Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 46)

    Ostýchavě jsem usedl do zubařského křesla. Paní doktor procedila skrze bílou škrabošku: Tak copak máme? – Paní doktor, sypu se jak přesýpací hodiny. – No a já vás mám snad převracet? – Paní doktor, vysypala se mi dvojka vlevo nahoře. – Tak se podíváme!

    Paní doktor, vysypala se mi dvojka vlevo nahoře. Repro archiv

    Paní doktor, vysypala se mi dvojka vlevo nahoře. Repro archiv

    Jejda, jejda, pane, to je zlé! Jak jste k tomu přišel? – Kousal jsem tvrdý chléb. – Ale, pane Tučku, takhle jste si už vylomil čtyrku vlevo na hoře, co jsem vám ji trhala před měsícem. Copak jsem neříkala, že máte být opatrný na přední zuby? Že jsou chatrné, zkousané, třetinové proti původní délce? Posledně jste okusoval kost, dnes tvrdý chleba. – Já rád tvrdý chléb. Tvrdý chleba tak pěkně křupe. – Pane, a zub také pěkně křupnul? – Ne, paní doktor, zub si zůstal v kůrce. A já teď šišlu. Paní doktor, zachraňte mě! Zítra hraji krále Hamleta. – Toho nebožtíka? – Jo, ducha krále Hamleta. – Nebožtík může být i bezzubý. – Paní doktor, zkouším, natáčím v rozhlase, vypadám jako Quasimodo a hlavně šišlám. – Ale šišláte roztomile. – Zalepte mi ten zub, prosím? – Jak? Tohle zalepit nejde. Odvrtám kanálky, vytáhnu nervy, kořen zacementuji, dám na něj implantát, pak obrousím trojku a zkusím udělat můstek z dvojky na trojku s přesahem nad chybějící čtyřku. Pane, to je tak na dva měsíce. – Kriste na nebi, to budu celou tu dobu šišlat? – Coby. Budete mluvit doprava. – Doprava? Jak, doprava? – Normálně, tak jak se teď mluví, doprava. Takhle. A paní doktor spustila říkanku: Povídala Číča Číči / Číčo, copak si to tady syčí? / Nesyč, Číčo, hasiči si myši cvičí. Zkuste to! – Paní doktor, to je v… – Paní doktor mně píchla injekci a diskusi ukončila. Jazyk, ret i nos mně ztvrdly, má pusa byla rázem jako po mrtvici.

    Tucek-Provaz-poster

    Na zkoušce jsem se chlubil kolegyním: Jsem opíchaný, bez zubů, ale pořád ještě jonák. Večer si ke všemu přidám malý kulturní zákusek, Hamiltonův Provaz. Znáte Hamiltonův Provaz? Neznáte Hamiltonův Provaz? Pojďte se mnou, dáme si Hamiltonův Provaz spolu. Pan Trtílek mě pozval do Reduty na premiéru. Já totiž rád premiéru! Vy nemáte rády premiéru? Já rád premiéru. A vždy z první řady. Kolegyně zíraly. Jedna starší prohodila: Povídá se, že je lepší, když to začne od nohou, pane kolego…

    Do lůna divadla Reduta, kde jsem kdysi deset let čile hrával, jsem vstoupil hlavním vchodem po pětatřiceti letech. Hmátl jsem po dveřích, ale nedohmátl. Dvě velké skleněné plochy se přede mnou rozestoupily. Jako před monarchou. Přítel Trtílek se zubil mému údivu. Dal mi do ruky čtvercový program a vedle něj stojící student režie Skočovský vytáhl z obálky karetku. Čestná místa, první řada, čísla 18 a 19.

