Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) o divadle (No. 17)

    Režisérku Tálskou znám tuze dlouho, měl jsem totiž štěstí být u toho, když premiérovala některé své režijní opusy. V roli nechtěného šéfa jsem nesměle přešlapoval v sufitách dějišť, plaše sledoval krásu lyrických i barbarských obrazů a pak dlouze obhajoval geniální kumšt krásné paní Evy.

    Eva Tálská. FOTO ROMAN TÝC

    Paní Eva. FOTO ROMAN TÝC

    Paní Eva byla velký dříč. Co ta jenom věnovala času přemýšlení o zvolených tématech, četbě knih, hledáním tvarů scénování, podob hudebních složek, dekorací, kostýmů, rekvizit i práci s herci, to si snad ani největší fantasta nedovede představit. Jako dítě, co staví, bourá a znovu z písku plácá bábovičky, trýznila dlouhé měsíce sebe i všechny zainteresované, dokud nebyla s výsledkem svého snažení spokojena.
    Paní Eva je obdařena darem tvrdohlavého hledání, ale i darem líbeznosti v nalézání. Dávno zapomenuté myšlenky, slova vášní, něhy, svárů, radostí i žalů dokáže vypátrat v zavátých textech a předkládat je divákům v podobách plastických obrazů, v symfoniích světel, zvuků, stínů a pohybu těl. Je jako lakmusový papírek, jako ptáček v dolech, co hlásí příchody neštěstí. Dokáže s naprostou jistotou vytušit, co naši společnost v danou chvíli trápí i bolí, a naše skrytá dramata za nás vyslovit.

    V roce 1992 se paní Eva úspěšně pokusila navázat na tvorbu Dětského studia vytvořením projektu Studia Dům, ve kterém v pětiletých cyklech odchovávala divadlu zanícené aktéry i jemu věrné stoupence.

    S koníčkem přes hory a doly. Pohádka Evy Tálské plná žonglování a akrobatických kousků. FOTO Divadlo Polárka Brno

    S koníčkem přes hory a doly. Pohádka plná žonglování a akrobatických kousků. Divadlo Polárka Brno. FOTO archiv Divadla Polárka

    V době mého šéfování Divadla Polárka jsem paní Evu přizval k pohostinným režiím a ona mě i diváky potěšila dvěma nádhernými pohádkami. V nezvykle krátkých časech napsala a stvořila temně laděný příběh o Zakleté Marii a radostně snivou feérii plnou cirkusových vstupů S koníčkem přes hory a doly. Obě pohádky slavily úspěchy u dětí, pedagogů i u rodičů.

    Pak jsem od paní režisérky dostal pozvání já, a to ke spolupráci na výuce adeptů Studia Dům. Mým úkolem bylo naučit dobrovolné žáky základům hereckého dýchání a správné výslovnosti. Paní Eva sedávala po mé levé nebo pravé ruce, oproti mně i za mými zády a soustředěně pozorovala pohyby mého těla. Mimiku, gesta, chůzi, nakročení, postavení hlavy, ale nejvíce ze všeho způsob mého dýchání při mluvě. Chodíval jsem z těchto kolektivních seancí značně vyčerpán, protože udržet pozornost sedmi adeptů při odstraňování výslovnostních nedostatků a chybných návyků mluvy, k tomu za přísného dohledu velké divadelní osobnosti, bylo velmi vyčerpávající. Ona také výuka jevištní mluvy je ryze individuální, a ne kolektivní záležitostí, vždyť mluvní aparát každého člověka je jedinečný, neopakovatelný. Jeden nedoslovuje, druhý má problém se sykavkami, třetí zápasí s rotacismy, čtvrtý s důrazy na předložku, pátý neudrží jednotu bodu posazení, šestý trošičku šišlá a sedmý je naprosto bez hlasu, protože neumí jevištně dýchat. Byly to hodiny perné, plné dřiny, mluvních i dechových cvičení a improvizací. Připravoval jsem je však rád. Bylo pro mě ctí s paní Evou spolupracovat.

    Hladovy ples-program

    Paní Eva mě po telefonu pozvala na představení Studia Dům Hladový ples: Máte v sobotu večer čas? Přijďte do Husy, večer hrajeme v kongresovém sále. Verše Františka Halase i Jana Skácela máte rád, a vstupenku budete mít na pokladně, přijďte! Pomyslel jsem si: Studio Dům a verše? Zvláštní! Paní Evo, rád přijdu, děkuji za pozvání!

