Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 637)

    Jsem netrpělivý. Čekám na začátek inscenace Švandova divadla oživující příběhy z knihy dopisů V+W.

    Listuji si v ní a zadřímám. Kniha je to veliká. Nemohu dýchat.

    Mab říká: To je rozum, nechat se zavalit knihou. Koukněte. Už běží titulky… Hadry, kosti, kůže.

    Urostlý junák s bujaře rozevlátou kšticí představuje vilu na Kampě.

    Múza šeptá: Bývalá koželužna, Sovovy mlýny 7. Legendární, pochmurný dům. Mimo jiné zde pobýval abbé Dobrovský.

    Abych nerušil, šeptám též: Několikrát jsem u vily postál ve snaze zahlédnout v oknech ducha Jana Wericha.

    Jevištní podoba vily je stylizací splavu. Na šikmé ploše je obytná místnost. Její skosená podlaha je zároveň stropem sklepního bytu.

    Dva klaunové s nabělenými obličej se uklánějí.

    Žravý Werich s pekáčem v rukou říká: Jiříku, ochutnej komačočika. Uzeného úhoře.

    Voskovec odpovídá: Děkuju. Zvykej si na dělnickou stravu. Za týden s Anne odjíždíme.

    Jiříku, já jsem tady doma... Foto Jakub Jíra

    Jiříku, já jsem tady doma. Tady jsem hrával kuličky

    Jeníku, člověk je doma tam, kde pověsí klobouk…, řekne Voskovec.

    Jiříku, to není, jako když jsme utíkali před Hitlerem. Naši diváci jsou tady. Kdo pro ně bude hrát…?

    Rozčepýřený abbé drnká na mini kytaru a zpívá:

    Je májový den a je horký den a nikde žádné stíny
             jen tam za řekou, hned pod pasekou a tam leží tulák líný.

            Nespí, nezívá, tiše si zpívá a nezná žádný strachy
    zpívá o kraji, kde ti vše dají a kde nemusíš mít prachy.

    Dcera Jana je nešťastná. Nemá talent, ale hraje, aby se nestala příživníkem ze zákona. Foto Jakub Jíra

    Werichova manželka, paní Zdena, bydlí ve skříni a dcera Jana je nešťastná. Nemá talent, ale hraje, aby se nestala příživníkem ze zákona.

    Přichází pobuda, obyvatel vily Vladimír Holan. Kapsu má umazanou bílým práškem.

    Jeho paní Věra si kryje břicho černým hrncem. Tvrdí, že manžel píše jen rukou.

    Psát básně na stroji je jako topit v katedrále koksem, řekne básník.

    Holanům se narodí dcera. Kateřinka je však stižena nevyléčitelnou nemocí, Downovým syndromem… Foto Jakub Jíra

    Holanům se narodí dcera. Kateřinka je však stižena nevyléčitelnou nemocí, Downovým syndromem…

    Poživačný Werich s pekáčem, Holan s rukou v kapse diskutují.

    Poživačný Werich s pekáčem, Holan s rukou v kapse diskutují. Foto Jakub Jíra

    Klaun se ptá: Vy jste ještě komunista?

    Básník odpovídá: Je pravda, že dřív lidé spali po cihelnách, ale mohli svobodně umřít. Ne. Už nejsem komunista.

    Žvýkající klaun řekne: To si nevyberete, komunismus je na hovno a kapitalismus jakbysmet…

    Skvělá, smutná, současná inscenace… Foto Jakub Jíra

    Múzo, skvělá, smutná, současná inscenace. Stále se pohybujeme na hraně. Ve svobodném kriminále. Blahobytnějším, blahobytném i chudobném. Dle toho, která velmoc byla a je zrovna tou velící.

    Pane, rušíte. Herci hrají výtečně. Scénická hudba je skvělá…

    Souhlasím. Četl jsem Holanovy Rudoarmějce, přehrával si písničky Osvobozeného divadla, díval se na filmy Voskovce a Wericha. Hledím a mám v ústech hořko.

    Milý pane, nedivím se. Historie, jak známo, je o neustálém zápase nesmiřitelných -ismů, podporovaných zájmy mocichtivých národů. Proč se nekoukáte? Znáte rčení, koho chleba jíš, toho píseň zpívej?

    Ano, múzo, o tom ta inscenace je. Básník Holan téměř nejí, zpívat odmítá. Ve vile živoří…

    Po jevišti se kutálejí hliněné kuličky a slepičí vejce. Pohyby herců připomínají tanec.

    Československo obsazují vojska. Klaunův život se bortí. Mění se v tragédii. Jako u Shakespeara.

    Nakonec všichni umřou.

    Běží titulky… Foto Jakub Jíra

    Běží titulky: Pavel Jurda, Jiří Voskovec, Jan Werich, Vladimír Holan: Hadry, kosti, kůže. Úprava a režie Martin Františák.

    Mistrovské dílo, šeptá múza Mab.

    Výtečný scénář a mimořádné herecké výkony, dodávám.

    Je tma. Jsem sám. Asi neusnu. Do rána mám o čem přemýšlet…

    Brno – Komín, 5. 2. 2021 

    Luboš Veselý (Vladimír Holan) a Miroslav Hanuš (Jan Werich). Foto Jakub Jíra

    P. S.

    Švandovo divadlo, Praha – Pavel Jurda, Jan Werich, Vladimír Holan: Hadry, kosti, kůže. Inscenační úprava a režie Martin Františák, dramaturgie Martina Kinská, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Zoja Mikotová. Světová premiéra 21. září 2019 ve Studiu.

    Hráli: Jan Werich – Miroslav Hanuš. Vladimír Holan – Luboš Veselý. Zdena Werichová – Andrea Buršová. Věra Holanová – Bohdana Pavlíková. Jana Werichová a Kateřina Holanová – Denisa Barešová. Abbé Josef Dobrovský – Jan Mansfeld. Jiří Voskovec – Matěj Anděl. Firjubin – Jan Grundman. Scénický zpěv – Tereza Marečková.

    Psáno z vysílání ČT Art, 1. února 2021 od 20:15 hod.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 637)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,