Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 75)

    Sleduji učednická léta dramaturgyně Kateřiny Menclerové a režiséra Juraje Augustína snad čtyři roky, a proto jsem se za jejich první inscenací s profesionálním souborem rozjel do Zlína.

    Městské divadlo Zlín. FOTO archiv

    Městské divadlo Zlín. FOTO archiv

    Hranatá budova Městského divadla má za sebou mnohá léta. Je všeobecně známo, že v jeho zdech působily a působí velké divadelní osobnosti a že zlínští diváci jsou na své divadelníky patřičně pyšní.

    V sedmdesátých letech minulého století na jeho prknech uváděla brněnská zpěvohra muzikál West Side Story. Tehdy jsem se s tímto obrovským svatostánkem umění seznámil i já. Dramaturg, uznávaný odborník na svět operety a muzikálu Ivo Osolsobě nám říkal: Budete hrát na rozlehlém jevišti a do stráně. Mají totiž hlediště jako v antické aréně, podobné té naší brněnské v Janáčkárně, konce kopce tam také nedohlédnete. Tak na to nehleďte a pořádně Westku ve Zlíně rozbalte!

    FOTO archiv

    Nekonečná stráň osázená dvaadvaceti řadami a nahoře lemovaná cimbuřím lóží se nedala dohlédnout. FOTO archiv

    Měl ve všem pravdu. Nekonečná stráň osázená dvaadvaceti řadami a nahoře lemovaná cimbuřím lóží se nedala dohlédnout. Kolega Martin Dubovic se díval škvírou v oponě a vtipně trousil: No to je ale ratejna! Kdo se tady vrcholku kopce dořve, ten tady vyhraje. Ovšem máme narváno. Kdyby tam na kopci někdo upustil jablko, k nám se nedokoulí. Pak jsme Westku rozbalili a měli úspěch. Potom ještě desetkrát. Divoká Annita Evy Veškrnové strhávala zlínské obecenstvo k bouřlivým ovacím.

    Na počátku třetího tisíciletí hrála v Městském divadle brněnská Polárka Čičvákovu poetickou Alenku v říši snů a mladí herci nemohli své texty do horních řad dokřiknout. Rozevlátý režisér Čičvák běhal po hledišti a bědoval: Pán Tuček, herci by mali mať na hlavách rezonujúcé antické masky a na nohách koturny! Poznamenal jsem: Stačilo by, kdyby hercům rezonovaly hlavy. Martin utrousil: Pán Tuček, tak jim ty rezonujúcé hlavy kúpte! A k temu aj koturny, lebo toto tady je průser! Na javisku vyzerajú ak pípajúcé mravce.

    Šeřící se Zlín byl tklivý a po volbách. Jako po výprasku. Nikde živáčka. Jen auta pulsovala tepnami města. FOTO archiv

    Šeřící se Zlín byl tklivý a po volbách. Jako po výprasku. Nikde živáčka. Jen auta pulsovala tepnami města. FOTO archiv

    Šeřící se Zlín byl tklivý a po volbách. Jako po výprasku. Nikde živáčka. Jen auta pulsovala tepnami města. Zaparkovali jsme za kostelem a já šel nakouknout mezi zbožné věřící. Masivní chrámová loď s obrovitými mozaikami svatých výjevů v podobě božích koláčů na zdech dýchala typickou kostelní vlhkostí. Modlící seděli v masivních lavicích. Pan kostelník jim rozdával lístky s texty písní. Smočil jsem prsty v kamenné hlubánce a pokřižoval se: Pane, dej úspěch Oněginovi!

    V divadelní pokladně jsem vyzvedl rezervované vstupenky a s dcerou Míšou se vydali bloudit prostorem. Míša řekla: Tati, uvidíme dobře, máme patnáctou řadu. To je hodně blízko. – Uvidíme dobře. Usmál jsem se: Uvidíme, uvidíme. Mají tady dvaadvacet řad. Sezení pro šest set čtyřicet diváků. Jenom jestli uslyšíme.

