Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 93)

    Martina Františáka znám mnoho, mnoho let. Studoval dramatickou výchovu a do Marty vjel úspěšně na bicyklu v roli Strýce Pepina. Pro všechny byl Francinem. Usměvavý kluk z Valašska Francin se pak dal na studia režie. Jeho hlavním pedagogem byl režisér Arnošt Goldflam. Bylo to koncem dvacátého století. Všem nám v uších zvonila slova pana prezidenta Havla o tom, jak naše země nevzkvétá…

    Martin Františák. FOTO IVAN MOTÝL

    Martin Františák. FOTO IVAN MOTÝL

    Tehdejší rektor Alois Hajda o studentu režie Francinovi pěl chválu: Františák je multitalent. Hraje, píše, režíruje. Venkovan se zdravým selským rozumem. Jde po významu slov, po příběhu, herce vede k jevištní pravdě. Má cit pro rytmus a dramatičnost situací.

    Po absolvování školy Francin z Brna zmizel. Prý žil kdesi na horské samotě. V roce 2005, v nelehkých dobách existenčně ohroženého divadla pro děti Polárka, byl nasměrován rektorem Hajdou na post uměleckého šéfa. V Polárce mimo jiné režíroval Kytici Erbenových balad. Největšího úspěchu a diváckého ohlasu se ale dočkal inscenováním vesnického dramatu národních klasiků Viléma a Aloise Mrštíků Maryša. Nevěřil jsem svým očím. Rozjívení školáci vnímali dění na jevišti téměř bez dechu. Nenechal jsem si ujít jedinou reprízu.

    Martin Františák začal působit v amatérském Divadelním souboru Jana Honsy v Karolínce na Valašsku. Napsal a inscenoval svou dramatickou prvotinu Doma. Inscenace hry o lidské chamtivosti, podvodech a kriminálním činu, měla velký úspěch na ochotnických festivalech, hrála se v zahraničí a vysílala ji Česká televize. Po dvou letech Francin odešel šéfovat k Bezručům do Ostravy. Jeho hry Doma a Karla uvedlo pražské Národní divadlo, pro český rozhlas napsal hry: Tvůj děda, Dva chlapi za město, Průtrž. Televize o něm natočila dokument. Dojatě jsem říkal své paní Kateřině: Vidíš, Francin, ten se učil šéfovat u nás v Polárce.

    Tucek-Havel v zemi-poster-2

    Teď se stal Martin Františák uměleckým šéfem brněnského souboru Mahenova divadla a pozval mě na světovou premiéru své hry Havel v zemi čeledínů.

    Oholil jsem se, vyfiknul do černého, postál před fotografií mé paní, upravil černou stuhu a důstojně opustil tesklivou samotu svého domova.

    Na chodbě Mahenova divadla jsem poplival a pokopal autora, odložil v šatně, pozdravil se s celebritami, koupil si program, usednul na kraji čtvrté řady a listoval v programu: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Václav Havel.

    Havel v zemi čeledínů. Moravské drama o zemi, která kdysi křičela „Už je to tady“ – jen nevěděla co…

    NdB_A4_sezona 2014-2015.indd

    Vstal jsem z polštáře sedadla, protože malý zástup lidí se potřeboval dostat do čtvrté řady. Parter se zaplňoval. Plnily se i skořepiny lóží. Profesor Závodský prohodil: Á budeme mít mudrování… Světla v sále zhasla a po chvilce se rozsvítila. Bylo to něco jako porucha. Na forbínu vstoupil mladší pán. Napadlo mě: Aha, úředník omluví výpadek proudu. Nikoliv. Muž se představil jako herec, co bude hrát prezidenta Havla (Michal Dalecký). Odmluvil monolog, pod nos si připnul prezidentský knír a jak přišel, tak i odešel. Bylo to takové zvláštní entrée. Civilní. Bez vůně a bez zápachu.

    Opona šla nahoru. Na horizontu placaté pláně stála vysoká palisáda z betonu, na pravé straně zeseknutá betonovými schodišti. Možná, že zeď obchodního domu. Do monstra betonové masy byl zařezán letní domek sestavený z bělostných dřevěných trámů a úzkých latěk. Obdélníkovými pruhy otvorů bylo vidět selský stůl a židle. Na prostřední z nich čelem do obecenstva seděla šedovlasá stará paní Švecová (Marie Durnová).

