Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 50)

    Dostalo se mně pozvání šéfa Husy Vladimíra Morávka na představení zvané Rozvzpomínání uváděné k výročí nedožitých stých narozenin spisovatele Bohumila Hrabala.

    Tucek-Hrabal v Brne-poster

    Seděl jsem u počítače s čepicí na hlavě. Smeknul jsem a zazpíval skřípavým hlasem: Kam jste se poděly, kam jste se poděly, moje mladé časy a na klávesnici vyťukal: Děkuji za pozvání, přijdu rád!

    Vzpomínám si, jak se v roce 1982 proměnila Biskupská zahrada v rozkvetlý sad snů. Divadlo na provázku zde realizovalo velkolepou přehlídku svých inscenací a aktivit jako akci nazvanou Divadlo v pohybu II. Sedával jsem na kamenné lavici pod korouhví torza bojovníka v sedle jezdeckého koně a se skrývanou pýchou, ostražitou plachostí i mrazením v kostech, pozoroval hemžení lidí mezi barevnými plochami. Dětské hříčky se střídaly s výtvarnými akcemi a představeními. Trhové stánky, kde se vystavovaly programy, plakáty, rekvizity a suvenýry byly neustále obklopeny diváky. Největšímu zájmu se těšila kóje členů Jazzové sekce, ve které se daly koupit sborníky skladeb, písní, gramofonové desky, noty, ale i román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, který sekce vydala navzdory „tvrdým opatřením“. Byl z toho děsný šrumec.

    HRABAL, BOHUMIL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE. 1. vyd. Praha, Jazzová sekce, 1982. Jazzpetit, č. 19, příloha bulletinu Jazz. 301 s., obálka a typografie JOSKA SKALNÍK.

    Byl z toho děsný šrumec… Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále, 1. vyd. Jazzová sekce, Praha 1982. Jazzpetit č. 19, příloha bulletinu Jazz. Obálka a typografie Joska Skalník. Repro archiv

    Až do konce „pohybu“ jsem smutně vysedával pod torzem jezdecké sochy a obával se věcí nejhorších. Tuze smutné bylo i to, že já, vášnivý knihomol, jsem na zakoupení Hrabala zrovna neměl peníze. Když jsem peníze sehnal, byla už knížka vyprodána. Petr Oslzlý mně řekl: To je v pořádku, ještě by po tobě chtěli, abys jim knížku dal. Ale, neboj se, Hrabalův román ti seženu. Petr slib dodržel. Ovšem až později, v jedné drobné pauze mezi ustavičným hromobitím.

    Okolo premiéry Hrabalova Rozvzpomínání bylo před devětadvaceti lety v Divadle na provázku pěkné dusno. Dramaturg Petr Oslzlý chtěl dramatizaci románu Obsluhoval jsem anglického krále prosadit do dramaturgie tehdejšího Státního divadla. Já, z vůle strany jeho šéf, jsem kolem toho kmital a veřejně nechápal, jak může být dílo vynikajícího brněnského autora na indexu. Nadřízené orgány neměly pro mé názory vůbec žádnou dobrou vůli a básnivý funkcionář Ota mně tehdy doporučoval: Vole, dej od toho ruce pryč!

    Pak přišlo divadlo s geniálním nápadem. Petr Oslzlý do dramaturgického plánu vsunul dramatizaci dosud nezveřejněné prvotiny Bohumila Hrabala Rozvzpomínání a tato smyšlená prvotina byla dramaturgickým plánem pro sezonu 1984/85 Státního divadla uzákoněna jako titul. Za spikleneckého utajování bylo Rozvzpomínání zkoušeno, prošlo schvalovacím sítem a za přítomnosti autora 30. dubna 1985 slavně premiérováno.

    Rozvzpomínání prošlo schvalovacím sítem bylo 30. dubna 1985 slavně premiérováno. FOTO archiv DHnP

    Rozvzpomínání prošlo schvalovacím sítem a 30. dubna 1985 bylo slavně premiérováno (vlevo Miroslav Donutil, vpravo Jiří Pecha). FOTO archiv DHnP

    Rozvzpomínání režíroval a na scénáři s Petrem Oslzlým spolupracoval černým bíbrem obrostlý Ivo Krobot. Jeho práce s herci byla poněkud jiná, než jsem do té doby na Provázku poznal. Jím koncipované figury měly větší hereckou volnost a byly podobny realistickým postavám filmových produkcí. Herci hráli jakoby na filmovou kameru, diváky fyzicky neatakovali.

