Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 89)

    Když jsem působil ve svém prvním angažmá v Divadle na Výstavišti, bydlel jsem na druhé straně Brna, v Husovicích. Studentka gymnázia mě při něžných hrátkách zaskočila otázkou: Máš rád operetu? – Mám rád tebe, odpověděl jsem. – Tak fajn. Mám lístky do Svatoboje na Perly panny Serafínky.

    FOTO archiv AS

    Divadlo bylo za rohem. FOTO archiv AS

    Divadlo bylo za rohem. Taková trochu sokolovna. Dirigent ve fraku si v hospodě dopřál jednu hořkou a repete. Opentlená dívka v nabírané halence zahalekala: Lojzo, kde séš? Začínáme!

    Seděli jsme dost vzadu, diváci tleskali, smáli se, křičeli a my s Marií se drželi za ruce. Marie byla rozpálená jako vích. Ti hrajou, ti hrajou. Pan dirigent se klaněl po každé písničce. Mladokomik dováděl, vtipkoval, měl aplausy na otevřené scéně, panna Serafinka byla půvabná a všichni zpívali jako slavíci. Vždyť přece hubička

    Piskáček, Rudolf - opereta Perly panny Serafínky (1964). Repro archiv

    Piskáček, Rudolf: Perly panny Serafínky (1929). Repro archiv

    Hořel jsem jako Marie. Ty české panenky, kdo by vás neměl rád… Bylo to barevné, roztancované, lehoučké. Opereta o „dvojí“ krádeži perel, o intrikách, námluvách Toníčka a Serafínky mě vzala u srdce. Marie byla k neudržení: Chci dělat divadlo, chci dělat operetu! – Tak se přihlas. – Oni mě nechtějí. – Proč? – Že neumím hrát – To se naučíš. – Ale já neumím zpívat

    Dva rozjaření pánové křičeli: Toto je pravá opereta! Kam se na naše ochotníky hrabou profíci z Reduty! – Tak to pozor, na Arnošta Škodu tihle nemají. – Arnošt je dobrý, ale opilec. – Houby, Arnošt není opilec, on opilce jenom hraje. Zeptal jsem se Marie: Ten Svatoboj jsou opravdu ochotníci? Marie vydechla: Jsou. A mě nechtějí…

    Budova bývalého německého Městského divadla, Divadla Na hradbách, později Janáčkova, nyní Mahenova divadla. FOTO archiv NDB

    Budova bývalého německého Městského divadla, Divadla Na hradbách, později Janáčkova, nyní Mahenova divadla. FOTO archiv NDB

    Pak mě Marie zatáhla do Reduty na Polskou krev. Potom sehnala lístky do Divadla Na hradbách. Hráli Mamzelle Nitouche. Tak narvané divadlo jsem do té doby neviděl. Oldřich Nový hrál zbožného varhaníka Celesténa, co se proměňuje v hudebního skladatele Floridora, a Veronika Butorová v půvabnou schovanku Denisu, Nitušku. Ještě dnes slyším její: Taková jsem já, matinko… Božské představení! Zcela jsem propadl kouzlu operety!

    O šest let později mě potkalo velké štěstí. Jako člena Mahenovy činohry mě obsadil režisér Stanislav Fišer do muzikálu West Side Story a o něco později do bláznivé komedie se zpěvy Aby bylo jasno. Inka Slavíková, Eva Veškrnová, Lída Kolářová, paní Butorová, pan Vážanský, Jiří Holešovský, Arnošt Škoda, Antonín Julínek, Martin Dubovic… To byla, panečku, dřina. Skákat, běhat, tančit, mluvit, zpívat. Chodil jsem z divadla stahaný jako Lazar.
    Pan Julínek si mě vzal stranou: Jardo, opereta jsou nohy, ale především hlava. Dialogy musí běžet. Slova musíš sypat. Neprožívat. Sypat. Artikulovat, mluvit hlasitě, nedramatizovat a sázet pointy. Nejvíc hraje to, jak vypadáš. Jsi mladokomik, tak se toho drž. Opereta je opereta, rozumíš!

    Oldřich Nový a Adina Mandlová... FOTO archiv

    Oldřich Nový a Adina Mandlová… FOTO archiv

    Na plastice v Králově poli jsem se setkal s Mistrem Oldřichem Novým. Zkracovali mu povislou kůži na krku a mně zrovna sundali z nosu sádrový futrál. Mladý pane kolego, viděl jsem vás hrát. Vy jste takový brněnský Krajíček. Víte, ten z Bratislavy… Tetelil jsem se blahem.

    Dramaturg Ivo Osolsobě mně po premiéře komedie Aby bylo jasno řekl: Pane, pamatujte si, operetla je operetla a je na věčné časy. I když, aby bylo jasno, tenhle kus pravou operetlou nebyl.