    Budete mě muset navigovat, nějak to tady nepoznávám. FOTO archiv NDB

    Budete mě muset navigovat, nějak to tady nepoznávám. FOTO archiv NDB

    Vážení, vaše starost je vzorná, ale budete mě muset navigovat, nějak to tady nepoznávám. Je to tady všechno poněkud jinak. Nezdá se vám? Kdepak je tady šatna? Koukám, vždyť tohle bylo takové pěkně ponuré baroko a teď je to jakési celé skleněné. To je teď asi nějaký pozdně brněnský funkcionalismus, že? Režisér mě rozpačitě směroval pod oblouky barokní klenby. Odložil jsem si a řekl: Pane kolego a teď kam? – Chcete jet výtahem nebo půjdeme po schodech? – Po schodech, pane kolego, po schodech! Výtah je koukám skleněný, průhledný, nic pro mě. Nemám co vystavovat. Schody jsou bytelné a původní. Půjdeme po schodech. V prvním poschodí byla šipka: Doprava Mozartův sál. Režisér to vzal doleva. U vstupu do divadla nám hezoučká dívenka vzala karetku a pravila: První řada, sedadla 18 a 19. Příjemný zážitek přeji.

    Jeviště bylo hluboké a bez opony. Hlediště daleké, mírně vyklopené, končící pod osvětlovací kabinou. FOTO archiv NDB

    Jeviště bylo hluboké a bez opony. Hlediště daleké, mírně vyklopené, končící pod osvětlovací kabinou. FOTO archiv NDB

    Jeviště bylo hluboké a bez opony. Hlediště daleké, mírně vyklopené, končící pod osvětlovací kabinou. Řady diváckých sedadel se zdály být dlouhé, do obdélníku sálu napěchované. Do první řady se sestupovalo po schůdku jako do skříňového šuplíku. Naklonil jsem se k sedící dvojici: Promiňte, jsem tady novic, jaká máte čísla sedadel? – Co, prosím? Řekl pán sedící v zásuvce první řady pode mnou. No, já mám číslo 18. – My, já to vlastně nevím. – Aha. Já mám číslo 18, víte? Tak nic, seďte. Zkusím to z druhé strany. Pane režisére, dáme se uličkou druhé řady. Ta je volná. Alespoň se porozhlédneme. Vstoupili jsme do druhé zásuvky a přešli na její konec. Měla pětadvacet sedadel. Schůdkem jsme se dostali do šuplete první řady. Našli svá čísla. Báječný výhled. Jenom kousíček od středu. Techniku obchvatu volil i redaktor Mareček a jeho slečna středního věku. Sedli si na čísla 16, 17.

    Redaktor se zašklebil: "To je paní recenzentka." (Lubomír Mareček - absolvent oboru historie-bohemistika na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Pracoval v Brněnském večerníku, Lidových novinách a MfDnes, přispívá i do DN. V současné době pracuje na JAMU jako "specialista pro vnější vztahy". Je autorem knihy Filmové kralování Bolka Polívky.). FOTO archiv

    Redaktor se zašklebil: „To je paní recenzentka.“ (Lubomír Mareček – absolvent oboru historie-bohemistika na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Pracoval v Brněnském večerníku, Lidových novinách a MfDnes, přispívá i do DN. V současné době pracuje na JAMU jako „specialista pro vnější vztahy“. Je autorem knihy Filmové kralování Bolka Polívky.). FOTO archiv

