Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 81)

    Od dětských let jsem v sobě pěstoval lásku ke Zlaté kapličce nad Vltavou. Mošna, Vojan, Vydra byli pilíři mého cílení. Nebeským svátkem se pro můj život stal den, ve kterém jsem usedl na studentském bidýlku a hleděl dolů do zlatavé brány s výjevy poletujících bohyň a nápisem Národ sobě. Profesorka Lola Skrbková mně řekla: Národní pro každého herce není, ale když se naučíš mluvit a tvůj hlas se stane nosným, budeš mít šanci hrát tady i ty.

    Zlatá kaplička. FOTO archiv

    Od dětských let jsem v sobě pěstoval lásku ke Zlaté kapličce nad Vltavou. FOTO archiv

    Dole, v hluboké jámě, běželo úchvatné představení. John James Osborne, Komik. Režie Alfred Radok. Hráli Ladislav Pešek, Jiřina Šejbalová, Jaroslav Marvan. Tklivá píseň Mé milé dámy, černé pianino spouštěné do nicoty orchestřiště a rčení: Nezapomeň zdravit, když jdeš nahoru, aby tě zdravili, až jednou půjdeš dolů. Opojné představení mi ulpělo na duši.

    Po létech jsem po špičkách vcházel do Zlaté kapličky hereckým vchodem, seděl v šatně u stolku Mistra Peška a své herecké výstupy jsem pln tísně odehrál na posvátném obětišti po boku paní Heleny Trýbové. Mahenova činohra uváděla dramatizaci Gorkého Matky. Ve znamenité režii Zdeňka Kaloče jsme hráli o nuzotě a revoltě lidí bědné matičky Rusi.

    Ariane mnouchkinová: 1789 aneb Dokonalé štěstí. Repro ND

    Ariane Mnouchkinová: 1789 aneb Dokonalé štěstí. Repro ND

    V pátek pátého prosince 2014 jsem byl pod klenbou hlavního diváckého vchodu osloven šéfem Husy na provázku, režisérem Morávkem: Vítejte v Národním divadle, jsem rád, že jste přijel! Dostalo se mi cti sedět v lóži číslo pět na prvním balkonu. Labyrintem schodů, lítacích dveří a chodbiček potažených červenými běhouny mě do ní vedl syn Benjamin. Jen dál, tati, jen dál, ještě dál… K překvapení slečny biletářky jsem začal recitovat:
    Z bouřného času jsme se narodili / a krok za krokem v bouřných mračnech jdem / vstříc hrdě vznešenému svému cíli, / šíj kloníce jen před svým národem. / My věděli, co na nás cestou čeká; / byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál — / toť jenom česká hudba odevěká, / my při ní půjdem k předu — dál, jen dál! //

    Jan Neruda, slečno, jeden program si prosím! Dívce zazářily oči: Ale ten stojí 65 korun českých. – Slečno, nebojte se, rakouskými platit nebudu. Až tak moc starý nejsem.

    Ariane Mnouchkinová je divadelní a filmová režisérka, ředitelka a zakladatelka legendárního pařížského Théatre du Soleil. FOTO archiv

    Ariane Mnouchkinová je divadelní a filmová režisérka, ředitelka a zakladatelka legendárního pařížského Théatre du Soleil. FOTO archiv

    Ariane Mnouchkinová je divadelní a filmová režisérka, ředitelka a zakladatelka jednoho z nejvýraznějších a nejvlivnějších divadel druhé poloviny dvacátého století, legendárního pařížského Théatre du Soleil. Není v žádné partaji, nelze ji přiřadit k žádnému hnutí. Jejím politickým tématem je svoboda a důstojnost člověka, které je třeba bránit. … levicově smýšlející, aktivistická, ale nikdy nevyznávala ideje komunismu. Naopak. V sedmdesátých letech podepsala petici za propuštění Václava Havla. …po bouřlivém francouzském jaru 1968 volba padla na „Projekt 1789“, na událost, která znamenala zásadní zlom v pohledu na francouzskou revoluci. V žádném případě nešlo o historizující divadlo, ale o pohled na revoluci z ulice, nikoliv očima jejich „titánů“. O zachycení její ironie, jejich obětí i šašků. O předvedení komedie revoluce s použitím hudebních, akrobatických, klaunských prvků, jako pohled na revoluci zdola, revoluci, která nebude historickým mýtem. Premiéra projektu 1789: Revoluce se musí zasadit o dokonalé štěstí, se odehrála 11. listopadu 1970 v Piccolo Teatro v Miláně a měla triumfální úspěch.

