Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 53)

Sedím, povaluji se, pospávám a mám dluh. Je sobota, a já mám dluh. Poslední březnový den jsem v Martě zhlédl poslední premiéru činoherního ročníku Lorcova dramatu Krvavá svatba a dal si slib, že o představení napíši malé Mudrování. Však apríl je měsíc, co má tuze kouzelnou moc, a je-li člověk na něj sám, neví, co má dělat první. Zda dělat, nebo raději nedělat nic. Napsal jsem předlouhé mudrování o festivalu, tak se teď povaluji. Co je víc?

Beru do rukou skládačku umně vyvedeného programu. Má tvar čtverce. Přebal je z tvrzeného, lesklého papíru. Na přední straně čtu: Krvavá svatba – Frederico García Lorca. Pod titulem je stylizovaná skvrna v podobě tušené dívčí hlavy v barevném spektru polního kvítí. Červeň, modř, žluť, šeď, zeleň a dva srpky černi. Zvláštní. Na scéně jsem nic tak barevného nezaznamenal. Tušená tvář je půlená. Otevírám stránku jako Pandořinu skříňku a vstupuji do příběhu studentské inscenace.

Jak to bylo? V hracím prostoru Marty velký a dlouhý prkenný stůl pokrytý bílými ubrusy. Nad stolem velká bílá plocha. Scéně dominuje bílá, program je barevný. Zajímavé. Krvavá svatba s převahou bílé, v programu v pastelové duze. Proč? Kol stolu sedí vesničané. Matka promlouvá k synovi. Má obavy. Dívka, kterou si její chlapec vyvolil, nemá nejlepší pověst. Syn je zamilovaný. Jeho vyvolená žije se svým otcem na vzdálené samotě. Syn koupí vinici, sousedící s políčkem otce jeho milé. Neslyší varovné hlasy, že jeho nevěsta měla velkou lásku. U stolu sedí také Leonardo a jeho žena. Povídá se, že to on každou noc štve koně, aby navštívil svou velkou lásku, příští nevěstu syna strachující se Matky. Na bělostné zadní straně programu je jemným černým písmem velikosti 16 napsáno vročení: Hvězdy netuší, že tvoří souhvězdí Jean Cocteau.

Listuji filigránským skvostem knihařské grafiky, pročítám výtečně zalomené, poučené stati, prohlížím miniportréty hereček a herců, čtu jejich životní kréda i úryvky z jimi hraných rolí. Hledím aktérům do tváří. Jsou to nadějní, talentovaní mladí lidé, umělecký život mají teprve před sebou. Na mřížce barevných fotografií poznávám situace z inscenace. Nevěsta se laská s Leonardem. Nevěsta tančí s Ženichem. Smrt nese Nevěstu. Na stole, jako na skřipci, je napnuta Nevěsta, za vlasy jí smýká Tchýně, u nohou sedí Leonard. Herci přehrávají příběh krvavé události. Svatební hostina je vlastně karem za mrtvé. Program je nejen vzhledově krásný, ale i vypovídající. Přináší čtenáři nebo divákovi údaje o inscenaci, autorovi, režisérovi i o hře samotné.

Španělský básník, dramatik, režisér a kreslíř Federico García Lorca se narodil v roce 1898 poblíž Granady. Během občanské války se otevřeně angažoval na straně levice a přestože byl opakovaně nabádán k útěku do exilu, rozhodl se zůstat ve Španělsku. Po fašistickém puči v roce 1936, byl pro své politické názory a neskrývanou homosexualitu zatčen a popraven. Přes svůj krátký život se stal jedním z nejvýznamnějších básníků a dramatiků 20. století. První díl Lorcovy tragické trilogie Krvavá svatba byl napsán v roce 1933. Autor se inspiroval skutečným příběhem španělské nevěsty, která v den svatby utekla se svojí láskou z dětství. V reálném případě i v divadelní hře končí konflikt smrtí.

Režisér inscenace Juraj Augustín se narodil v roce 1990. Na Slovensku, odkud pochází, založil divadelní skupinu zaměřující se na současnou tvorbu slovenských autorů. Spoluzaložil festival Kultúrná jeseň. Na čtyřtýdenním mezinárodním workshopu Ztracený oheň vytvořil představení na motivy slovanských mýtů o stvoření světa. Absolvoval semestrální studijní pobyt na divadelní škole PWST v polském Krakově a studijní stáž v Městském divadle Zlín při vzniku Pitínského inscenace Oresteia. Spolupracoval na projektu Průvod masek. S dalšími spolupracovníky založil v Brně Divadlo krajiny. V Divadelním studiu Marta nastudoval inscenaci Peer Gynt podle hry Henrika Ibsena.

