Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 98)

    Byl to velký úspěch studentského divadla! Svátek. Dvouhodinový tok jevištních dějů se závěrečným krédem Stvořitele v rozbouřené době současnosti: Věřte, vše tady již bylo, věřte, žijte, svět je, jak má být!

    Tucek-candide-plakat

    Optimista Candide a s ním všichni spolutvůrci se děkovali. Potlesk zamyšlených účastníků seance trval dlouho. Po něm nastala tma. Seděli jsme na židličkách jako bychom nevěřili, že představení už není.

    Vzpomínal jsem na kamaráda Miloše Kročila, který studenty učil mluvit tak, aby rozuměli mluvenému textu. Miloš by měl radost. Miloš už není. Není už ani režisér Josef Krofta, jehož Candida jsem viděl před třiceti léty v Hradci Králové. A slovenský přítel Martin Porubjak, co byl přítomen otvírání nové Marty, zemřel před dvěma dny…

    Sedím v tichu domova, listuji ve čtverečku černobílého prográmku. Bílá písmenka zvětšuji lupou. Ťukat jedním prstem do klávesnice je zdlouhavé a tak ždímám vědomosti z kamaráda počítače.

    Tucek-quote-i-disapprove-of-what-you-say-but-will-defend-to-the-death-your-right-to-say-it-voltaire-334856

    Voltaire – François Marie Arouet se narodil v Paříži 21. listopadu 1694. Vedl dobrodružný život, často cestoval, několikráte byl vězněn. V Bastile přijal pseudonym Voltaire. Psal satirické básně a politické pamflety. Procestoval celou Evropu. V roce 1734 vydal Filosofické listy, jejichž terčem je nesvoboda a náboženské tmářství. Listy vyvolaly obrovský skandál a z moci úřední byl celý náklad spálen. Voltaire se musel skrývat, uprchl do ciziny. Do Paříže se navrátil až na sklonku života, tam 30. května 1778 zemřel.

    Stále platné je jeho rčení: K poznání docházíme zkušeností. Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.

    Frontispis a první stránka Kapitoly 1 raného anlgikého vydání Candida v překladu T. Smolletta vydaného Johnem Newberym v roce 1762. Repro archiv

    Frontispis a první stránka Kapitoly 1 prvního vydání Candida v angličtině v překladu T. Smolletta vydaného Johnem Newberym v roce 1762. Repro archiv

    Zadal jsem počítači heslo: Candide aneb Optimismus.

    Zde je odpověď: Tato krátká novela spatřila světlo světa poprvé roku 1759. Voltaire se nikdy otevřeně nepřiznal k napsání této kontroverzní práce; novela je totiž podepsána pseudonymem „Monsieur le docteur Ralph“. Ve své době byl Candide velmi oblíbenou četbou.

    Mladíček Candide je vychováván na zámku barona ve Vestfálsku pod vedením filosofa Panglose, který hlásá, že všechno na světě je zařízeno tak, aby to bylo co nejlepší. Naivní Candide bere filosofii svého učitele za svou a nazírá na svět s oním bezbřehým optimismem. Candide je tajně zamilován do Kunigundy, baronovy dcery. Jednou ho ale baron nachytá, jak se s Kunigundou líbá za španělskou stěnou a vyhodí ho ze zámku. Candide putuje odevzdaně světem a stále se snaží uplatňovat filosofii svého učitele Panglose, a to i přes to, že všechno okolo něj naznačuje, že svět je zařízen právě naopak, než mu říkal Panglos.

    Ve francouzštině znamená slovo candide, člověka naivního, prosťáčka.

    Sedím doma u klávesnice počítače a srovnávám si v hlavě mozaiku včerejšího představení.

