Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 9)

    Je tomu drahně let, co jsem se objevil v Mahenově divadle. Hubený, rozjívený, mrštný, do všech stran rozevlátý komik, jak o mně říkával tehdejší šéf Miloš Hynšt. Mou první starostí bylo sehnat v Brně nějaký skromný podnájem se samostatným vchodem.

    Jsi herec, smoking musíš mít! FOTO archiv

    Špičaté botičky Aleše Podhorského

    V Mahence jsem se ještě nerozkoukal, a již se mi dostalo pozvání k přátelské návštěvě od jedné z předních hereček souboru paní Marie Pavlíkové.

    V Mahence jsem se ještě nerozkoukal, a již se mi dostalo pozvání k přátelské návštěvě od jedné z předních hereček souboru paní Marie Pavlíkové. FOTO archiv NDB

    Přinesla kafíčko, bábovku, zněly pochvaly, přicházely dotazy a přišlo i na hovory o tom, jak si počínat, aby se mladý herec dostal k rolím, protože role jsou důležité pro rozvoj talentu.  Byl jsem mlád, paní Marie v letech, i vylétlo mi z pusy: Milostivá paní, byt je zařízen hezky, útulně a je tu i příjemné teplo, ale vchod jenom jeden. Chci mít svobodu a vchody dva. Jeden pro vás, jeden pro mě. Na Úvoze mi nabízejí podkrovní světničku a vchody dva.  Omlouvám se, mám tam domluvenou schůzku. Paní Marie se usmála a pravila: Chlapče, chlapče, jak myslíte.

    Aleš Podhorský (1900-1964), činoherní režisér a herec. Člen Národního divadla Brno v letech 1928 – 1937 (1935 – 1936 šéf činohry a 1936 – 1937 šéfrežisér činohry) a v letech 1949 – 1950 a 1953 – 1958 (umělecký šéf a režisér činohry). FOTO archiv NDB

    Nuže, nebudeme se příliš zdržovat. Mám po svém prvním manželovi, bývalém šéfu Mahenovy činohry, režiséru Aleši Podhorském, něco dobře prošlápnutých bot. Vy jste z venkova, určitě se vám některé budou hodit. Jeden pár si vezměte, aby se vám po brněnské dlažbě chodilo dobře. Polil mě nach. Vybral jsem si jedny botičky s fazonou do špičky, nazul si je, poděkoval a šel. No, šel… spíše kulhal. Ty darované botičky totiž děsně dřely do prstů i do pat. A za rohem jsem se rychle přezul do svých. Na svém podnájmu jsem pak sundal ze zdi obrázek Andělíčka strážníčka a na jeho místo zavěsil špičaté botičky dávno zesnulé režisérské legendy. Dámským návštěvám jsem pak namlouval, že ty boty jsou po Karlu Chaplinovi!

    Kopačky po Lálovi Peškovi

    Mezi herci Mahenova divadla tehdy zářil komik, filuta, taškář, báječný představitel vodníků a obecních bubeníků Zdeněk Kampf. Uměl se ke mně přitočit a zapříst hovor: Pane kolego, vy byste se měl dát spíš na fotbal. Jste takový pružný, ohebný, čiperný. Chtělo by to trénovat fyzičku a byl by z vás docela dobrý záložník. Tedy kdybyste měl zájem, vlastním jedny skvělé kopačky. Koupil jsem je od Lály Peška, když jsem s ním alternoval v Národním divadle. Takové se už dneska koupit nikde nedají. To víte, prvorepubliková kvalita, ruční práce, originál, kopačky šité na míru. Že jste to vy, klidně vám je prodám. Za stovku. Platí? Mně už to tolik neběhá. Tedy na jevišti ano. Na jevišti mě, pane kolego, nemáte nárok doběhnout. Ale na hřišti, tam bych si na vás už netroufnul.

    Zdeněk Kampf (1920 – 1987), herec, člen Českého lidového divadla v Brně v letech 1943 – 1944 a Národního divadla Brno v letech 1945 – 1952 a 1954 – 1985. FOTO archiv NDB

    Kolega Kampf byl neodbytný. Když jsem vešel do divadla, stál za dveřmi s kopačkami v rukou. Tak co, pěkné, ne? Vyšel jsem z šatny, kolega Kampf na chodbě. Tak co, koupíte? Dohrál jsem výstup, vyběhl ze scény, vrazil jsem do Zdeňka Kampfa: Po Lálovi, pane kolego, po Lálovi! Nakonec jsem ty slavné kopačky po Lálovi koupil.  Za deset korun. Byly mně strašně veliké. Pověsil jsem je na zeď vedle botiček slovutného režiséra.