    Program jsem dal synovi a zakoukal se do zlacené národní skořepiny. Od historické železné opony vyplazovalo až po pátou řadu sedadel svůj dlouhý jazyk přehlídkové molo, se čtvercovou plošinou na samém konci. Kolem mola se usazovali svátečně odění diváci. Byli nemile překvapeni. Natahovali své šíje, a ve vší pokoře k velebnosti „kapličky“ otáčeli hlavami. Zjišťovali míru zkreslenosti výhledu na oltář umění – na jeviště. Některé lóže parteru i prvního balkonu byly neobsazené. Například ta, ve které rád sedával dědeček ministr Nejedlý, nebo i ta slavná autorská, odkud premiéry svých děl sledovaly naše národní veličiny…

    Historická věta Národ sobě poněkud potemněla. FOTO archiv

    Historická věta Národ sobě poněkud potemněla. FOTO archiv

    Železná opona se hnula. Velebně se sunula vzhůru, až zmizela. Historická věta Národ sobě poněkud potemněla. Po stranách mola a pod prázdnými lóžemi zazářily neonové trubice. Mezi zlacenými jevištními portály, na bílém organtýnu se zjevila obří fotografie národního hlediště revolučně naladěných diváků z dob „sametového“ dění roku 1989. Na blikavé molo vstoupila „oškubaná“ diva v zadrátovaném kostýmu z roku pět s bílou tváří vyžilé kurtizány a začala zpívat: Ať mír dál zůstává s touto krajinou…

    Do hlediště a na jeviště vtrhla tlupa komediantů, vyvolávačů, kejklířů, maškar, hudců a skákačů v historických kostýmech z dob francouzské monarchie. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Do hlediště a na jeviště vtrhla tlupa komediantů, vyvolávačů, kejklířů, maškar, hudců a skákačů v historických kostýmech z dob francouzské monarchie. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Do hlediště a na jeviště vtrhla tlupa komediantů, vyvolávačů, kejklířů, maškar, hudců a skákačů v historických kostýmech z dob francouzské monarchie. Křiklavě zmalované postavy se šklebily, řičely, kvičely a snad i kokrhaly. Varhany hřměly, klávesy bláznily, kytara kvílela, kdesi shůry zněl sbor pěvců, který zpíval Marseillaisu. Po stranách jeviště stály stojany s mikrofony. Dva komedianti se u nich střídali a vysvětleními posouvali děj. Delší z nich, příjemným, nosným hlasem sděloval:
    Na tyto dny se v dějinách lidstva nikdy nezapomene. Odhalily v hloubi lidských duší takovou možnost mravního rozvoje, jaký si žádný politik do té doby neuměl představit. I když sledovaného cíle nakonec dosaženo nebylo, neztrácejí tyto hodiny svobody nic na své převratné hodnotě. Změnily napříště vše.

    Klauni běhali na chůdách, figury královské družiny i sám Ludvík XVI. se vláčeli jevištěm s těžkými koturny, balíky z historických knih na nohou. V těchto koturnech kráčeli po dláždění znaků francouzského království, vyhýbali se děrám propadlišť a nejistě vstupovali na horkou půdu vyhřeznutého mola. Klátili se a vedli disputace na téma nedostatku prostředků pro nákladný život dvora i pro zajištění chodu systému vládnutí….

    Scéna se proměňovala v historické smetiště. V hloubi, mezi rozpadajícími křivkami trámů, doutnaly kouře. Mocenské stolce se stávaly podnožkami shromažďujících se zástupů. Do prázdných lóží vstupovali dvořané, co se dívali a svými výkřiky ovlivňovali dění na jevišti. Ze své lóže málem vypadlo jeho veličenstvo král na hlavy vyděšeného obecenstva. Šašek tloukl buben. Do stále nasvícené skořepiny kapličky vbíhali diví běženci, prokmitávali uličkami parteru, forbínou, mezi aktéry, přeskakovali historická harampádí a mizeli v dáli, jako přízraky v hlubinách vod. Diváci se nestačili naklánět, vyklánět, vrtěli se jako na obrtlíku.