    Redaktor se zašklebil: To je paní recenzentka. – Ano. Pane redaktore, tady je to všechno nějak jinak, nějak obráceně. Nebylo náhodou jeviště tam za námi, jak jsou teď kabiny?Ano, pane Tučku. A tam nahoře byl boční balkón. – Vím, tam sedávalo vedení zpěvohry. Šeda, Karásek, Moulík, Osolsobě, Fišer. Já tady hrával i v muzikálech. – Tak, tak, pane Tučku. Ale to už je tuze dávno, viďte! Naklonil jsem se k režisérovi: Pane kolego, tady se mi stala jímavá story. Byl vlahý večer, pátek, něco málo po sedmé hodině. Ležel jsem doma ve vaně. Přiběhla žena: „Jardo, sousedka říká, že volají z Reduty, že za dvacet minut začíná představení Ali z Kešanu, a ty nejsi v divadle? Prý máš první scénu!“ Soused nastartoval auto, nasoukal jsem se do županu, nazul bačkory a jeli jsme. Vběhl jsem do Reduty, vrátná volala: „Pozdě, už se hraje!“ Bral jsem schody po dvou. V sufitách u jeviště jsem uviděl kolegu Středu oblečeného do mého kostýmu. Strhal jsem z něho košili i kalhoty, shodil ze sebe župan, vlétnul do gaťat a bosý, s košilkou v ruce vběhl na scénu. Sedl jsem si a řekl předepsanou repliku: !Já, Retko Selim, chodím náhodou vždycky včas. Turecký bazar ztuhnul a lid z Kešanu opustil jeviště. Zůstal jsem na něm sám. Dobré tři minuty jsem si balil retko. První se vrátila na scénu paní Vlasta Fialová. Hrála hajzlbábu. Zadívala se na mě a řekla: „Retko Selim, ten zásadně chodí včas.“ – Za zády se mi ozvalo: Není to náhodou Jarda Tuček? Otočil jsem se. Je to Jarda Tuček. Je! Člověče, ty by si měl být starší, nebo ne? Šedivý Ondra Šeda, syn někdejšího ředitele Státního divadla se na mě zubil. Tak, jak se ti vede? – Ale, Ondřeji, víš přece, že jsme už ve věku, kdy je lepší se neptat. – Na to kašli, Jardo, klidně se mě zeptej, co dělám? – Co tedy děláš, Ondro? – Hovno, Jardo, hovno! – No vidíš, Ondro, ale vypadáš dobře.

    Mrtvé tělo uložili do velké, uprostřed jeviště stojící bedny. FOTO archiv NDB

    Mrtvé tělo uložili do velké, uprostřed jeviště stojící bedny. FOTO archiv NDB

    Na jevišti rozsvítili. Dva mladí pánové přišli s dlouhým provazem v rukou, nějakému mladíkovi nasadili na krk smyčku a poctivě ho uškrtili. Pak mrtvé tělo uložili do velké, uprostřed jeviště stojící bedny a šli si sednout na sedačky do portálů. Akčnější muž, co vypadal, jako operetní korepetitor, do vzdálenějšího levého, rozklepaný, blonďatější kousek přede mě, do pravého. Začali o svém činu konverzovat. Blonďák vpravo zablekotal, muž vlevo odpověděl. Blonďák vpravo řekl větu, muž vlevo dvě. Točil jsem hlavou za větami. Vpravo, vlevo, vpravo, vlevo. To samé dělali diváci kolem mě. Jako na tenise. Vlevo, vpravo, vlevo, vpravo. Jenom škoda, že mnohé slovní míčky nepřeletěly síť forbíny do hlediště.

    Na jeviště přicházely další postavy. Sympatický mladík, v tuze upnutém saku, který okamžitě získal kontakt s hledištěm, trémou schvácená krasavice, na které se chvěly i límečky u košile, šarmantní šedivý pán, znělého hlasu i jasné mluvy, tajemná dáma s tváří smrtky v dlouze vlajícím chalátu pískové barvy a urostlý chlap v elegantním plášti, s kloboukem trapera na hlavě. Rozmáchlými gesty a grácií vládl jevištnímu dění. Jeho výslovnost byla perfektní. Koukal jsem, jak se na rozlehlé scéně mění herecký tenis v hokej. Opravdu dost těžce jsem rozpoznával, který aktér zrovna teď drží puk.