    Nakonec jsem ty slavné kopačky po Lálovi koupil. FOTO archiv

    Po patnácti létech jsem se s hercem Kampfem potkal před správní budovou tehdejšího Státního divadla. To už jsem měl za sebou sedm let působení ve funkci šéfa dvou bláznivých divadel, Hadů a Provázku. Tvář dávného kolegy byla pobledlá, strhaná, na šňůře za sebou táhl starého, unaveného ratlíka. Oba sotva pletli nohama. Hlavou mně bleskly kopačky: Pane kolego, pěkný den přeji! Vzpomínáte, jak jsme spolu hrávali? To mi, pane, řekněte, proč já z té Mahenky šel šéfovat? Vždyť my dva jsme spolu mohli krejírovat vodníky až do smrti. Vy byste hrál ty staré, moudré a já ty mladé, hloupé. Zdeněk Kampf začal řvát, až skákal: Pane kolego, já vždycky jen ty mladé! Vždycky jen ty mladé!! Vždycky!!!  Pes se lekl, vystartoval, začal štěkat a skákal zrovna jako jeho pán. Kousal mě do nohou a rval mi košili. Utekl jsem do správní budovy.

    Nějaký den nato kolega Zdeněk Kampf zemřel. Jeho opelichaný pes ze žalu zcepeněl. Zůstala jen malá vzpomínka a velké kopačky.

    Frak dirigenta Noska

    Václav Nosek (1921-2000), dlouholetý dramaturg a dirigent Janáčkovy opery. FOTO archiv NDB

    V prostorných chodbách Janáčkova divadla jsem často potkával vlasatého, uspěchaného, moderní muzice propadlého dirigenta menší postavy pana Václava Noska. Pane šéfe, pospěšte, chci se vás na něco zeptat! Co rodina? Co děti? Co manželka? Co Provázci? Musím k vám přijít na některou premiéru. Copak mi doporučíte, pane šéf? Klusal jsem vedle pana dirigenta a udýchaně odpovídal.

    Vidět dirigenta Noska sedícího bylo téměř nemožné. Kmital divadlem i životem jako o závod. Říkali jsme mu živé stříbro. V divadelní restauraci Bohéma jednou spěchal tak, že se srazil s panem vrchním a potřísnil si černou vestičku i černý dirigentský frak svíčkovou omáčkou.

    Dirigent Václav Nosek je pochován na hřbitově v Kunštátu. FOTO archiv

    O mnoho let později, to jsem již šéfoval divadlu pro děti a mládež Polárka, přišla za mnou starší smutná dáma, že mi nese dirigentský úbor svého zetě, zesnulého Václava Noska. On pan dirigent o vás moc hezky mluvíval, tak si jeho frak dejte upravit, bude vám slušet. Na jevišti bude fraku líp, než na věšáku ve skříni.

    Hladil jsem černé, lesklé klopy, hledal možné stopy slavného potřísnění a přemýšlel, kdo z herců by mohl tak malinký fráček používat. David Smečka si jej nakonec poněkud rozpáral a hrával v něm postavy vyděděných rozervanců.

    Smoking Stanislava Fišera

    Jednoho dne přišla do Divadla Polárka herečka Stáňa Dadáková, dcera věhlasného režiséra operet a muzikálů Standy Fišera. Sundala ze zad ranec a řekla: Šéfe, do rakve se smoking dát nesmí, tak vám ho nesu. Otec smoking nosíval jen na premiéry, takže je jako nový. Vám se bude jistě hodit.

    Herec a režisér Stanislav Fišer (1921-2007). FOTO archiv NDB

    Rozbalil jsem černé kalhoty a smokingový kabátek a představil si režiséra Standu Fišera, jak mi po slavné brněnské premiéře West Side Story říká: Víš, kamaráde, ty jsi úspěšný mladý herec, nechej si ušít smoking. Smoking budeš potřebovat, věř mi. Smoking je sice drahý, protože se šije na míru a z prvotřídních látek, ale smoking budeš mít na celý život. Smoking tě vždycky podrží. Nedovolí ti, abys třeba jen deko přibral. Smoking totiž drží míry a váhu člověka. Jsi herec, smoking musíš mít! Dcera Stáňa mně podala šedavý klobouček, takový nic tralaláček: Tenhle otec nosil nejraději.

    Stáňa mně podala šedavý klobouček, takový nic tralaláček. FOTO archiv

    Já si to pamatuji, Stáňo. Chodíval v něm po Redutě i po Janáčkárně. V tomhle kloboučku také přišel do studentské Marty. To když tam hrával tvůj syn, jeho vnuk Matěj. A taky sem do Polárky přišel s tímhle kloboučkem na hlavě. To když si tady hrála ty. Víš, že si ho nechtěl dát do šatny? Prý kdyby byl náhodou v sále cuk. Tak můj milovaný režisér je už také pryč… Dal jsem si zmačkanou hučku na hlavu a řekl: Stáňo, co myslíš, sluší mi? Jestli dovolíš, já ten klobouček donosím. Stáně stékaly z očí slzy… Sundal jsem klobouček nic tralaláček z hlavy, pečlivě jej uložil zpět do balíčku.

    Co po nás jednou zbude? FOTO archiv

    Stáňo, co po nás jednou zbude? Co si kdo po nás na hlavu posadí?

    Brno, 27. 3. 2013    


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,