    Do monstra betonové masy byl zařezán letní domek sestavený z bělostných dřevěných trámů a úzkých latěk. Obdélníkovými pruhy otvorů bylo vidět selský stůl a židle. FOTO archiv

    Do monstra betonové masy byl zařezán letní domek sestavený z bělostných dřevěných trámů a úzkých latěk. Obdélníkovými pruhy otvorů bylo vidět selský stůl a židle. FOTO archiv

    Po hraně monstra, lomeným schodištěm přichvátal vzteklý robustní muž. Dle černého odění kněz, dle chování vyšetřující komisař (Zdeněk Dvořák). Z černého igelitového pytle vysypal na dřevěný stůl lidské kosti. Kosti padaly ze stolu na podlahu, poskakovaly a vydávaly chrastivé zvuky. Muž křičel: Proč jsi ho nenechala odpočívat ve svatém pokoji? Bělovlasá paní odpovídala: Protože chci, aby odpočíval ve svém.  Divný spor, zvláštní řeč.

    Pochopil jsem, že černý muž je farář, přítel rodiny, a stará paní vdovou. Před třiceti lety zemřelý manžel byl pochován do rodinného hrobu manželových rodičů. Stará paní nechala jeho ostatky vykopat, přenést je o několik desítek metrů dál a opětovně zakopat do rodinného hrobu svých rodičů. Jenže zaplacení hrobníci se opili a kosti ze sběrného pytle vytrousili. Pan farář kosti na svatém poli sesbíral… Hrůzný příběh z prapodivné země. Země česká, země čeledínů, kde lidé odpradávna ctili své majetky. Byť by to byly jen hroby.

    Pochopil jsem, že černý muž je farář, přítel rodiny, a stará paní vdovou. FOTO archiv NDB

    Pochopil jsem, že černý muž je farář, přítel rodiny, a stará paní vdovou. FOTO archiv NDB

    Protože jsem starší a hůře slyším, více si všímám dění. Z hlediště vanul zimní chlad. Občasné zakašlání chřipkou stižených podporovalo nerovně vedený, mrazivý dialog protagonistů. Věcná, civilně pojatá matka Švecová kontrastovala s hlučným projevem, snad až v antiku zahleděné postavy kněze, sluhy Božího. Celý jejich dialog se mi zdál být příliš upozaděný v úkrytu betonu. Expozice příběhu tím utrpěla. Alespoň v očích méně sluchově zdatného…

    Novostí svítící dřevěný dům se vysunul doprostřed jeviště jako bájný Fénix z hranaté šnečí ulity. Konečně. Symbol majetku se stal středobodem příběhu.

    Dolehly ke mně informace, že paní Švecová má dva syny, Marka a Juru. Prvorozený byl prohlášen za mrtvého a druhorozený Jura, již dvacet let si odpykává trest za zločin nejtěžší a zrovna teď byl propuštěn na prezidentskou amnestii. Paní Švecová je bývalou učitelkou, ale i majitelkou gruntu, pily a polností. Neustále očekává návrat nezvěstného syna Marka a nemá v lásce odsouzeného vraha Juru. Stará paní upíná své naděje na vnuka Tomáše, který její majetek zdědí a jistě rozhojní. Zaslechl jsem: Jura je Tomášův otec… A také: Jura Marka do čehosi namočil a Marek se musí skrývat…