    Byla to nádherná premiéra! Procházkova síň praskala tak ve švech, až to lupání bylo slyšet. Diváci byli zachváceni třesem podobným transu, herci hráli s obrovskou chutí a zaujetím. Do diváků se přelévaly vlny smíchů, dojetí i krásy. Všichni jsme byli mladší. Hodně mladší! I pan Hrabal při závěrečné děkovačce vypadal jako mladistvý stařík.

    30. dubna 1985, Divadlo Husa na provázku, Brno

    Zleva Petr Oslzlý, Ivo Krobot a u stolu Jan Skácel a Bohumil Hrabal po premiéře Rozvzpomínání 30. dubna 1985 v Domě umění v Brně. FOTO archiv DHnP

    Chystal jsem se na představení. Vyčistil zuby, vykoupal, vyfénoval, natřel vonnými mastmi, oblékl se a stále si přitom zpíval: Kam jste se poděly, moje mladé časy. Náhle mé nitro zachvátila drsná křeč. Střeva, žaludek i oblast kolem žlučníku, vše zabolelo krutou bolestí. Vzal jsem v příborníku lžíci a zabořil ji do misky s krupicovým cukrem. Trošičku bílého písku na ni nabral, otevřel Alpu, zalil cukr mentolovým roztokem a tento nevábný dryák spolkl. Do konvice jsem napustil vodu, dal ji do stojanu a páčkou zapnul příkon elektrického proudu. Do hrníčku jsem dal sáček žlučníkově-slinivkového čaje a zalil jej vřící vodou. Pak jsem si ve směru hodinových ručiček masíroval pravou rukou břicho. Stále jsem drtil mezi zuby: Máš šéfovské pozvání, musíš ten záchvat zvládnout. Musíš. Musíš! Potom se ve mně něco silně hnulo. Využil jsem toho. Až bylo po všem, umyl jsem si ruce i obličej, vypil hořký čaj a vypadl z bytu. Na schodech mě potkala sousedka: Pane Tuček, co je vám? Jste strašně bledý. – To nic, milá paní, byl u mě Lomikar.

    Hrabal v Brně... FOTO archiv

    Hrabal v Brně… FOTO archiv

    Bylo za deset minut sedm, když jsem doklopýtal k Huse. Na obrubníku kašny seděl pan šéf. Promiňte, zpozdil mě záchvat. – To nic, pojďme! Šéf mě vedl labyrintem divadla a usadil na ochoze vedle pánů hasičů. Máte dnes služební sedadlo. – To je paráda, budu mít Rozvzpomínání konečně z patřičného nadhledu.

    Hlediště Husy bylo zcela plné pamětníky, ale i mladými divadelníky. V parteru jsem zahlédl bloudícího nestora brněnské kritiky Víta Závodského a nahoře na bočním bidélku seděla geniální režisérka Eva Tálská. Páni hasiči se tetelili a jeden z nich si třel dlaň. Kdykoliv mám tady službu, svrbí mě spálená ruka. Zachraňoval jsem hořící vlasy jedné herečky a ruka na to ne a ne zapomenout. Pode mnou na hrací plochu nastoupili aktéři. V bílém plášti přišel režisér Ivo Krobot, řekl něco uvítacích slov a vzpomínkové představení začalo.

    Buď jsem byl nesoustředěný, nebo se na mně projevil vliv záchvatu, nevím, ale zdálo se mi, že se Rozvzpomínání rozhýbávalo velmi pomalu. FOTO archiv DHnP

    Buď jsem byl nesoustředěný, nebo se na mně projevil vliv záchvatu, nevím, ale zdálo se mi, že se Rozvzpomínání rozhýbávalo velmi pomalu. FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Buď jsem byl nesoustředěný, nebo se na mně projevil vliv záchvatu, nevím, ale zdálo se mi, že se Rozvzpomínání rozhýbávalo velmi pomalu. Staří na scéně byli velmi staří, jejich tempo-rytmy poněkud pomalé. Před devětadvaceti léty ti, co hráli ty samé staré, jaké hrají dnes, byli mladí, plní elánu a energie z nich cákala na všechny strany. Mladičký Hajdyla hrající pikolíka Jana Dítě i výbušný mladík Kokorský působili mezi těmi staršími až trochu nepatřičně.

