Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 63)

    Šel jsem Komínem, štrikoval jeho chodníčky i uličkami, šedomodrou úřední obálku a deštník v dlani levé ruky. Vítr mně rozfukoval bílou hřívu, kolemjdoucí jsem zdravil hlasitě a po křesťansku: Pochválen buď! Aby sousedi věděli, že mám Evropu stále rád a že jí i tentokrát jdu dát svůj hlas.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Kráčím kolem zahrady, když vtom zaslechnu kukání kukačky. Zastavím se a počítám, kolikrát ještě kukulenko půjdu volit? Jednou, dvakrát, třikrát. Soused Škréta sleze z kola: Člověče, to musíš stát zrovna uprostřed cesty? A co to, prosím tě, počítáš? – Teď už nic. Nedělejte si starost. – Starost si nedělám. A kde máš kolo? – Kolo nemám. Z kola padám. – Neblbni! Takový klučina. Děda Škréta sedne na kolo a mává: Šlápni do pedálů, sousede, ať se u urny sejdeme. – U urny, sousede? – Jo, slyšíš dobře, u urny, sousede. – Tak jo, sousede, v pět po válce u Kalicha.

    Tucek-eu_volby_parlament

    Odvolil jsem, vyšel před školu a vítr se opět zvedl. Nafoukal mně do očí tuze prašné bodlinky. Ještěže jsem nakoupil borovou vodu. Kapám si do očí kapky a žehrám na svou blbost. Celých třicet let jsem nosil brýle, protože můj zrak nikdy nebyl orlí. Celých třicet let jsem si skly chránil bulvy před poškozením. Pak zemřela má žena a já se rozhodl, že na nezdravý svět se nebudu koukat zdravě. Brýle jsem odložil a zavrhl. Dva roky smáčím oči umělými slzami, aby nebolely. Oči bolí, natékají víčka, slzím umělé slzy a vidím hůř a hůř. Děda Škréta řekl: Chlapče, dyť si mladý a za těmi skly jsi vypadal jako doktor. Doktor krasavec. Tak neblbni a vrať se k brýlím. Oči máš jenom jedny. Ať nakonec neoslepneš.

    Nastává éra chytrých brýlí Google Glass. FOTO archiv

    Neblbni a vrať se k brýlím. FOTO archiv

    Byl jsem na kontrole s diabetem a stěžoval si na svůj slábnoucí zrak. Paní doktorka pokývala starostlivou hlavou, napsala žádanku na vyšetření a řekla: Asi by to chtělo brýle. Sešel jsem dvě patra polikliniky a oslovil sestru na přijímacím dispečinku očního oddělení. Sestra vzala žádanku, prohlédla ji, usmála se: To musíte o dveře dál. Očařky si dělají objednávání samy. – Aha, ony jsou teď tady jako soukromé, viďte? – Ano. Zaklepal jsem u dveří vlevo. Vyšla sympatická sestra s velmi tlustým blokem v rukou. Podal jsem jí žádanku, sestra si ji prohlédla a začala listovat v bloku: Bude vám stačit červenec? Nebo chcete později? Vytřeštil jsem zrak. Pak jsem vzal žádanku ze sestřiny ručky: Děkuji, milostpaní! Raději půjdu na poštu. Nashledanou. Šest do sebe zhroucených, poloslepých žen se nepatrně usmálo.

    František Kyselka (13. 1. 1859 - 13. 10. 1949). FOTO archiv Města Brna

    František Kyselka (13. 1. 1859 Šaratice – 13. 10. 1949 Brno). FOTO Encyklopedie Města Brna

    Vítr stále vane Komínem. Borová voda vyplavila bodlinky a oči se uklidnily. Nebolí. Beru do rukou knížku, abych se přesvědčil, jak je na tom můj slábnoucí zrak. Půl roku mám rozečtené paměti učitele, hudebníka i ochotného divadelníka Františka Kyselky z minulých století. Louskám si v nich často a rád. Čtu je na přeskáčku. Některé pasáže i několikrát. Rozevřu knížku libovolně a čtu v ní jako ve slabikáři.
    Tam, kde jsem ji čítával, tak tam už nevidím písmenka. Silnější žárovku mám, ale ta by rozžhavila bakelitovou objímku a pálený bakelit smrdí pekelně. Víc než čočka. Beru si brožovanou knížku do rukou, rozsvěcuji všechny lampy i lustry pokoje a zkouším číst. Kniha vyšla v roce 2013 za podpory Jihomoravského kraje, města Ivančice, Ořechova a prof. Ing. arch. Mojmíra Kyselky, CSc. Editorky Věra Linhartová, Zdenka Walletzká.