    Uběhla léta, divadlo Reduta postihla rekonstrukce a nejnavštěvovanější divadelní sál města Brna osiřel. A co hůř, věhlasný soubor operety, oficiálně zvaný zpěvoherní, i se svým početným orchestrem byl rozpuštěn. Vybraní aktéři byli převedeni do svazku Městského divadla Brno

    O zrod nové brněnské operety usiloval až do svého skonu profesor Ivo Osolsobě. Jeho poslední slova prý byla: Všechno jsem to prohrál

    ///

    Nové operetní Studio Brno. FOTO archiv NDB

    Nové operetní Studio Brno. FOTO archiv NDB

    Minulého roku před Vánocemi mně volala nadšená kamarádka Eva Šlapanská: Jardo, u toho musíš být! Dáváme dohromady operetní soubor. Budeme hrát v Redutě operetu Járy Beneše Na tý louce zelený. Přišel za mnou příjemný mladý muž, Josef Šabaka, abych pomohla. Mám ráda operetu, tak co bych nepomohla? Oni zkouší ve svém volnu a zadarmo. Režíruje to Liduška Slavíková – Slancová a pomáhá jí Aranka Lapešová. Hrají tam studenti a nadšenci operetního umění, kteří mají různá civilní zaměstnání. Také účinkují členky Mahenovy činohry – Tereza Grozsmanová a Monika Maláčová. Jsou výborné. To musíš vidět!

    Ve čtvrtek 8. ledna večer, jsem se zařadil do zástupu slavnostně naladěných diváků proudících do útrob divadla Reduta. Eva Šlapanská v bledě modrých šatičkách a bolerku z třicátých let minulého století mě uvítala, usměvavá dívka podala krabičku Lesněnek a další slečna nabídla sklenici sektu. Připijte na úspěch a na zdraví…!  Dlouhý stůl se pod sklenicemi prohýbal…

    Prostorný sál nové Reduty byl v mžiku plný. Pamětníci, pamětnice i jejich potomci, zájemci a fandové se nemohli dočkat. Před oponu vystoupil principál Josef Šabaka, elegán v kávově střiženém saku, a dáma Eva Šlapanská. V rozverném dialogu vítali a děkovali, zdůraznili, že jde o den, který se zapíše do historie. Pak se na jeviště přibelhal služebně nejstarší představitel hajného Štětivce Jiří Jurka, popřál těm mladším dobrý start a kříšení brněnské operety začalo.

    FOTO archiv NDB

    Zamilovaní se scházeli, škádlili, rozcházeli, aby se nakonec sešli a pěli známé písničky. FOTO archiv NDB

    Orchestr spustil: trombon, trubka, piano, housle, baskytara a bicí… Na oponě se objevila zvířátka. Dva zajíčci se pusinkovali a „orchestr“ si k tomu klestil cestičku notami. Opona se otevřela. Hájovna s nápisem Na tý louce zelený, zářila na mýtině jako ta Cimrmanova. Zjevil se člověk, chabrus na kolena, hajný Štětivec. Poklesával v kolenou a cosi skuhral…

    Obecenstvo bylo zlaté. Vstřícné, tolerantní, vděčné, nadšeně lapající každý náznak vtípku. Potleskem odměňovalo každou odzpívanou písničku i dobře odehraný výstup. Vesnická chasa jásala, zamilovaní se scházeli, škádlili, rozcházeli, aby se nakonec sešli a pěli známé písničky. Já bych chtěl mít tvé foto, byla nejúspěšnější. Děkování aktérů bylo nadšené. Všichni jásali. Diváci v hledišti byli dojatí.

    Jedna divačka řekla: Byla to krása. Druhá vydechla: Ano, máme to za sebou. Jiná zářila: Konečně dobré divadlo. Pán s motýlkem utrousil: Obyčejná opereta!! Kritik poznamenal: Dobrý, dokonce to dohráli až do konce. Dáma v modrém mu odpověděla: Viďte. A těch kytek, co bylo. Herecký důchodce zalkal: Zaplať pánbů, za ty dary! Pamětník dobré operety prohodil: Byl to takový slabší Svatoboj. Má bývalá kolegyně, herečka, pedagožka, režisérka dnešní premiéry Lída Slavíková – Slancová si oddechla: Operetu Na tý louce zelený dobře znám, zahrála jsem si v ní před čtyřiceti lety ve Večerním Brně. Je to spíše hra se zpěvy než opereta v tradičním slova smyslu. Snažili jsme se o poctivé herecké divadlo. Dělat operetu dnes není v módě, ale je po ní stesk. Váhala jsem, když mě pozvali. Na konzervatoři jsem inscenovala mnohokrát, ale na divadle jako takovém jsem doposud nerežírovala. Práce to byla složitá. Zkoušeli jsme v Mahenově i Janáčkově divadle, na konzervatoři, kde se dalo. Tady na jevišti jsme měli jen jednu generální zkoušku. A dnes nám to svítili a zvučili jiní technici, než včera. Taky bylo hodně kiksů. Přesto všechny provázelo velké nadšení. Byla to dřina, ale současně i potřebná zkušenost.

