Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 95)

    Včera se zbláznil věrný kamarád počítač. Přijal zprávu, já ji kliknul a nastalo dopuštění. Stránky se plnily obrázky a přátelé mě bombardovali vzkazy: Okamžitě to zastav, rozesíláš vir! Do rána trvalo vychytávání a odstraňování virové nákazy z „mozkovny“ kamaráda počítače.

    Kdepak, ani technice se dnes nedá věřit!

    Jde o metaforu další a lepší verze člověka. FOTO archiv JAMU

    Jde o metaforu další a lepší verze člověka. FOTO archiv JAMU

    Večer bylo ve Studiu Marta nabito. S velkým napětím jsme očekávali start původní hry, magisterské absolventské inscenace studentů režie a dramaturgie, z ateliéru prof. Petra Oslzlého a prof. Ivo Krobota a studentů herectví, z ateliéru doc. Oxany Smilkové Adam 2.0.

    Ve vydané zprávě k premiéře jsem se dočetl: Skrze příběhové linie, které se budou věnovat různým transhumanistickým cílům jako nesmrtelnost, zatraktivňování těla, zvyšování fyzické výkonnosti, chceme skládat obraz lidské snahy překročit omezení daná vlastním tělem. Jde o metaforu další a lepší verze člověka. Jméno Adam samozřejmě odkazuje na prvního člověka. Počátky transhumanismu jsou spojeny s rozvojem počítačů. Číslovka 2.0 je odkazem ke stylu pojmenovávání nových verzí počítačových programů. Již dnes se zbavujeme nedokonalostí našich těl i myslí pomocí technologie: laserové operace očí, plastická chirurgie, kardiostimulátory, umělé klouby či antidepresiva jsou dnes běžnou součástí našeho života. Transhumanismus chce však víc: nestačí mu pouze opravovat nedokonalosti. Touží po dosažení nadstandardu vytvořením posthumánní bytosti – člověka nekonečných možností, Homo Supersapiens, Adama 2.0.

    Inscenace ohledává téma transhumanismu. FOTO archiv JAMU

    Inscenace ohledává téma transhumanismu. FOTO archiv JAMU

    Inscenace ohledává téma transhumanismu pomocí tří příběhových linií. Hrdina první linie je inspirován mytickým Ikarem, druhá zase staví na mýtu o Prometheovi, dárci ohně. Třetí linie je potom založena na reálném příběhu občana České republiky, který se nechal v roce 2013 zmrazit (tzv. kryoprezervovat) americkou kryonickou společností Alcor. Kryonici, odnož transhumanistů, věří, že zmrazením těla člověka okamžitě po jeho smrti zůstane vědomí člověka aktivní a je možné jej později (až bude k dispozici potřebná technologie) oživit.

    Jeviště upravené ve dvě náhorní plošiny mělo v horní části zkosený, lesknoucí se černý hranol, jehož vrchol byl nejvyšším bodem příběhu. Snad Araratem, snad archou úmluvy. Na níže položené ploše po pravé straně stála lavice, na ní ležel spáč. Po straně levé byla plexisklová bublina, podobná víku kontejneru.

    Zpoza kopce vystoupil člověk. Ikaros. Vykřičel svůj záměr – vystoupat na maják a na vyrobených křídlech slétnout dolů do propasti. Dokřičel a sletěl. Oproti legendě v sluneční výhni neshořel, ani se pádem nezabil. Nalezla jej a léčila dívka jménem Hannan. Následně řešil vztah k dívce. Začít vztah, nezačít?

    Dívka Hannan se objevovala po boku hřmotného a snad i retardovaného bratra. Tři aktéři spolu komunikovali, mluvili texty, ale nebyl mezi nimi cítit pražádný vztah. Ne že bych nerozuměl co hovořili, ale jako bych sledoval tři samostatná sóla. I když homo sapiens – Hannan, její bratr Hakim a zraněný Ikaros putovali stejnými chodníčky a Hannan s Ikarem se dokonce sblížili, stále jsem měl před sebou tři samotáře. Připomínalo mi to chování medvědů, možná také lidí současných dnů.

    Seběhla se smečka opic. FOTO archiv JAMU

    Seběhla se smečka opic. FOTO archiv JAMU

    Z něčeho, co se podobalo skleněnému kontejneru, vylezl tvor. Vlastně netvor v gumovém skafandru, podobný reklamnímu panáčku firmy Michelin s hořící pochodní v ruce. Prométheus příštích věků. Seběhla se smečka opic. Nejstatnějšímu opičákovi daroval Prométheus pochodeň s ohněm. Obdarovaný opičák se stal nejmocnějším. Vladařem tlupy. Všechny opice se ho bály. I u opic platí biologické zákony. Staré se stává slabým a neschopným. Novým vládcem se stal mladý opičák, nejagresivnější, nejschopnější.

    Herecký výkon dívky hrající Prométhea byl překvapivě dobrý. Inteligentní. Síla jejího talentu vyzařovala i přes silný krunýř kostýmu. Autoři zdařile vykreslili základní vlastnosti homo sapiens, tělesně se v proměnách vylepšujících. I jeho touhu být odolnější, mohutnější, nesmrtelný. Spící člověk trpěl nevyléčitelnou nemocí. Rakovinou. Šeptal: Proč jsem se narodil, když nemohu žít věčně? Proklínám své rodiče. Vystřelili si ze mě. Život mi uběhl, že jsem neměl čas ani vydechnout. Ať všichni zemřou, abych já mohl žít.