    FOTO archiv MD Zlín

    Foyer byl nablýskaný. FOTO archiv MD Zlín

    Foyer byl nablýskaný. Zakoupil jsem programy a překvapeně se zakoukal na hlasovací bedýnku: Zde dávejte lístečky s hodnocením. Vyjádřete se, jak se vám představení líbilo. Děkujeme za Váš názor! Vyrazili jsme okrouhlými schody do poschodí slavnostního předsálí. Temperovaný kámen se snoubil s kaštanovým obložením dřev a masivními stolky a křesílky. Jako kdysi. Na stěnách se strakatily skvrnité, do zelena laděné obrazy a na panelech se leskly zasklené propagační plakáty. Upozorňovaly na sezonní produkci souboru. Kateřina Tučková, Dodo Gombár: Žítkovské Bohyně. Povzdechl jsem si: Jméno Kateřina Tučková žije a četl dál: Dramaturgie Vladimír Fekar, v hlavní roli Hana Tomáš Briešťanská nebo Petra Hřebíčková. Městské divadlo přivádí román Kateřiny Tučkové ve světové premiéře na své jeviště. Divotvorný hrnec v režii Hany Mikoláškové. V roli vodníka Čochtana Gustav Řezníček nebo Jan Leflík. Hrají Radovan Král, Marie Vančurová… Staré oči se mně zamžily.

    Tucek-Onegin-poster

    Odstoupil jsem od panelu, šel do boční části foyeru a v šerém svitu stropních světel, louskal drobná písmenka na temných stránkách programu inscenace: Pane režisére, čím vás oslovuje Puškinův Oněgin? – Postavami a tiež samotným autorom, z ktorých mám pocit, akoby mi boli viac ako blízki. Občas ma až desí, ako veľmi sme si podobní. Z postáv , aj z autora, cítím veľkú hravosť a ľahkosť, avšak tá je niekedy až príliš drsne stavaná do kontrastu s tým, čo ich zožiera, ničí, frustruje, berie možnosť na plnohodnotný život. Často si prajem, aby mne, či mojej generácii, nebol Onegin až tak podobný, aby to bola len divadelná postava, ktorá je zveličením toho, z čoho v tej našej realite máme strach

    Slečno dramaturgyně, vy jste byla nucena pro dramatizaci textu si zaveršovat v duchu A. S. Puškina, jaké to bylo? – Naše pojetí inscenace mě postavilo před nutnost stvořit řadu nových situací i postav, což místy nebylo úplně jednoduché, ale o to krásnější práce to byla. Přiznávám, že některé postavy jsem si natolik oblíbila, že se začaly ve scénáři pořádně rozpínat…

    Račte se tu mít fajn! FOTO archiv MD Zlín

    Račte se tu mít fajn! FOTO archiv MD Zlín

    Ve tři čtvrtě na sedm zazněl gong. Tati, musíme si jít sednout. Kaštanově masivními dveřmi jsme vešli do sálu. Kultivovaná divadelní jáma nás vítala svou úslužností: Račte se tu mít fajn! Našli jsme svá místa. Během pěti minut bylo rozlehlé a hluboké hlediště našlapáno. Kde se všichni ti lidé najednou vzali, mně uniklo. Na forbíně jeviště před spuštěnou železnou oponou ležel na dlouhém, šedivém hranolu človíček v šedivě ulitém kostýmu. Převaloval se z boku na bok. Vedle hranolu seděl v křesle nehybný elegán v černém haveloku a s černým cylindrem na hlavě. Opona šla nahoru, brouček jménem Zareckij, se napřímil a byl z něho velký brouk. Postavil se na hranol a spustil veršovanou řeč:
    Jak krásný den tu na vsi nastal! / Den na pohřeb vhodný právě. / Však v Moskvě jsem teď týden zůstal, / mám ji ještě v srdci, v hlavě.

    Za prvním dlouhým hranolem ležel s odstupem druhý, o něco vyšší dlouhý hranol. Dál za tím vyšším dlouhým hranolem se tyčil další, objemnější, ještě vyšší dlouhý hranol a za ním pak, již jen v dáli i vůkol do šíře, tetelila se rmutná ruská zem. FOTO archiv MD Zlín

    Za prvním dlouhým hranolem ležel s odstupem druhý, o něco vyšší dlouhý hranol. Dál za tím vyšším dlouhým hranolem se tyčil další, objemnější, ještě vyšší dlouhý hranol a za ním pak, již jen v dáli i vůkol do šíře, tetelila se rmutná ruská zem. FOTO archiv MD Zlín

    Za prvním dlouhým hranolem ležel s odstupem druhý, o něco vyšší dlouhý hranol. Dál za tím vyšším dlouhým hranolem se tyčil další, objemnější, ještě vyšší dlouhý hranol a za ním pak, již jen v dáli i vůkol do šíře, tetelila se rmutná ruská zem. Na scénu přicházeli účastníci pohřbu a zabydlovali hranaté hranoly pohřebního karu. Až z Petrohradu přijel dědic Eugen Oněgin, elegán a krásný chlap. A kníže Gremin, nad zesnulým majitelem panství Sergejem Oněginem, všem držel pohřební řeč:

    …krátké večery a dlouhé dni / jsme šanci poznat nedostali. / A ve snech pouze prožívali, / co Sergej míval každý den, / než Irinu Bůh povolal si / na vrcholu její krásy. / Tím byl život jeho zpečetěn. / Na přítele Sergeje!