    Kamenné divadlo, to sú samé velké plochy. FOTO archiv NDB

    Kamenné divadlo, to sú samé velké plochy. FOTO archiv NDB

    Vzpomněl jsem si na slova klasika Scherhaufera: Jarošu, kamenné divadlo, to sú samé velké plochy. Rozumíš, herci musí hulákat, hrajú jako by na koturnách, s takovým mírným patosem, aby měli jistotu, že jim diváci rozumí. Obrovské dekorace, velké parochně, mohutné kostýmy, rozumíš, to je kamenné divadlo. Když se v Mahence díváš ze třetího pořadí do hlubokého kotle, tož na jevišti vidíš hulákající trpaslíky: „Vaše královská výsost už večeřela?“ Proto také do Mahenky vybírají podle hlasů, aby byli herci rozpoznatelní. Rozumíš, Jurda, Kabíček, Lakomý, Kružíková, Kurandová, Krátký, Strobachová, Fialová, Šlégr, to byly rozeznatelné hlasy. Ty poznal každý i se zavřenýma očima. Proto se také říkalo, že jsou jenom tři druhy divadel: dobré, špatné a Mahenka. No uznej, není lepší Provázek s malou Procházkovkou? Herci v ní hrají na plný ceres a jako o život. Výbušně, přirozeně, mají koule a přitom nepřehrávají, protože, Jarošu, nemusí. Divák jich má, ta jak na dlani.

    Příběh o tom, jak vymyslit a realizovat dokonalou vraždu, se přede mnou odvíjel v lehkém tempu a konverzačním toku slov. FOTO archiv NDB

    Příběh o tom, jak vymyslit a realizovat dokonalou vraždu, se přede mnou odvíjel v lehkém tempu a konverzačním toku slov. FOTO archiv NDB

    Příběh o tom, jak vymyslit a realizovat dokonalou vraždu, se přede mnou odvíjel v lehkém tempu a konverzačním toku slov dál a dál. Všem divákům bylo jasné, kdo je vrah, takže různé slovní propletence z roku 1929, kdy detektivky hledaly a nalézaly svá zlatá dna, je moc nezajímaly. Epilog, ve kterém si vrahové uvědomují, že na spáchání dokonalého zločinu nikdy neměli, byl dovětkem velmi slavné hry, která spíš řeší problém spouštění vražedného procesu, než aby byla obyčejnou detektivkou.

    Potlesk nebyl dlouhý, ale zase ne natolik krátký, abych nezacítil problém v partii močových cest. Hlavní intrikán najednou ožil, nabíhal na scénu a vtahoval do děkování ostatní aktéry jako zběsilý. Režiséra, výtvarníky, hudebníka, překladatelku i dramaturga.

    Všem divákům bylo jasné, kdo je vrah. FOTO archiv NDB

    Všem divákům bylo jasné, kdo je vrah. FOTO archiv NDB

    Protahoval jsem se šuplíkem k východu a vypuzoval před sebou všechny, co si chtěli po zážitku vydechnout. Dral jsem se mezi slavnostně oděnými směrem k Mozartovu sálu. Pane režisére, kde jsou tady záchody? – Dole, za výtahy. Dal jsem se po schodech dolů. Prostor před skleněnými výtahy byl zalidněný návštěvníky. S některými jsem se zdravil, některým jsem pokynul, několika jsem i stisknul ruku. Vždy jsem přitom syknul: Wécé, prosím? – Za výtahy, tam! Klestil jsem si chodníček k průhlednému monstru. Jardo, co ti to tady připomíná? zubil se Ondra Šeda. Nevím? Hledám záchody. – Ty jsou za výtahy. – To už vím. Výtahy jsem dvakrát obešel a nic! – Jardo, jako na poště nebo v pojišťovně. Musíš do uličky za výtahy. Vidíš ji, ne? Ta jezdící monstra mě matou. Opětovně jsem se došoural do šedé uličky za skleněné výtahy. Dal se kolem nazelenalých plátů vlevo, nakoukl jsem za roh, nic. Vrátil jsem se a šel kolem hráškových plátů vpravo, za rohem nic. Cedulička se spásným nápisem WC nikde. Pokoušely se o mě mdloby a močový měchýř hrozil prasknutím, když jsem se o jeden plát opřel rukou. Plát se otevřel. Dva pisoáry a jedna mísa v malé okachlíkované komůrce. Číči, copak nám to tady syčí… Až při odchodu z úlevné místnosti jsem si všimnul drobounkých, do šedi vyvedených pajduláčků. Dámy, páni…