     Tak jak? – Nevím, nevím. Dělat operetu na úrovni, k tomu nestačí jenom nadšení. FOTO archiv NDB

    Tak jak? – Nevím, nevím. Dělat operetu na úrovni, k tomu nestačí jenom nadšení. FOTO archiv NDB

    Dal jsem se do řeči se znalcem operety: Tak jak? – Nevím, nevím. Dělat operetu na úrovni, k tomu nestačí jenom nadšení. – Ale pro začátek dobrý, ne? – Myslíte? – Pro příští soubor by se z těch dnešních vybrat dalo, ne? – Myslíte? – Při dobré vůli… – Myslíte? – Třeba Miroslav Ondra, co hrál lesního inženýra. – Jo, to byl takový klasicky komický milovník, něco jako Kryštof Veselý. – Nebo Silvie Adamová, co hrála Štětivcovu ženu Barboru. – Byla dobrá, ale nezpívala. – A činoherečka Tereza Grozsmanová? – Dívka měla šmrnc. – A principál Šabaka? – Pohledný chlapec. Jako konferenciér a zpěvák dobrý, jako herec by se mohl vypracovat. – Tak vidíte! – Při dobré vůli, pane, vzkříšení operety to dnes nebylo. Byl to spíše takový oživovací pokus. Začátek cesty…

    Žanetay Zieglerová. FOTO archiv

    Žaneta Zieglerová (produkční a manažerka Nového operetního Studia). FOTO archiv NoS

    V reprezentačních prostorách přízemí divadla se odehrávala vernisáž obrazů Žanety Zieglerové a oslavně děkovná „diskuse“. Hojnost jídla, pití, vzácných hostů i sponzorů plno. Principál prohlašoval: To si pište, že máme podporu!
    Prohlížel jsem si namalované kytičky paní Zieglerové. Když se červené tulipány začaly slévat do barevných čmouh, pochopil jsem, že je čas jít domů…

    Před Redutou to klouzalo. Proklouzal jsem Masarykovou i Českou a na „čáře“ nasednul do trolejbusu a přemýšlel o nadšení a ctižádosti mladého principála, co má jistotu podpory. Třeba již objevil ventil penězovodu pro Nové operetní Studio. Dalším titulem má být Bratránek z Batávie. V Komíně jsem vystupoval z trolejbusu, bezděky jsem řekl: Když je vize, je co naplňovat! Na umrzlém chodníku jsem uklouzl, ale mé tělo naštěstí náledí zvládlo. Neupadlo! Že bych se dal znovu na operetu?

    Brno – Komín, 10. 1. 2015

    Nové operetní Studio, z. s. Jára Beneš, Tobis, Špilar, Mírovský, Rohan: Na tý louce zelený. Režie: Ludmila Slavíková – Slancová. Odborný poradce, próza: Aranka Lapešová. Hudební nastudování: František Jeřábek, Valerie Černohlávková Maťašová. Dirigent: Valerie Černohlávková Maťašová. Hlasový poradce: Naďa Bláhová. Korepetice: Lukáš Hurtík. Dramaturgie: Silvie Adamová. Choreografie: Renata Hanáková. Realizace kostýmů: Helena Jasenská, Vladimíra Soumarová, Yvona Krejčířová. Inspice: Jan Našinec. Umělecká maskérka: Aťka Žďárská. Realizace scény: Ludmila Slavíková – Slancová, Jaroslav Peterka. Umělecký vedoucí, produkce: Josef Šabaka. Umělecký poradce, produkce: Eva Šlapanská. Osoby a obsazení. Vojtěch Skalický, velkostatkář: Jiří Vacek. Alena Skalická, jeho neteř: Markéta Böhmová. Jiří Miláček, lesní inženýr: Miroslav Ondra / Vratislav Běčák. Václav Bulfínek, profesor: Tomáš Jeřábek. Matěj Štětivec, hajný: Zdeněk Truhlář. Barbora, jeho žena: Silvie Adamová. Hančí, jejich dcera: Zuzana Zámečníková. Gustav Horowitz: Josef Šabaka. Lola, majitelka salónu: Tereza Grozsmanová / Monika Maláčová. Klaun: Marek Baláž. Artistky: Adéla Kučová, Gabriela Trnková. Pes Scipion: Psice Rafina. Sbor: Michaela Velechovská, Kristýna Staňková, Kristina Růžičková, Kristýna Maťašová, Lukáš Dostál, Michael Robotka, Jakub Vlček, František Jeřábek jr. Orchestr: František Jeřábek – trombón, Miroslav Holub – trubka, Blanka Lau . housle, Lukáš Hurtík – piano, František Vlk – bicí, Petr Janda – baskytara. Studii o Oldřichu Novém „Všestranný herec a režisér“ do programu inscenace napsala Eva Šlapanská. Premiéra 8. 1. 2015 v divadle Reduta, Brno.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 89)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,