    Pak jsem si zvykl. A byl jsem tomu rád. Básník Jódl, co vydal svou první sbírku básní, zrovna jako před těmi devětadvaceti lety bědoval: Potomstvo zlé, blbé a zločinné. Pan hoteliér si objednal 25 krabic prezervativů značky Primeros. Zástupce firmy Internacionál, nejpřesnější váhy a stroje na nejjemnější krájení salámů, tuze tučný pan Walden řekl pikolíkovi: Pamatuj si, peníze ti otevřou cestu do celého světa. Ty to někam dotáhneš, pamatuj si to, je to v tobě. Jen umět za to vzít. Hlavně musíš umět házet drobné oknem, aby ti dveřmi přišly stovky!

    Přimhouřil jsem oči a promítl si, jak tuto scénu v Procházkově síni hrála Eva Vidlařová. Ležela rozplácnutá na parketách, kladla kolem sebe velké bankovky, pojídala dobroty, trousila moudra a očima hladila hubeného pikolíka, herce Petra Maláče. Paní Eva se na chvíli zasnila a pak řekla něžně, s vědomím převahy svých tučných kil: Takové chůdě. Ta větička měla poezii až hvězdnou.

    FOTO archiv DHnP

    Větičky zůstaly. Na ofrakované figuríny asi nezbylo peněz. Nebo čas. FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Když jiný obchodní cestující bral míry vrchním pro ušití fraků, vznášely se ke stropu Procházkovy síně nafouknuté modely krejčovských panen. Pikolík Dítě si objednal ušití dvou fraků. Pan vrchní to komentoval: To je jenom pikolík. Obchodní cestující odpověděl: Váš pikolík, náš pán. Bylo to takové snové a nezapomenutelné. S nostalgií jsem z ochozové výše sledoval dění pod sebou. Větičky zůstaly. Na ofrakované figuríny asi nezbylo peněz. Nebo čas.

    Jan Dítě si zakoupil v pufu U Rajských lásku prodejné krasavice Vlastičky, proměnil se v muže a jeho roli od sympatického mladíka Hajdyly převzal Láry Hauser, herec se stříbrnou pamětí, který si z původní premiéry zapamatoval vše. I její tempo.

    Roli od sympatického mladíka Hajdyly převzal Láry Hauser, herec se stříbrnou pamětí. FOTO archiv DHnP

    Roli od sympatického mladíka Hajdyly převzal Láry Hauser (vpravo), herec se stříbrnou pamětí. Zdeňka hraje Petr Oslzlý (vlevo). Elegantně a moudře. FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Osudy ofrakovaného Jana se pode mnou začaly odvíjet rychleji. Mladý muž jménem Dítě nastoupí do hotýlku Tichota. Nehybný šéf píská na píšťalku, obhlíží své panství z vozíčku a přikazuje: Vando, to je náš druhý číšník, ubytujte ho! Jan se zadívá na půvabnou dívku: Na tebe si taky našetřím a pak květinami obložím tvoji krásnou prdelku. Číšník Zdeněk podá Janovi ruku: Zdeněk, těší mě. – Jan. Bleskla mně hlavou uhlazenost lišáka Mirka Donutila, prvního představitele této tajemstvím opředené role. Mirkova dobrácká uctivost, když vyslovoval: Sklep jsem zkontroloval, šampaňského je dostatek, třetinkové láhve plzeňského jsou vychlazeny, koňak je připraven. I jeho jemně chlubivý dodatek: V parku jsme s Vandou vše uhrabali. To se nedá zapomenout. Dnes hraje Zdeňka Petr Oslzlý. Elegantně a moudře.

    Posun v čase zaznamenala i scéna bujaré zábavy opilého generála a vilného básníka. Vzpomínám na premiérové mlaskavé ticho při výčtu objednávaných jídel, pití a vyjmenovávání sexuálních libůstek. Salpikoni, šampaňské, krevety, humři, kaviár, ústřice, nádivky á la Suvoroff, kapouni na studeno, křepelky s mandlovou nádivkou, Quiche á la Lorrraine, Gras-double á la lyonaise, Veuve Clicotte, Heinkel Trocken, Malaga, koňak Armagnac, pojďte se mnou do tunýlku! Jestli se tam vejdu, rád. Dnes? Che! Zůstáváme chladnými. Nehne s námi ani básníkovo zvolání: Poetismus je po smrti a surrealismus konečně nastupuje druhou fázi.

    Číšník Jan Dítě přichází do Prahy. Je přijat v hotelu Paříž a setkává se s panem vrchním Skřivánkem. S tím Skřivánkem, co obsluhoval anglického krále. Kdysi byl pan Skřivánek hrán skvělým Jaromírem Dulavou, dnes hbitým Ondřejem Kokorským.

