Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 55)

    Začetl jsem se do díla básnivého spisovatele a dramatika Pavla Trtílka Vojtěcha Barchovského bol, zmar a skon. Je to takové dobré chrlení slov v metrických hodnotách kreslených obrazů nitra člověka samotáře, co pluje dneškem na vratké bárce vědomí.

    Před zmarem světa jsem utíkal / nocí se jasnil a ránem tměl / v roklích jsem spal, v houští přebýval / když z hloubi země hrom zaduněl... Pavel Trtílek. FOTO FB Pavla Trtílka

    Básník je prokletím / jež je mu záchranou / bloudí tmou s duší svou / ztracenou v oblacích… (Pavel Trtílek). FOTO FB Pavla Trtílka

    Básník je prokletím / jež je mu záchranou / bloudí tmou s duší svou / ztracenou v oblacích // Báseň mu v srdci zní / v hrudi mu ožívá / v žilách mu koluje / proudí mu tepnami //

    Říkám si verše, podléhám jejich melodii. Jako bych slyšel hudbu dávno zašlých časů.

    Slzy se dmuly a / dmul se val mlh / váhavá mysl vod / zmírala / zrozením //

    Není nadto zastavit se a nechat se omývat chladnými prameny dálek.

    Stesky se slily a sílil můj bol / v oparech údolí / s vědomím / jsoucnosti //

    Jak je to dávno, co jsem hledal v Máchovi verše pro vstupní zkoušky na školu. Škobrtal o jeho putování krajinou, až touhy mé zakotvily u slov: Byl pozdní večer, první máj…

    Před zmarem světa jsem utíkal / nocí se jasnil a ránem tměl / v roklích jsem spal, v houští přebýval / když z hloubi země hrom zaduněl... FOTO archiv Divadla Krajiny

    Před zmarem světa jsem utíkal / nocí se jasnil a ránem tměl / v roklích jsem spal, v houští přebýval / když z hloubi země hrom zaduněl… FOTO MATĚJ DROZD

    Steny se pnuly a / v mou hruď spěl stín / klesal a stoupal jak / rozbřesk tmou / úžlabím //

    Říkám si ve verších básníka a spolu s ním odlétám k pramenům českého básnění. Slyším Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, Čelakovského, Máchu, Svatopluka Čecha, Vrchlického, Sládka a především Pavla Trtílka, poetu, co se opájí vůní medoviny své rodné řeči.

    Před zmarem světa jsem utíkal / nocí se jasnil a ránem tměl / v roklích jsem spal, v houští přebýval / když z hloubi země hrom zaduněl – / zůstal jsem tušením přikován / prapor mé duše byl rozerván //

    Pavel Trtílek nechává svého hrdinu Barchovského propadat i do bažin veršů dneška. Skepse, samota, otupělost zachvacují jeho hrdinu.

    Lysohlávka tajemná / básníkova milenka / mysli bledá pomněnka / jeho nitra spojenka //

    Pochmurné jsou verše opěvující Vojtěchovu každodenní zhýralost.

    Z hospody vyšli opilci / ti jitřní spánku zpozdilci / kterým zas končil další tah / a brzo přejdou spánku práh // smrtihlav marnosti / apoštol žití / tišitel žalosti / povaleč bytí / tříštitel okovů / zlovůle tavič / teskný host hřbitovů / pustoty travič //

    Z hospody vyšli opilci / ti jitřní spánku zpozdilci / kterým zas končil další tah / a brzo přejdou spánku práh. FOTO FB Divadla Krajiny

    Stesky se slily a sílil můj bol / v oparech údolí / s vědomím / jsoucnosti…  FOTO MATĚJ DROZD

    Výpadek proudu mně zpřítomnil realitu. Opláchl jsem své věkem opotřebované tělo a krokem důstojným odkráčel na tramvaj. Důstojné komíňačky mé kroky zastavovaly a dělaly nepokryté poklony: Mladý pane, jak je to možné, vy jste omládl! Že by jaro? Nebo že by druhá míza? Vy jeden! Sousedka si držela dlaň před ústy. Šišlala: Já vám povím, to je hrůža. Vždyčky když váš potkám, tak nemám našažené žuby. Není to k vžteku? Vy máte žuby ještě švoje? No ano, švoje! Vy jšte takový fešák! Božíčku a jak vy voníte? / To víte, milostpaní, jdu do divadla, tak to vonět musím. Pak už jsem jen přemýšlel, jak z té poemy chtějí v Krajinách udělat představení. No, zřejmě mají dobré recitátory.