    Publicistka, pedagog a dramaturg Eva Šlapanská (tři desetiletí působila na JAMU, kde byla vedoucí Hudebního studia. Nositelka čestného titulu Zasloužilá pracovnice kultury, stříbrné medaile k 50.výročí JAMU, Ceny města Brna 2009 a pamětní medaile městské části Brno – Královo Pole). FOTO archiv

    Publicistka, pedagog a dramaturg Eva Šlapanská (tři desetiletí působila na JAMU, kde byla vedoucí Hudebního studia. Nositelka čestného titulu Zasloužilá pracovnice kultury, stříbrné medaile k 50.výročí JAMU, Ceny města Brna 2009 a pamětní medaile městské části Brno – Královo Pole). FOTO archiv

    Nakročila proti mně štěstím zářící kamarádka od studentských let, dobrá víla z Králova Pole, spisovatelka Eva Šlapanská: Jardo, co ty tady děláš? – Evičko, zpívám si, protože se mi tady podařilo najít záchody. – Neblbni, ty sem chodíš na záchody? – To taky, Evičko. Ale byla to fuška. – A co si na to říkal? – Jo, dobrý, moderní, splachovací, ale špatně značený. – Neblbni, Jardo, myslím, jak se ti líbil Hamiltnův Provaz? Ty si, člověče, pořád stejný komik. – Nejsem, Evičko, za rok jsem přišel o tři zuby. Neslyšíš, jak šišlu? Povídala číča číči, číčo, copak nám to tady syčí… Mluvím doprava. – Cože? Tys byl vždycky originál. Už na škole. Proto tě mám ráda. Vždyť jsme rozený v jeden den. Pátého září. – Ano, Evičko, pamatuji. – Ty si rozkošný! Tedy, řeknu ti, že u Hitchcocka byl Provaz trochu jiná detektivka. Film měl napětí. A co si říkal na herce. Mladý Černoch je milý, viď? Skoro celá obsada jsou čerství absolventi JAMU. A je to na nich znát. Ale oni budou dobří. – Evičko, nějak se začít musí. – Ovšem, ten Siničák, ten je výborný. On přece hrával u tebe v Polárce? Že mám pravdu? – Máš, Evičko, máš. Máš pravdu jako vždy. Hrál Ježibabu a později se přehrál na mlynáře Vávru. To je třída mezi herci. – No jo, je. Tak já už musím, mám tady pana profesora z chirurgie. Zítra ti zavolám, dějí se hrozné věci. Tak pa! – Pá a šáteček, dobrá vílo z Králova Pole.

    Ovšem, ten Siničák, ten je výborný. FOTO archiv NDB

    Ovšem, ten Siničák, ten je výborný. FOTO archiv NDB

    Poblahopřál jsem tvůrčímu týmu, poděkoval příteli Trtílkovi a řekl mu: Škoda, že ti čerství absolventi nebyli školou vyučeni jevištní řeči. Nezní jim hlasy. Luštit jejich slova je tak trochu detektivka v detektivce. – Ale ona to moc detektivka není, protestoval smutně přítel Trtílek, přečtěte si program. – Já vím, že není…

    Pak jsem se potkal s pohublou legendou, bardem brněnské kritiky Vítem Závodským.

    PhDr. Vít Závodský - pedagog; divadelní a literární vědec; kritik a publicista, syn lterárního historika a teoretika prof. PhDr. Artura Závodského, DrSc. FOTO archiv Encyklopedie dějin města Brna

    PhDr. Vít Závodský – pedagog; divadelní a literární vědec; kritik a publicista, syn lterárního historika a teoretika prof. PhDr. Artura Závodského, DrSc. FOTO archiv Encyklopedie dějin města Brna

    Kousal drobný chlebíček a drtil slova: Kamaráde, těším se na tvoji esej o Konci Provazu. Tak to tam, v tom Komíně ještě chvíli vydrž! Mezi létacími skleněnými plochami mě odchytil redaktor Mareček: Tak co vy na to? – Pane redaktore, když orchestr hraje bez prvních houslí, symfonii odehrát může jen, má-li vynikajícího dirigenta. Hodně zdaru a hlavu vzhůru, vždyť jste dobrej, vy se z toho vylžete.