Tradiční výklady Krvavé svatby se přiklánějí k akcentaci věčného boje rozumu a citu doprovázeného klasickými Lorcovskými motivy, jako je postavení a role ženy, spor jedince a bigotní společnosti, rodová čest či majetkové rozdíly. Tyto – tu drobné, tu výraznější – tematické linie jsou kompaktně vetkány v ději, charakterech i vztazích. Společným jmenovatelem všech postav je však něco jiného: Muž bez ženy. Žena bez muže. Člověk bez lidí. Lidé bez krve. A co dál? Zeď! Kam teď?

Po premiéře Krvavé svatby jsem se mladého režiséra ptal: Proč jste nepoužil onu velkou bílou plochu nad stolem? Celou dobu jsem očekával, že se na ní vyjeví nějaký barevný symbol, něco výtvarně podobného programu k inscenaci. Mladý režisér odpověděl: Musel jsem prostor uzavřít. Jde o svatbu krvavou, červené barvě jsem se vyhnul. Je to velká bílá zeď. Zeď, mnohokrát a mnohými ústy opakované, klíčové slovo Augustínovy inscenace. Strašný žár jim stoupá k hlavě, strašným křikem hlava puká. A co dál? Zeď! Koho bolí jeho bolest, bude ho bolet bez odpočinku. Připravte rubáš a otevřte truhly, ustelte bíle pro těžká těla s proťatými hrdly. A co dál? Zeď!

Pozorně pročítám stránku se záznamy myšlenek mladých tvůrců na téma La Soledad (samota). Jedna se mi zavrtává do šedi kůry mozkové: Osamělost je stav, kdy už ani přátelé nepomáhají a vy se vracíte domů s panickou hrůzou, že tam nikdo nečeká. Dumám nad stránkou inspiračních obrázků krajiny. Stíny stromů v šedých odstínech barvy tinta, vyrůstajících z lidských hlav. Opuštěné židle, rozeseté ve vzrostlé trávě šedé louky. Jediný strom, vysoký, nakloněný, útlý, ve společenství siluet lidí. Člověk na hrotu dlouhé betonové hráze. Vše je jako zamoučněno mlhou. Ano, šedivá bělost scény. Zeď a stůl. Obracím list!

Půlené portréty v pastelových tónech. První z nich, mladinká Sarah Haváčová, smějící se šťastné mládí i smutek předčasné staroby. Semknutá ústa říkají: Já měla oči jen pro tvého tátu, a když ho zabili, viděla jsem před sebou zeď. Mužský, děcka a všechno ostatní za zdí tlustou dva lokte. Její výkon v Matce je pro mě překvapením. Naznačuje, že herečka krásné tváře, co umí hrát naivní dívenky, bude mít v budoucnu i na role starých žen. Životním krédem Sarah dle programu je: Každý svého štěstí strůjce. Mládě nerozumné, při zkoušení ženichovy Matky si málem zlomilo nohu.

Dívám se do tváře Alžběty Vaculčiakové, ideální představitelky role Nevěsty. Vidím ji zkroucenou na židli, notný kus před svatebním stolem, jak sedí v hanbě na pranýři. Utekla ze své svatby za hlasem srdce. Líbezná, dětská, zoufalá. Její nápadník i její ženich jsou mrtví. A ona je tomu vina. Věřím jejím slovům: Náhle krev stromům zčervenala. A kvetla, i když zasychala. Utekla jsem. Ty bys taky šla. Má měkkost i půvab, tělo vláčného jogína a hezký hlas. Ano, pro takové dívky se chlapi zabíjejí! Louskám Alžbětino krédo: LOVE IS THE ONLY WAY!