    Ostatní: Na Sergeje!

    A všichni pili.

    Larinová: Tak Evžen všechno podědí?
    Chůva: Prý jo, když byl Sergej bez dětí.
    Larinová: Tak on je teď pán domu, sluhů, / palíren, polí, vod a luk. / Pro moji Táňu skvělý kluk!

    Nehybný elegán, majitel panství Sergej Oněgin, byl pohřben i s křeslem, a zápletka hry byla na světě.

    Jevištní figury ve skvostných oblečeních hrály lenost ruské nudy. FOTO archiv MD Zlín

    Jevištní figury ve skvostných oblečeních hrály lenost ruské nudy. FOTO archiv MD Zlín

    Scénický šerosvit kouzlil opar sivých dálav. Jevištní figury ve skvostných oblečeních hrály lenost ruské nudy. Lenskij se chlubil svou snoubenkou Olgou Larinovou a Oněgin zahlédl tvář Olžiny sestry Taťány. Líbila se mu. Prudce a nečekaně přitáhl Taťánu k sobě a přede všemi ji vášnivě políbil. Líbal ji dlouze. Tuze dlouze! Jako buran, floutek, co si může dovolit vše. Zvláštní a nezvyklé entrée Puškinova hlavního hrdiny. Jak tomuto nabobovi bude moci zamilovaná Taťána adresovat slova:
    Píšu vám, a už jen to samo / je víc, než do slov mohu dát, / a jako vám i mně je známo, / že smíte mnou teď pohrdat. Bůh to suď! Konečně, láska bývá hluchá i slepá, takže, uvidíme, uvidíme.

    Režisér komponoval snové obrazy ruské vesnice, děj se bystře odvíjel. Herci hráli postavy bez přehrávání, elegantně, svižně, ukázněně. Jen mohutný ruský bas, bolestně rozechvívající „tumany“ tam kdesi v dáli nad řekou, tomu chyběl. Jako tahem čínského štětce byla vykreslena figura zženštilého sluhy Guillota s rozčepýřenou parukou. Zeleně ošacená Olga, uhrančivá a ostrá jako břitva. Hospodyně Anisja pod žlutým kloboukem s krempou ve tvaru půlměsíce, jedinečná. Trio „spiťarů“ kníže Gremin, vtipný mudřec Zareckij a sluha Guillot bylo solí inscenace.

    Režisér komponoval snové obrazy ruské vesnice, děj se bystře odvíjel. FOTO archiv MD Zlín

    Režisér komponoval snové obrazy ruské vesnice, děj se bystře odvíjel. FOTO archiv MD Zlín

    Když na hranol jako na přehlídkové molo vystoupala Taťána v neuvěřitelně ošklivých, černých botkách na podpatcích a zaječela vysokým, krákoravým hlasem, byl jsem zklamán. Tohle, že je ona kouzelná Taťána, sen a idol nás čtenářů Puškina? Ovšem pozdější přerod rozmazlené, vřískavé Taťány v ženu knížete Gremina, byl jevištně fascinující.

    Dvě ženy svlékaly stydlivé Taťánino dívčí tělo do cudné nahoty a poté ji předlouze a beze spěchu šněrovaly do tmavého ženského živůtku. Zrovna tak ji navlékaly splývavou černou suknici. Postavu Taťány během převleku opouštělo napětí, zklidňovala se, vláčněla, jakoby ji opouštělo vzplanutí lásky. Taťána se stávala sebevědomou, hrdou, smutnou vdanou ženou. Scéna byla režií mistrovsky prokládána přípitky tria „spiťarů“.

    Lehce byl narežírován flirt Oněgina s Olgou. FOTO archiv MD Zlín

    Lehce byl narežírován flirt Oněgina s Olgou. FOTO archiv MD Zlín

    Lehce byl narežírován flirt Oněgina s Olgou. Olga Larinová s Oněginem odešli za bariéru dlouhých hranolů. Olžin snoubenec Lenskij na forbíně ztuhnul a oněměl. Olžino prudké odmítnutí Oněginovy milostné snahy, ani políček, který Olga Oněginovi uštědřila, však již neviděl. Proto Lenskij vzápětí vzplanul a vyzval Oněgina na souboj. Tak nějak vesnicky. Bez výrazného gesta. Nevím, nějak mně to uniklo. Ovšem předlouhá sekvence souboje se stala vrcholem inscenace.

