Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 70)

    Bylo časné ráno, pondělí, 8. září. Mé tělo bylo unavené tak, že se mu ani ležet nechtělo. Převalovalo se na posteli a hlavou mu táhla melodie jeho mládí Hey Jude. S melodií naskakovaly vzpomínky.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Po neútulné učebně múzické školy chodilo deset somnambulních studentů a v chůzi provádělo herecké etudy. Cvičilo si představivost a práci s imaginární rekvizitou. Marie si čistila kartáčkem zuby, Jirka mýdlem drhnul krk, Petr se holil břitvou, Zdena se česala hřebenem, Anežka si svlékala pyžamo, Láďa se voněl kolínskou z lahvičky a já s otevřenou pusou na ně zíral.

    Česká divadelní a filmová herečka, divadelní režisérka, divadelní publicistka, pedagožka a překladatelka Lola Skrbková-Pfeifferová, vlastním jménem Aloisie Marie Skrbková (1902-1978). FOTO archiv

    Česká divadelní a filmová herečka, divadelní režisérka, divadelní publicistka, pedagožka a překladatelka Lola Skrbková-Pfeifferová, vlastním jménem Aloisie Marie Skrbková (1902-1978). FOTO archiv

    Profesorka Skrbková řekla tiše: Jardo, tebe nic nenapadá, že nic neděláš? Odpověděl jsem také tiše: Dělám, že se dívám. – Jardo, to je ale málo. Vymysli si nějaké jiné konání! Vymyslel jsem a konal. Profesorka po chvíli vstala a po špičkách se přišourala ke mně: Co to, prosím tě, děláš? – My máme doma zrcadlo vysoko na zdi, tak kladu na sebe cihly, a na ty cihly si stoupám, abych se v tom zrcadle viděl. – Aha. Ale ono to vypadá, jakože šlapeš vodu. – Když ony ty imaginární cihly nic nevydrží. Furt je prošlapuji, bestie.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Přinutil jsem své tělo probudit ze snění. Posadil jsem je k počítači a na lačno mu naordinoval četbu programové stránky Studio Marta: Moje výchova k herectví, pedagogická poéma podle K. S. Stanislavského a J. A. Pitínského. Chcete se stát hercem? Podnikněte cestu peklem. Přihlaste se na hereckou akademii. Básník herectví Arkadij Nikolajevič Torcov právě formuje svoji Metodu. Metodu!! O tom budou naše babičky říkat: „To je, hrome, divadlo!“ A budou mít pravdu. Nehorázné scény z moskevského divadelního učiliště.

    Až na Veronskou ulici dnes večer padne modrý svit /nemohu má milá svůj plášť v mocném gestu odhodit /nesmím si oči zaclonit, až poznám, že jsem smutný kat /má milá zkus to pochopit /musím pravdivě prožívat /musím pravdivě prožívat. (Z Písně o pravdivém prožívání)

    K. S. Stanislavskij v r. 1938. FOTO archiv

    K. S. Stanislavskij v r. 1938. FOTO archiv

    Konstantin S. Stanislavskij – teoretik a pedagog herectví, velekněz Velké divadelní reformy. Jeho učebnice Moje výchova k herectví i dnes pomáhá připravovat herecké adepty od Omsku po Hollywood. Mrštili jsme s ní na jeviště.
    Absolventská inscenace oxanovců o torcovcích. Je nám něco přes dvacet a učíme se divadlu. Děláme o tom s panem režisérem Pitínským divadlo.

    Tvůrčí tým – Scénář: Šimon Peták a kol. Režie: J. A. Pitínský. Dramaturgie: Šimon Peták. Asistent režie: Tereza Říhová. Scénografie: Hynek Petrželka, Stella Šonková. Produkce: Karolína Vyhnálková. Hrají -Arkadij Nikolajevič Torcov: David Janošek. Sofia Petrovna Rachmanovová: Tereza Slavkovská.Iosif Antonovič: Milada Vyhnálková. Dimitrij Nazvanov: Daniel Ondráček. Olga Dymková: Michaela Foitová. Laura Maloletková: Petra Staňková.Nastasja Veljaminová: Kristina Povodová.Maxim Govorkov: David Janík. Tatiana Umnychovová: Barbora Nesvadbová. Vasil Vjuncov: Juraj Háder. Pavel Puščin: Ondřej Dvořák. Ivan Šustov: Jiří Svoboda. Sestra: Tereza Říhová.

