Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 8)

    Českou kotlinu zavalily chmury. Obavy lidí z prudce klesající životní úrovně násobí vlny krachujících firem a propouštění. Ze zaměstnaných se stávají nezaměstnaní, řadí se po bok již dříve z práce propuštěných a spolu s absolventy škol vytvářejí armádu čítající na šest set tisíc nešťastných lidí! Česká kotlina páchne strachem ze zločinců, roste v ní nevraživost, beznaděj i zášť. Internet je horlivým donašečem těchto hořkých pravd.

    Karel Čapek (9. 1. 1890 Malé Svatoňovice – 25. 12. 1938 Praha)

    Z protějšího balkonu se na svět dívá pes. Dobrman. Packy spokojeně opírá o zábradlí, natáčí hlavu napravo, nalevo, kouká se a mlčí. Je to pes dobrák a nemá hlad. Má pohled shora, tedy z nadhledu, zrovna jako já.

    Je březnové chladno. Nedočkavě vyhlížím jaro, čekám, že přinese poněkud lepší atmosféru a zvedne nám naši uvadající náladu. Na ulicích, v obchodech, v tramvajích potkávám jen tuze zamračené lidi. Navázat s nimi kontakt znamená nechat se vtáhnout do litanií stesků nad osudem vlasti, které vládnou zloději, zaprodanci a majetníci a kde i vzdělanci se nechávají strhávat do víru mamonu.

    Výjimkou potvrzující pravidlo byla jedna velmi starší paní, která mně s laskavým úsměvem ve vráščité tváři sdělila: Naši mladí jsou na horách, jistě se tam mají dobře. Musela jsem jim přispět, sami by ty peníze nedali dohromady, a děti čistý vzduch potřebují. Já už to, pane, nějak dopláču, a ti moji mladí, budou na mě mít alespoň pěknou památku. Vy, pane, nevypadáte také dobře, proč si někam za přírodou nezajedete? Tady to přeci nestojí za nic, vidíte to sám. Kdybych mohla, já bych jela hned. Posbírala své berle, a než jsem mohl nějak zareagovat, vybelhala se z trolejbusu.

    Josef Kovalčuk zahajuje Kabinet Čapek. FOTO archiv DHnP

    V kongresovém sále brněnské Husy na provázku jsem se zúčastnil podvečerní pobožnosti. Dramaturg divadla Josef Kovalčuk moderoval v kongresovém sále besedu Kabinet Čapek. Slovutní profesoři, spisovatelé Antonín Přidal a Pavel Švanda vzpomínali na svá setkání s dílem velikána českého písemnictví Karla Čapka. Obdélníková místnost byla nacvaknuta námi seniory, omladina tvrdila muziku jen skromně, ovšem zastoupena přece jen byla. Páni profesoři připomněli dobu svých školáckých let, ve které zažívali útlum ve vydávání knížek Karla Čapka. Takže prvními doteky se spisovatelovým dílem byly pro ně filmy, Čapkovy povídky režiséra Martina Friče, Haasova Bílá nemoc a Vávrův Krakatit.

    Antonín Přidal s Břetislavem Rychlíkem. FOTO archiv DHnP

    Já býval horlivým návštěvníkem kin také, ale Čapkovy filmy jsem viděl až v době brněnských studií. Zato v knihovničce tety Františky jsem objevil prvorepublikové vydání Povídek z jedné kapsy. Byl jsem okamžitě uchvácen poutavými detektivními příběhy. Doktor Mejzlík, detektiv Pištora, bláznivá Klára s kyticemi modrých chryzantém se mi vryli do paměti. Třídní učitel na můj dotaz odpověděl zachmuřeně: No ano, Karel Čapek byl spisovatel. Ve své tvorbě oslavoval obyčejného člověka a naši mateřštinu, českou řeč. Navazoval na odkaz velikánů české literatury. O tom si ale budete povídat později. Nyní se vrátíme k dílu spisovatelky Marie Majerové…

    Pavel Švanda. FOTO archiv DHnP

    Účastník pobožnosti, režisér Břetislav Rychlík mě vytrhl ze zamyšlení, připomněl Čapkovu tvorbu pro děti a páni profesoři se opět rozhovořili.

    Má mysl však odlétla daleko, až do malé učebny s vysokými stropy historické budovy Janáčkovy akademie múzických umění. Odříkávám text Velké doktorské pohádky, naproti mně sedí stařičká paní profesorka Lola Skrbková: Jardo, nemůžeš v textu improvizovat, Karel Čapek byl mistr slova, autor nad autory. Vypustíš-li jedno písmenko nebo slabiku, je to okamžitě znát. Herec autorovi musí sloužit, herec je interpret, herec je nástroj autora, a já tě učím být hercem.

    Profesor Kovalčuk vybídl k diskusi na téma inscenace Čapkových Trapných povídek. FOTO archiv DHnP

    Profesor Kovalčuk vybídl k diskusi na téma inscenace Čapkových Trapných povídek a v sále bylo najednou nedýchatelně. Režisér Břetislav Rychlík požádal gestem ruky o otevření okna. Do kongresového sálu zavanul brněnský chlad. Přivál s sebou vzpomínku na čas přestavby tohoto paláce. Vedle otevřeného okna tehdy stála paní doktor Eugenie Dufková, editorka měsíčníku Státního divadla, a já ji vysvětloval, že náklady na rekonstrukci a stavbu nového divadla jsou obrovské, takže peníze na klimatizaci jednotlivých místností nezbyly. Pane šéfe, to vůbec nevadí, vy přece víte, že naši předkové stavbám rozuměli, oken je tady bohatě. Hlavně, že bude mít Brno nové divadlo!