    Kongresový sál je v prvním poschodí Husy na provázku. Paní Eva v nových bělostných botkách mě přivítala: Pane Tuček, jste první. Obdélníkový prostor byl u delších stěn obestavěn židlemi. Třicet míst. Na každé straně patnáct. Na židlích bělostné programy ve tvaru vysokého, stříškou opatřeného domu. Všiml jsem si omšelosti zdiva, uliček za židlemi i jejich rozmístění. Šest, mezera, osm, mezera, dvě. Naproti zrcadlovitě šest, mezera, osm, mezera, dvě. Před těmito byl malý stolek se dvěma přístroji, osvětlovacím pultíkem a zvukovým přehrávačem. Vzal jsem z židličky svůj prográmek a sednul si. U bočních stěn ležely jakési baňaté shluky drátů podobající se zeměkoulím nebo podpůrným konstrukcím barokních dámských rób. Vedle bachratých drátů se povalovaly dva reflektory, na každé straně jeden. K nim byly položeny pracovní rukavice.

    Manžel paní Evy montoval kameru na stojan a pak zuřivě na opěradlo židle stojící proti mé připevňoval páskou mikrofon. FOTO JIŘÍ P. KŘÍŽ

    Černý chlapec (Viktor Černický) si navlékl rukavice, uchopil reflektor a světlem zachycoval detaily kočárku i dívky. Z dívky, půvab sám (Růžena Dvořáková), v nekonečně dlouhé sekvenci vyzařovala bolest duše nešťastné ženy soužené utrpením všech matek lidského rodu. FOTO JIŘÍ P. KŘÍŽ

    Dlouhý, hubený muž si pohledem proměřoval vzdálenosti a fotil příchozí. Manžel paní Evy montoval kameru na stojan a pak zuřivě na opěradlo židle stojící proti mé připevňoval páskou mikrofon. Začetl jsem se do programu. Hladový ples v hudbě Petera Grahama. Scénář je vytvořen z cyklu Potopa Františka Halase včetně vybraných Náčrtů a Záznamů. Dále do skladby scénáře patří modlitba stará, stará, Modlitba za vodu, Krajina s kyvadly a několik čtyřverší se sbírky Naděje s bukovými křídly – vše od Jana Skácela. Scénář doplňuje báseň Píseň Josefa Čapka a báseň Tvé srdce Agáto… Charlese Baudelaira. Potápějící dům je inspirován snem Tomáše Janypky, časový proud vychází ze snu Viktora Černického. Scénář, režie, výprava Eva Tálská. Hrají: Monika Matoušková, Taťána Janevová, Veronika Troppová, Růžena Dvořáková, Tomáš Janypka, Viktor Černický. Měl jsem dojem, že některá jména znám ze své dávné výuky jevištní mluvy.

    Po očku jsem pozoroval, jak se zaplňují židličky. Když nás diváků bylo sedmadvacet, přišel hudební skladatel Jarda Šťastný, sedl si za stolek jako dvacátý osmý, kývl mně na pozdrav, pak paní Eva zavřela dveře a k mému překvapení si sedla ke světelnému přístroji. Byla dvacátá devátá. Tlačítky zhasla některá světla. Tím vytvořila v sále šero, vložila do přehrávače kovový disk, zmáčkla puntík a sál zavalil zvuk vodních vln. Na hrací plochu vstoupili dva bosí pánové a čtyři bosé dívky.

    // A dej mi sílu unést / všechno co změnit nemám sil // Odvahu abych to nač stačím / na tomto světě pozměnil // A také moudrost abych znal / a od sebe to rozeznal // 

    Veronika Troppová.

    A dej mi sílu unést / všechno co změnit nemám sil // Odvahu abych to nač stačím / na tomto světě pozměnil // A také moudrost abych znal / a od sebe to rozeznal… Na snímku Veronika Troppová. FOTO JIŘÍ P. KŘÍŽ

    Verše zněly čistě, krásně. Melodie mluvy, znělost hlasů, jejich posazení bylo až překvapivě dobré. A do toho slovenština! Sympatický chlapec příjemným barytonem sdělil: Nacházíte sa v dome, ktorý sa potápá. Následovaly Halasovy verše o hladu a o potopě: // Hltavost svou kreslím na zdích / na tvář chudých pařát kladu. / Už se hlásí potopa //

    K mému obrovskému překvapení vstoupila do hry jako aktérka i paní Eva. Tichým hlasem četla z bělostného archu scénáře: Statistika – ročně je u nás nezvěstných asi tisíc dětí. Kolik z nich je znásilněných a kolik zavražděných není známo. Kromě toho je ročně zavražděno dalších pět set dětí přikrytých keltskými zvyky.