    V hospodě Paláce Prigl je kouř, přítmí a plno. Mladí, starší i věkem pokročilí, kultuře propadlí lidé, redaktoři Mareček, Štěpaník, recenzent Němec, věhlasný kritik Vít Závodský, pedagog Riegel i skromný autor Trtílek se tísní v úzké chodbičce předpokoje hracího sálu. Povídám na uvítanou: Tak to má být. Jsme tu v zástupu jako před fortnou Milosrdných.

    Lysohlávka tajemná / básníkova milenka / mysli bledá pomněnka / jeho nitra spojenka... FOTO FB Divadla Krajiny

    Lysohlávka tajemná / básníkova milenka / mysli bledá pomněnka / jeho nitra spojenka… FOTO MATĚJ DROZD

    Louskám programový lístek. Inscenace hostující režisérky Zuzany Patrákové je ztvárněním příběhu fiktivního brněnského básníka Barchovského a jeho podivuhodných životních výpovědí. Vít Závodský se ptá: Víš o tom něco bližšího? / No vím. Je to básnický debut Pavla Trtílka, který jsem měl možnost číst. Sbírku básní autor věnoval, žel již zesnulému prof. Bořivoji Srbovi k osmdesátinám. Jedná se o mnohovrstevnatý opus propojující lyriku s výraznými epickými prvky. / Mluv pomaleji, nestačím si to psát! / Promiň, mně to děsně rychle pálí. Sbírka je koncipována do tří dějství se dvěma intermezzy, prologem a epilogem, čímž evokuje výstavbu operního libreta. Stává se tak kompaktním dílem, z něhož inscenátoři vybrali ústřední fragmenty, které vycházejí především ze svébytných prožitků, komunikace a zkušeností básníka Vojtěcha Barchovského se světem živých i mrtvých, přičemž inscenaci koncipují jako životní výpověď člověka, pobývajícího na okraji společnosti, vzhlížejícího do tajů každodenního žití i do nejniternějších hlubin lidské duše – a to doslova. Vít mně kouká přes rameno. Kamaráde, tedy ty máš ale dobré oči. Já bych to v tomhle přítmí nepřečetl. Tenhle program už mám taky. Sloh má velmi šroubovaný. Děkuji za přednes. Bylo ti rozumět. Holt, stará dobrá škola mluvy se nezapře.

    Z hospody vyšli opilci / ti jitřní spánku zpozdilci / kterým zas končil další tah / a brzo přejdou spánku práh. FOTO FB Divadla Krajiny

    Z hospody vyšli opilci / ti jitřní spánku zpozdilci / kterým zas končil další tah / a brzo přejdou spánku práh. FOTO MATĚJ DROZD

    Na hrací ploše čisto a pusto. U boční zdi leží pohozená žena v bílém. Po scéně jsou rozesety tmavé květináče různých velikosti. Malé, větší i nejmenší. Uprostřed obdélníkové ohrádky z tulipánů zasazených do plastových truhlíků stojí pokroucený rachitický muž. V hnusném županu, s černými klapkami na očích vypadá jako špatně vytesaná pieta. V květináčích hoří kalíšky svíček. Asi se ocitáme na hřbitově. Přibíhají dvě dívenky v černě kožených kalhotách a v okrově žlutavých halenkách. Staví se do postojů průvodkyň mrtvých mezi živými. Shůry padají kvílivé tóny harmoniky, bezkřídlí andělé začínají zpívat. Oratorium živých za zemřelé začíná.

    Básník je prokletím / jež mu je záchranou / kráčívá s duší svou / zastřenou v oblacích / Život mu smrtí je / skon je mu zrozením – srdce si v šerých snech / vydrásá z těla ven. // Líbezní andělé smrti povívají jemnou melodií mezi hroby.

    Fascinovaně sleduji ústa toho drobnějšího. Blyštivé zoubky, jazýček a hluboký chřtán. Jako když hladové ptáče přijímá zobáčkem potravu. Přelétám pohledem i anděla zemitějšího, zpívajícího druhý hlas. Bože můj, jak ti bezkřídlí andělé ctí krásu tklivé kantilény. Jak nádherně zpívají dvojhlasy a jak skvěle vyslovují. Rozumím snad každému písmenku.

