Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 42)

    Něco je ve vzduchu. A já to něco chytil. Trápí mě krk, bolí průdušky a jsem starší. Jak psal Shakespeare, starý člověk tloustne a smrdí. Je to tak. I svět smrdí, protože je starý. A jeho smrad je cítit v ovzduší. Čert ví, co se z toho vyvrbí.

    FOTO archiv

    Říkám si: Bude líp. FOTO archiv

    Snažím se být in. Cpu do sebe hory prášků, piji ozdravné vodičky, sprchuji se, mažu vonnými mastmi, liji na sebe parfémy a říkám si: Bude líp.

    Lépe není! Kašlu, hekám, potahuji, špatně se mi dýchá. Když zrovna nesálám, mele se mnou zimnice. Jsem však hypochondr a k sobě lidský, k felčarům nechodím, léčím se sám. Dbám doporučení televizních i internetových kanálů. Výběr léčiv je zaručeně větší, než v ordinacích, přesto se můj zdravotní stav lepší ztuha a tuze pomalu.

    Vnitřní pochody sekrecí maskuji hutností teplého oblečení. Lehký zimáček upnutý ke krku, na hlavě kapuci a pod ní elegantní baret. V tramvajích si mě všímají zdrogovaní opilci i bezdomovci. Jsou vtipní: Hele, začátečník. Ještě je čistej. Asi je v záběhu. A čím nám to chlapec, smrdí? To nebude viróza, to bude asi Diór?

    Závazky stačím plnit. Dvakrát jsem se prošel s cestovním kufrem krále Hamleta jevištěm Elsinoru ve studentské Martě. S potěšením, i když trochu v mrákotách jsem sledoval růst profesní kvality mladých kolegů a poslouchal, jak hráli svého Hrabala v Ostravě, jak s ním pojedou do Prahy, jak ho budou hrát v Disku i na scéně Činoherního klubu a také v Mladé Boleslavi. Kéž by měli štěstí a získali někde i nějaká angažmá…

    Nemohl jsem chybět ani na slavnosti věnované pojmenování cestičky vedoucí od Divadla Husa na provázku k Denisovým sadům na Uličku Václava Havla.

    Brno má Uličku václava Havla. FOTO ATTILA RACEK

    Brno má Uličku Václava Havla. FOTO ATTILA RACEK

    Po obligátním rituálu očisty a zprovoznění dýchacích cest jsem ze své komínské nory vyrazil do lidského víru. Spěchal jsem, až mně na čele vyrazil pot. Jak je u mě v poslední době pravidlem, překryl jsem baret kapucí a kabát sepnul pod krkem olivkou. Jako zakuklený mnich jsem chvátal Zelným rynkem. Pramínky potu mi stékaly po týlu na záda a brázdily si cestičky níž a níž. Z Petrské uličky se valily tóny dravé muziky. Lekl jsem se, že slavnost už začala a přidal do kroku. No, do kroku, spíš do belhání.

    Ulička mezi zdmi středověké rybárny a zemského muzea byla ucpána slavnostně naladěnými lidmi. Dívenky v krojích s obrazy Václava Havla v rukou směrovaly další a další příchozí. Manželské i milenecké páry, občané starší i mladší plnili úzké hrdlo protáhlého prostoru až k oblé bráně Farských zahrad. Sokolové v stejnokrojích se sokolskými čapkami na hlavách stáli na sokolských hradbách. Jejich praporečník třímal sokolskou standartu. Dva Sokolíci drželi čestnou stráž u plachetkou zahalené pamětní desky. Byli nehybně sošní. Všichni. Cpal jsem se lidským davem k restauraci a bělostnému kříži sochaře Jana Šimka.

    Reproduktory řvaly skladbu mého mládí Most přes rozbouřené vody. FOTO archiv ČT

    Reproduktory řvaly skladbu mého mládí Most přes rozbouřené vody. FOTO archiv ČT

    Reproduktory řvaly skladbu mého mládí Most přes rozbouřené vody a já se zastavoval u blikajících obrazovek a hleděl na fotografie a záznamy ze života občana a prezidenta Václava Havla. U brány do Farských zahrad lidský had končil tmou. V zákoutí před Farskou branou bylo malé pódium s mikrofonem. U něj postávali herci a šéf Husy Morávek s papírky v rukou. Pochopil jsem, že již není, kam se cpát.