    Komediant mluvil na mikrofon: Toho roku zuřil v celém království strašlivý hlad. Ženy byly příliš slabé, aby odkojily děti, muži odcházeli ráno z domu, celý den sháněli obživu a večer se vraceli s prázdnýma rukama.

    Houf aktérů hrál scénu o tom, jak prostý lid třel bídu s nouzí. Kapela vřískala jako v cirkuse. Zpěvačka zpívala:

    Slyšte všichni z toho místa,
    co vám dobrý král váš chystá.
    Blahobyt a plné krámy,
    počestnost a dobré mravy.

    FOTO MARTIN ŠPELDA

    Blahobyt a plné krámy, / Počestnost a dobré mravy. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Z veličenstva, sedícího ve své královské lóži čišela bezradnost a neschopnost. Jeho zoufalou snahu, zachránit systém přísunu finančních prostředků svoláním generálních stavů do Versailles, předváděla tlupa komediantů jako pimprlové divadlo. Davy zpívaly o svém hodném králi, co vše vyřeší.

    Blahobyt a plné krámy,
    Počestnost a dobré mravy.
    Slyšte všichni z toho místa.
    co nám dobrý král náš chystá!

    Krize francouzského státu se na jevišti překlápěla jako přesýpací hodiny. Tlupa komediantů hrála jakási zastavení, podobenství, obřadná zastavení novodobé křížové cesty. Aktéři namísto kříže, vláčeli na nohou balíky učených knih. Herci hrající francouzskou šlechtu škobrtali o dlouhé pasáže vysvětlujících monologů. Nabýval jsem dojmu, že některá zastavení hrají dvakrát.

    Klaun tloukl do bubnu, nevzdělaný lid, co neuměl psát, sepisoval petice. Principál znělým barytonem vyvolával: Bratři! Nadešel čas narovnání křivd.

    Zlatou kapličkou zněla hudba skladatelů Lulliho, Bacha, Händla, výjevy kejklířů, se střídaly s velkooperními scénami pompézního královského sídla. Neonové trubice zářily a blikaly. Šlechta na sebe pokřikovala z divadelních lóží. Z královské lóže hru komediantů i hádky v divadle sledoval Ludvík XVI. Z úst Kašpara zazněla replika:
    Potřebujeme krev!

    Zástupce občanů, takzvaný třetí stav, běhal uličkami, lezl divákům po klínech, šplhal na hranu jeviště a rval se se všemi jako lev. Terčet preláta, šlechtice a představitele třetího stavu byl hranatě přesný. Intriky královského dvora se dostávaly do obrátek. Král se ze své lóže díval, jak se komedianti o jeho majestát otírají. Třetí stav zanotoval:

    Ó svobodo, dítko mých snů,
    vznešené božstvo Francouzů,
    tvůj stánek je v naší duši,
    tam nikdo ho nenaruší.
    Však my vám ještě ukážeme …
    co dokáže …když se nasere…
    LID!

    Ó svobodo, dítko mých snů. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Ó svobodo, dítko mých snů. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Stavové byli odesláni do „míčovny“. Versailles zachvátila vybíjená. Stavové metali po sobě balony různých velikosti. Míče poletovaly prostorami Zlaté kapličky, odrážely se od těl a od hlav aktérů, některé z nich doskákaly i do řad diváků.

    Hrůza! Co s míči? Jak je vrátit na jeviště.

    Bubeníci tloukli do bubnů jako šílení. Jeviště zachvacoval chaos. Královna střídala velkooperní kostýmy, vztekala se, nutila krále k činům. Komediant hrající kreaturu krále, ťapkal na vysokých knižních koturnech, poskakoval po jazyku plata a tam ječel:
    Uvědomte si, pánové, že žádný váš návrh, žádné vaše rozhodnutí nemůže nabýt moci zákona bez mého výslovného schválení. Jsem a budu jediným strůjcem štěstí svých národů. Jasný? Je to jasný? Pánové, nařizuji, abyste se okamžitě rozešli! Temně mu odpověděl kejklíř, hrající postavu Mirabeua: Až do dnešního dne, králi! Až do dnešního dne!