    Není to nejhorší. Vidím písmenka trochu rozmáznutě, jako poněkud dvojitě, ale jde to. Koukám na fotografie. Rodná obec Šaratice, František Xaver Bakeš, otec Františka Kyselky. Fešák s kozí bradou a véčkem kníru pod nosem. Byla to hlava, tenhle otec, ale k synovi se nehlásil. Ani svoje jméno mu nedal. Minoritský klášter, kam František Kyselka chodil do školy, Pekařská, kde bydlel, divadlo na Veveří, kde hrával v orchestru. Staré Brno, Mendlovo náměstí, student Kyselka. Bezvousý, nosatý holobrad, celý tatínek. Fešák. František byl pracovitý, houževnatý student a hlava otevřená. Zvládal hru na housle i na varhany a dobře zpíval.

    František Xaver Bakeš (4. 12. 1833 Šaratice – 6. 11. 1917 Brno). Byla to hlava, tenhle otec, ale k synovi se nehlásil. FOTO Encyklopedie města Brna

    František Xaver Bakeš (4. 12. 1833 Šaratice – 6. 11. 1917 Brno). Byla to hlava, tenhle otec, ale k synovi se nehlásil. FOTO Encyklopedie města Brna

    V hluboké noci mé tělo i můj zrak odpadly. Usnul jsem. Teď je ráno. V noci sprchlo a komínský vítr se uklidnil. Včera nás volitelů byla desetina z možných. To znamená, že odvolil každý desátý evidovaný volič. Pod našimi okny žádný velký pohyb nevidím. Škoda, škoda, Evropa je opět nemocná, náš nezájem ji nevyléčí.

    Omyl jsem krůtí stehna, dolní, tedy vlastně lýtka, byla totiž ve slevě, nakrájel cibuli, vše dal do kastrolu, posypal kořenícím přípravkem, zalil vodou a dal péct. Dvě hodiny musím být ve střehu, abych zase nezasmradil celý panelák. Otvírám Rodinou kroniku Františka Kyselky na straně 22. Není nad denní sluneční světlo! Oči bloudí řádky daleko čiperněji, než tomu bylo v noci.

    Obec Šaratice se nachází v okrese Vyškov. FOTO archiv

    Obec Šaratice (jíž je Kavriánov součástí) se nachází v okrese Vyškov. FOTO archiv

    Stručný přehled mé životní dráhy. Narodil jsem se jako nemanželské dítě v Kavriánově dne 13. ledna 1859. Mým otcem byl učitel a později velkostatkář František Xaver Bakeš, matkou Barbora, dcera malého rolníčka (familianta) Jana Kyselky. Svému dědečkovi jsem říkal stařeček, jak to u nás na dědině bývalo zvykem. U toho jsem byl vychován, i když sám měl svých dětí třináct. Já jsem od počátku projevoval bystrého ducha, a proto stařeček – přes velkou starost se svými vlastními dětmi – mne dal na studia. V roce 1869 jsem nastoupil do páté třídy německé obecné školy na Starém Brně, českých škol tenkráte v Brně vůbec nebylo. Neznal jsem ani jediného německého slova, ale za půl roku jsem už německy mluvil dobře a ve škole jsem měl dobrý prospěch. Po prázdninách roku 1870 jsem byl přijat do první třídy německé reálky, také na Starém Brně.

    V roce 1873 František Kyselka přešel na českou reálku do Prostějova, v září 1874 byl přijat do prvního ročníku českého učitelského ústavu v Brně. Jeho otec Bakeš měl v Ořechově velkostatek a zároveň byl řídícím učitelem ořechovské školy.

    Obec Ořechov se nachází 15 km jihozápadně od Brna. Repro archiv

    Obec Ořechov se nachází 15 km jihozápadně od Brna. Repro archiv

    Na přání Bakešových jsem po maturitě roku 1878 přijal místo podučitele na trojtřídní škole v Ořechově u Brna. Poněvadž tam bylo kolem 400 dětí, bylo jich v každé třídě hodně přes 100. Já jsem dostal I. třídu se dvěma odděleními. Byt i stravu jsem měl zdarma u Bakešů v jejich statku. První den jsem si ve škole vůbec nevěděl rady. Na ústavu jsme měli v každé třídě jedno oddělení s patnácti až devatenácti žáky. A zde najednou přes sto dětí ve dvou odděleních. Brzy jsem se však do toho vpravil. Učil jsem s chutí a měli mne rádi rodiče i děti. V Ořechově jsem se také zdokonalil v hudbě. Hrával jsem v kostele na varhany, ve škole s Bakešovými žáky na housle a doma na statku na klavír. Hrávali jsme kvarteto – paní Bakešová hrála na klavír, otec Bakeš na housle, já na violu a tikovský kaplan hrával na violoncello.