    FOTO IVETA STEHLÍKOVÁ

    Na tmavé ploše stály dva bíle natřené, lehoučké rámy s bílými okénky mřížek. Rastry byly vstupními portály do černa. FOTO Facebook

    Na tmavé ploše stály dva bíle natřené, lehoučké rámy s bílými okénky mřížek. Rastry byly vstupními portály do černa.
    V nejvzdálenějším horním koutě kovové konstrukce, ozářen matem žárovky, jakýsi človíček ve žlutavém slamáku ošetřoval kropenkou zelenou kytku. Doprostřed osvícené plochy vběhli dva plecatí, do půl pasu nahatí muži. Urostlejší se pyšnil znaky šlechtice. Na krku bílé „fiži“, na rukou krajkované nátepníky. Hubenější, také jen v kalhotách, měl na holém těle pásek, na pásku mošničku. Pán Candide a jeho sluha Martin.

    Sluha Martin (Ondřej Dvořák), mluvil s vervou a byla mu rozumět každá hláska: Můj pán Candide! // Většího pitomce by člověk pohledal. / Naiva. Boží tvor. Mě se ptal, / když na moři cestou sem visel z paluby hlavou dolů: /„Martine, že se necítíš být / nejnešťastnějším ze všech tvorů? / Že jsi šťastný? Jako já.” / Šťastný? Jako on? / Blázen. Prý: „Všechno je dobré“. / Co ty jsi za cvoka? // … Chci vidět, jak jen to dělá. / Chtěl bych to světlo, co prýští mu z těla / Tu jeho náladu. / Chtěl bych být blázen. / Umět létat a nespadnout.

    Jiří Svoboda v roli Candida a Milada Vyhnálková, která hraje Kunigundu. FOTO IVETA STEHLÍKOVÁ

    Pán Candide (Jiří Svoboda) s houževnatostí a s jiskrou v oku, hledal nejlepší svět. Vášnivě miloval dívku svého srdce, krásnou Kunigundu (Milada Vyhnálková). FOTO IVETA STEHLÍKOVÁ

    Pán Candide (Jiří Svoboda) s houževnatostí a s jiskrou v oku, hledal nejlepší svět. Vrhal se do dějů, překonával i ty největší hnusnosti a nástrahy s úsměvem na rtech. Vášnivě miloval dívku svého srdce, krásnou Kunigundu (Milada Vyhnálková). Když se mu ztratila, hledal ji. Bojoval pro ni. Pádil za vidinou nejlepší země. Plížil se džunglí, plul na galérách. Lodě ztroskotávaly. Dostal se do země Bulharů. Stal se vojákem. Zažil zemětřesení. Málem ho upálili. Chvátal z dobrodružství do dobrodružství, až dochvátal do zamžené Země pokoje, ticha, klidu, míru, do Eldoráda. Věrný sluha Martin po jeho boku.

    Soubor profesně připravených aktérů přihrával. S invencí a šarmem rozehrával figurky, figury, ostře kreslené charaktery i roličky komparzistů. Dívky v upnutých černých trikotech hrály i role mužů.

    Bylo potěšením sledovat suverénní počínání herců, opírajících se o Voltaireovu vtipnost, s dneškem rezonující textovou úpravu (Šimon Peták) a chytré jevištní aranžmá režisérky (Zuzana Petráková). Dařilo se jim. Byli jako ryby ve vodě!
    Hrůzy světa nebyly dokládány krví, hnilobnými pachy, ani zbraňovými arzenály. Bolesti a utrpení světa byly líčeny jen a jen verbálně. Účinek slov o devastaci Země byl o to větší.

    FOTO IVETA STEHLÍKOVÁ

    Mnohé bylo prošpikováno slovy peprnými, aktéry však využíváno s noblesou a mírou. FOTO IVETA STEHLÍKOVÁ

