Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 45)

    Jeden můj mladší přítel, vášnivý divadelník, mně neustále vyčítá pesimismus pohledu na svět. A já se přitom tolik snažím. Dívám se kolem sebe, rozhlížím se a dělám si jednu radost za druhou. Svou radost rozhojňuji psaním veselých řádků… Pokud možno.

    Josef Sotona: Dětská radost. Repro Galerie CWAK

    Josef Sotona: Dětská radost. Repro Galerie CWAK

    Dělat si radost v dnešních dnech, to chce mít hodně zdravé zuby, k tomu být dost hluchým i trochu slepým a umět ovládat všechny své svěrače. Se staženým zadkem a se stisknutými zuby se člověk mého věku může radosti přece jen dočkat. Když chce, proč ne.

    Viděl jsem tři znamenité studentské inscenace. Ve studiu Marta českou premiéru dramatizace nedokončeného románu Thomase Manna Zpověď Hochštaplera Felixe Krulla, Hořké slzy Petry von Kantové od německého divadelního a filmového režiséra Rainera Wernera Fassbindera a v Divadle na Orlí premiéru muzikálu Milana Šotka, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Tajemství Žlutého hřbetu.

    Nahá prsa ozdobená barevnými květy aneb odvážný bodypainting. FOTO archiv

    Mám lidi mladého kumštu rád. Jdou s šíjemi nesehnutými a se zraky rozzářenými za svými zítřky aneb Odvážný bodypainting. FOTO archiv

    Mám lidi mladého kumštu rád. Jdou s šíjemi nesehnutými a se zraky rozzářenými za svými zítřky. Dřou svá těla, huntují je, ponocují, přivydělávají si, jen aby se mohli stát nejlepšími z nejlepších, aby vynikli a byli slavnými, slovutnými. Toho nespoutaného veselí, toho nadšení, toho marnotratného mrhání nápadů, sebemrskačství i obnažování těl.

    To má léta učednická byla proti tomu cudná. Když se mi na studentské scéně podařilo kolegyni natrhnout kostým a na diváky se usmálo její levé ňadérko, byl z toho skandál a vážné varování. Dnes běhají dívenky po jevištích s holými zadky. A před zraky diváků beze studu a uzardění souloží ve všech možných, ba i artistních polohách. Nic proti tomu, nahota je cool, nahota je dnes součástí umění i svobody ducha. Přiznám se, že nahota je pro oko diváka příjemně milá. Jen kdybych viděl o něco líp, než si můj kalící se zrak může dovolit.

    Odeon 1986. Repro archiv

    Odeon 1986. Repro archiv

    Zpověď Felixe Krulla je taková snová retrospektiva nóblových časů, kdy se v honór společnosti namísto hovno říkalo nikoliv. Bohatství se tehdy dědilo, ale i získávalo a množilo. Kdo si nahrabal, ten měl. A kdo měl k tomu i kopýtka, tak si z těch kopýtek mohl vyhazovat, to dá rozum. Protože si mohl žít svobodně. Z takové svobody se pak svobodně rodily děti. Z takové svobody se narodil i syn své doby, šťastný Felix Krull. Miláček úchylných pánů i chtivých dam. Felix brzy zjišťuje, že chce-li být šťastným, musí být bohatým. Záhy také pozná, že chudoby se lze zbavit snadno, umí-li se využít náklonnosti majetných, chtíčem a touhou posedlých vilníků. Felixi, velik si, napsal klasik Čapek.

    Felix je učenlivý a rychle šplhá po spirále úspěšnosti až k vrcholu pyramidy bohatství. Chce však víc. Je to náročný a tvrdý hoch. Chce všechny ovládnout, chce být pánem jejich životů i skonů. Touha po likvidaci těch druhých, začíná být u Felixe Krulla veliká, nezvládnutelná. Zde však inscenace končí, zůstává nedoslovena. Zrovna jako Mannův nedopsaný román.