    Doma jsem se vrhnul na ledničku. Nic lákavého v ní nebylo. Ukrojil jsem krajíc chleba a se vzpomínkou na chuť pálené čočky jej opatrně žmoulal na zbylých zadních zubech pravé sanice. Pro lepší chuť jsem přepínal televizní kanály. V Soči zhasnul plamen. Ve Lvově klečící policisté prosí za odpuštění. Démon Kalousek dává doporučení, aby Unie finančně pomohla Ukrajině. Činoherní klub z Ústí se odmítl přihlásit ke grantovému řízení. Na měsíc dopadl čtyři sta tunový meteorit. Komentátoři Klepetko, Veselovský i Drtinová odcházejí z České televize. Východní Ukrajina chce přítomnost ruských tanků. Nejvíc Českých lvů získal film o Janu Palachovi Hořící keř. Šéf bývalé mordparty je rozezlen, jak je ztvárněn Bolkem Polívkou v seriálu První oddělení. Putin uvádí vojska západního a středního okruhu Ruska do stavu pohotovosti. Povídala číča, číči, číčo, copak nám to tady syčí. Mordoval jsem jazyk, aby se učil směřování doprava.

    Ráno jsem opláchnul čtyři krůtí křidélka, dal je do hrnce, pustil na ně vodu a řekl: Svobodně si plavte, holoubátka sněhobílá, za chvíli vám bude horko.

    Krocan divoký je původem ze Střední a Jižní Ameriky. Už před 3000 lety divokého krocana zdomácněli Středoameričtí Indiáni. Krocani byli chováni pro maso, kosti k výrobě nástrojů a kvůli ozdobnému peří. Existují plemena krůt s peřím bronzovým a černým. Dnešní krocani a krůty jsou větší než jejich předchůdci a ve velkochovu mají převážně bílé peří. FOTO archiv

    Krocan divoký je původem ze Střední a Jižní Ameriky. Už před 3000 lety divokého krocana zdomácněli Středoameričtí Indiáni. Krocani byli chováni pro maso, kosti k výrobě nástrojů a kvůli ozdobnému peří. Existují plemena krůt s peřím bronzovým a černým. Dnešní krocani a krůty jsou větší než jejich předchůdci a ve velkochovu mají převážně bílé peří. FOTO archiv

    Škrtnul jsem a zálibně koukal na růžici plamínků. Mám rád oheň. Mám rád i bublání vařící se vody. Po chvíli jsem z hrnce vybral hnědavou pěnu, vhodil do něj opláchnutou cibuli a šest vybalených kostek kuřecího bujonu. Své polévky si vařím zdravě. Pak je týden jím. Když šestý den zkysnou, říkám si, bude kyselo. Jsem konzervativní staromilec, co si navařím, to si také sním.

    Sedl jsem si k počítači a brouzdal se internetem. Paní Semelová měla v televizi řeč. Svobodně se vyjadřovala k justiční zvůli padesátých let minulého století, k popravě Milady Horákové. Hloupě, trapně, neinformovaně, strašně. Připadala mi jako člověk kléru tvrdící, že nikdy na světě neexistovala muka církevní inkvizice. Svobodné byly i komentáře k jejímu svobodnému názoru: Komunisté by měli být věšeni, protože se nezměnili. Nebo: Denně zemře jen deset komunistů, a to je málo. Brr! Hrůzná společenská xenofobie nás zachvacuje. Nevím, co by se teď dělo, kdyby mezi současnými komunisty Česka byl, nedej bože, nějaký Róm.