    Zpěv poznenáhlu umlká, pokroucený básník v ohrádce z tulipánů ožívá. S klapkami na očích, halen tmou samoty. FOTO FB Divadla Krajiny

    Pokroucený básník v ohrádce z tulipánů ožívá. S klapkami na očích, halen tmou samoty. FOTO MATĚJ DROZD

    Zpěv poznenáhlu umlká, pokroucený básník v ohrádce z tulipánů ožívá. S klapkami na očích, halen tmou samoty, hledá cosi v nitru županu. Z jeho útrob tahá hrníček, pak dózičku, z dózičky sype do hrníčku kávu. V rukou poety se zjevuje láhev. Oslepená lidská ruina lije vodu na župan, na kvetoucí tulipány, posléze strefuje i hrníček. Básník snídá. Jí a huhlá: Ledy se hnuly a / hnul se můj žal / nad zmarem, nad zhoubou / v šeravých / šlépějích // Boly se třely a / v šeru tkvěl skvost / do tajů života / zakletý / letorost. // Dřevo se listím odívá / z mlžných snů jitrem procitá / krajina vláhou ožívá / ve zpěvu ptáků rozvitá // U hřbitovní stěny zvedá své tělo zapopelená vidina. Její ústa hovoří: Mám v sobě pilu, co / hrdlo mi hřeže… // Básník Barchovský se po ženě dívá zle a opakuje: Mám v sobě pilu, co / hrdlo mi hřeže. Dřevo se květy odívá /míza mu stoupá rameny /na nebi měsíc ubývá / hloubkami duní kameny. // Mám v sobě pilu, co / srdce mi hřeže. //
    Vojtěch přede s popelavou vidinou ženy dlouhý, dlouze teskný dialog. Opět kvílí harmonika a tři dívky zpívají božský trojhlas o básníkových pochutinách: Holubinka vrhavka / s bělostnými lupeny / vraždí – klobouk ruměný – / v kopci mezi kameny. // Dívenky vytleskávají trioly, harmonika tvrdí muziku. Do děje vstupuje jinoch s knírkem pod nosem. Hlasem řinčivým pomlouvá lunu nebeskou: V zrcadlech tůní češe /své vlasy stříbřité /životy naše křeše / tajemstvím zavité. Bezkřídlé dívenky zpívají básníkům sen. Andělsky. Překrásně: Sám ďábel Mefisto se zjevil básníku / se smlouvou, s bodcem v krev /a tiše zašeptal: / upiš se svou básní na tuto listinu / dám ti pak statky i poznání / cokoli z toho, co budeš chtít / jen mi dej svou duši, tu skývu básníka – – – / básník se upsal a / pravil mu, ďáblovi, svým hlasem tichostným: / daruj mi nebesa! Jinoch sundává vzpouzejícímu se básníku černé klapky z očí a přivádí ho do báječně ohraničeného světelného kruhu: A jenom jedno světlo provází / básníka, jeho pochmurnou tvář – / ať přijde, kam chce, všude nachází / výkladních skříní mrazivou zář. // Básníku, věř mi – / tvou ženou je figurína / postelí vaší / je tuto noc trampolína. // Věz, že tvým domem / celé toto město bude – / Brno je lomem / tůní, hrází – máš ho všude. // Na Moravském náměstí / mlčí voják na pomníku / vedle něj věrně bdí / věčná duše básníka, // Do hospody básník přišel / vznášely se nad ním múzy / své místo tam prázdné našel /málem zemdlel z náhlé hrůzy //

    Pije pivo, pije vodku, pije rum. Gejzíry alkoholu stříkají k nebesům. FOTO FB Divadla Krajiny

    Na hrobech básník lehává / zmoženě každou neděli… FOTO MATĚJ DROZD

    Vojtěch Barchovský propadá démonu. Pije pivo, pije vodku, pije rum. Gejzíry alkoholu stříkají k nebesům. Opilec se pak plouží městem. / Pod stíny věží Petrova / je skrytá krypta s kobkami / básník tam v dešti chodívá / na prahu smrti osamí // Básník se smutně ptá: „Kdepak jsi, lásko má, / kdepak jsi dneska? / Jsi ještě po letech / andělsky hezká?“ Zapopelená žena odpovídá: „Byla jsem, dávno však, / byla jsem hezká… / Lože mé zdobí teď / náhrobní deska…“ // Na hrobech básník lehává / zmoženě každou neděli / své vlasy splétat nechává / s břečťanem, aby ztemněly. //