    Tucek-Zpoved-poster

    Studenti pod vedením svého spolužáka Lukáše Kopeckého hráli s velkým entuziasmem a zběsile, jako o život. Převlékali kostýmy, střídali role, chrlili slova, intimní scény prolínali s výstupy bujarého křepčení, proměny doby zvýrazňovali odsouváním obří jevištní konstrukce z průhledné plastové hmoty, scénou se míhali, že se snad až potkávali. S lehkostí a mluvní bravurou vládl všemu dění zubící se šejdíř, podfukář, taškář, urostlý švihák, hochštapler Felix v podání narezlého herce Zbyška Humpolce. Výmluvný student hrál tak dobře, že jsem mu rozuměl vše, i drobné brebty. Výkon vskutku hodný absolventa!

     S lehkostí a mluvní bravurou vládl všemu dění zubící se šejdíř, podfukář, taškář, urostlý švihák, hochštapler Felix v podání narezlého herce Zbyška Humpolce. FOTO Facebook Studia Marta

    S lehkostí a mluvní bravurou vládl všemu dění zubící se šejdíř, podfukář, taškář, urostlý švihák, hochštapler Felix v podání narezlého herce Zbyška Humpolce. FOTO Facebook Studia Marta

    Diskutoval jsem s mladými dramaturgyněmi a mladičkým režisérem DIFA JAMU na téma herectví v inscenaci: Zvláštní, pokud aktéři své texty mluvili konverzačním způsobem a měli herecký nadhled nad rolemi, hráli přesně, uvěřitelně. Ovládali prostor i sebe a vtahovali diváky do děje hry. Ovšem, jakmile narazili na scény vášní a sexu, jejich herecký projev se změnil. Ztratil nadhled, mluva potřebnou míru stylizace a tempo inscenace opadlo. No a já jsem teď na rozpacích, protože nevím, zda to náhlé prožívání bylo dobře či nikoliv. Studentky dramaturgie se zatvářily, že tomu nerozumím a student Juraj, raději odvedl pozornost jinam: Pán Tuček, my sme dnes na olympiádě v Soči udělali zlato. Zlatú medailu!

    No vidíš, Juraji, to já už třetí den pojídám opálenou čočku, co jsem si navařil. Chutná jako zauzený ovčí sýr a poněkud i nadnáší. Nevím, Juraji, zda je možné slučovat Stanislavského metodu s Brechtovou.

    FOTO archiv Studio Marta

    Nevím, zda je možné slučovat Stanislavského metodu s Brechtovou. FOTO archiv Studio Marta

    Pozdě v noci jsem s povzdechem z ledničky vylovil kousek kuřecího stehýnka, obklopil jej dvěma kopečky po kouři vonící čočky a s přivřenýma očima pojídal svou studenou manu. Jsem diabetik a nemohu si dovolit, aby mé tělo pocítilo hlad. Vidličkou jsem ďobal do hnědých zrníček jako datel a přemýšlel, jestli je co závidět těm, co jsou dnes mladými a studují herectví. Žmoulal jsem zauzenou čočku mezi zuby a náhle jsem oslovil studené maso: Moje milé kuře, je co závidět. Oni mají totiž vše. Vybavenou školu, moderní prostory, svobodu, jsou mladí a patří jim celý svět. Zatracená čočka, zítra budu muset zobat bobule proti nadýmání. Víš, že spolu půjdeme do divadla. Uvidíš dávný kus jednoho Němce. Jmenoval se Fassbinder, byl tuze slavný a je už po smrti. Zemřel dávno. V roce 1982. Moc, chlapec, drogoval. Bylo mu pouhých 37 let! Jo, a abych nezapomněl, ten kus se jmenuje Hořké slzy Petry von Kantové. To se ti bude líbit, uvidíš. Tedy, jestli tě dřív nestrávím. Tak se zatím těš, je to o lesbách.

    Tucek-Kantova-poster

    Ve slavnostní náladě a v napjatém očekávání jsem přispěchal do Marty na první oficiální premiéru třetího ročníku herectví. Sedl jsem si do první řady, zahleděl se do prográmku a přemýšlel, zda si student režie Michal Skočovský nevzal na sebe nezvládnutelný úkol, když se rozhodl nastudovat scénář Rainera Wernera Fassbindera.

