Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 80)

    Chystal jsem se na cestu do divadla. Drhnul jsem si zuby a nevěřícně se díval do zrcadla na svůj obličej. Mé tváře byly nezdravě bledé, kolem úst se mi usazovala bílá pěna, na nose kvetla červenající skvrna a na spodním víčku levého oka pálil malý bolák. Natřel jsem si hrot nosu bílou mastí, do oka nakapal ophthalmo-septonex a tiše k sobě promluvil: Bílá je předzvěstí smrti, chlapče. Zbav se bílé a upaluj do divadla!!

    Velký sál byl stále plný. Mladí diváci se střídali, mnozí setrvávali, setrvával jsem také. FOTO archiv DHnP

    Velký sál byl stále plný. Mladí diváci se střídali, mnozí setrvávali, setrvával jsem také. FOTO archiv DHnP

    V Huse promítali v předpremiéře sérii televizních filmů České století. Velký sál byl stále plný. Mladí diváci se střídali, mnozí setrvávali, setrvával jsem také. O přestávkách jsem nakukoval do kongresového sálu, kde hlava na hlavě se debatovalo o „sametu“ a „smirkových“ dobách dneška.

    V podvečer mě zradily oči. Víčka pálila, obrazy se mlžily, vjem se zkresloval. Pozdravil jsem se s panem hasičem a ploužil se „cestičkou“ ke komínskému domovu. Na oči jsem přiložil chladivý obklad a čekal „tmou“, až víčka splasknou. Spustil jsem „přítele“- počítač a dočkal se potěšující zprávy, dcera získala práci… Konečně!!

    S profesorem Aloisem Hajdou 12. 12. 2012 na křtu své knihy. FOTO archiv

    S profesorem Aloisem Hajdou 12. 12. 2012 na křtu své knihy. FOTO archiv

    Rozjel jsem se do brněnské čtvrti Nový Lískovec, vyšlapal stoupání i sráz schodů a v bělostné nemocnici navštívil milovaného režiséra z dob mládí, profesora, byvšího rektora JAMU a mého letitého kmotra Aloise Hajdu. Měl radost. Ač po operaci kyčelního krčku, povstal z postele a podal mně ruku: Jardo, dobře vypadáš! Omládl jsi. Máš pevné zuby. Tobě se bude dobře držet Cháronova mince. Tak povídej, cos mi přinesl? Posadil se na posteli, svěsil nohy a kolem kyčlí si nastlal polštáře. Přinesl jsem ti knížku. Dcera Michaela ji vysázela a vydala v Tribunu. Jmenuje se „Mudrování nejen nad divadlem“. Je to 580 stran čtení o divadle, lidech a času. Taková kronika dvou let života. V neděli 7. prosince v 18 hodin ji budeme křtít v Divadle Husa na provázku. Myslel jsem, že budeš zase za kmotra…

    Nebudu, Jardo. Ale přečtu si ji rád. Zrovna tak, jako jsem četl tvého, mnou pokřtěného Antihrdinu

    Vyprávěl jsem panu profesorovi až do setmění o pozoruhodném projektu studentů DIFA JAMU Monodramata 2014. Zářily mu oči, odmítal svačit, smál se, pokyvoval hlavou a pak mu najednou začala být zima. To když jsem popisoval monodrama inscenované v mrazírně bývalých brněnských jatek.

    Tucek-Dům-logo

    Opět jsem stál v koupelně před zrcadlem. Holicí strojek hrčel, bělostné vousy mizely, splasklá víčka nebolela, jen oči trošičku slzely. Ústa zahovořila: Co pláčeš? Neplač! Pan rektor říkal, že vypadáš dobře, že minci v zubech udržíš, tak tomu můžeš věřit. Pan rektor je režisér a režiséři mají vždycky pravdu! Zkus si radši to kouzlo s mincí. Co se v mládí naučíš, ve smrti jako když najdeš! V tom mně blesklo hlavou: režisérka Tálská tě pozvala na představení do Husy. Proboha, není to dnes? Mezi mnoha papírky jsem na stole našel žlutavý lísteček psaný rukou paní Evy: Pondělí, 22. listopadu, „kongresák“, 19:30, poezie dcery Evy Mince mezi zuby. Ano, je to dnes! Levou ruku ovládl třes. Ach to stáří…

    Jak jsem se to učil? Řecký Cháron, převážel ve své loďce nebožtíky přes řeku Styx za peníz. Nemovití pili vodu z řeky zapomnění, z Léthé… Tak nějak to bylo. Eva Slachová, dcera režisérky Tálské, napsala knížečku veršů Mince mezi zuby. Proč zrovna Minci mezi zuby? Mladý člověk? Její maminka, paní Tálská, převedla verše do scénické podoby a tu před rokem v Huse uvedla. Já měl tehdy ve studentské Martě představení Hamleta, takže jsem se na premiéru nedostal.