    Pak se dřevěný domek rozložil. FOTO archiv

    Pak se dřevěný domek rozložil. FOTO archiv

    Pak se dřevěný domek rozložil. Odpadly mu boční stěny a s hlasitým plácnutím spadl na podlahu forbíny vstupní díl s dveřmi a střešním štítem. Poryv vzduchu ovanul diváky předních řad. Farář akci rozpadu komentoval zcizující grimasou: Já to říkal, ale co mám dělat, režisér má vždycky pravdu… Zazněla informace, že se chystá pódium pro hudební festival, na který přijede Václav Havel. Matka Švecová dodala: Jako by toho všeho nebylo dost. Ještě festivaly. Policisté přivlekli zcela zdevastovaného, krví oblepeného vnuka Tomáše (Jiří Svoboda). Přes trosky rozpadlého domku přiklopýtala Tomášova máma Markéta (Dana Pešková) a křičela: Jel po maturitním večírku na mopedu a srazilo ho auto… Hádka mezi matkou rodu Švecových a její snachou Markétou probíhala v troskách domu: Celý ten váš grunt je kamení, co padá na hlavu. Stojíte u okna a tlačíte člověka ke zdi jak ledový vítr. Ale jestli si myslíte, že Tomáše zatlačíte jako Marka a Juru, taky ke zdi, tak se mýlíte!Vypadni!Zapomněla jste… Musíte, chlapci, něco v životě zbudovat, aby se na vás svět nedíval jako na holé řitě… Postavili vám plot, vytěžili štěrk z jezera, opravili omítku, dali peníze faře na křížovou cestu… – Dost! Vypadni!!

    Do rozjitřené situace vstoupila nová figura. Od pohledu „ranař“, člověk, co se vyzná, co všechno ví, všechny umluví, uplatí a vším propluje. FOTO archiv NDB

    Do rozjitřené situace vstoupila nová figura. Od pohledu „ranař“, člověk, co se vyzná, co všechno ví, všechny umluví, uplatí a vším propluje. FOTO archiv NDB

    Do rozjitřené situace vstoupila nová figura. Od pohledu „ranař“, člověk, co se vyzná, co všechno ví, všechny umluví, uplatí a vším propluje. Kuták, majitel země čeledínů (Jan Grygar). Živočich, co vnitřní nejistotu dovede nahradit suverenitou v jednání. Jeho syn srazil autem opilého Tomáše jedoucího na mopedu. Kuták ještě než vstoupil na jeviště, vše uhladil. Vyšetřování nebude. Vždyť Tomášova matka je Kutákovou milenkou a on jejího Tomáše i svého syna podporuje… Skvěle mluvící herec ovládl prostor. Procházel složitostmi role naprosto hravě, brilantně. Záporného hrdinu ukazoval z jeho lepších stránek. Ano, takoví lidé se umí vetřít do přízně čeledínů. Takové si také volíme za své lídry!

    Zaslechl jsem dialog mezi Kutákem a matkou Švecovou o příjezdu prezidenta Havla na festival: Vládní kolona přijede a odjede. Havel se předvede v čelence, bude dělat, jakože tancuje, vypije pivo a zase pojede na hrad. Konečně jsem pochopil, že vysoká betonová zeď je zadní stěnou amfiteátru, kde se bude konat hudební festival a Václav Havel, který byl pasován do náčelnické role, na něm vystoupí v indiánské čelence Vinnetua.

    Pokašlávání diváků bylo dušené, mrazivý chlad citelný.

    Váhavým krokem prošel hradbou obzoru robustní, nahrbený chlap. Vrah. FOTO archiv NDB

    Váhavým krokem prošel hradbou obzoru robustní, nahrbený chlap. Vrah. FOTO archiv NDB

    Váhavým krokem prošel hradbou obzoru robustní, nahrbený chlap. Vrah. Syn Jura (Petr Halberstadt). Jako když oblohu zastíní olovněný mrak. Jura vedl řeč. Musel se vymluvit z dlouhého odloučení: Já byl zavřený a vy jste si tady žili. A někteří i z mého

    Čím více přibývalo na scéně aktérů a množily se dramatické situace, tím více jsem měl dojem, že herci nehrají dialogy, nýbrž jen samé sólové monology. Hercům očividně vadilo našlapování po praskajících sutinách rozvrácené dekorace a jejich pozornost pak nebyla tolik zaměřena na kontakt s partnery. Možná jsem se mýlil.

    Do hry vstoupila postava hrající prezidenta Václava Havla. Usměvavý klouček s indiánskou čelenkou na hlavě. FOTO archiv NDB

    Do hry vstoupila postava hrající prezidenta Václava Havla. Usměvavý klouček s indiánskou čelenkou na hlavě. FOTO archiv NDB

    Do hry vstoupila postava hrající prezidenta Václava Havla. Usměvavý klouček s indiánskou čelenkou na hlavě (Michal Dalecký) konverzoval s matkou Švecovou. Nijak mě jejich dialog nezaujal. Odšuměl. Pak prezident postával v pozadí. Myslím si, že to mohla být klíčová scéna inscenace. Nu, nebyla. Škoda! Říkalo se v ní mnoho důležitého.