    Počátkem osmdesátých let minulého století jsem na jednom evropském festivalu toto dílo viděl. Klasik Scherhaufer tehdy tvrdil: Petra von Kantová je hra dobrá, téměř antická, ale u nás by sa hrát nedala. Jarošu, čítal si verše starořecké básnířky Sapfó z ostrova Lesbos? Čítal. No dobře, tak to vidíš sám, že by to nešlo. Ale dočkaj času, jako husa klasu! Aj k nám to doputuje, daj na mňa. Herečky bych na to měl už teď.

    Z programového lístečku, psaného tuze mladým, drobounkým písmem jsem vyluštil: Petra von Kantová je úspěšnou módní návrhářkou. Žije sama, pouze se svojí asistentkou a služkou Marlene. Stýká se pouze se svými nejbližšími přáteli a rodinou. Její sestřenice Sidonie ji seznámí s o deset let mladší Karin, krásnou dívkou, jež projeví zájem stát se Petřinou modelkou. Petra brzy na to propadne jejímu kouzlu a zamiluje se do ní. Karin však stále touží po svobodě a nezávislosti a Petra získává dojem, že její láska není dostatečně opětována. Její neštěstí vyvrcholí příjezdem muže, kterého Karin představí jako svého manžela. Drama je důležitou Fassbinderovou výpovědí. V krystalické podobě zde předestírá svá životní témata a motivy – zradu („většinou zradí ten, koho milujeme“), neúspěšného hrdinu, zacykleného ve svém vlastním světě a „soukromé a komorní problémy psychoanalytické i pudové výjevy, v nichž opuštěný, manipulovatelný člověk zažívá pocity strachu, útlaku a odcizení“. Sdílením autorova autentického životního pocitu a témat se zabývá i režijně-dramaturgická koncepce, která je zaměřena interpretačním způsobem. Jejím cílem je spolupodílet se na autorově zprávě a předat ji způsobem sobě vlastním.

    Dialogy mezi Petrou a Karin jsou plné tajemného napětí rodící se lásky. FOTO Facebook Studia Marta

    Opuštěný, manipulovatelný člověk zažívá pocity strachu, útlaku a odcizení. FOTO Facebook Studia Marta

    Na holé scéně leží kobereček, bílé plochy ohraničují pokoj, možná ateliér. Jednající osoby usedají na podlahu. Služebné je dopřána výsada vylézt na vysokou, snad barovou židli. Kávu i alkohol servíruje služebná na koberec v plastových kelímcích. Jako by režisér naznačoval, že půjde o hru přízemní, prostou, bez vyšší filozofie. Paní domu je velitelsky nepříjemná, samotou týraná, nešťastná žena. Z každého slova i gesta je cítit vyprahlost její duše. Svou služebnou přehlíží, ponižuje. Je jí zcela lhostejná služčina bolestná zamilovanost a mučivá žárlivost. To, že služebná na protest úmyslně rozlévá pití po koberci, převrací skleničky, zvrhává hrníčky, paní domu naprosto ignoruje. Povýšený a přezíravý je Petřin vztah i k sestřenici Sidónii. Jako by šlechtický rod von Grasenabe byl ve společenské hierarchii méně než rod von Kant. Nechává baronku postávat, otáčí se k ní zády a nabízí ji neuctivé sezení na koberci. Barončino těžkopádně složité usedání i následné vstávání je komické, herecky zvládnuté na jedničku. Až hnusný je vztah von Kantové k vlastní půvabné dceři Gabriele. Petra se k ní chová, jako by ji snad ani neporodila. Nevěnuje jí jediný pohled. Příchod mladinké krasavice Karin chování Petry proměňuje. Majitelka návrhářského salónu je najednou plná zájmu. Nabízí Karin práci modelky. Dialogy mezi Petrou a Karin jsou plné tajemného napětí rodící se lásky. Lačnost touhy stárnoucí ženy po sametové hebkosti mladého dívčího těla je dovedena až ke kruté směšnosti a odpudivosti ve vrcholné scéně inscenace milostného obcování s mladinkou Karin. Přesvědčivě hraný je i následný rozpad jejich nerovného vztahu. Závěrečná sebevražda služebné Marlene je sice nečekanou, ale logickou tečkou tragedie honosného šlechtického domu.