    Jak jsem se to učil? Repro archiv

    Jak jsem se to učil? Repro archiv

    Do Husy jsem přišel s předstihem. Pozdravil jsem se s šéfem Divadla U stolu, Františkem Derflerem i s ředitelem CED Petrem Oslzlým a za jejich zády proklouzl do prvního poschodí, do kongresového sálu. Třicet židlí ve dvou řadách před podélnou zdí, uprostřed hrací plochy bílá židle vsazená do kopečku černé zeminy. Paní Eva mě přivítala. Její vlasy byly poněkud bujařejší, šedivější, tělo statečně zmáhalo bolest chůze. Usmívala se.

    Harmonika hrála tklivou melodii, ze dveří vešla dívka v bělostně škrobeném živůtku a namačkané suknici. Toporně tvrdém, s vlisovaným vzorem okvětí bílých růží. Tvář měla nabílenou. Posadila se na židli. Harmonika vzlykala, ze dveří, po její pravé i levé ruce, vystoupily dvě dvojice. Mladý muž a mladá žena v obřadních, černých úborech. Kroužili kolem dívky v bílém, jako černí havrani.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Dívka: Všechno / ne / jenom tak / potichu / všechno / jen / všelijak / ne / a pak / když / už i hluk / zmizel / se ozve / otázka / na kterou / není / odpověď // To jsem já / a ty stojíš za mnou // Chtěla bych tě mít / u sebe / jako strom / chce mít u sebe / všechno své listí / na podzim bys mne / stejně opustil // Nikoho nebudu //

    Kroužící černí havrani sypali na dívku listí, červené vlčí máky, pastelové květy jabloní, snad i okvětí vonných mandloní. Obtáčeli její boky pařáty chtivě rostlých kořenů stromů.

    Tiše / vpluješ / v jabloň / tiše / pluješ / jabloní // Mám na sobě / navlečeno / jiné tělo / miluju / se / sama / se sebou // Viděla jsem rozkvetlý strom / který padal / výš a výš dolů / a zpíval si svou / zamilovanou písničku // Stačí málo / aby se ti zdálo / že sen se stal / a pak odletěl / kdo ví kam //

    Harmonika tesknila a černí havrani obtáčeli dívce červený pás na bílou suknici.

    Ach / naproti / v tom / okně // Ta paní / se tam / oběsila // …Drž mně pevně / nechci zmizet / ze světa // …Venku / zima / potřebuju / tě vidět //

    Harmonika ladila temný tón.

    Jsem malá jak pták / možná i hůře ze světa odlétám / přeji si víc tebe / na zámek svíci dám / bez ní mé tělo zebe / nesvítá / bude noc / uléhám sama zase / na hřbitov opodál / zamykám svíci / a dál se jen ptám / víc neřeknu ti dnes / hned teď už zamykám / a klíč chci s sebou nést //

    Černí služebníci vytvářeli na hnědavé zdi nezarámované kinetické obrazy. FOTO archiv

    Černí služebníci vytvářeli na hnědavé zdi nezarámované kinetické obrazy. FOTO archiv

    Sevřela mě úzkost. Černí služebníci vytvářeli na hnědavé zdi nezarámované kinetické obrazy, se středobodem bolestně nakrčené, bílé madony. Slova dívky temněla stále víc:  …neumím plavat / tak padám / na zem / pod schody / či pod stůl? / Tak mi to / udělej a zmiz // …chci krásná být / a tančit / jen s tvým břichem //…prší / krvavý déšť / proč je všude / krve / proč je všude / rudé krve //

    Dívka tančila. Černí havrani na ni házeli černou zeminu.

    …jdu k tobě / pojď do mého klína / ta rudá přeci / bude / i má / hlína / chytni mne / silně / nepouštěj mne! / Miluješ mé kosti? / Scvrknu se / do temna / nevím kdy to / bude / vím jenom to / že cesta do země / mi zbude / …oškubu větvičky / hodím je do vína / micky už mňoukají / nechceš si se mnou / hrát / žiletka / ostrá je / rozřežu do krve / cestičku do ráje //

    Bolestnost obrazů se stupňovala. Černí havrani přinášeli cihly, kladli je dívce na záda, na hýždě, do klína. Dívka se pod jejich tíhou hroutila do polohy zazdívaného skrčence.

    Když překážím / nemám / nic na prodej / v puse sucho / a v prachu useknutý / jazyk // rači nic / nedělat / a čekat / až přijde / vlna / rači nic / nedělat / a čekat / než polykat / hřebíky // nejde mi / slábnout / ani potěžkat // odměřena / naleznuta / nevyřčena / zapomenuta / a zase // nenávidíš / nebo / miluješ/ ten / strom / byl podetnut / spadl //

    Havrani přinesli špalek, sekyrku a náruč polen. FOTO archiv

    Havrani přinesli špalek, sekyrku a náruč polen. FOTO archiv

    Havrani přinesli špalek, sekyrku a náruč polen.

    až budu / slavná / tak se doopravdy / zblázním / budou mi / říkat / že to co píšu / na srdce jim / zazním / a budou mi / padat v srdce nože / v hlavě zatažené / záclony / a roztržené lože //

    Havrani přinesli dívce paletu a štětec.

    nemůžu se dívat / na předměty a / kreslit je / hrozně to bolí // jak ráda / bych chtěla / jak pozdě / je / nemůžu//