    Krůta zavoněla bytem. Musím ji podlít.

    František Kyselka nastoupil v září 1879 na učitelské místo do Oslavan, pět let učil první třídy.

    Oslavany 1914. FOTO archiv

    Oslavany 1914. FOTO archiv

    Také tam jsem si brzy získal oblibu nejen dobrými vyučovacími výsledky, ale také hudbou chrámovou i soukromou. Vycvičil jsem zpěváky i orchestr, slušně jsme prováděli i figurální mše. Zvláště dobře jsem udělal, když jsem převedl hornickou kapelu na smyčcový orchestr. Mimo to jsem chodil denně k vrchnímu správci Hladíkovi, jehož paní hrála dobře na piano. Hráli jsme buď sami, nebo se zámeckou slečnou Paumagarttenovou čtyřručně klavírní skladby, hudbu jsem prostě provozoval často a rád.
    V Ořechově jsem dostával měsíčně 25 zlatých (nynějších 50 Kč), v Oslavanech jednou tolik a nadučitel Charvát mi k tomu ještě dával za hru na varhany měsíčně 3 zlatky.
    V lednu 1888 zemřel dědeček. V záři jsem se dostal na místo v Ivančicích. Měl jsem být odborným učitelem. Jenže jsem se jim nestal.

    Ale stalo se, že František Kyselka zpíval a hrál ve Smetanově Prodané nevěstě Jeníka. Mařenkou byla krásná sopranistka, učitelka Františka Klimešová. Věrné milování se jim stalo árií životní. Byla svatba.

    Ořechov u Brna - kostel Všech svatých. FOTO archiv

    Ořechov u Brna – kostel Všech svatých. FOTO archiv

    V té době řídící nadučitel ořechovské školy František Xaver Bakeš zažádal o penzionování a trval na tom, aby jím uvolněné místo bylo obsazeno Františkem Kyselkou, jeho nemanželským synem. František podal žádost o jmenování nadučitelem a v roce 1888 se stal nástupcem svého otce.

    V roce 1888 mne slavnostně vítali v Ořechově veteráni a hasiči. To byly jediné spolky v Ořechově a Ořechovičkách, které existovaly. Když jsem v roce 1917 odcházel, byl tam poštovní úřad, obvodní lékař, občanská záložna, Raiffeeisenka, Sokol, čtenářský spolek, včelařský spolek, žáci cvičili v náležitě vybavené „Sokolovně“, žákyně se učily ručním pracím a byla také podána žádost o zřízení měšťanské školy. Když již mělo být o jejím zřízení rozhodnuto, vypukla v roce 1914 válka a byl se vším konec.

    Manželům Kyselkovým se narodily čtyři děti. V květnu 1888 dcera Ludmila (zemřela v únoru 89), v prosinci 1890 syn Bohumil (padl v Karpatech 17. února 1915), v únoru 1892 syn Jaroslav (zemřel 18. července 1915 jako rakouský voják na tyfus v brněnské nemocnici). 16. července 1902, tedy deset let po narození Jaroslava, přišel na svět syn Mojmír.

    Františka Kyselková ( 27. 3. 1865 Kamenice u Jihlavy – 23. 7. 1951 Brno). FOTO archiv

    Františka Kyselková ( 27. 3. 1865 Kamenice u Jihlavy – 23. 7. 1951 Brno). FOTO archiv

    Paní Kyselková byla rovněž, jako její manžel František osvícenou „buditelkou“. Věnovala se sbírání a zapisování lidových písní a zvyků. Činnost paní učitelky Františky byla obdivována a uznávána. Její zásluhou se stal Ořechov významným centrem národopisného sběratelství. Paní „Fanynku“ označil skladatel Leoš Janáček za tu „nejlepší“.

    V roce 1916 zemřela maminka Barbora Kyselková a ke všemu jeho paní Františka onemocněla. V Brně – Králově Poli se uvolnilo místo řídícího učitele. František Kyselka o tento post zažádal, a tak v roce 1917 rodina Kyselkova zakoupila na ulici Svatopluka Čecha (č. 28) dům a přestěhovala se do Králova Pole.