    Chvíli jsem počítal herce: dva pánové, jedna dvě, tři, čtyři herečky, celkem šest. Nemůže tedy jít o záskok za nedostavivšího se, je to nazkoušeno, je to součástí hry! Režisérka, která nikdy nechtěla být při produkcích viděna, která se vyhýbala i focení a nerada poskytovala médiím rozhovory, zde, po boku svých žáků vystupuje v herecké roli. Měl jsem pocit, že nastává konec světa.

    Milosrdná, všeobjímající hudba a verše mě hnaly dál: // Ať tedy zatékají slzy až člověk zreziví / ty slzy neviděné / Ať jen zatékají / žlábky lícních kostí / ať zreziví tam žal a rozpadne se //

    Krásná dívka, půvab sám, vtlačila na scénu dětský kočárek naplněný pískem. V písku byly zabodány malé černé kříže, podlahou se valila temná melodie. Černý chlapec si navlékl rukavice, uchopil reflektor a světlem zachycoval detaily kočárku i dívky. Z dívky, půvab sám, v nekonečně dlouhé sekvenci vyzařovala bolest duše nešťastné ženy soužené utrpením všech matek lidského rodu. Dech se mně úžil a zastavoval. Měl jsem strach, že aktérka tlačící kočárek, každou chvíli zemře.

    // Čas slabikuje / Ni co ta / Ni co ta / Ni co ta / Ni co ta / Čas v hodinách kyvadluje / Ó jak jsi krásná smrti //

    Aktéři kolem nás kroužili jako apoštolové na orloji. Na bělostných talířcích nabízeli potrhaná tělíčka a údy dětí. Chapadla sépií prostrkovala mrtvolky mezi našimi těly. Leknul jsem se velmi, když mně dívčí ruka vstrčila talíř s dětskou hlavičkou zpoza mých zad pod nos!

    Baculatá dívka na sebe navlékla barokní konstrukci, do rukou vzala smrtku, nádherně zvučným hlasem zpívala song smrti. Otáčela se přitom jako kopule dómu spáleného pumou v Hirošimě. // Kde je tvar tvůj smrti / Poslední krásko Alešova / Ty uviděná v růži // Na kyvadle sedí Ona / na kyvadle smrt se houpá / sestro sestro Jidášova // 

    Smrtce upadla noha. Až to křuplo, jak dopadla na podlahu. Paní režisérka se namáhavě zvedla, prošla hrací plochou, sehnula se, vzala upadlou kost a snažila se ji vsadit do soustavy loutky. Marně. Vrátila se zpět na svou velitelskou židli a řekla: Teď si zahrajeme hru, která se hraje v jistých kruzích Brna. Zahrajeme si na slepou bábu! Aktéři zavázali nejpůvabnější dívce oči černým šátkem, roztočili ji a atakovali slovy: Hajzlo, hravo, hravo pro srandu, krcho, krbco, špíno, hrzno, krabo, hejble, krávo, hovno, hlene, hrbe demokracie, kurvo posmrtná, kurvo, ty kurvo, ty si mě nepřej, kráme, ty jsi hlt. Sálem stále zněla všudypřítomná hudba a výrazně nosatá holka zpívala píseň. Baudelaira. Výtečně!

    // Chudáčku z Assisi / tady ani ptáci nezpívají / a slzy utři si / dost jich mají //

    Na město se pak snesla sprška nelichotivých slov: V Brně je ročně asi dvě stě padesát vražd, padesát sebevražd, tři tisíce bezdomovců, dvacet tisíc nezaměstnaných, ze všech měst světa stojí Brno na prvním místě v postižení žen nemocí kyčlí a kolen. Nejmenované zdroje uvádějí až šest tisíc žen o hůlkách a berlích. Říká se jim ženy šlépěje. Ročně je hospitalizováno kolem šedesáti tisíc lidí. Zrovna tolik je propuštěných a zemřelých. Pět set je donesených schizofrenií a senilit, z toho je pět doživotně hospitalizováno se změnou obličeje. Naše hospodářství je vykradeno. Na místě fabrik vznikla kulturní zařízení, aby kryla vyprázdněný stát.

    Tomáš Janyka.