    Přišli agenti firmy Alcor a s nadhledem a přesvědčivostí vysvětlili, jak je výborné nechat se vychladit dusíkem a ve zmrzlém stavu počkat na dobu, ve které budou lékaři umět tělo vyléčit a omladit.  Umírající podepsal smlouvu, zaplatil sjednanou sumu, byl obřadně uzavřen do sarkofágu a plynným dusíkem zmrazen. Po něm další a další zájemci. Dokonce i sebevrah.

    Díky dvěma dobře mluvícím a hrajícím agentům, patřily scény s kandidáty nebožtíků k tomu nejlepšímu. Střídání životních příběhů trojice lidí se zvířecí tlupou a firmou, vydělávající na lidské touze být nesmrtelným, řešily ostré střihy ve svícení a razantní vstupy a výstupy aktérů.

    Proč jsem se narodil, když nemohu žít věčně? FOTO archiv JAMU

    Přišli agenti firmy Alcor. FOTO archiv JAMU

    Zamýšlel jsem se nad stavem lidské společnosti, nad nenávistným bojem o přežití národů a etnik. O narůstající touze vydělat na čemkoliv – i sklonu člověka podléhat utopistickým chimérám. Copak je možné uvěřit, že když si jedinec dnešními penězi předplatí nesmrtelnost v budoucnosti a třeba pobyt na zakoupeném pozemku planety Mars, budou ti příští, v jiných životních podmínkách, současné smluvní závazky respektovat? A jaká elektronika bude po zmrazení dohlížet na průběh nesmrtelnosti smrtelníka? Dosud platí a zřejmě platit bude, pokud svět bude světem – zrod života zároveň přináší i zárodek smrti. Ať už se nám to líbí nebo nelíbí!

    Připomínal hokejového brankáře, nebo nemocného před vyšetřením krevního oběhu, po mozkové mrtvici. FOTO archiv JAMU

    Připomínal hokejového brankáře, nebo nemocného před vyšetřením krevního oběhu, po mozkové mrtvici. FOTO archiv JAMU

    Během produkce se objevilo tělo muže, polepené kovovými plíšky, ze kterých vedly hadičky, s plastovou přilbicí na hlavě. Připomínal hokejového brankáře, nebo nemocného před vyšetřením krevního oběhu, po mozkové mrtvici. Při doteku na plíšky, tělo vydávalo hudební tóny. Jiný člověk tak mohl na tohoto muže hrát, třeba i písně. Muž Kyborg sloužil jako hračka. Zasněná dívka Kyborga objímala, citlivě mačkala plíšky a Kyborg vyluzoval hudbu jako mobilní telefon. Vynikající bylo kostýmování postav z dob minulých i budoucích. Opice, agenti, Prométheus, ale především záhadné figury zahalené v zlatavá roucha, připomínající burky muslimských žen. Splývavá roucha vytvářela z lidí bohům podobné tvory, ale i působivé výtvarné artefakty, měnící barvy dle svícení a potřeby režie.

    Doma u polepšeného kamaráda počítače jsem meditoval. Proč se hra jmenuje Adam 2.0, což zní jako název počítačové hry. Nu, asi je to takový symbol dnešní doby. Nový, vylepšený homo sapiens s názvem biblicky prvního člověka. A ještě jsem také uvažoval o dvou komentátorech programu zmrazování. Kdyby tito dva výteční, sugestivní spíkři komentovali od začátku celou hru, diváci by byli více vtažení do dění a… Zívnul jsem, zamumlal: Po boji je každý generálem a usnul jsem.

    Vlastně netvor v gumovém skafandru, podobný reklamnímu panáčku firmy Michelin s hořící pochodní v ruce. Prométheus příštích věků. FOTO archiv JAMU

    Prométheus příštích věků. FOTO archiv JAMU

    Vzbudilo mě klinknutí počítače. Kouknul jsem na monitor: Výstraha! Neotvírat zásilku, obsahuje vir!! Hrozí ztráta všech uložených dokumentů! Zatracené vymoženosti pokroku.

    Nedovedu si představit, že bych se za drahé peníze nechal zmrazit a nějaký ničemný vir by někdy v budoucnu napadl elektroniku mrazicího zařízení. To by pak ten zmrzlý led roztál a já bych se probudil zatopený studenou vodou. Hrozná představa! Vždyť neumím plavat!

    Brno – Komín, 12. 2. 2015

    Divadelní studio Marta, scéna DIFA JAMU – Otto Kauppinen, Matyáš Dlab: Adam 2.0. Režie: Matyáš Dlab. Dramaturgie: Otto Kaupinen. Scénografie a kostýmy: Juliána Kvíčalová. Hudba: Mojmír Měchura. Produkce: Michaela Šebestová. Světla: Lukáš Novotný. Zvuk: Jan Škubal. Multimediální spolupráce: David Švihel. Výtvarná spolupráce: Matouš Kvíčala. Technologická spolupráce: Petr Kupka, Lukáš Paleček. Hrají: Barbora Nesvadbová – Prométheus. Daniel Ondráček – Zákazník prostitutky, Král opic 2, Personál. David Janík – Hakim, Král opic 1, Personal. David Janošek – Agent Alcoru 1. Juraj Háder – A-2694 (1. Část), Stará opice (2. Část). Kristina Povodová – Kněžka, Znásilněná opice, Personál. Michaela Foitová – Hannan. Ondřej Dvořák – Ikaros. Petra Staňková – A-2694 (druhá část), Stará opice (1. část), Personál. Tereza Slavkovská – Asistent krále opic, Personál. Milada Vyhnálková / Šárka Býčková (3. rčh) – Agent Alcoru 2. Jan Jíša / Filip Zlámal – Kyborg. Psáno z premiéry 8. 2. 2015.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 95)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,