    Mezi dlouhé hranoly se dostavil mistr souboje s kufříkem. Dva sekundanti obřadně a pomalu vyndali z kufříku pistole. Pak zbraně železnými bodci ládovali. Pánové Lenskij a Oněgin vystoupili na hranoly. Lenskij na pravý okraj hranolu zadního, Oněgin na levý okraj hranolu předního. Oněgin stál zády k obecenstvu, Lenskij čelem. Sekundanti jim do dlaní vložili pistole a odstoupili. První střílel Lenskij a minul cíl. Poté zamířil Oněgin a osudová koule zasáhla bílou hruď Lenského. Lenskému se mírně pohnulo levé rameno a jeho tvář strnula v údivu. V pravé ruce se mu objevil bílý kapesník. Pomalým pohybem si otřel ústa. Potom pot z čela. Lenskij poklesl v kolenou, ale neupadl. Pomalu se napřimoval, jakoby nevěřil tomu, co se právě stalo. Že byl zastřelen. Jeho tělo se ještě jednou mírně předklonilo a teprve pak se sesulo na vyvýšený hranol. Z hranolu se skutálelo a upadlo na rodnou ruskou matičku zem, až to žuchlo. Sekundanti vzali pistole i kufřík a odešli. Oněgin seskočil z hranolu, jako ze stupňů vítězů. K Lenskému přiběhla nechápající Olga Larinová a snažila se mrtvého posadit. Zvedala jej, rovnala mu hlavu, ruce a stále nechápala. Sen o manželství s milovaným mužem se jí rozplýval pod rukama. Fantasticky vymyšlená a sugestivně zahraná scéna!! Diváci ani nedýchali.

    Pánové Lenskij a Oněgin vystoupili na hranoly. Lenskij na pravý okraj hranolu zadního, Oněgin na levý okraj hranolu předního. FOTO archiv MD Zlín

    Pánové Lenskij a Oněgin vystoupili na hranoly. Lenskij na pravý okraj hranolu zadního, Oněgin na levý okraj hranolu předního. FOTO archiv MD Zlín

    Taťána se dobře provdala. Zklamaná a zhrzená Oněginovým odmítáním, si vzala staršího, movitého šlechtice se společenským postavením knížete Gremina. Taťána se ocitla v bohatství knížecího paláce.

    Z dlouhých, hranatých hranolů, seskládali sluhové honosnou stěnu s třiceti metry knih. Do tmavého kostýmu zahalená kněžna bloudila salonem a vybírala si knihy. Nevypadalo to však, že by je chtěla číst, protože po chvíli stoh knih odložila. Mladá paní se v paláci nudila.

    O přestávce jsem přemýšlel o pozoruhodné jednotě stylizace hereckých projevů i o tom, jak často režie volila odzpívání veršů a jak přitom bylo zpívaným textům rozumět. Měly nosnost a slyšitelnost. Ale nejvíce jsem uvažoval o pojetí role Taťány. Režisér ji zbavil veškeré romantiky. Představil ji jako rozmazlenou, nevzdělanou, venkovskou husu. Zvláštní, jak dramatizace své Taťáně nefandí!

    Rozlehlý exteriér venkova se po přestávce měnil v interiér prostorného moskevského domu. FOTO archiv MD Zlín

    Rozlehlý exteriér venkova se po přestávce měnil v interiér prostorného moskevského domu. FOTO archiv MD Zlín

    Rozlehlý exteriér venkova se po přestávce měnil v interiér prostorného moskevského domu. Z provaziště sjela stěna, olepená zlatou tapetou a s nezbytnou knihovnou. Manželé Greminovi poněkud zestárli a žijí v Moskvě. Dobře se jim vede. Kníže řekl: Hádejte, kdo v Moskvě opět je! Oněgin. Stavil se tu zase.