    Představení chytá druhý dech. Hauserův hrdina, okouzlí delegaci císaře z Habeše a obdrží císařský řád. Pak na něj padne podezření, že ukradl zlatou příborovou lžičku. Chce se oběsit. Lžička se však najde a číšník Jan se za přestálé příkoří stane obsluhujícím burziánů, bohatých starců při gerontálním sexuálním aktu. Dědoušci obřadně odstrojují slečnu servírovanou na restauračním stole. V pětaosmdesátém roce minulého století byla vizitace nohaté Ireny Visnarové revoluční událostí. Dnes, kdy televize, internet, videa i různě veřejné kabarety chrlí víc než vizitace, zvolila režie vkusné výrazové prostředky. Slečna Kubátová i pánové Kolařík, Zatloukal, Kokorský a Pecha, byli poeticky uměření. Jiří Pecha přímo virtuózně.

    FOTO archiv DHnP

    Jiří Pecha a Pavel Zatloukal byli uměření. Pecha (vlevo) přímo virtuózně. FOTO archiv DHnP

    Děj Rozvzpomínání však chvátá dál. Československem otřásá nebezpečí německé agrese, prezident Beneš vyhlásí mobilizaci a Jan Dítě, se setká se svým prvním neúspěchem. Pro malý vzrůst a vyzáblou postavu není odvodní komisí uznán způsobilým vojenské služby.

    O přestávce jsem se začetl do stati Petra Oslzlého Rozvzpomínání se na Rozvzpomínání. Popravdě řečeno, až z tohoto pojednání jsem se dozvěděl, jak to vlastně všechno okolo premiéry bylo, když „neuvěřitelné se tehdy stalo skutkem“. Ale i to, jakých úspěchů inscenace dosáhla v zahraničí.

    Díval jsem se škvírou v zábradlí dolů na starou důvěrně známou příborníkovou skříň a brumlal: Režie opsala časový oblouk třiceti let, vsadila do inscenace jedenáct jiných aktérů, a přitom má Rozvzpomínání pro diváky stále velký půvab. Nestárnoucí scénář, nestárnoucí příběh. Obdivuhodné! Ovšem původní Krobotovo nastudování se mi neustále připomíná a zůstává v mé paměti klenotem erbovním.

    Pan hasič si hladil spálenou dlaň: Pane šéfe, vy trpíte samomluvou? Přidejte na hlase, ať z toho taky něco máme. – Pánové, přeříkávám si roli. Jestli chcete: Po nocích jsem odsouzen bloudit a ve dne v očistných plamenech pálit všechny hříchy, které jsem spáchal za živa. Král Hamlet. Mám pokračovat?

    FOTO archiv DHnP

    Napadá mě, ona je to vlastně taková dobře vymyšlená reportáž o Hrabalově románu (Jiří Hajdyla a Tomáš Sýkora). FOTO archiv DHnP

    Sál potemněl. Na scénu vešly dvě německé sokolky v sudetských krojích. Mladší z nich je fyzicky napadena pražskými Pepíky a zachráněna číšníkem Janem. Jan je za svůj čin vyhozen na hodinu z českého hotelu. Německá učitelka z Chebu, sokolka Líza, se Jana ujme. Když zjistí, že Janův dědeček se jmenoval Johan Ditie, dovolí mu se zamilovat. Režie dostává dění do obrátek. Napadá mě, ona je to vlastně taková dobře vymyšlená reportáž o Hrabalově románu.

    Procedura prověřování Janovy příslušnosti k árijské rase i rituální manželské páření za účelem zplození rasově čistého Germána je morbidní. Výbuchem smíchu je oceněna demonstrace nahatých nadlidí, kteří svým božstvím nezdařené kopulaci asistují.

    Rychle se střídající obrazy válečných hrůz, smrt Janovy manželky Lízy, debilita jejich syna Siegfrieda tlukoucího kladivem do hlaviček hřebíků i výkřik jediného muže, který přežil tragedii německé pomsty: Tady byly Lidice, mě přiměly vzpomenout na premiérové oči Alenky Ambrové, na hrdelní skřípot: Mama hromotluka Františka Kocourka i na rozervanost vitálního řevu Martina Havelky.

    Hauserův ambiciózní Jan Dítě překonává nástrahy osudu s hlavou vztyčenou. Proklouzává z válečných německých vod do poválečných českých jako úhoř. Za válečné peníze staví svůj sen, hotel Ve strži. Peníze jsou mu stále výš než morálka. Janovo přihlášení se do sběrného tábora pro milionáře, v okamžiku, kdy je mu hotel znárodněn, je až dojemné. Láry Hauser se s rolí loučí v bodě jejího zlomu. Milionáři hoteliéra a milionáře Jana mezi sebe nepřijmou. Výtečný herecký výkon!