    Komediant hrající krále si při odchodu z plata zvrtnul nohu a nadále se představením ploužil coby pajdavý dement. Shůry se pomalu snášel slon s pavoučíma nohama. Zůstal viset v povětří, jako revoluční monument. Snad si odskočil z obrazu Salvadora Dalího. Spor mezi králem a generálními stavy se vyostřil a to byl počátek revoluce.

    Ludvík XVI. ztrácel vliv, křičel: Král jsem já! Nařizuji, aby všichni poslanci lidu byli povražděni. Já jsem král! Já poroučím! Chci, aby dvacet tisíc Rakušanů obklíčilo Paříž! Do víru bubnujících bubnů zněla píseň revolty. Na jevištním horizontu se zaskvěl obrovitý obraz Revoluce. Komedianti běhali s prapory, mlátili do bubnů, řvali, zpívali a diskutovali.

    FOTO MARTIN ŠPELDA

    Blahobyt a plné krámy / Počestnost a dobré mravy. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Revoluci vždy charakterizuje zrod, nikoliv až konec. Je širokým příslibem natažitelným do nekonečna. Jde o ritualizovaný rozchod s minulostí, o založení nové historie. Revoluce ztělesňuje iluzi politiky, transformuje zážitek ve vědomí. V tom smyslu jsou klíčovými postavami každé revoluce rétoři a snílci.

    Věc revoluce brali za své makléři, burziáni a bankéři. Zavřeli burzu i banku. Lid bojoval a zpíval.

    Tyrani vyděšeni jsou
    nad vaší velkou odvahou,
    kterou nám ty jen umíš dát
    pro rychlý tyranie pád.

    Jeden z komediantů četl traktát o popravách: Gilotina jest popravčí stroj. Odsouzencovu hlavu setne železná sekera s šikmým ostřím… Hlava bývá takto oddělena od těla zpravidla mezi třetím a čtvrtým krčním obratlem.

    Mráz mi běhal po zádech.

    Tlupa komediantů hrála zastavení, příběh pokojné demonstrace lidu, trpícího bídou a hladem. Tisíce se nás sešly na Martově poli. Vjeli do nás vojáci na koních. Stříleli, šavlemi masakrovali. My měli jen holé ruce.

    Na jevišti hořely ohně. Dívka s praporem a frygickou čapkou na hlavě stála na barikádě, vyzývala k boji. Revoluční monument Dalího slona s pavoučíma nohama byl zahalen dýmem. Marchons, marchons! Komedianti za mohutného rachocení bubnů předváděli, jak sháněli a vyráběli zbraně. Občané! Zítra se bude bourat Bastila – a na jejích troskách se bude tančit. Lid zvítězil!

    První část premiéry Projektu 1789 aneb Dokonalé štěstí ve Zlaté kapličce byla u konce.

     Dovedu si představit, jak musel režisér přesvědčovat kmenové herce této zlaté instituce, aby si nazuli na nohy knižní koturny a hráli s lehkostí a s úsměvem na tváři tento bohulibý revoluční opus. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Dovedu si představit, jak musel režisér přesvědčovat kmenové herce této zlaté instituce, aby si nazuli na nohy knižní koturny a hráli s lehkostí a s úsměvem na tváři tento bohulibý revoluční opus. FOTO MARTIN ŠPELDA