    I Oněgin zestárl. Jeho pohyby začaly být pomalé a poněkud škrobené. Jeho mluva se stala tišší. Inscenace dostala komorní ráz. Přes celé hlediště kráčela postava nebožtíka Lenského. Oněgin s ní rozmlouval: Řekni mi, co by pomohlo, / abych jednou tak silný cit, / co tys znal, mohl taky mít? // Lenskij: A co tím myslíš? // Oněgin: Lásku, smutek, vztek. // Lenskij: Záviděl jsi mi? Neměls co. / Básnění mi vždycky šlo, / snadno z úst verše plynul, / však srdce mé? To minuly. / Bylo stejně tvrdé jako tvoje. / Pak dojít musí na souboje, / aby se člověk člověkem / stal aspoň na jeden krátký den. Bylo zajímavé sledovat obecenstvo. Diváci seděli bez hnutí, jako vzorní žáčci ve vyučování.

    Pokorný Oněgin žebronil o Taťáninu přízeň. FOTO archiv MD Zlín

    Pokorný Oněgin žebronil o Taťáninu přízeň. FOTO archiv MD Zlín

    Sluhové přinesli dlouhou rouru a uprostřed jeviště z ní rozbalili barevný perský koberec. Na něj vstoupil pokorný Oněgin, aby žebronil o Taťáninu přízeň. Hrdá, vznešená Taťána mluvila dlouze a odmítavě. Její řeč byla nekonečná. Postava Oněgina se při ní pomalu hroutila, až skončila v póze mrtvoly strýce Sergeje s černým cylindrem na hlavě.

    Jeviště se zalidnilo, vesničané hráli epilog.

    Chůva: Co jim to jen život přichystal?
    Guillot: Byl to Oněgin?
    Chůva: …a Táňa naše.
    Olga: On plakal?!
    Larinová: Plakal tiše.
    Zareckij: A u toho se divně smál.
    Anisja: Vypadal tak jinak…
    Lenskij: …šťastně.

    Jeviště potemnělo, bylo ticho. Diváci se roztleskali. Silně, mocně. Výkřiky: Výborně, bravo a happy, duněly sálem. Ano, zlínští mají své divadlo rádi!

    Po představení byla ve velkém foyeru párty. FOTO archiv MD Zlín

    Po představení byla ve velkém foyeru párty. FOTO archiv MD Zlín

    Po představení byla ve velkém foyeru párty. Herci se dostavili nalíčení a v kostýmech. Nechyběli ani tvůrci výtečné scény a vynikajících kostýmů manželé Sládečkovi, dramaturg divadla Fekar, autorka scénáře Kateřina Menclerová, režisér Juraj Augustín a spousta studentů, ba i pedagogů Divadelní fakulty JAMU. Umělecká šéfová Hanička Mikolášková měla řeč a mladý režisér Juraj Augustín také. Pak nás ředitel Městského divadla Petr Michálek vyzval k přípitku. Bylo to milé a pro mne nečekané.

    Jeli jsme noční dálnicí retardovanou nutnými opravami. Přemýšlel jsem o buranství v člověku i o jeho touze po lásce a po přátelství spřízněné duše. Z ničeho nic jsem nahlas řekl: On je ten Augustínův Oněgin vlastně ruský Slovák s českým viděním. Proto ten obrovský úspěch představení u obecenstva. I když Puškin byl Rus a žil v 19. století.

    Brno – Komín, 15. 10. 2014 

    Městské divadlo Zlín – Alexandr Sergejevič Puškin, Kateřina Menclerová: Eugen Oněgin, a je po lásce. Režie: Juraj Augustín. Překlad: Milan Dvořák. Úprava: Kateřina Menclerová, Juraj Augustín. Dramaturgie: Kateřina Menclerová a Jana Kafková. Scéna Svatopluk Sládeček. Kostýmy: Markéta Oslzlá Sládečková. Hudba: Jiří Najvar. Osoby a obsazení: Evžen Oněgin – Vojtěch Johaník. Taťána Larinová – Markéta Kalužíková. Vladimír Lenskij – Tomáš David. Olga Larinová – Marie Vančurová. Larinová, matka – Romana Julinová. Kníže Gremin – Gustav Řezníček. Zareckij – Rostislav Marek. Guillot, sluha – Luděk Randár. Anisja, hospodyně – Eva Daňková. Chůva – Helena Čermáková. Sergej Oněgin, Evženův zesnulý strýc – Libor Fuchs. Hrobníci – Jan Machů, Stanislav Bedřich. Představení řídí: Petr Lukáš. Text sleduje: Šárka Machová. Světla: Stanislav Kočenda. Zvuk: Kamil Brázdil. Premiéra 11. října 2014 ve Velkém sále Městského divadla Zlín.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 75)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,