    Mnohé bylo prošpikováno slovy peprnými, aktéry však využíváno s noblesou a mírou. Sluha Martin (Ondřej Dvořák) měl vulgarit naordinováno nejvíce, ale ani jednou mě jeho slovník nepopudil. Kdo umí, ten umí! Panglos Daniela Ondráčka byl neúnavným, vitálním rétorem, ohnivým filosofem, pohrávajícím si s češtinou jako žonglér s míčky. Barbora Nesvadbová krokovala monolog Stařeny, co jí usekli kus zadnice, se zpěvem a grácií kulhavého virtuóza. Nohatá, rukatá, v bílé bombarďáky oděná, okružím v bocích spoutaná Milada Vyhnálková byla poeticky krásnou Kundigundou. Líčila svůj strastiplný život milostnice s něžnou rozkoší. Pak se proměnila v pořádnou „herdekbabu“. Vrcholným číslem inscenace bylo trio řvounů, narušujících poklid Eldoráda. Candide se sluhou Martinem zaháněli tichou nudu zahálčivého života nečekaným, nepřístojným hulákáním. Přidala se k nim culíkatá Eldoráďanka ( Tereza Slavkovská) a předváděla neskutečný vřískot tvora, co neumí křičet. Byl to koncert! Koncert skřípání hlasivek. Eldoráďance tryskaly slzy. Dívka olizovala slzičky a stále skřípala: Co to je? Co to je? To my tady neznáme! Výkon hodný klauna!! Pochváleno buď komediantství i ostatních! Michaely Foitové, Kristiny Povodové. Petry Staňkové, Davida Janíka, Juraje Hádera…

    Mnohé bylo prošpikováno slovy peprnými, aktéry však využíváno s noblesou a mírou. FOTO IVETA STEHLÍKOVÁ

    Soubor profesně připravených aktérů s invencí a šarmem rozehrával figurky, figury, ostře kreslené charaktery i roličky komparzistů. FOTO IVETA STEHLÍKOVÁ

    Muž ve žlutém slamáčku se přesouval tmou ochozů. Stále tam něco kutil. Vidět ho nebylo. Tu a tam skrápěl dění pod sebou vodní mlhovinou rosy. Candide ležel v Eldorádu, hleděl k nebesům, snil o své dívce Kunigundě. Stesk roztoužení adresoval blikajícím nebesům: Luno, ach luno…

    Z ochozů se ozval hlas muže v slamáku – Stvořitele, hrajícího si se svítícími žárovkami: Každou noc je obloha o kousek jiná. A přitom se nikdy nemění. Co může být lepšího než tahle bohatá, nekonečná nuda… Myslím, že Blíženci se mi docela povedli. Co tobě se líbí?

    Candide Souhvězdí Panny. Někoho mi připomíná.

    Stvořitel Panna? Která to je?

    Candide Támhle.

    Stvořitel To je Panna?

    Candide Ano.

    Stvořitel Když to říkáš. Nepamatuju se, že bych ji tvořil. Už i obloha si dělá co chce. To jsou poměry… Ale Blíženci se mi povedli.

    Candide se oženil. Rozčepýřená manželka byla pěkná fúrie. FOTO Facebook

    Už i obloha si dělá co chce… FOTO Facebook

    Muž v slamáku – Stvořitel (David Janošek) si povídal se smrtelníkem. Smrtelník Candide nyl o své milované Kunigundě. Stvořitel mu odpovídal.

    Candide Vždycky ji budu milovat!

    Stvořitel Hele, já býval zamlada pěknej vztekloun. Samý potopy a vředy a zmatení jazyků. Města padala, síra smrděla, kobylky cválaly krajinou. A dneska? Podívej se na mě. Počkej, až zažiješ Eldorádo.

    Candide Je to opravdu tak mírumilovný a laskavý svět?

    Stvořitel Je tu klid. Pohodlí. Nikdo se nepere, nikdo nepláče. Nikdo netancuje, nezpívá, nesměje se. Nefilosofuje. Klid.

    Candide Jak to?

    Stvořitel Lezete mi na nervy! Chtěli jste svůj kousek svobody, prosím. Ale vykládat mi o tom, k čemu a jak jsem to celé stvořil? … Filosofové mizerní! Ale nebudu se rozčilovat. Ne, ne, ne. V Eldorádu panuje bezvětří.

    Candide Bude nám v Eldorádu se slečnou Kunigundou nejlépe?

    Stvořitel Spolu těžko. Vedle sebe možná. Ale stejně dobře ti tu bude bez ní. Až se zejtra probudíš a vzpomeneš si na ni, zjistíš, že ji miluješ míň než včera. Pozejtří ještě míň. Žádnej strach. Přípravy na cestu ti dovolí spoustu odkladů. Nakonec ti bude stačit, jak krásná je ve vzpomínce. A ty zůstaneš v Eldorádu.