    O přestávce jsem bloudil chodbičkami starobylého divadla a vedl k Benjaminovi monolog. Chlapče, zajímavé, tuze zajímavé představení. Mám takový svatý pocit v těchto zdech. Cítíš, jak zde tepe míza tradic? Kde jsou všichni ti naši bardi, kde jsou?
    Ale povím ti, že to musela být pro herce strašná dřina. Ty neforemné knižní koturny tahat celou dobu na nohou, to muselo být hrozné. To chce mít velkou sílu ve stehnech, v pánvi i v zádech. Tělo se přitom musí držet v soudečkovém postavení, jako při tanci. A chce to vytrénovaný dech. Chodit, běhat a při tom mluvit nebo zpívat, to je velký problém. To potřebuje mimořádnou fyzickou kondici. A děsně od toho bolí nohy. Vím to, synu, odehrál jsem stovku představení s plovacími ploutvemi na nohou. Když jsem nebyl zrovna stoprocentně fit, nestíhal jsem nic. Nedržel jsem dané tempo. Byl jsem malátný, bez jiskry. V tomhle představení má knihy na nohou polovina herců. Je na nich vidět, jak se bojí, aby nezakopli. To musí být pro ně hrozné galeje! Také se to představení dost nechytá. Některá scéna vždycky „naskočí“, herci chvíli drží tempo a pak jim „spadne řemen“. A i když jde o ohňostroj režijních nápadů, tak „špíl“ nemá ten správný, potřebný tah. Některým hercům schází dech, jejich mluva zkreslená, křičí hrdelně, skřehotají a není jim rozumět. A to mnozí z nich mají mikroporty. Možná, že po včerejší první premiéře trochu ponocovali, nebo někde chytili zlý virus. Ale představení je to obdivuhodné. Po výtvarné a hudební stránce vynikající. Zvláštní přitom je, že jsou pomíjeny některé historicky známé postavy. Danton, Robespierre. Třeba na ně ještě dojde ve druhé půli. Je fascinující, jak si aktéři předávají jednající figury. Jako štafetové kolíky. Krále hrají tři. Je to všechno děsně chytré, v kamenném divadle revoluční. V hledišti je téměř pořád rozsvíceno. Neony blikají do očí a diváci jsou součásti hry. Z některých vyzařovalo zděšení a strach. Někteří chtěli utéct. A to je dobře, jen ať poznají, jaké to je, být revoluční. Před režisérem klobouk dolů, musel se hrozně nadřít. Vymyslet, naaranžovat a nazkoušet jednotlivé výstupy, to muselo být tuze výživné. Tedy výživné pro všechny. Nazkoušet tohle, to muselo být hrozné martýrium! Vždyť šlo o samé komplikované „davovky“. A těch bubeníků, co tam běhalo a řezalo do bubnů. To byl rachot. Tam vypadnout herci text, tak se nápovědy nedočká. A těch hereckých převleků a přechodů herců z jeviště do loží, do hlediště, z hlediště a lóží na jeviště. Člověče, synu, je div, že se nepozabíjeli. Trochu mi to připomínalo rojení meteoritů na nebeské báni. Nebo ohnivé křivky na grafu silnoproudů. Dovedu si představit, jak musel režisér přesvědčovat kmenové herce této zlaté instituce, aby si nazuli na nohy knižní koturny a hráli s lehkostí a s úsměvem na tváři tento bohulibý revoluční opus. Ten snad musel před nimi i klečet. Klobouk dolů, synu!

    Benjamin zamyšleně poslouchal: Proto si vzal do inscenace partu svých lidí z Provázku a herce, se kterými spolupracoval v Hradci. Má v týmu profesionální akrobaty a štáb, který mu jistě šel na ruku. Je to chytrý pán…

    Do druhé části představení nastoupili herci bez knižních koturn a jako vyměnění. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Do druhé části představení nastoupili herci bez knižních koturn a jako vyměnění. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Do druhé části představení nastoupili herci bez knižních koturn a jako vyměnění. Balíky knih ze scény zmizely. Jako by se revoluce zula z dětských botiček. Jako by starých, učených knih už bylo dost. Pryč se starým šmejdem, bude se psát nová historie! Herci pookřáli, jejich mluva se zlepšila, představení „chytilo dech“, přelévalo se z jeviště do hlediště, zasahovalo mysl diváků. Drama revoluce se stalo hořkou, pod kůži zalézající podívanou. Hrálo se o dějích dávných, ale už i o naší době a o nás. Nebylo to příliš příjemné.

    Slavnost dobytí Bastily, velkolepá pouť šerpami ověšených komediantů, nastrojených měšťanů, královské rodiny, dětí, i lidu obecného. Muzikanti hráli, kejklíři metali kozelce, dívky rozdávaly vlaječky, muž na chůdách promenoval uličkou hlediště, z košíku sypal trikolory do klínů dam sedících v lóžích, plnými hrstmi je házel divákům na hlavy. Bouchaly petardy, hořely ohně, kouře a jásotu bylo požehnaně. Také se zpívalo. La Fayette volal pateticky: Ať žije VOLNOST! Ať žije ROVNOST! Ať žije BRATRSTVÍ!

