilé, z Ostře sledovaných vlaků, Příliš hlučné samoty, z Harlekýnových milionů umlkly. Dozněla ironie z Morytátu, co napsali čtenáři, ztichly verše i slova osobních vyznání spisovatele Bohumila Hrabala a hudbu odválo ticho. Nastal čas loučení.

    Chválím pedagogy, chválím studenty, chválím divadlo, chválím Martu! Tento herecký ročník je veden k umění obstát nejen před televizními či filmovými kamerami, ale také na jevištích velkých divadelních scén. Hezké prázdniny, moji milí!

    Pedagog Lukáš Rieger mně vysvětloval, že konečný tvar inscenace bude dán, až se současný třetí ročník promění ve čtvrtý. Nuže, vážení čtenáři, budete-li chtít, zajeďte se o tom přesvědčit do brněnské Marty! Věřte, že to pro vás marný výlet nebude.

    Brno – Komín, 2. 7. 2013

    Studio Marta Brno – Bohumil Hrabal, Ivo Krobot: Kabaret Hrabal. Scénář, dramaturgie, režie, pedagogické vedení: Ivo Krobot. Pedagogický tým: Ivo Krobot, Lukáš Rieger, František Derfler, Eva Jelínková, Jana Matyášová, Stanislava Pergolová, Markéta Ungrová, David Strnad, Jan Kolegar. Kostýmy: Barbora Konečná. Hudba: Zdeněk Kluka. Sborový zpěv: Petr Svozílek, Zdeněk Kluka. Hra na klavír: Roman Jež. Pohybová spolupráce a tanec: David Strnad. Produkce: Šárka Mikesková, Pavlína Spurná. Světla: Petr Kevin Kupka, Lukáš Paleček. Zvuk: Jan Škubal, Martin Hamouz. Stavba, rekvizity, výroba kostýmů: Jiří Freti Pfeifer, Jaromír Ryšavý, Bohouš Jůza, Marta Kolocová, Alice Novotná. Tajemnice Studia Marta: Janika Kolářová. Psáno z předpremiéry 30. 6. 2013.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) o divadle (No. 19)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,