    Kabinet Čapek byl u konce. FOTO archiv DHnP

    Kabinet Čapek byl u konce. Starší dáma řekla: Takových setkání je málo, mohlo by těch besed být mnohem víc. Kdysi jsem si dokázala dovolit i představení, ovšem teď z důchodu to už nejde. Zaplatit dopravu a koupit vstupenku je pro můj rozpočet příliš. Další tři dámy přikyvovaly: Ano, ano, teď už jenom ty besedy.

    „Svět je divukrásný i chladně cizí, vzrušující i děsivý, ale všechny cesty nakonec vedou domů, do krajiny našeho srdce.“ Josef a Karel Čapkové. FOTO archiv

    Mám ve své knihovně na padesát svazků tvorby bratrů Karla a Josefa Čapkových, jeden z nich jsem rozevřel a četl: Svět je divukrásný i chladně cizí, vzrušující i děsivý, ale všechny cesty nakonec vedou domů, do krajiny našeho srdce. Domov je útočiště, kde se cítíme bezpeční, a místo, kam patříme; kout společné vůle a hlubina bezpečnosti.

    Za okny začal padat sníh. Sněží hustě. Sněží celý den i noc. Mrzne. Sleduji na internetu volební sjezd lidí z růže růžové. Jsou sebejistí. Přijel za nimi pan president a přednesl brilantní řeč. Za řečnickým pultem se střídají řečníci jako apoštolové na orloji. Téměř všichni mluví z patra, snad se chtějí vyrovnat rétorství svého někdejšího předsedy. Nu, snad se tomu jednou naučí. Zrovna tak jako umění vítězit. Ovšem, to se budou muset naučit i kupecké počty. Jedna plus jedna jsou dvě. Bojovat mezi sebou o vítězství na cílové pásce už umí. Mnoho lístků v okvětí má růže růžová.

    Máte slovo… FOTO archiv DHnP

    Dívat se v poslední době na televizní debaty Máte slovo, je také dost o zdraví. V té včerejší se rozhorlení zástupci vlády hrdlili s představiteli politické pravice i levice a přizvanými občany na téma největší nezaměstnanosti v historii České republiky. Moderátorka v postoji durdivého ptáka rozdávala otázky a dotazovaní na ně hudrali odpovědi. Nejchytřejší z nich byl uličnicky vyhlížející rozumbrada z vládnoucí Topky: Jestli to nevíte, tak tady máme nějakou krizi, a my se teď snažíme nezadlužit stát. – Běžte od toho, když neumíte vládnout, pokřikovali oponenti. Profesionální chrliči chrlili slova, šermovali přitom rukama, hulákali pokleslou češtinou, brunátněli, častovali se slovy nespisovnými, ba dokonce i cizími. Křičeli jeden přes druhého jako dávní žoldáci u středověkých hradeb. Za svá přesvědčení a za své pravdy vedli nelítostný boj. Nad hlavami jim k tomu běsnění běžel řádek živých písmen obžalovávající chmurnou skutečnost. Bylo to ošklivé, beznadějné a nedalo se na to koukat. Musel jsem si odskočit.

    Dáte si na sebe kostým, na hlavu masku, a stanete se svobodnými, zkuste to! FOTO archiv ČT

    V televizním dokumentu Folklorika jsem sledoval masopustní rejdění roztockých maškar v polích, lukách, v ulicích i na náměstích. Roztoky zachvátily maškary. Roztocká fotografka, kultivovaná starší dáma, se vyznávala ze své lásky k místům svého města. Skvělou češtinou komentovala desítky snímků zachycující zvykovou tradici masopustních rejů. Jedna z maškar řekla do kamery: Dáte si na sebe kostým, na hlavu masku, a stanete se svobodnými, zkuste to! Kostymérka tvrdila: Já ty lidi znám jako letokruhy na stromech, jednou za rok přijdou, obléknou se a jdou si hrát. Člověk v letech prohlásil: Tlučeme bubny, je nás šest, držíme rytmus všeho. Organizátorka, laskavost sama, tvrdila: Je to lék na samotu. Ze všech z nás se stávají přátelé a kamarádi.  Kostymérka dodala: Chodí za námi lidé zblízka i zdaleka. Nosí nám nové masky. Sami si je tvoří. Po veselí masky ošetříme, uložíme a za rok opět hurá do ulic. Je to již taková vžitá tradice. Paní fotografka vyprávěla příběh o tom, jak honila po poli smrtku a nutila ji pózovat. Prochladlá smrtka prchala, paní fotografka za ní volala: Smrtko, prosím tě, neutíkej, počkej na mě, já už na to nemám, abych tě dohonila. Smrtka se ohlédla a zaskuhrala: Počkám jen na toho, na koho já chci! Ach ano, není nad pěknou tradici.

    Počkám jen na toho, na koho já chci! FOTO archiv ČT

    Pod našimi okny se ozvala hrozná rána, prasknul strom. Rozlomil se vedví, jako by do něj uhodil blesk. Neunesl, chudák, tíhu napadaného sněhu. Zřejmě té bělostné krásy bylo na jeho křehkou korunu příliš.  Přijeli pánové v ohnivých overalech, kmen rozřezali a odvezli. Ze své výšky se na tragedii dřeva díval i pes dobrman. Větřil, nakláněl hlavu a po chvíli zmizel v temnu bytové kóje. Na tajícím sněhu zůstalo jen něco málo žlutavých pilin.

    To nám to jaro pěkně začíná.

    Brno, 23. 3. 2013 


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,