    Patrick Hamilton ve svém londýnském bytě v Albany během 2. světové války. FOTO archiv

    Patrick Hamilton ve svém londýnském bytě v Albany během 2. světové války. FOTO archiv

    Abych naplnil přání přítele Trtílka, vzal jsem do rukou program k viděné inscenaci Provaz. Patrick Hamilton (1904 -1962) anglický dramatik a prozaik se při psaní Provazu inspiroval skutečnou událostí – vraždou, která vstoupila do dějin kriminalistiky pod označením „Leopold and Loeb“. Ke zmíněné vraždě došlo v Chicagu roku 1924, kdy dva spolužáci z University of Chicago, devatenáctiletý Nathan Leopold a osmnáctiletý Richard Loeb, zabili svého třináctiletého kamaráda a bratrance jednoho z nich, Roberta Frankse. Dodnes je tento případ v Chicagu považován za vraždu století. Oba vrahové byli mimořádně inteligentní, což po jejich zatčení potvrdily i psychologické analýzy. Nathan Leopold hovořil plynně 27. jazyky! Účelem jejich činu bylo naplánování a provedení dokonalé vraždy. Byli si dobře vědomi své nadměrné inteligence, pročež se považovali za nadlidi schopné provést i dokonalou vraždu. Tedy takovou, kterou nebude možné odhalit. Vycházeli přitom také z Nietzscheho filosofie. Několik dnů před vraždou napsal Nathan Leopold Richardu Loebovi: Nadčlověk vzhledem k jistým výjimečným kvalitám, které jsou s ním neoddělitelně spjaty, nepodléhá běžným zákonům, kterými se řídí lidé. Není odpovědný za to, co může spáchat. 22. května 1924 vlákali Roberta Frankse do vypůjčeného auta, odvezli ho na odlehlé místo a tam jej ubodali majzlíkem. Jeho tělo odvezli k Vlčímu jezeru, kde jej polili kyselinou chlorovodíkovou. Pak šli povečeřet do kiosku rychlého občerstvení. Nasycení se navrátili k zohavenému tělu, odvlekli ho do propustku pod železniční tratí a odjeli zpátky do Chicaga, aby zavolali matce zavražděného, že její syn byl unesen. Potom poslali Franksově rodině žádost o výkupné ve výši 10 000 dolarů… Své oděvy potřísněné krví spálili, krev na čalounění v autě pečlivě vyčistili a zbytek dne strávili hraním karet. Nathan Leopold a Richard Loeb žili v homosexuálním vztahu

    Repro archiv

    Repro archiv

    Hra Provaz (Rope) byla poprvé uvedena 3. 3. 1928 v londýnském Royal Strand Theatre. 25. dubna následovalo její další londýnské uvedení v John Golden Theatre a 13. září ji odehráli na newyorské Brodwayi pod názvem Konec provazu (Rope´s End). V českém prostoru nebyla hra dosud uvedena.

    George Orwel: Úpadek anglické vraždy. Chceme žít, to je přirozené. Ale ve skutečnosti nás udržuje při životě pouze strach ze smrti. A myslím si, že je lepší zemřít násilnou smrtí, než umírat sešlostí věkem. Lidé mluví o hrůzách války, ale která ze zbraní, jež člověk vynalezl, se svou krutostí může měřit s některými běžnými chorobami? Přirozená smrt už jen svým názvem symbolizuje cosi pomalého, páchnoucího a bolestného. Ale i tak je rozdíl, jestli umíráte ve vlastním domě, nebo ve veřejném ústavu.

    Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra. Zarathustra pohlédl na lid a podivil se. Poté promluvil řka: Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem. Provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka.