    Na scénu se vřítil Marek (Roman Nevěčný). V podivném propletenci slov Jura s Markem objasňovali, jak to tehdy všecko vlastně bylo. Jak byli zataženi do kšeftování s lehkými topnými oleji, jak za získané peníze spravovali matce grunt a pomáhali církvi opravovat místní kostel. Jak je v okamžiku policejního zátahu kšeftující firma zlikvidovala. Fešácký neznámý (Martin Sláma) vysvětlil systém jednoduchosti obchodování s naftou a krokem lovce se prostřílel na hranici beztrestnosti. Marka při loveckém honu na bažanty zastřelili. Jura tajně pochoval Marka do hrobu k otci. Marek byl prohlášen za nezvěstného. Kdosi, možná Kuták, nasměroval vyšetřování na podezření z bratrovraždy. Jura byl souzen a za vraždu bratra odsouzen. Přišel o vše. Rodina i rodná obec na něj zanevřela. Zoufalá paní Švecová několikrát páchala sebevraždu a jednou chtěla zastřelit zlolajného Kutáka. Došlo ke řvavé kontroverzi mezi Kutákem a knězem. Kněz byl vulgární a vyhrožoval, že vykřičí, jak esenbák Kuták služebním autem srazil a usmrtil malou dívenku… Bylo to tuze překvapivé a na duchovního až neskutečně ošklivé.

    Pak domeček zajel do své hranaté průrvy v betonové stěně. FOTO ATTILA RACEK

    Pak domeček zajel do své hranaté průrvy v betonové stěně. FOTO ATTILA RACEK

    Pak domeček zajel do své hranaté průrvy v betonové stěně. Za zdí se počal odvíjet festivalový program. Z amplionu zněla řeč prezidenta Havla: Naše země nevzkvétá… Pomalu uhasínalo světlo na jevišti, padala opona… Potlesk byl. Byl ale slabší, než by si odvážné drama Martina Františáka zasloužilo.

    Před Mahenovým divadlem na mě zamával režisér Kaloč: Jarku, pamatuj si, režisér se pozná podle toho, jak mu hrají herci. Nastoupil do tramvaje. Než se za ním zavřely dveře, řekl: To mě učil Alfréd Radok

    Až doma jsem se začetl do textu hry. Když jsem hru dočetl, tak jsem si tiše řekl: Ještě, že umím číst, když už jsem hlušší. Potom jsem v duchu dlouho tleskal. Strašně dlouho…

    Dokud jsem neusnul.

    Brno – Komín, 3. 3. 2015

    Národní divadlo Brno – Martin Františák: Havel v zemi čeledínů. Příběh devadesátých let naší země. Režie: Martin Glaser. Dramaturgie: Olga Šubrtová. Scéna: Pavel Borák. Kostýmy: Tomáš Kypta. Světelný design: Martin Špetlík. Pohybová spolupráce: Martin Pacek. Inspice: Máša Fitzová. Nápověda: Irena Chalupová. Osoby a obsazení. Matka Švecová: Marie Durnová. Jura, syn: Petr Halberstadt. Marek, syn in memoriam: Roman Nevěčný. Tomáš, vnuk: Jiří Svoboda j.h. Markéta, snacha: Dana Pešková j.h. Kněz, rodinný přítel: Zdeněk Dvořák. Kuták, majitel země čeledínů: Jan Grygar. Václav Havel, prezident země: Michal Dalecký. Neznámý: Martin Sláma. Hejtman: Jiří Krška j.h. Čeledíni: David Vágner, Ondřej Hart, David Sláma, Ivan Polák (všichni j.h.) V inscenaci je použita hudba těchto autorů a interpretů: Sigur Rós, Kronos quartet, Bryce Dessner, Grails, Andy Pain, Plastic People of the Universe. Světová premiéra 27. 2. 2015 v Mahenově divadle.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 93)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,