Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 471)

    Múza Mab je velký mág. Vrtá v paměti a ponouká k neustálému pohybu. Pane, ráno se vydáme do městečka, po kterém toužíte.

    Je tomu tuze dávno. Na zámku v Holešově se točil televizní miniseriál o pohnutých osudech partyzánského oddílu v boji s německými okupanty. Zámeckého pána hrál tehdy ředitel Divadla bratří Mrštíků, režisér Milan Pásek. Několikrát jsem chtěl místa natáčení navštívit, ale nikdy nebyl čas, ani příležitost…

    Kombajny vířily prach. Byly žně. Lány obilí a řepky olejné se měnily v holá strniště. Z autobusu jsem vystoupil u holešovského nádraží a vydal se k zámku. Slunce pražilo. Provoz na silnici byl mírný, domy upravené, restaurací poskrovnu. Na jednu z nich ukázala múza prstem: Tady dobře vaří. Neodolal jsem.

    Zámek, rozložitý krasavec na mírné vyvýšenině, má na nádvoří nízkou kašnu. Tryskající voda chladí rozpálený vzduch. Zámecké chodby jsou široké, komnaty prostorné, sály veliké. V jednom z nich jsem vyslechl dlouhou přednášku o historii panství a místních klopotách se správou a opravami zámku, který město získalo do vlastnictví až v roce 2005. V místnosti s kachličkami na zdi jsem se dověděl příběh šikany poslední paní hraběnky. V obrovitém sále, určeném pro divadelní představení a výroční plesy, zrovna smýčili parkety. Pohled na nádvoří z ochozů prvního patra byl impozantní. Druhé patro však ještě návštěvníkům přístupné není…

    Zahrada s vodní nádrží ve tvaru Neptunova trojzubce je krásná. Procházka po cestičkách, pod vzorně sestřihanými stromy příjemná. Mab poletovala jako motýlek a mobilem pořizovala snímky na paměť.

    Muzeum kovářství je domkem, kde se zastavil čas. Foto Jenny-Jana

    Muzeum kovářství je domkem, kde se zastavil čas. Nízké dřevěné stropy, dětská kolébka ve světničce, skromná postel ve druhé a nad kamny postavičky z pálené hlíny. Na vápnem nabílených zdech jsou v rámečcích vystaveny doklady o právu pana Zemana působit v oboru kovářském.

    Středobodem dílny je výheň. Připomíná krbovou pec. Foto Region Kroměříž

    Do kovárny je vstup z předzahrádky bílého domku, průchodem v ochranné zdi. Středobodem dílny je výheň. Připomíná krbovou pec. Vedle stojí píšťala, rozměrný měch, která dmýchala pod hoření paliv proud vzduchu. Před kovářským ohništěm stojí dva mohutné dřevěné špalky s kovadlinou. O jejich boky jsou opřené dlouhé kleště a kladiva. Vše je umouněné. Však se také kovářství nazývalo černým řemeslem. Paní domácí vysvětlovala, jakým způsobem byla ošetřována koňská kopyta a jak se na ně přibíjely podkovy. Průduchem jsem prolezl do místnosti, ve které stávali koně a kovář, chráněn zdí, jim přibíjel na zadní kopyta podkovy. Múza se usmála: Kůň umí kopat. K jeho zadku se přiblížit není člověku radno

    Do prostoru pod kovářskou výhní ústí podzemní chodba, kterou bylo možno doputovat do zámeckých sklepení nebo uprchnout daleko do polí.

    Holešově na náměstí jsem se potkal s hercem, uznávaným znalcem hebrejštiny a vykladačem nápisů na náhrobních kamenech židovských hřbitovů Jaroslavem Achabem Haidlerem, kterého jsem v době mladosti vídával hrát v jednom brněnském amatérském sdružení. Na stánku nabízeli jeho knížku Židovské hřbitovy a pohřbívání.

    Múza ví, kdy a kam směrovat zájem. Za přítomnosti velvyslance Státu Izrael J. E. Daniela Merona začínal festival židovské kultury Ha-Makom. Na židovském hřbitově jsem zpovzdálí sledoval vzpomínkový obřad u tumby rabbiho Šabtaje ben Me´ir ha-Kohena (1621 – 1663), zvaného Šach. Až bělovousí židovští obřadníci v černých chalátech s černými klobouky na hlavách a pan velvyslanec s doprovodem odešli, přistoupil jsem k hrobu. Byl obsypán kamínky zatěžujícími bělostné lístečky. Mab poznamenala: Na papírcích jsou napsaná jména lidí, kterým by měl rabín Šach pomoci

    Správce a průvodce, pan Vratislav Brázdil, sděloval: Šachova synagoga polského typu byla vystavěna v renesančním slohu po roce 1560. Je jedinou, která se v původní podobě dochovala. Bývá označována za světový unikát. V ženské galerii i v bývalé židovské škole je umístěna expozice Židé a Morava… Pak vyprávěl o zániku holešovské židovské komunity. O pogromu, který se odehrál v roce 1918, během kterého byli československými vojáky a místními občany židé vyhnáni ze svých domovů a dva z nich zavražděni. Dílo zkázy dokončili Němci, kteří v roce 1943 transportovali židy do koncentračních táborů…

    Náhrobek rabína Šacha. Foto Přemysl Čech

    Prkenná podlaha židovské školy vrzala, učené knihy polehávaly na stolech, židle lákaly k usednutí. Návštěvníků bylo stejně jako dotazů. Byl mezi nimi i pan velvyslanec…

    Mab pořizovala snímky, bylo však třeba chvátat na autobus. Stačil jsem v kavárně Slávia vypít kávu a z mírného kopečka mezi domy z minulých století sejít k nádraží.

    Múza řekla: Divné, všechny obchůdky tady zavírají v pět.

    Brno se tvářilo netečně a Mab zmizela. Věru, pěkný a poučný výlet to byl…

    Brno – Komín, 26. 7. 2019


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 471)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,