    No tak, to jsem si početl. To se mi zas bude jednou dobře spát. FOTO archiv NDB

    No tak, to jsem si početl. To se mi zas bude jednou dobře spát. FOTO archiv NDB

    No tak, to jsem si početl. To se mi zas bude jednou dobře spát. Já tušil, že to pozvání na Provaz nebude jen tak. On ten chlapec Trtílek je hlavička. Radši si na uklidnění pustím televizní zprávy: Prezident Zeman byl v Bruselu, k parlamentu Evropské unie mluvil spatra a anglicky. A hned to taky schytal. Řeč byla přijata rozpačitě, věnovala se jen detailům, angličtina nebyla dokonalá, český prezident by měl mluvit česky. Když na tiskovce odpovídal Zeman na ruský dotaz, odpověděl v ruštině. Byl okamžitě okřiknut: Ruštinou nemluvte, tu my tady neznáme! Ukrajina je na pokraji krachu. Demonstranti v přímém přenosu uřízli policistovi hlavu. Český ministr zahraničí prohlásil: Janukovyče jako představitele Ukrajiny neuznáváme. Na budově regionální krymské vlády v Simferopolu vlají ruské vlajky. Putin ujistil Američany, že se zasadí o celistvost Ukrajiny. Probíhají společná cvičení vojsk Jižní Koreje a Ameriky. Vojska Severní Koreje vystřelila čtyři rakety krátkého doletu na protest. Ruská letadla jsou u hranic s Ukrajinou v bojové pohotovosti. Janukovyč, který se stále cítí být ukrajinským prezidentem, promluvil v Rusku na tiskové konferenci. Letadlo se zraněnými Ukrajinci přistálo v Praze. Miroslav Donutil se vrací na Provázek. Získal roli skladatele Salieriho ve hře Amadeus. Pod režijním vedením uměleckého šéfa Morávka. Skladatele Mozarta bude hrát Donutilův syn Vladimír. Pak jsem tvrdě usnul. Televizor blikal a já se domníval, že vidím záblesky prskajících šrapnelů.

    Ráno, mě čekal šok. FOTO archiv

    Ráno, mě čekal šok. FOTO archiv

    Ráno, mě čekal šok. Po desce kuchyňské linky a na ploše bílého sporáku se hemžily hordy černých mravenečků. Vytvářely jakési rotující kinetické obrazce. Ve spirálách obkružovaly tvrdý chléb, mizely ve schnoucích rohlících. Bylo jich moc. Strašně moc. Nezbývalo nic jiného, než jejich rejdění udělat přítrž. Musel jsem je vyvraždit. Ať mi ochránci přírody prominou, ale představa, že by se mravenečkové vrhli i na byt mé milované sousedky a já byl následně vyšetřován a posléze třeba i obviněn ze svévolného pronikání do cizího soukromí skrze své černé velvyslance si přece ve svém pozdním věku dovolit nemohu. Už jenom představa, že bych za to černé proniknutí mravenců mohl, je pro mě strašná. No považte, vždyť paní sousedka by mně třeba už ani nechtěla jít na pohřeb. A to bych fakt nepřežil. Tak to vidíte, jak nízké pohnutky mohou z člověka udělat hromadného vraha.

    P. S. Hromadné vraždění houbičkou šlo snadno. Horší bylo honění zbylých černých jedinců. Mravenci byli tuze malí a já už na ně přece jenom špatně viděl. Zasraný věk! Zato už docela pšijatelně šišlu. Povídala číča číči, číčo, čopak nám to tady tolik šyčí…

    Brno – Komín, 28. 2. 2014

    Who Took the Cookies from the Cookie Jar? Ilustrace Ashley Wolff. Repro archiv

    Who Took the Cookies from the Cookie Jar? Ilustrace Ashley Wolff. Repro archiv

    Národní Divadlo Brno / Divadlo Reduta – Patrick Hamilton: Provaz. Překlad: Dana Hábová. Úprava: Ondřej Elbel, Pavel Trtílek. Režie: Ondřej Elbel. Dramaturgie: Pavel Trtílek. Scéna: Pavel Borák. Kostýmy: Kateřina Bláhová. Hudba: Petr Hromádka. Obsazení: Wydham Brandon – Miroslav Novotný. Charles Gramillo – Martin Veselý. Kenneth Raglan – Lukáš Černoch j.h. Leila Arderová – Iveta Austová j.h. Johnstone Kentley – Bedřich Výtisk. Paní Debenhamová – Eva Novotná. Rupert Cadel – Martin Siničák j.h. Premiéra 21. února 2014.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 46)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,