    Oratorium vrcholí. Básníkovi je opět zatemněn zrak klapkami. Tápe hřbitovem, ostatní k tomu zpívají: Když básník ulehl na lože úmrtní / tak se s ním přišli tři přátelé rozloučit / jediní druhové, které měl – opilci. // Slepý Barchovský šmátrá rukama, odmetá z hrobů květináče. Cinká jimi. Zvoní sám sobě hranu. Smutně hovoří: Co je to za zvonky, které tu slyším znít / kdo hraje hudbu tak přeteskně svíravou / – svých přátel opilců se básník vyptával // To nejspíš ty naše sklenice o sebe /zvesela cinkají – volali opilci / a lili do sebe dál spousty koňaku // Nechodí zahradou nějaká holčička / v poryvech větroví v rukách se zvonkohrou / – ptal se jich zesláblý básník, bard Barchovský. //

    Brněnský poeta umírá. FOTO FB Divadla Krajiny

    Z těla ven, básníku, / z těla se dej! / Vystoupej k nebesům / básně v nich pěj! FOTO MATĚJ DROZD

    Brněnský poeta umírá. Herec hrající roli Barchovského svléká župan, skládá jej do balíčku a ukládá na hrob, do ohrádky místa posledního. Tam mezi tulipány, kde oslepený poeta svůj životní příběh začal, tam také sám a slepý končí. Herec nad mohylou pronáší zádušní řeč. Z těla ven, básníku, / z těla se dej! / Vystoupej k nebesům / básně v nich pěj! Světla hasnou. Pětice aktérů se děkuje. Úspěch je veliký! Zaslouženě veliký.

    Co je to za zvonky, které tu slyším znít / kdo hraje hudbu tak přeteskně svíravou... FOTO FB Divadla Krajiny

    Co je to za zvonky, které tu slyším znít / kdo hraje hudbu tak přeteskně svíravou… FOTO MATĚJ DROZD

    P. S. Duší představení i jeho hybatelem byla spoluautorka scénáře a režisérka Zuzana Patráková. Jako bohyně stála v kabince nad hlavami diváků a s harmonikou na prsou navozovala atmosféru i rytmus oratoria. Studentka režie má mimořádný cit pro jevištní vyjádření veršů, pro jejich melodičnost, pro zvolení temporytmu. Umí vytvářet scénické nálady i žádoucí a působivé metafory. Mimořádně kvalitně dokázala nasvítit všechny scény představení. Světlo bylo rovnocennou součástí díla. Škoda jen, že nedokázala srovnat výslovnost školených hlasů s neškolenými.

    Pátral jsem po původu skvělého hudebního doprovodu a dozvěděl se: Režisérka předávala bezkřídlým andělům základy – tóniny, rytmy v podobě bručivých tónů doprovodné harmoniky a andělské dívky vytvářely melodie. Proto ta jejich neuvěřitelná procítěnost veršů a skvělá výslovnost.

    Brno – Komín, 21. 5. 2014

    Divadlo Krajiny – Pavel Trtílek: Vojtěcha Barchovského bol, zmar a skon. Výběr básní: Zuzana Patráková a Jan Krupa. Režie: Zuzana Patráková. Dramaturgie: Jan Krupa. Scénografie: Jana Jaracová. Hudba: Zuzana Patráková, Gabriela Krečmerová, Tereza Jirásková. Hra na harmoniku: Zuzana Patráková. Světla: Jan Mach, Václav Olšar. Program: Simona Vaškovičová. Produkce: Tereza Koudelová. Hrají: Lubomír Stárek – Vojtěch Barchovský. Tereza Lexová, Žena-vidina. Ladislav Odrazil – Jinoch-básníkův Alter Ego. Tereza Jirásková, Drobnější bezkřídlý anděl. Gabriela Krečmerová, Zemitější bezkřídlý anděl. Premiéra 19. 5. 2014.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 55)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,