    Nikdo nás nevítal, nikdo se o nás nestaral. Bylo mi z toho špatně. Kolega, který si dělal na místo nároky, mně napsal: „…jste si vyvolil Královo Pole, jehož horká půda vám nikterak nezjedná klidu, nebude lékem na vaše těžké rány… deset lidí vás přijme s radostí u nás a padesát s nelibostí a výčitkou.“
    Byli jsme v Brně pohromadě s Mojmírem a bylo nám trochu veseleji. Mojmír dokončil reálku, studoval na technice a dnes je už desátý rok na městském stavebním úřadě.
    Bylo stále zřetelnější, že Rakousko – Uhersko, do kterého naše země náležely, nebude vítězem války. Byly tedy činěny přípravy k osamostatnění našich zemí. To se stalo 28. října 1918. Po státním převratu se hned od počátku organizovalo – zvláště v Brně – české školství. V Brně totiž nebyla ani jedna česká měšťanská škola. Učitelstvo mě zvolilo předsedou první okresní konference, která se konala ve velkém sále Besedního domu. Stal jsem se ředitelem měšťanské školy v Řečkovicích a po roce ředitelem dívčí měšťanské školy na Veveří ulici. Tam jsem také v únoru 1926 skončil své učitelování, když jsem odešel na zasloužený odpočinek. Pracoval jsem tedy ve školní službě plných 47 let a 7 měsíců…

    Nutno dodat, že František Kyselka ještě dalších deset let působil ve veřejných funkcích města Brna. Zažil rozpad republiky i její potupnou okupaci německými vojsky, přečkal útrapy války a přežil bombardování města. Z rozbořeného domu na Dvořákově ulici utekl do Babic. Po osvobození se navrátil do Brna.

    Brno,  náměstí Svobody, 1946. FOTO archiv

    Brno, náměstí Svobody, 1946. FOTO archiv

    Svou rodinou kroniku psal stále až do 19. srpna 1947. Čtu její poslední zápisy:

    Noviny píší o malé úrodě, ba neúrodě. Ječmeny jsou tak krátké, že je svážejí v pytlích. Zkrátka úroda je malá. Nepomáhají ani brigády při žních. Noviny jsou plné nehod a nesnází. Hoří mandele žita, vyhoří celá vesnice, na Slovensku u obce Sekury se stalo železniční neštěstí. 23. mrtvých.
    Zase vedra, večer pršelo. Odpoledne přišla Mařenka z Babic kvůli rynglím. Šla k matce, ale pro déšť se nevrátila.

    František Kyselka zemřel 13. října 1949 v Brně ve věku devadesáti let. Zavírám Kroniku, hladím chladivý přebal knížky a mumlám. Co vlastně tohoto pana učitele nutilo k neustálé aktivitě, k pracovní posedlosti a k písmáctví? Proč až do konce svého života „konal“? A ještě o tom konání i psal? Byla v tom touha po zanechání příslovečné stopy, nebo snad nutnost stálého získávání peněz? Ne, ne! V tom bylo něco víc. František Kyselka i jeho paní Fanynka byli vlastně českými buditeli. V tom to je. Celý život zasvětili výchově dětí. Svých, i těch, co jim byly svěřeny státem. On vůbec celý rod Bakešů, do kterého učitel Kyselka patřil, byl až zarputile buditelský. Také na oltář vlasti přinesl mnoho cenného.

    Mojmír Kyselka (16. 7. 1902 Brno - 5. 11. 1974 Brno). FOTO BAM Brno

    ing. arch. Mojmír Kyselka (16. 7. 1902 Brno – 5. 11. 1974 Brno). FOTO BAM Brno

    Lucie Bakešová a doc. MUDr. Jaroslav Bakeš se stali zakladateli brněnského Masarykova onkologického ústavu. Syn pisatele kroniky, ing. arch. Mojmír Kyselka, byl městským architektem v Brně, autorem funkcionalistické Masarykovy školy v Černých Polích, za kterou byl v roce 1937 oceněn v Paříži stříbrnou medailí. Jeho dcera Marie se stala nezapomenutelnou Ladou, filmovou Princeznou se zlatou hvězdou na čele, a jeho syn prof. ing. arch. Mojmír Kyselka, CSc. se podílel na projektu Janáčkova divadla a také mimo jiné vyprojektoval vodní dílo, jezera u Mušova.

    Mojmír Kyselka (15. 6. 1933 Brno). FOTO archiv

    prof. ing. arch. Mojmír Kyselka, CSc. (15. 6. 1933 Brno). FOTO archiv

    Písmenka se mně opět začínají dvojit. Vítr už není a krůta tuze voní. Co dodat. Nic. Tělo chce jíst, v hokeji nemáme sílu na Finy a volební sobota je také za námi. Oči mě bolí.

    Brno – Komín, 31. 5. 2014


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 63)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,