    Herec musí projít pohybovou výchovou, aby dokonale ovládl své tělo... (Lola Skrbková jako profesorka Suchánková s Václavem Tréglem v roli profesora matematiky ve filmu Škola základ života). FOTO archiv

    Herec musí projít pohybovou výchovou, aby dokonale ovládl své tělo… (Lola Skrbková jako profesorka Suchánková s Václavem Tréglem v roli profesora matematiky ve filmu Škola základ života, 1938). FOTO archiv

    Mé tělo se prohryzalo rozsáhlým textem a začalo se těšit. Má totiž na jméno Tuček rezervovanou premiérovou vstupenku. Vstalo od počítače a šlo se osprchovat. Pustilo vlažnou vodu a začalo vzpomínat, jak četlo memoárovou knihu Konstantina Sergejeviče Můj život v umění, jak si představovalo Stanislavským popisované scény, jak přemýšlelo nad jeho tvrzením, že skuteční mistři tance dokážou v představeních baletu beze slov vyjádřit a pravdivě zahrát všechny nuance lidských emocí i mezilidských vztahů na základě procítění natrénované taneční abecedy pohybových prvků. Voda tělu přinášela i vzpomínku na profesorku Lolu Skrbkovou: Herec musí projít pohybovou výchovou, aby dokonale ovládl své tělo. Tělem totiž modeluje tvar figury zadané role. Jedině soustavným tréninkem se naučíte umění soustředit se v potřebném okamžiku a dobře odehrát pravdivě režií požadované situace. Pravdivost jevištního jednání je pro vás velmi důležitá. Židli uchopí jinak udřený sedlák, jinak lokaj, jinak školák ve třídě a jinak namyšlený voják. Zkuste si to!

    Tělo dlouze jedlo. Až dojedlo, ironicky řeklo: Učebnicí velekněze Velké divadelní reformy Moje výchova k herectví mrštili studenti na jeviště. No to jsem zvědavo jak.

    Tucek-Moje vych-poster

    V Martě bylo jako po vyloupení banky. Takové nervózní ticho. Několik pedagogů sedělo znaveně v rohu foyeru. Mezi nimi i vzácný host z Bratislavy, režisér a děkan VŠMU Peter Mikulík. Těžce se zvedal, než jsme si podali ruce. Prorektor JAMU Václav Cejpek se usmíval nějak jen na půl žerdi, profesor Plešák starostlivě vlál prostorem, jen pedagog Břéťa Rychlík mě pozval na dvě deci červeného. Paní Rychlíková se mračila. Než jsme si štrngnuli řekl jsem: Udobríme sa!

    Setmělá plocha sálu Marty byla obestavěna kulisovými zdmi. Uprostřed „účka“ stálo čtvercové pódium. Vše potaženo látkami nenápadné pískové barvy. Usedl jsem na krajní sedadlo první řady. Přímo přede mnou, v průrvě mezi kulisou a pódiem, seděla postava ženy v dlouhé, šedivé paruce (Milada Vyhnálková). Na tváři měla dýchací masku. Vedle ní se blýskal chromový rám lékařského přístroje s gumovými hadičkami. Vháněl do dýchací masky kyslík. Žena namáhavě dýchala. Zdálo se, že je v agonii…

    Sál se rozzářil. Na hrací plochu, jeden po druhém, nabíhali aktéři. Každý z nich sdělil divákům: Když jsem se hlásil na školu, dělal jsem to a to, vypadalo to asi takhle. Pak se stavěli na určená místa a tam, v prostoru scény, předváděli svou etudu. Vznikl omračující a krásný obrazec, který diváky přikoval do sedadel.
    Mistr Arkadij Nikolajevič Torcov (David Janošek), šéf školy, rozhýbával své tělo lehce prováděnými pohyby taneční hvězdy. Usměrňoval a řídil chod jevištního dění. Určoval rytmus představení.

    Když jsem se hlásil na školu, dělal jsem to a to... FOTO VÁCLAV MACH

    Když jsem se hlásil na školu, dělal jsem to a to… FOTO VÁCLAV MACH

    Na scénu vtančila dívka v kostýmu tanečnice s nabílenou tváří a jezdeckým bičíkem v ruce, Sofia Petrovna Rachmanovová (Tereza Slavkovská). S grácií a asketickou přísností vladaře execírovala adepty herectví do stavů hraničících s transem. Duše herecké školy, duše představení.