    Režisér Skočovský dosáhl v práci s nadějnými studentkami herectví vskutku pozoruhodných výsledků. Kristínu Povodovou přivedl k výrazné podobě „nóbl“ baronky Sidonie, Petru Staňkovou k sžíravé studii líné, vzdorovité, chorobnou žárlivostí stižené služebnice Marlene, Michaelu Foitovou k robustnému náčrtu bohaté, stárnoucí, tvrdé podnikatelky Petry von Kantové. Největšího úspěchu pak dosáhl u dobře a výrazně hovořících dívek druhého ročníku činoherního herectví. Tereza Slámová rozehrála plaché rozdychtění Gabriely von Kantové, zasažené vzplanutím lásky k muži, touhu po matčině pohlazení i rozpaky nad chladným chováním své matky. Blonďatá, okouzlující, svůdná Agáta Kryštůfková hrála Karin Thimovou, jako šachovou partii. S andělskou tváří, s nevinností v zářících očích, s vytříbeným vkusem a jemností lákala do svých vilných sítí možnou oběť. Kryštůfková předvedla prototyp malé, líbezné lidské bestie, ovládající bohatou škálu výrazových prostředků. Byla rozpačitě nesmělá, dětsky lačná, chtivě zvažovala nastalé situace. Projevila se však i jako chytrá obchodnice, vědoucí, kdy vyrazit k zteči a kdy se s vítěznou elegancí domoci oprávněného žoldu. Excelentní, strhující herecký výkon. Že by již na počátku kariéry životní? Doufám, že jen první v dlouhé řadě! Pane režisére, bravo! Slečny, hodně zdaru do dalších let studií!

    Agáta Kryštůfková. FOTO archiv

    Herečka musí být krásná, půvabná a mít talent (Agáta Kryštůfková). FOTO archiv

    Stál jsem se Zbyškem Humpolcem, představitelem Felixe Krulla, u marťanského baru: Pane kolego, co říkáte na Kryštůfkovou? / Pane Tučku, to je… co bych povídal. Herečka musí být krásná, půvabná a mít talent. To všechno Agáta Kryštůfková má. Kdybyste věděl, jak ta nám všem dává zabrat, ojojojoj!

    Doma, nad hromádkou opálené čočky jsem nahlas meditoval, jak je to u nás dobře zařízené. Jak je nám naše příroda nakloněná, když se u nás rodí takové talenty a my ty talenty dokážeme vychovat a dát jim pak prostor k uplatnění. Pustil jsem televizor. Radost z českých medailí jsem měl jako za mlada. I slzy mně tekly. Pak jsem přepnul na zpravodajský kanál. Vřava, nelítostný boj a zabíjení lidí v přímém přenosu. Stát Ukrajina se hroutí, možná i rozpadá. Že by nastávalo konečné účtování s výsledky druhé světové války? Představa, že Poláci dostanou zpět území kolem Lvova a Slovensku připadne celá Podkarpatská Rus, mě natolik vyděsila, že jsem televizi raději vypnul a pustil si z počítače Janáčkovu rapsodii Taras Bulba. Janáček a čočka. Komu připadne Krym? Taras Bulba dozněl a já pořád ještě zobal kuličky.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Díval jsem se na televizní pořad připomínající nedožité devadesátiny Jiřího Šlitra, pak si četl pozvánku na muzikálovou premiéru Tajemství Žlutého hřbetu autorské trojice Šotek, Suchý, Šlitr a hlavou mně bleskla vzpomínka na dávno mladé časy.