    Snažil jsem se dopočítat počtu aktérů v akci. U čísla padesát jsem to vzdal. To už ale La Fayette hulákal, aby překřičel řev hudby: Protože jste mi nabídli velení Národní gardy, vyzývám vás, abyste se všichni neprodleně odebrali do svých domovů a zachovali klid. Žádám vás naléhavě, abyste se přestali shromažďovat. Nařizuji vám, abyste nadále upustili od jakýchkoli dalších manifestací. Zakazuji všecky slavnosti, radovánky a projevy radosti a štěstí, které by jakýmkoliv způsobem mohly narušit klid a pořádek v tomto městě. Vezměte prosím na vědomí, že revoluce skončila!

    Vojáci vypudili všechny aktéry z jeviště. Muž zahalený pláštěm přinesl z hlediště omdlelého chlapce, symbol francouzského národa: Národ jest nemocný, doktore Marate, můžeš ho nějak uzdravit? Marat vzal chlapce do náručí a měl patetickou promluvu: Národ jest nemocný, neboť se mu nedostává lásky. Nenávidím zvůli, násilí, nevázanosti, ale když pomyslím na to, že v tomto království v tuto chvíli chřadne bídou patnáct miliónů lidí, svírá se mi srdce bolestí. Přísahám, že budu hledat všechny cesty, abych lid poučil o jeho právech a vdechl mu odvahu hájit je, že ho budu den co den burcovat, dokud si tato práva nezíská zpět. V tom nechť mi dopomáhá Bůh. Představitelka smrti zazpívala Marseillaisu. Marchons, marchons!

    Pak se hrálo naučné zastavení o bratření se duchovenstva a šlechty s lidem na francouzském venkově. Ano, ano, to je to správné slovo „zastavení“. Hrála se a hrají naučná zastavení, zrovna jako u pašijových her. Jde vlastně o přenesení pouličního divadla pod střechu kamenného dómu.

    Ano, ano, to je to správné slovo „zastavení“. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Ano, ano, to je to správné slovo „zastavení“. FOTO MARTIN ŠPELDA

    A přišlo k dalšímu srocení urozených a davů. Hrálo se zastavení o noci na čtvrtého srpna 1792. Le Chapelier pronášel slavnostní řeč: Pánové, dámy – je pokročilá doba, přečtu vám ještě jednou, na čem jste se této noci dohodli. Národní shromáždění zrušilo nevolnictví, zrušilo veškerou vrchnostenskou justici, zrušilo právo odúmrti, zrušilo vrchnostenské dávky, zrušilo výsadní právo lovu. Vyhlásilo rovnost všech občanů, pokud jde o placení daní. Vyhlásilo volný přístup všech občanů bez rozdílu ke všem úřadům – a to civilním i vojenským. Zrušilo všecka městská privilegia a nařídilo reformu daňového systému. Na věčnou paměť tohoto dne dá Národní shromáždění sloužit slavnostní Te deum jako díkuvzdání Bohu, Času a Věčnosti.

    V zastavení došlo k živému obrazu, ve kterém si duchovní i šlechta „převlékali“ svršky, odhazovali symboly zavedených pořádků, a následně tyto symboly byly jimi hledány.
    Nestor Národního shromáždění vyhlašoval přijatá usnesení:
    Článek 1. …o štěstí…
    Článek 2. …o vládě…
    Článek 3. …o svobodě a právech člověka…

    Následné dění považuji za vrchol projektu.

    Dojatý Le Chapelier škytnul:
    Dámy a pánové, já navrhuji zpívat.
    Spustil slzavě:
    Kde domov můj?
    Pak se opravil –
    Promiňte, jsem poněkud zmaten.
    Allons enfants de la Patrie…

    Marseillaisa je pěkně krvežíznivá píseň. Krásná melodie. Chytlavá, ale marná sláva, jde o ódu na válku. Naše hledání domova se mi zamlouvá víc.