Tvář nepatrného úsměvu, ale i obličej s bolem hluboce vklíněným, tak představuje dvojportrét drobnou krasavici Idu Sovovou, málomluvnou ženu záletného Leonarda. Smyslná ženskost je cítit z každého pohybu jejího těla. Chodí kolem bílého stolu, pohledy hledá manžela a pláč má na krajíčku: Opravdová bolest je na jiných místech. Tam, kde v kříšťál ztuhlé ryby hynou uvnitř kamenů. Voy a amarte hasta la muerte! (Budu tě milovat až do smrti!) Dobře, velmi dobře zahraná figura. Slova jsou určena k tomu, aby zakrývala naše myšlenky, napsala do programu slečna Sovová. A má pravdu!

Musím složit poklonu autorovi hereckých dvojportrétů fotografovi Václavu Machovi. Umí se, chlapec, dívat. Jeho snímky odhalují možnosti hereček a herců. Byl jsem přizván ke zkoušení Shakespearova Hamleta a celý čtvrtý ročník jsem měl možnost poznat blíže. Ovšem, co objevil objektiv pana Macha, tak to jsem jen tušil.

Prohlížím si sérii půlených dvojportrétů a před oči mně naskakuje mozaika obrázků scénických výjevů. Životem seschlá selka, Tchýně, výtečně hraná Táňou Malíkovou, cítí „nevztah“ nevěsty k ženichovi, varuje. Její bolest je přesvědčivá: Zeď a zeď a polohlasem pláče žena s šedým vlasem. Plač a trp, než přijde stáří, ani slovo. Přiraz dveře. Nikam. Ani na zápraží. Ani mrtvá, ani živá! Čtu si hereččino krédo: Základ je se pořádně najíst! Říkám si, nejde náhodou o citaci repliky z Tchýně?

Služka temné mysli roznáší talíře, pokládá je před svatebčany. Je v tom něco zlověstného. Lucie Ingrová představuje nemajetnou služebnou, co slouží, aby se jednou stala selkou. Nic jí neunikne: V temné hlíně pramen čeká, ze své skrýše únik hledá. Pramen, který chce být řeka, marně však své tělo zvedá. Do programu si nechala napsat: Svět ovládnou ti, co se z toho neposerou.

Po bílém stole dupe plecatý chlap. Leonard. Urostlý mužský má uhrančivé oči a na rtech smyslnost. Jako magnet přitahuje lačné pohledy manželky, ale i nevěsty. Leonard mluví k nevěstě drsným hlasem: Mlčet a trpět – horší trest si už vymyslet nemůžeme. Ty si myslíš, že čas léčí a zdi že tě budou chránit. Ale není to pravda. Když se něco zatne do srdce, nikdo to nevyrve. I já jsem chtěl zapomenout. Postavil jsem tamhle v lukách kamennou zeď mezi náma. Jakub Rek představuje tragického Leonarda jako vybuchujícího šílence, co se nedokáže ovládnout.

Za stolem sedí, po stole kráčí zasněný, okouzlený, láskou oslepený, sympatický pěkný kluk. Mladý hospodář. Sedlák. Přesvědčuje matku, jak si dobře vybral. Pracovitou, krásnou nevěstu. Nic nedbá na varovné hlasy. Je okouzlenou duší. Ženich nevidí, neslyší. Když konečně pochopí, koná prudce: Když jsem ji však k řece vedl, že je se mnou, zalhala mi. Jeho krev se smíchá s její. Už nebudou dva prázdné džbány, dva vyschlé potoky. Ženich zabije Leonarda, Leonard ženicha. Herec Vojta Říha má od boha dar vytvářet tragické figury. Ženicha hraje lehce, s jímavou sametovostí a s nadhledem.

Benjamínek ročníku, usměvavý hoch, chytrý chlapec Libor Stach hraje v Krvavé svatbě muže nejstaršího, otce nevěsty. Herec pochopil správně, že se musí spolehnout jen na text role. Vysedává za stolem, nenápadně mění místa svého pobytu, správně intonuje a je důstojný. Svědčí o tom i jeho půlený portrét. Posmutnělá, civilní tvář promlouvá v závěru tragedie: Jaká tma je nad střechami. Houština zdí všude kolem. Jaká tma je v slově sbohem. Jaká zeď dělí dva stromy.

Musím napsat, že grafička velmi umně přidala na bělostné stránky s pastelovými obličeji a černými literami textů barevné skvrny. U Libora Stacha je to shluk jemné červeně, u Vojtěcha Říhy spektrum zeleně, žlutě a červeně světlé. Nevěstina stránka je pocákána odstíny fialové a světle modré barvy, Ženy Leonarda barvou prýštící krve, služky šmouhou okru.