    V brněnském divadle na Výstavišti hostoval pražský Semafor. Hrál Jonáše a tingl tangl. Dvojice zpívajících kabaretiérů Jiří Suchý se slamákem na hlavě a mikrofonem v ruce, Jiří Šlitr s černou buřinkou za klavírem, byla k sežrání. Kolem nich kroužila, tančila a zpívala parta odvážně oděných zpěvaček a tanečnic. Bylo to, jako zjevení boží poezie, jako zhmotnění nespoutaného lidského ducha.

    Dojedl jsem chléb svůj vezdejší, omyl talíř od zbytků čočky pálené, oděl se do všedního gala, vzal si čtyři tobolky léku proti nadnášení a vyrazil za radostí do centra studentského muzikálu na brněnskou ulici Orlí.

    Tajemství Žlutého hřbetu. Repro archiv JAMU

    Tajemství Žlutého hřbetu. Repro archiv JAMU

    Ve foyeru divadla jsem se pozdravil s režisérem mých hereckých kreací z raného mládí Zdeňkem Kaločem. Zamával a já spěchal zajistit místo v první řadě. Zalistoval jsem v programu. Milan Šotek, Jiří Suchý, Jiří Šlitr: Tajemství Žlutého hřbetu. Kabaretní detektivka na motivy M. O. Tivy. Zasmál jsem se. Dobrý gag. Milan Šotek: Ze všech mých her je zatím Žluťák nejprdlejší. Komisař s Kudličem stanou na místě činu a zjistí, že znají vraha, ale chybí jim oběť. Hru jsem napsal na objednávku pro Divadlo A. Dvořáka v Příbrami. S nápadem, abych pospojoval písničky Suchého a Šlitra po způsobu muzikálu Mamma mia, přišel Milan Schejbal, šéf příbramského divadla.

    Pak se rozeřvala kapela a na scénu vtrhlo polonahé, divoké mládí. FOTO PAVEL NESVADBA

    Pak se rozeřvala kapela a na scénu vtrhlo polonahé, divoké mládí. FOTO PAVEL NESVADBA

    Pak se rozeřvala kapela a na scénu vtrhlo polonahé, divoké mládí. Hrálo, tančilo a zpívalo s takovým nadšením a profesionální jistotou, že nešlo odolat. Smál jsem se fantastickým blbinám, hlavou pokyvoval a do taktu se houpal v křesle, protože vedle mne sedící pán rozpohyboval svými nohami celý elevační blok. Neskutečné tempo kabaretu mně nedopřálo oddechu a nedovolilo mi ani aplaudovat. Tleskat se dalo jedině mezi nádechy hudebníků. Hrající aktéři se bleskově převlékali z kostýmu do kostýmu, převtělovali se z rolí do rolí. Neskutečná podívaná. Mnozí k tomu stačili odehrát pět i šest postav. Hovadiny se střídaly s písničkami, hity mého mládí s hovadinami. Když na scénu vtrhlo trio vězňů, pohazujících si s koulemi na nohou a zpívajících: Kde je ten míč, kde je ten míč?, rozdováděný soused mě málem vyklopil z křesla.

    Při odchodu z divadla jsem se svěřil panu hasiči: Já se tak chechtal, že jsem se až zpotil. Pane, to bylo jako mít v jednom kuse Semafor, Cimrmany a Osvobozené divadlo. Neskutečný, boží večer, pane!

    Neskutečná podívaná. FOTO PAVEL NESVADBA

    Je to takové klipové herectví. Všechno je jen reklama. FOTO PAVEL NESVADBA

    U tramvajové zastávky mě potkal redaktor Mareček: Tak, co jste na to říkal? – Pane redaktore, co vám mám povídat, nesmyslná doba, nesmyslný příběh, nádherné představení. Jsem nadšen! Redaktor se smál: Ano, ano, nesmyslná doba, nesmyslný příběh. I já jsem nadšen! Redaktor zvedl ruce nad hlavu a ve chvatu s nimi mával, až zmizel v přítmí u Mahenova divadla.