    Nápor aktérů na svátečně oblečené diváky nepolevoval. Stále je někdo děsil kejklením na jazyku mola, běháním, vyvoláváním, hartusením, dokonce se podařilo šplíchnout z korbelu na róbu jedné z divaček pivo. Blikání neonových trubic nad jejich hlavami sílilo. Z lóží se pokřikovalo, bubeníci řezali do bubnů víc a víc. Z klenby svatostánku se na ně valil proud varhanní hudby. Písně revoluce jim na hlavy chrlily opovážlivá slova. Zaražení premiéroví diváci přesto setrvávali na svých vyhřátých postech.
    Králi byl vložen do náručí nahatý symbol nemocného národa, omdlelé dítě.
    V závratném tempu proběhlo zastavení o narůstající bídě nuzných, o jejich hladu, o jejich protestech i zastavení následné, o návrhu sesazení krále z panovnického stolce. Herecká tlupa hrála parlamentní hádku dalšího zastavení, o zastavení narůstajících protestů nuzných. A hrála to výtečně!

    Poslanci Národního shromáždění přijali zákon o stanném právu. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Poslanci Národního shromáždění přijali zákon o stanném právu. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Tuze smutné bylo zastavení, ve kterém poslanci Národního shromáždění přijali zákon o stanném právu. Marat pateticky prohlašoval: Lidovým vzpourám vděčíme za všecko, i za to, že byli pokořeni velcí a pozvednuti malí. Občané, je mi líto – ale musím to v tuto chvíli vyslovit: tento váš zákon neposlouží k ničemu jinému než k velké zkáze Francie a všeho, co vám ještě nedávno bylo drahé! A zcela opilá Marie Antoinetta zpívala Marseillaisu.

    Jako zrůdný sen mně připadlo zastavení, ve kterém poslanci jednali o budoucnosti Francie: Národní shromáždění bude od příště složeno výhradně z takových poslanců, kteří budou moci platit 50 liber daně. Jenom majetní lidé mohou být neúplatní, mají pak všechny nezbytné vlastnosti spravovat stát. Nikdo nemá zájem na správě státu, nemá-li současně nějaký majetek. Z toho vyplývá, že bohatí mají právo a toto právo jim musí zůstat, právo vládnout chudým!

    Poté byly draženy a prodávány majetky církví i šlechty. Kapela ječela, přicházely davy boháčů, co skoupily vše. Patetický Marat deklamoval: Kdybyste se viděli! Aristokracii šlechtickou nahradili jste aristokracií boháčů. Bože, nestydíte se? V co jste se to změnili? Nezbývá, občané, než vybrat si mezi nejodpornější svobodou a nejdokonalejším otroctvím!

    Kapličkou zněl chorus: Ve zbraň již dítky Francie, den slávy na trůn zasedá! Hle, proti nám tyranie krvavý prapor pozvedá.

    Ve ztřeštěném rytmu bicích nástrojů utíkal královský pár a byl dostižen. Měšťané se sápali na krále, bubny rachotily, kytara kvílela, Antoinetta ječela. Nastal strašný zmatek. Padl výstřel a vše zmrtvělo. K mikronu přistoupil bělovlasý, důstojný kmet. Do hrobového ticha pronesl: Kladu si otázku: Co je větší zlo? Skončit s revolucí, nebo v ní pokračovat? Každá změna je v tuto chvíli osudná, prodlužování revoluce znamená pohromu, její negace však pohromu druhou… Je třeba říct kategoricky a zcela bez pardonu – dost! Revoluce skončila!

    Z provaziště sjela bílá clona, na ní byl promítán velký fotografický záběr hlediště Národního divadla s lidmi sametové revoluce 1989. Na tvářích jim byl vidět strach. Taky se všichni báli, netušili, co se stane zítra…

    Před diváky předstoupil herec: Takřka nic z toho, co má v moderních lidských dějinách cenu, se neobešlo bez užití násilí, bez znásilňování pravdy, bez lži. Násilí a lež jsou tak našim počátkem. Jakékoliv bratrství, jakého jsou lidi schopni, vyrostlo pokaždé znovu a znovu z bratrovraždy. Kain zabil Ábela. Romulus zabil Rema. Jakékoliv politické uspořádání, jehož lidé docilují v touze být šťastni, má vždy znovu a znovu svůj původ ve zločinu. Na počátku moderní evropské civilizace nebylo slovo, na jeho počátku byl zločin… Absolutní dobro je stejně podlé jako absolutní zlo.
    Zazněl gong. Vítězná buržoasie a národní garda se scházeli, aby se zúčastnili oslavného představení o své revoluci.