Satyrská tvář i dobrácky usměvavá líc, dvojportrét mnohotvárného tlouštíka Jana Řezníčka, který ztvárňuje přírodní úkaz, Lunu. Vysedává daleko od stolu, dívá se na svatebčany, uchechtává se: Nevěsta v bílém sama ráno vstává. Jak je to hezké, když se někdo vdává. Žena a manžel – osamělé ráno. Jak je to smutné, když říkají Ano. Jeho slovní čerň se na stránce ztrácí v obláčku krvavých červánků.

Zbyšek Humpolec, urostlý, dobře mluvící a plecitý zrzoun hraje divou Smrt. Poskakuje plochou svatebního karu jako Quasimodův hřebec. Dvojportrét svědčí o tom, že dovede s tváří netečnou, ale i s jazykem mezi řehtajícími zuby měnit vše živé v mrtvoly. Herci je rozumět vše, vyslovuje čistě a jeho hlas je nosný. Na stránce herce Humpolce je poslední barevná šmouha, červeně-okrová.

Byl jsem natolik okouzlen programem, že jsem neodolal a začal si číst i scénář inscenace upravený dramaturgyní Sabinou Machačovou a režisérem Jurajem Augustínem. Skvělé čtení! Do pokoje k počítači se mi snesly paprsky žhavého slunce Andalusie, do řádků se propil dlouhý bílý stůl a slova ožila hlasy. Před očima mně běží film inscenace. Vášeň lásek stoupá do horkých hlav. Zní divoká i vroucí hudba. Vidím stěny selských stavení, kamenné zdi kolem polí, vinic i hřbitovů. Slyším vytleskávání rytmů, kroky třeskající o desky stolu. Cítím mozoly sedřených žen. Bolí mě jejich touhy, strachy, zášti, nenávisti. Je to smuteční kar, nebo rodinný soud? Kdo rozsoudí tragédii dvou mužů navzájem zabitých v souboji pro lásku k jedné ženě? Mrazivý rituál. Přichází Nevěsta, ta nevěsta, která zradila svého manžela a utekla s ženatým Leonardem. Ženich i Leonardo leží na svatebním stole přikrytí bílými ubrusy. Jsou mrtví.

Dočetl jsem. Přemýšlím o Lorcově bolestném poselství, o mrazivé kráse Augustínovy romance, o úloze umění v životě, o postavení žen ve společnosti, o problémech mužů, o konečnosti člověka. Chytrý chlapec. Velký talent, tenhle mladíček. Jeho Krvavá svatba je skvělá studentská inscenace i výtečná cedule na štítu loučícího se hereckého ročníku.

OTEC Ach, ženy! Jak je nesli.
ŽENA Čtyři chlapci šli s nimi
s rameny schýlenými.
MATKA Čtyři šli – mladí, štíhlí,
do povětří smrt zdvihli!
NEVĚSTA Pořád a pořád.
Zeď jen zeď.
LUNA A SMRT Pořád a pořád.
NEVĚSTA Pořád a pořád.
Zeď jen zeď.
LUNA A SMRT Pořád a pořád.
NEVĚSTA Čekal, že květy opadají,
čekal, že větve zvadnou samy.
Však za těmi šedými zdmi,
nebylo slyšet nežli lkaní.
Pak větve náhle radují se,
přes noc se z nich staly stromy.
Dosolily truchloroušky.
Aleje zdí se rozpadaly.
Dopršely šedobarvy.
Alejím zdí hlavy sťaly.
Avšak ráno šilo z listí,
z hlíny, z dřeva, z prachu fraky.
A strom, který plodil vodu,
zvadnul taky, zvadnul taky.
LUNA A SMRT Pořád a pořád.
Zeď jen zeď.
NEVĚSTA Pořád a pořád.
Zeď jen zeď.
LUNA Máš, Soledad, velké hoře!
A jak bolestně tě hlodá!
SMRT Soledad, v skřivánčí vodě
musíš koupel tělu dopřát,
klid a mír přej srdci svému,
ach, Samoto nekonečná.

Dopsal jsem a unaven zabrousil do zpráv internetu. Po Ukrajině se válí neklid a násilí, ministr zahraničí je na táčkách v Číně, Izrael versus Palestinci spějí do pekel, Američanům vadí nízké výdaje Čechů na armádu, zpěvačka Iveta Bartošová skočila pod vlak. Vlezl jsem pod sprchu, střídal horkou se studenou. Vymýt mozek se mi nepodařilo.