    Harmonika kvílela, sekerka se zasekávala do špalku. Dívka mluvila o touze po milém a zpívala tísnivý song. Havrani sypali dívce do klína listí, dívka je z klína vyhazovala. Havrani dívce připjali velká bílá křídla.

    až na té hraně / když vím a ty víš také / přeji si být labutí // nad hlavou / krouží / běloskvoucí druh / který je mi pořád nablízku / tam kde střecha hoří / hoří / hoří //

    Havrani odlétli s bílými křídly. FOTO archiv

    Havrani odlétli s bílými křídly. FOTO archiv

    Havrani odlétli s bílými křídly, do dívčiných zad vrazili ostrý nůž. Dívka se bolestí svíjela, křičela: Jak / opustit / to / peklo? / Jen / do / jiného / vstoupit // Nemůžu / se / hnout / bolestí!! // V zádech / mi řeže / člověk / nožem / a spánek / zabíjí // maminko / kde / ti / krátí / času / nechci / bys / někdy / odešla / miluji // Nemá / smysl / duše / moje / pláče / malé / ptáče / chvěji / se / schovaná / uvnitř / sebe / jak / zima / všude / kolem / zebe / bojím / se / projít / kolem / a / zamést / před/ svým / domem.

    Dívka prchala jako v šíleném snu. Havrani ji nadnášeli. Dívka se vznášela, ve vzduchu kmitala nohama.

    tato / tatínku / zůstaň / chvilinku // mámo / moje / pojď / k nám / k nám / do / pokoje //

    Dívka se provdala. Dostavil se další zdravotní kolaps:

    Když / nemůžu / dýchat / a srdce / bolí / tak nevím / ke komu / se / schovat / můj / muž / zase / v práci // zase / nemůžu / dýchat / nevím / zda / vydržím / tu bolest // Maminko / kde křičí kosti? // maminko / má kde jsi schovaná / ach kde jste mí andělé //

    Havrani odlétli s bílými křídly. FOTO archiv

    Černí havrani bodali dívku do zad. FOTO archiv

    Harmonika se nadýmala a při výdechu sípala. Černí havrani bodali dívku do zad. Harmonika zešílela.

    Bojím se pádu / a přece pořád padám / dolů na konec // maminko / kde jsi // Kde jste všichni? / jsem tu sama //

    Havrani přinesli dřevěné koťátko, pak dřevěného psa. Pes kroutil ocáskem a vrtěl hlavou.

    Jedu domů / do dětství / město a pak Špilberk / vždycky jsem byla doma // je neděle / jedu do města / a obchody jsou zavřené // kdo jsou ti lidé / mají taky duši // maminko kde jsi / nevím zda dojdu / dneska domů // kde jsou cesty moje / ulice a domy / tam kde doma jsem byla // tam chci dojít a zůstat / jsem sama // nevím jestli tam dojdu / je neděle / nevím zda zvládnu co se ode mne očekává // Bože jak bojím se žít nahlas // chci si zapamatovat dnešní datum jako svou smrt // je už tma ale tady svítí světlo //

    Tóny harmoniky zvláčněly, opět se staly tklivými.

    Pak jsem šla do kulturáku – hledala jsem práci – viděla jsem krásný klidný domov – v místnosti všichni na někoho čekali – přišla žena – měla poznamenaný obličej – vědma – vložila mi minci mezi zuby – začalo to bolet – všechno se čistilo – pak jsem se probudila.

    Havrani přinesli dřevěné koťátko, FOTO archiv

    Havrani se vytráceli, FOTO archiv

    Bílá dívka odcházela. Havrani se vytráceli, vytratila se i melodie. Harmonika zmlkla. Kolem opuštěné bílé židle proletěla vrána s povijanem. Vypínač škrtl o podložku a v kongresovém sále se rozsvítilo. Měl jsem sevřenou hruď a nemohl dýchat. Tleskal jsem, blahopřál paní Evě, harmonikářce, herečkám, hercům i paní Kamile Valuškové.

    Do řeči mně nebylo. Šel jsem nočním Brnem a přemýšlel o nás, o chorobách živých, o honbě člověka za něčím životně nutným, nezbytným a o tísnivé podobě mládí námi opuštěných dětí. Chárona na vás, na nás, na všechny! Starý dobrý Cháron by nás převezl na druhý břeh i bez mince mezi zuby.

    Eva Slachová: Mince mezi zuby. Scénář a režie – Eva Tálská. Hudba – Jaroslav Šťastný a Lucie Vítková. Hra na harmoniku – Žaneta Vítová. Na scéně a kostýmech spolupracovali – Markéta Oslzlá, Renáta Monteanu, Antonín Maloň a Eva Tálská. Hlavní roli hrála – Kamila Valušková j.h. Hráli herci Studia Dům – Veronika Troppová, Alžběta Malíková, Tomáš Janypka, Viktor Černický. Divadlo Husa na provázku, Kongresový sál, sobota. 22. 11. 2014.

    Brno – Komín, 26. 11. 2014


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 80)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,