    Candide Jak to víte?

    Stvořitel Taky už mi stačí jenom se na to všechno dívat.

    Candide Tohle že má být ten nejlepší svět? Možná tu není utrpení, ale není tu ani radosti a lásky. Tohle není ráj. Stvořiteli, slyšíte mě?

    Dojemné a prosté zastavení v toku chvatného dění! Jak jednoduché, když to dramatik umí napsat, režisér zrežírovat a herec zahrát. Zde platí: Nevelká role, leč velký umělecký výkon.

    Candide končil svá putování v Paříži, v opiovém doupěti. Věrný sluha Martin přivedl Kunigundu. Candide se oženil. Rozčepýřená manželka byla pěkná fúrie. Rozkazovala a uzurpovala: Nešlapej mi po prádle! Koukej mi udělat dítě! Seď! Vstaň! Lehni! Přišel Stvořitel. Přinesl květináč. Byl v něm malý zelený stromek. Stvořitel zapumpoval pumpičkou malé kropenky. Na stromek počala padat rosa nebeská… Stvořitel zmizel a nastala vřava dotazů, příkazů, povelů. Candide usedl se zeleným stromem doprostřed scény, nacpal si do uší špuntíky a v nastalém tichu skrápěl strom vědění vodou života… Martou zaduněla známá píseň o cestě do Eldoráda! Myslím, že ji svého času zpíval Waldemar Matuška…

    Celý tvůrčí tým se stavěl do řady a úklonami se blížil k nám, divákům. FOTO Facebook

    Celý tvůrčí tým se stavěl do řady a úklonami se blížil k nám, divákům. FOTO Facebook

    Celý tvůrčí tým se stavěl do řady a úklonami se blížil k nám, divákům. Když už byl na tři kroky, předstoupila před něj režisérka a rozpřáhla ruce jako bohyně.

    Málem jsem se utleskal… Jako všichni. Zvláštní. Představení bylo plné slovních i fyzických gagů, ale diváckých smíchů bylo pramálo… A ještě jsem si vzpomněl na další moudro, vyšlé z úst Stvořitele: Člověk chce být pořád něco a permanentně zjišťuje, že je pořád nic.

    A tím jsem skončil!

    Brno – Komín, 1. 4. 2015

    Studio Marta, scéna Divadelní fakulty JAMU, Brno Voltaire / Šimon Peták: Candide čili optimismus. Překlad: Radovan Krátký, Scénář: Šimon Peták. Režie: Zuzana Patráková. Dramaturgie: Tereza Lexová. Choreografie: Viktor Černický. Scéna: Jana Jaracová. Kostýmy: Hynek Petrželka. Hudba: Jakub Vašica, Riedlová. Světelný design: Martin Hamouz. Zvuk: Tomáš Tušer. Grafika/trailer: Iveta Stehlíková. Produkce: Pavlína Spurná. Hrají. Jiří Svoboda: Candide. Ondřej Dvořák: Martin. Daniel Ondráček: Panglos. Milada Vyhnálková: Kundigunda. Barbora Nesvadbová: Stařena, také členka Chóru. Tereza Slavkovská: Jakub, Eldoráďan, a také členka Chóru. Michaela Foitová: Paquetta, Voják, Námořník, taktéž členka Chóru. Kristina Povodová: Baronka, Verbířka a rovněž členka Chóru. Petra Staňková: Verbířka a Subreta a taky Číšnice, Antilopa, Ovce a rovněž členka Chóru. David Janík: Baron, Hejsek a člen Chóru. Juraj Háder: Juniór, Inkvizitor, Žid, později Guvernér, Muž a rovněž člen Chóru. David Janošek jako Stvořitel. Naše poděkování patří prof. MgA. Ivu Krobotovi, prof. Mgr. Petru Oslzlému, doc. Oxaně Smilkové, Mgr. Františce Horákové a speciální díky doc. MgA. Pierre Nadaud. Premiéra 29. 3. 2015.

     


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 98)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,