    K zastávce se došoural režisér mých rolí z mladých let Zdeněk Kaloč. Řekl jsem: Tak si tady stojím a přemýšlím o dnešní výchově hereckého potěru. K čemu jsou vedeni. – Jarku, to je klipové herectví. Je taková klipová doba. Všechno je jen reklama. Tři holky střihnou nohama, dvě se usmějí, pět chlapů popíjí pivo, zabliká světlo, a je to reklama na podprsenky.

    Režisér se pozná podle toho, jak mu na jevišti hrají herci. FOTO PAVEL NESVADBA

    Režisér se pozná podle toho, jak mu na jevišti hrají herci. FOTO PAVEL NESVADBA

    V tramvaji posmutnělý režisér zavzpomínal, jak v mládí chodil na DAMU do hereckých hodin k Radovanu Lukavskému: Víš, abych u mistra poznal práci herce na roli. Já s nimi i hrával, víš. A taky jsem byl asistentem režiséra Alfreda Radoka. Jednou se Radok ke mně naklonil a řekl: „Režisér se pozná podle toho, jak mu na jevišti hrají herci.“ Klipová doba, Jarku. Ivan Trojan, to je herec! Režíroval jsem ho na Vinohradech. Nebo Libuška Šafránková, paní herečka! No jo. A víš, kdo ji tady na konzervatoři učil? Vašek Kyzlink… No ano! Jarku, nezáleží na tom, kdo učí a jak, ale koho učí. Víš že… Zdeněk nedořekl, musel vystoupit.

    Majdan v plamenech FOTO DAVID MDZINARiSHVILI

    Monstrum vzplálo (Majdan v plamenech). FOTO DAVID MDZINARiSHVILI

    Doma jsem si zpíval: Vyvěste fangle na tingl, tangle, protože teď se budem smát. Vezem vám horu, bezvadnejch fórů a prvotřídních kupletů. Naložil jsem si na talíř horu opálené čočky, ukrojil chleba a pustil televizor. Už se blýská na časy… Na obrazovce hořelo kyjevské náměstí, střílelo se, před kamerou běžel hořící člověk. Na obrněný transportér dopadla lahev s benzínem. Monstrum vzplálo. Ocelová okruží mu světélkovala, jako by se osypala svatojánskými broučky. Muži v bundách s přilbami na hlavách pálili ostrými náboji. Jiní házeli kameny. Hlas reportéra konstatoval: Toto už není manifestace, to je válka.

    Dojedl jsem opálenou čočku, co chutnala jako uzený ovčí sýr, tiše jsem vypnul televizi, zhasnul a pak čekal. Snad na Godota. Nebo na zázrak, že mě ta čočka povznese nad všechny problémy světa. Začalo svítat a připálená čočka nepomáhala. Hlavou mně blesklo, co se tak asi proboha stane, až v ruské Soči uhasne olympijský oheň míru.

    P. S. Prezident Janukovyč podepsal s opozičníky dohodu o ukončení násilných akcí. Ukrajinský parlament zrušil všechny represivní zákony, sesadil Janukovyče z funkce a vyhlásil na 25. 5. prezidentské volby. Vězněná ex premiérka Julia Tymošenková byla propuštěna na svobodu. Prezident Janukovyč odejel se svými věrnými z Kyjeva do Charkova. Tymošenková vyzvala opozici k dalším protestům. Janáčkův Taras Bulba je geniální, vědoucí muzika!

    Brno – Komín, 23. 2. 2014

    Studio Marta, scéna DIFA JAMU, Brno – Thomas Mann: Zpověď hochštaplerűa Felixe Krulla. Dramatizace, překlad, dramaturgie: Martin Sládeček. Režie: Lukáš Kopecký. Scéna a kostýmy: Monika Urbášková. Hudba: Mario Buzzi. Hrají: Felix Krull – Zbyšek Humpolec. Otec, Markýz – Jakub Rek. Matka, Diana – Ida Sovová. Sestra, Eleanor – Alžběta Vaculčiaková. Kmotr, Lord, Profesor Kuckuck – Libor Stach. Műller-Rosé – Jan Řezníček. Doňa Maria Pia – Lucie Ingrová. Zouzou, Ředitelka – Sarah Haváčová. Kněz, Stanko – Vojtěch Říha. Zaza – Táňa Malíková. Pedagogické vedení: Václav Cejpek, Eva Jelínková, Ivo Krobot, Miroslav Plešák, Lukáš Rieger, Zbyněk Srba. Světla: Petra Konvicová. Zvuk: Martin Holoubek. Produkce: Hana Hřebačková. Grafika: Anna Stránská. Premiéra: 9. 2. 2014.