    Jana před zraky diváků přebírá, zrovna jako o památné premiéře, Jiří Pecha. FOTO archiv DHnP

    Jana před zraky diváků přebírá, zrovna jako o památné premiéře, Jiří Pecha (vlevo). FOTO archiv DHnP

    Jana před zraky diváků přebírá, zrovna jako o památné premiéře, Jiří Pecha. Výtečně vymyšlená a připravená proměna. S Pechovým příchodem se inscenační tempo zvolní. Jan Dítě zestárne a zmoudří. Opouští krunýř hrabivého číšníka, bloudí světem, komunikuje s lidmi, hovoří se stádečkem zvířátek, koná dobro a jeho čas pomalu spěje k Žernovu. Rčením: Člověk, si musí zvyknout na samotu se moudrý kmet s námi loučí. Tříhodinové sváteční Rozvzpomínání je u konce.

    Výkon Jiřího Pechy byl excelentní. Mistrovský a neokázale lidský! Všichni aktéři si však zaslouží kytičky a pohlazení. Jejich Rozvzpomínání bylo i tentokrát nezapomenutelným zážitkem.

    Kam jste se poděly, moje zlaté časy? (Ivo Krobot v klubu DHnP). FOTO ATTILA RACEK

    Kam jste se poděly, moje zlaté časy? (Ivo Krobot v klubu DHnP). FOTO ATTILA RACEK

    Klopýtal jsem Zelným rynkem a smutně si zpíval: Kam jste se poděly, kam jste se poděly, moje mladé časy? U nádraží jsem se potkal s paní Evou Tálskou. Čekala na tramvaj. Řekl jsem: Všechno je to pryč, paní Evo, všechno je pryč! Divadlo nám proteklo mezi prsty jako voda. A paní Eva se jen tak dívala. Smutně se dívala!

    Brno – Komín, 2. 4. 2014

    Divadlo Husa na provázku Brno – Bohumil Hrabal, Ivo Krobot, Petr Oslzlý: Rozvzpomínání – scénická vize života člověka ve střední Evropě podle románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Scénář: Ivo Krobot a Petr Oslzlý. Režie: Ivo Krobot. Dramaturgie: Petr Oslzlý. Hudba: Jiří Bulis. Scéna: Dušan Ždímal. Kostýmy: Alice Lašková. Pohybová spolupráce: Zoja Mikotová. Plakát a program: Joska Skalník. Hrají – Jiří Hajdyla: Jan Dítě i., vojenská míra, pražský hejsek, gestapák, mrzák a pes. Vladimír Hauser: Jan Dítě II., člen stolní společnosti a kůň. Jiří Pecha: Jan Dítě III., burzián. Petr Oslzlý: Zdeněk, člen stolní společnosti, Gumovej král a ochutnávač Konopásek. Jan Kolařík: člen stolní společnosti, generál, burzián, germánský bůh, mrzák, atd. Anežka Kubátová: Líza Papanek a kočka. Ivana Hloužková: Kadavá, Vanda, atd. Anička Duchaňová: dívka obkládaná květinami, slečna z interního pavilonu hotelu Paříž, atd., a koza. Andrea Buršová: Marcela – dívka z čokoládovny Orion Maršner, Jaruška od Rajských, dívka z operety – přítelkyně básníků a generálů, atd., gestapačka, a vojenská sestra. Kateřina Jebavá: Vlastička od Rajských, dívka z baletu – přítelkyně generálů a básníků a Němka. Tomáš Sýkora: Cyril Valden. Pavel Zatloukal: básník a malíř Antonín Jódl, burzián, atd., člen vojenské komise, velitel SS, mrzák, obchodník, profesor francouzské literatury, starý cikán a vesničan. Robert Mikluš: hoteliér, básník, člen vojenské komise, germánský bůh, mrzák, mladý cikán a vesničan. Michal Bumbálek nebo Martin Havelka: vrchní hotelu Praha, cestující, výpravčí, pražský hejsek, germánský bůh, gestapák, mrzák, vrah, strážný, atd., vesničan. Milan Holenda: podomek hotelu Tichota, Siegfried. V inscenaci jsou použity úryvky skladeb R. Wagnera a F. Liszta. Československá premiéra v Divadle na provázku 30. dubna 1985 v Procházkově síni Domu umění města Brna, obnovená premiéra 30. dubna 2010 ve Velkém sále areálu CED-Divadla Husa na provázku na Zelném trhu 9 v Brně. Psáno z představení 30. března 2014.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 50)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,