Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 573)

    Ulice Cejl a Bratislavská nepatří k nejčistším. Říká se jim brněnský Bronx. Nedopalky, plechovky, pachy výkalů, jezdící i parkující auta.

    Byla sobota, něco po páté. Slunce pálilo. Na náměstíčku pod košatými stromy ležel model lidského srdce. Před Romským muzeem zpívaly děti. Kolem pouťových stánků postávali mladí lidé, účastníci devátého ročníku Ghettofestu.

    Chvátal jsem. Sluníčko mě oslepovalo, pot se mi řinul po vlasech. Kličkoval jsem mezi kouřícími, zevlujícími i popíjejícími, abych stihl začátek scénického čtení Mikro-teatra.

    Konečně jsem zahlédl kýžený vchod. Do ošklivostmi proslulé brněnské káznice mizely skupinky mladých, letně oděných lidí. Vmísil jsem se mezi ně. Vybelhal jsem schody, kapesníčkem si utíral pot a ptal se: Kde najdu scénické čtení? Světlušky. Světlušky. Začínají za dvě minuty. Přesně v šest.

    V místnosti si hrály slečny s dětmi. My nevíme. My tady končíme.

    Ozvala se múza Mab. To bude ve dvoře, v robotárně.

    Sešel jsem po schodech, vešel na dvůr. Oslněn sluncem jsem mžoural. Po levé straně na pódiu posedávali mladíci, po pravé, na jiném, také. U stolků popíjela mládež pivo.

    Múza pravila: Do robotárny!

    Před velkoplošnou obrazovkou hovořil do mikrofonu vědátor o křivkách kmitajícími za jeho zády. Asi pět řad tichých posluchačů sedělo bez hnutí.

    Mab šeptala: Bude to v kapli.

    Bude to v kapli… Foto Mikro-teatro

    Temnou chodbou jsem klopýtal za světlem. Lidské srdce zářilo vedle cely smrti.

    Mab velela: V kapli, povídám, tohle kaple není!

    V kapli zpíval sbor středověké madrigaly.

    Tak ty Světlušky musí být ve správní budově. Rychle zpět! Houkla múza.

    Na schodech jsem střetl rozmrzelou dívku. Je to ve druhém patře. Nepustili mě. Prý už začali…

    Lezl jsem do schodů jako splašený hlemýžď. Statečná strážkyně s koleny deroucími se z kalhot, mi zastoupila cestu: Tam nesmíte! Byl jsem statečnější. Stiskl kliku, pootevřel dveře a vstoupil do malinkého, ztemnělého pokoje.

    V průsvitu dveřního otvoru, na tři kroky přede mnou, stála lyžařka v tmavém overalu. Opřená do sjezdařských hůlek se hotovila vyrazit na trať. Zkoprněl jsem. Lyžařka též. Po zádech mi tekl čůrek potu, z čela mi ukápla kapka.

    V průsvitu dveřního otvoru, na tři kroky přede mnou, stála lyžařka v tmavém overalu. Foto Mikro-teatro

    Přede mnou se zjevila dívka s fotoaparátem a ustoupila za mě. Přitiskl jsem se na zeď a tam zůstal stát. Za hranou úzkého výklenku jsem rukou narazil na ženu přilepenou na zeď. Kameramanka na mě zacílila objektiv. Pro desítku sedících diváků jsem se stal aktérem.

    Rostl jsem a bobtnal…

    Múza šeptala: Současná hra španělských autorek Itziar Pascual a Amaranty Osorio, je inspirována osudem české herečky židovského původu Vávy Schönové, která iniciovala dětské divadlo v Terezíně. Představuje v dramatickém proplétání dvou monologů zdánlivě nesouvisející příběhy dvou žen, jedné historické a druhé současné, které se na konci hry stávají dialogem a navzájem se propojují, aby odhalily cosi podstatného o povaze rodinných vztahů na pozadí velkých dějin.

    Kameramanka na mě zacílila objektiv. Foto Mikro-teatro

    Vedle kameramanky stálá slečna. Na housličky vyluzovala krátké, řezavé zvuky. Sjezdařka se proměnila v kápo koncentračního tábora. A dívka se odlepila ode zdi. Přišourala se doprostřed místnůstky a nad rozházenými papíry, ve sporém světle jeskyních baterek, vyprávěla o poměrech v terezínském ghettu.

    Housle, dívčí hlas a náznaky zpěvu žalmů. Vzpomínky na provedení dětské opery Brundibár pro pozvané hosty z mezinárodního Červeného kříže, znásilnění dívenky německým vojákem, imaginární psaní dopisu na desku slídy, zastavování pohybu těla v pokroucených postojích byly hrůzné a kruté.

    Zastavování pohybu těla v pokroucených postojích bylo hrůzné a kruté. Foto Mikro-teatro

    Zrovna tak linie hledání vztahu matky, která hrůzy koncentráků přežila. S dcerou a její rodinou.

    Stál jsem na jedné noze, tvář pokrytou rouškou, cítil jsem stékající pramínky potu a bál se pohnout.

    Když zazněly tóny žalozpěvu, rozsvítilo se stropní světlo. Umělkyně se děkovaly.

    Múza si utírala slzy. Drsné, přesvědčivé představení o krutostech páchaných člověkem na člověku.

    Drsné, přesvědčivé představení o krutostech páchaných člověkem na člověku. Foto Mikro-teatro

    Pomalu jsem sestupoval po schodech správní budovy brněnské káznice, bylo mi těžko a smutno. Na stolku ležely dvojjazyčné noviny Romano hangos. Jeden výtisk jsem si vzal. Na náměstíčku pod stromy zpívali a tančili mladí lidé. Přes ulici, v řece Svitavě, hráli otužilci z Divadla Feste Vodnickou pohádku.

    V klidu domova jsem si svlékl propocený šat a listoval v přinesených novinách.

    Múza pravila: Komenského ´Uč se, hochu, moudrým býti,´ platí stále.

    Brno – Komín, 28. 6. 2020 

    Mikro-teatro, Brno – Itziar Pascual, Amaranta Osorio: Světlušky. Režie Gabriela Ženatá, dramaturgie Eliška Poláčková, produkce Barbora Tučková. Hrají: Máma – Kateřina Jebavá, Dcera – Veronika Všianská, Houslistka – Magdaléna Králová. Premiéra 27. 6. 2020.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 573)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,