    Studio Marta, scéna DIFA JAMU, Brno – Rainer Werner Fassbinder: Hořké slzy Petry von Kantové. Režie: Michal Skočovský. Dramaturgie: Kristýna Gavendová. Scénografie: Lucie Halgašová. Produkce: Barbora Holmanová. Světla: Tomáš Balga, Jonáš Garaj. Zvuk: Jakub Šotola. Hrají: Petra von Kantová – Michaela Foitová. Gabriele von Kantová – Tereza Slámová. Marlene – Petra Staňková. Sidonie von Grasenabe – Kristína Povodová. Karin Thimmová – Agáta Kryštůfková. Premiéra: 18. 2. 2014.

    Divadlo na Orlí, Hudebně-dramatická laboratoř JAMU, Brno – Milan Šotek, Jiří Suchý, Jiří Šlitr – Tajemství Žlutého hřbetu – kabaretní detektivka na motivy M. O. Tivy. Režie a choreografie: Martin Pacek j. h. Dramaturgie: Jan Šotkovský. Hudební nastudování: Karel Albrecht j. h. Scéna a projekce: Jana Boháčková. Kostýmy: Markéta Šlejmarová. Produkce: Martin Novotný. Zvuk: Jakub Podešva. Světlo: Lukáš Novotný. Osoby a obsazení: Kudlič, Malý Ogoši – Marek Ouda. Komisař, Vězeň Vonásek, Starej Pospíšil – Pavel Režný. Barman, Maminka Kudličová, První myš, První žena převlečená za ženu, převlečeného za ženu, Matka Ogoši – Kateřina Falcová. Beruška, Víla-rozptylka – Nikol Kotrnetzová. První gangster, Druhá myš, Druhá žena převlečená za muže převlečeného za ženu, Pobřežní hlídka – Barbora Chrenková. Druhý gangster, Třetí myš, Žena s knírkem – Natálie Tichánková. Quasimodo, První Krueger, První voják, První vězeň – Štěpán Kaminský. Vojín Houska, Mravenec, Žalářník, Prince af Persia – Jiří Daniel. Major, Nedopalek, Tatínek Kudličův, Dozorce Imrich, Otec Ogoši – Daniel Rymeš. Druhý Krueger, Druhý voják, Pavouk Ogoši, Druhý vězeň – Michal Kuča. První víla-spojka – Michaela Baladová. Druhá víla-spojka – Kristýna Štarhová. Mentolová slimka – Katarína Mikulová. Babka s nůší, Hlas staré Pospíšilové – Markéta Pešková. Dáma v baru – Maria Jose Capel (studentka programu Erasmus). Inspektor Moonsmile – Martin Pacek. Kačer Donald – Jan Mazák ml. nebo Štěpán Tesáček. Kapela: kytara – Peter Pálaj nebo Šimon Švidraň, klavír – Martin Konvička nebo Ludovít Kotlár, kontrabas – Peter Korman nebo Vlado Micenko nebo Juraj Valenčík, saxofon – Marek Kotača, trubka – Jiří Kotača nebo Jan Kozelek, bicí nástroje – Michael Nosek nebo Václav Pálka. Pedagogické vedení: Stanislav Slovák, Michal Zetel, Jan Šotkovský, Jarmila Krátká, Jana Matyášová, Markéta Ungrová, Hana Horká, Karel Hegner, Vladimír Richter, Sylva Talpová. Premiéra: 16. 2. 2014.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 45)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,