    Studenti herectví v růžových košilkách a bělostných trenýrkách fascinujícím způsobem demonstrovali postupy výuky základům herecké tvorby od nemotorných toporností přes záblesky nacházení pohybové pravdy až po zvládnutí zadaných úkolů. Sedání na židli, pády z židle, pití ze sklenice, hledání stříbrné jehly, oblékání kostýmů, kolektivní narůstání nervozity, pokusy o monolog, vedení dialogu…

     Sedání na židli, pády z židle... FOTO VÁCLAV MACH

    Sedání na židli… FOTO VÁCLAV MACH

    Nevycházel jsem z údivu. Jednotlivé etudy byly řazeny do toku představení ve strhujícím tempu, s úžasným nadhledem, humorem a architektonickou přesností.
    Tvůrci dokázali zachytit i dramatické prvky vztahů mezi Konstantinem Sergejevičem Stanislavským a jeho žáky. Například rozchod s Mejercholdem.

    Postava Šustova (Mejerchold) řekla: Copak jsme nějaká fabrika na city? Když řeknou: Plač, zhroutíme se v záchvatu, když řeknou: směj se, rozsvítíme
    se jako žárovka? A ještě jsme pyšní, jak je to všechno opravdové? To není divadlo, to je krmelec pro neurotiky. A  všechny ty pravdivé, drásavé výlevy skutečných citů. Nedá se na to dívat!

    Ivan Šustov (Jiří Svoboda), pak demonstroval „svou“, tedy Mejercholdovu biomechaniku. Myslím, že běžní diváci Marty měli poprvé možnost vidět hrát herce výraznými, scénograficky stylizovanými, dynamickými gesty.

    Profesorka Skrbková říkávala: Mejerchold zaměřil svou práci na disciplinu, FOTO VÁCLAV MACH

    Profesorka Skrbková říkávala: Mejerchold zaměřil svou práci na disciplinu, FOTO VÁCLAV MACH

    Profesorka Skrbková říkávala: Mejerchold zaměřil svou práci na disciplinu, na vnější formu hercova projevu, Stanislavský na vnitřní prožitek. Herec musí být bystrý pozorovatel svého okolí, ale i sebe. To, co vidí, musí umět ukládat do své paměti. V případě potřeby se herci uložené zážitky z podvědomí uvolní a herec žádanou situaci zahraje zcela přesně a pravdivě.

    V okamžicích, kdy aktéři hráli realitu života a dlouze mluvné dialogy, mé tělo se začalo v inscenaci ztrácet. Nevědělo totiž, co herci mluví. Jako by aktéři zapomněli na základní divadelní zákon, že povinností herce je donést mluvené slovo k sluchu diváka. Mé tělo si vzpomnělo na slova profesorky Skrbkové: Jevištní pravda, je pravdou stylizovanou a hercův hlas nedílnou součástí hereckého výkonu. Naučte se správně dýchat, usazovat hlas do rezonačních dutin a precizně vyslovovat. Umění pracovat s dechem, s hlasovým posazením a mluvním aparátem, je předpokladem vašeho možného úspěchu. Prožívání, bez dobré hlasové techniky herce, je pro velká jeviště nedostačující.

    Představení skončilo, herci se poděkovali a k mému překvapení se na zadní stěně začaly pohybovat historické filmové obrázky. FOTO VÁCLAV MACH

    Představení skončilo, herci se poděkovali. FOTO VÁCLAV MACH

    Představení skončilo, herci se poděkovali a k mému překvapení se na zadní stěně začaly pohybovat historické filmové obrázky. Dokladovaly život Mistra Stanislavského.

    Mé tělo šlo zjihlým večerem na trolejbus. Pod vousy si brblalo: Dobrá parta, zajímavé představení, takže start do divadelní sezony dobrý. Až se naučí pořádně jevištně mluvit, mají naději na hereckou budoucnost!

    Mé tělo přišlo domů, sedlo za stroj a začalo psát Mudrování. Jubilejní. Sedmdesáté!

    Brno – Komín, 12. 9. 2014


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 70)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,