///

Oblékl jsem se svátečně a jel do Marty. Epilogem studentského festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTNER 2014 bylo vystoupení studentů École Nationale Supérieure des Arts et Techniques du Théátre z Lyonu s jednoaktovou hrou Pierra Marivauxe La Dispute (Spor).

V depresi a ve svízelném rozpoložení jsem za dohledu ostře nalíčených kastelánek opatrně vstupoval do temných uliček hracího sálu Marty. Černovlasý jinoch s blikající vysílačkou v podobě policejní pistole po boku udílel pokyny do obdélníkové bedýnky. Proud diváků byl dělen na dva zástupy a vpouštěn do prostorné komnaty s oblouky arkád po stranách, s fotelem, stoly a sedačkami. Sotva jsme se usadili, vběhlo mezi nás dvanáct mladých aktérů a s francouzským šarmem popíjeli, pojídali, kejklili a zprostředkovávali scénářem daný dialog Marivauxe s Fellinim a Sadem. Martou zněla staletími šlechtěná francouzština. Zvonila, brumlala, smála se, okouzlovala a předkládala otázku: Muž nebo žena, kdo byl první v lásce nestálý? Jako na dlani jsme měli zrození lásky i utrpení skrze ni. Půvabní mladí lidé předváděli první doteky něhy k tomu druhému. Učili se milování i zmatení, koho vlastně chtít a proč. Trochu jsem si připadal jako na produkci Čapkovy hry RUR, kde se roboti učí být lidmi.

Uprostřed podívané jsme museli opustit zahřáté lavice a prosmýknout se do bočních chodeb. Scéna se totiž před našimi zraky změnila v ambit a my mohli druhou polovinu představení sledovat přes jeho sloupořadí. Seděl jsem vmáčknut mezi dvě starší dámy a filozofie Sporu mně pomalu a jistě docházela. Za sloupkovým ambitem, v prostorné vaně plné zpěněné vody dovádělo a kočkovalo mládí. Vodní cákance smáčely dámy i můj klín. Krásné, představení. Rafinované, francouzské! Dlouze jsme tleskali.

Cestička ze sálu byla snadná. Nebyla střežená. Propletl jsem se mezi sklenicemi připravené recepce, vyšlapal marťanské schody, prošel kolem fábory a balónky ověšeného stromu i okolo rozjásaného stolu studentů a šel chodníkem na trolejbus. Hlavou mně táhly obavy, s jakouže všedností za mnou domů přikvačí noční internetové zpravodajství.

Internet nezklamal, pan poslanec Okamura požaduje odstoupení premiéra Sobotky z funkce. Proč? Tak to nevím, to jsem přeslechl. Ale, asi nějaký důvod má, když to požaduje. Jdu spát. Světe, dobrou noc!

Brno – Komín, 3. 5. 2014

Divadelní studio Marta / scéna DIFA JAMU –  Federico García Lorca: Krvavá svatba. Režie: Juraj Augustín. Dramaturgie: Sabina Machačová. Překlad: Vladimír Mikeš. Úprava: Sabina Machačová a Juraj Augustín s použitím citací z Lorcových básní Romance o luně, luně, Romance náměsíčná, Nevěrná žena, Romance o černém hoři, Mrtvý láskou v překladu Miroslava Uličného a z básní Píseň jezdce, Slepé panoráma New Yorku a Kasída v překladu Lumíra Čivrného. Scéna a kostýmy: Martin Ondruš. Hudba: Jiří Najvar. Grafika: Simona Vaškovičová. Produkce: Anna Burianová. Zvuk: Tomáš Tušer. Světla: Tomáš Balga. Foto: Václav Mach. HRAJÍ: Matka – Sarah Haváčová. Nevěsta – Alžběta Vaculčiaková. Leonardova žena – Ida Sovová. Tchýně – Táňa Malíková. Služka – Lucie Ingrová. Leonardo – Jakub Rek. Ženich – Vojtěch Říha. Nevěstin otec – Libor Stach. Luna – Jan Řezníček. Smrt – Zbyšek Humpolec. Premiéra: 31. 3. 2014.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 4. května 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 53)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