    Chudáčku z Assisi / tady ani ptáci nezpívají / a slzy utři si / dost jich mají… Na snímku Tomáš Janyka. FOTO JIŘÍ P. KŘÍŽ

    // a ani děti nebudou nic vědět / a nedoptá se kdo se na nic ptá / a bude smrt na zlatém hrachu klečet / a postaví nás všechny do kouta //

    Aktéři přinesli rolky, prudkými pohyby je rozbalili na podlahu. Byly to anatomické mapy lidských těl. Házeli na ně zmačkané cáry novin. Foukali do kousků černých igelitových fólií, brali na sebe konstrukce drátěných bání, tančili, klaněli se nám. Kroužili kolem nás. Obcházeli nás. V rytmu hudby prostrkávali své paže kolem našich hlav. Černé cáry spálenin poletovaly, padaly na podlahu, na oděvy diváků. Bylo to natolik sugestivní, že jsem měl dojem, že snad všichni letíme vesmírem, že rotujeme mezi hvězdnými tělesy, že kolotáme ztraceni v čase.

    // Prasata kšeftů ctí jen kšeftů prase / prasata bzdí na ty kdo nemají // Zaval je zaval šestá vlno //

    Baculatá dívka s očima čtveráka se zastavila blízko mé hlavy a řekla tak rozkošně slůvko Brrrrno, že jsem se rozesmál. Vedle mne sedící paní se pohoršením zapýřila. Výjev naštěstí překryl poryv hudby.

    // Strom tisícikopytný hrabe ve větrné stáji / strom pták na jedné noze spí / Kam ale složit hlavu chudí mají / když z kvartýru je vyhodí //  

    Hlavou mně prolétlo: Tyhle verše napsal Halas v době první republiky. Z úst mladých aktérů zní, jakoby je napsal dnes! Ano, ano, paní Eva měla vždy prst na bolestech doby a vždy s tím také byly problémy. Dnes máme svobodu, tak snad svízele se schvalováním nebyly…

    // Připravuje se svolání ze všech koncentráků světa, které obhospodařují uzurpátoři scházející se v Brně. // Tiše zazněla tato věta, tak tiše, že ji snad nebylo ani slyšet. Zato velmi nahlas promlouval jinoch verše Josefa Čapka: // Tak mnohé chtěl bych ještě vykonati / jak pták oblohou, já svobodou chci plout // Dlouhý chlapec s reflektorem úpěl: Dům stále klesá. Voda kolem je čím dál těžší. Je to těžká voda? Nejkřehčí dívka s pihou krásy u rtů přinesla živou rybu, položila rybu na podlahu, ryba plácala ocasem.

    // Až bomba praskne / poleze dál / rýhujíc bahno / Otevře se / škeble // Bledé pohlaví vod // Všecko začne znova / za netečnosti prvních ryb / a hvězdy / plankton bývalých básníků / otřesou se nudou / v chrámu mlhovin //

    Taťána Janevová. FOTO JIŘÍ P. KŘÍŽ

    Baculatá dívka (Taťána Janevová) na sebe navlékla barokní konstrukci, do rukou vzala smrtku, nádherně zvučným hlasem zpívala song smrti. FOTO JIŘÍ P. KŘÍŽ

    Ryba byla dána do kbelíku, jinoch, ten menší ji odnesl, jen kalužinka vody na podlaze po ní zůstala. Nejkřehčí z dívek se znaménkem krásy u rtů se vysoukala z rohu místnosti, v uzlíčku svázaném z červenomodrobílé vlajky schraňovala lidské kosti. // Příliv – odliv – život co dechem zvedá Bůh / kosti pokolení / neutéci ze stráže / život je zapůjčený // Nejkřehčí z dívek se znaménkem krásy u rtů ze státního uzlíčku tahala kosti jako papoušek planety a podávala je aktérům. Lidské fosílie byly pokládány před nás. Vedle nich se promenádovaly lesklé kotníky, nárty i chodidla živých aktérů. Vůkol vším protékala hudba sfér. // Viďte, vy byste chtěli hromady vavřínů a velká slova a neviděti zemi odkrytou, rozrytou, zhanobenou! // Dlouhý chlapec odkládá reflektor, svléká si rukavice. // Mějte věčný hlad / hladovte vším / po spravedlnosti / ať naše padlé neužírá starost. //

    Talska-book-cover

    Symfonie pohybu, slov a hudby se zastavila. Seděli jsme zaraženi, mračili se do podlahy, koukali na znavenou paní Evu. Hodina magie byla u konce. Nebo by se také dalo říci: Děti moje, domů, výuka skončila!

    Začali jsme tleskat. Bravo, bravo, paní Evo! Bravo, odchovanci Domu, bravo!!

    Brno – Komín, 13. 6. 2013


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) o divadle (No. 17)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,