    Jak nazvat toto poslední zastavení? Epitafem? Marat, patetický až do konce se prosadil řečí: Žijeme v bídě, topíme se v krvi, všude je zmatek, všude je chaos, jeden pomalu neví, čí vlastně je. A už vůbec neví, jak tohle všecko může skončit. Říkám to naprosto upřímně, nenávidím se za to, nicméně říct to musím, věci se dají napravit toliko převratem. Pojďme a konečně odstraňme ty směšné zákony, jež brání spravedlnosti, ochraňují podlé, legitimizují zvůli, nehoráznost a lžiproroky! Marseillaisa řvala prostorami Zlaté kapličky: Marchons, marchons!

    Na oponě běžela projekce dějinných dat evropských a světových revolucí, herci odkládali své kostýmy, principál komediantů konstatoval: Střelbou na Martově poli dne 17. července 1791 byl bezohledně uplatněn zákon o stanném právu: Stalo se, co si do té doby nikdo neuměl představit ani ve svých nejčernějších snech. Revoluce, poryv nejušlechtilejších tendencí lidského ducha skončila, neboť nebyla udržitelná už ani den, už ani hodinu, a nastoupila válka.

    Varhany zahlušily Marseillaisu. Marta Kubišová zpívala: Ať mír dál zůstává s touto krajinou…

    Druhá část premiéry Projektu 1789 aneb Dokonalé štěstí skončila. Diváci tleskali, mladí na horní galerii bouřlivě.

    Druhá část premiéry Projektu 1789 aneb Dokonalé štěstí skončila. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Druhá část premiéry Projektu 1789 aneb Dokonalé štěstí skončila. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Bloudil jsem historickým foyerem Národního divadla, pátravě jsem zkoumal nápisy na bystách. Kolár, Klicpera, Svoboda… Řekl jsem: Chlapče, synu, je to dobré, sochy to přežily. Neruda si udělal z Marseillaisy slogan. Marchons, marchons! Jen dál, jen dál! A Margaret Hilda Thatcherová, z vůle své královny baronka, předsedkyně anglické vlády, při oslavách dvoustého výročí Francouzské revoluce v Paříži k nelibosti Francouzů prohlásila, že nechápe, proč se tato událost tolik připomíná, když se její následky musí řešit až do dnešních dnů… Ono jde vždycky o to, kdo a z jakého úhlu se na co dívá. Kamaráde, mám pocit, že kolem tohoto jevištního díla se semele pěkná mela. Tuto krutou provokaci Praha ani národ komediantům neodpustí! A obávám se, že si ji neodpustí ani komedianti sami.

    Brno – Komín, 11. 12. 2014

    Národní divadlo Praha – Ariane Mnouchkinová: 1789 aneb Dokonalé štěstí. Přeložili Milana a Josef Tomáškovi, režie Vladimír Morávek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, dramaturgie Martin Urban a Marta Ljubková, hudba Martin Kroupa, pohybová spolupráce Václav Jelínek. Hráli: Kateřina Holánová, Václav Postránecký, Martina Preissová, Alexej Pyško, Eva Salzmannová, Filip Rajmont, Gabriela Vermelho j.h., Milan Stehlík, Eva Vrbková j.h., Ondřej Bauer j.h., Jan Bidlas, Martin Davídek j.h., Jan Hartl, Ladislav Frej j.h., Petr Oslzlý j.h./Jan Kačer, Jiří Kniha j.h., Radúz Mácha, Robert Mikluš j.h., Petr Motloch, Vladimír Polívka j.h., Martin Pechlát, Václav Hanzl j.h., akrobati: Jiří N. Jelínek, Evžen Hájek, Martin Bohadlo, kapela Dokonalé štěstí: David Janík, Dalibor Buš, Milan Holenda, Jakub Vašica, varhany: Hynek Obst, bubeníci: Václav Kabát, Jan Kabát, ze záznamu zpívala Marta Kubišová. V rolích dětí vystupovali členové Dismanova rozhlasového dětského souboru. Psáno z druhé premiéry 5. prosince 2014.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 81)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,