    Podal jsem ruku řediteli Centra experimentálního divadla Petru Oslzlému a pozdravil bělovlasého bratra Václava Havla, Ivana. Trochu se ulekli mého kapucínského zachumlání, ale jenom trochu. Překvapil jsem i herečku Ivanu Hloužkovou a fotícího herce Zatloukala. Pavel vyhrknul: Člověče, co jsi tak zababušený? Já tě nemohl poznat. – Pavelenko, jsem chcíplý. – Tak to od nás prchej, ať něco nechytíme.

    FOTO archiv DHnP

    Dojatý šéf Morávek se zajíkal. FOTO archiv DHnP

    Katedrála Petrova shlížela na slavnostní srocení s láskou. Zářila jako při svatém biřmování. Dojatý šéf Morávek se zajíkal, když mluvil o roční anabázi běhání po úřadech a zápasu o pojmenování bezejmenného úbočí na Uličku Václava Havla. Z úst Ivany Hloužkové a Vladimíra Hausera zazněl neuvěřitelně dlouhý výčet oficiálních podání, odvolání, žádostí, intervencí, petic. Dojetí překonával i Petr Oslzlý, když vzpomínal na procházení uličkou po boku disidenta, později prezidenta a ještě později občana Václava Havla, vášnivého obdivovatele Husy na provázku. Hovořil také o tom, jak se mu podařilo na poslední chvíli prosadit osazení uličky dvěma cedulemi, oproti původně povolené jedné. Ředitelka Knihovny Václava Havla Anna Freimannová mluvila o upřímném Havlově vztahu k divadlu Husa na provázku a místopředseda Sokola Brno I Michal Dočekal uvedl, že bylo pro Sokoly ctí podílet se na prosazení označení uličky jménem světově nejuznávanějšího českého politika. Poté pánové Morávek, Oslzlý, Dočekal a Martin Vidlák (KVH) připevnili na zeď druhou ceduli s označením Ulička Václava Havla. Z reproduktoru k tomu hrála hudba. Sbor vesničanů zpíval píseň z opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta Proč bychom se netěšili.

    FOTO archiv

    Na zdi Uličky Václava Havla byla odhalena deska s tváří Jana Palacha. FOTO archiv

    Šéf Morávek pak připomněl památku studenta Jana Palacha, který se před 45. lety na protest proti vstupu “bratrských“ vojsk na území Československa na Václavském náměstí v Praze polil benzínem a zapálil. Sympatický mladý kazatel Vojtěch Loub vyslovil kázeň o morálním apelu člověka, který nemyslel na sebe a obětoval svůj mladý život ve prospěch jiných. Chór kapituly zpíval zpěvy biblické, na zdi Uličky Václava Havla byla odhalena deska s tváří Jana Palacha a ze svítících věží dómu Petra a Pavla zněly zvony. Mžily se mi oči. Zdálo se mně, že nebe je plné hvězd a andělů. Šéf Vladimír Morávek přál Uličce Václava Havla, aby svůj název nesla navěky. Nebo alespoň na dalších tři sta, čtyři sta let. Byl večer, středa 15. ledna, léta Páně 2014.

    FOTO archiv MHD Brno

    Tramvaj byla plná zamračených, mlčících cestujících. FOTO archiv MHD Brno

    Tramvaj byla plná zamračených, mlčících cestujících, někteří z nich, ti mladší měli v uších špuntíky a pokyvovali hlavami. V tramvaji bylo teplo. Zuby mně konečně přestaly jektat, zato po zádech mi opět začal stékat pot.

    Doma jsem do sebe narval patáky, napil se horkého čaje a z posledních sil vědomí sledoval zprávy. Svět bobtná. Lidé Ukrajiny se bouří. Na náměstí Majdan rostou barikády, policie střílí, demonstranti vrhají zápalné láhve, hoří pneumatiky, černý kouř zavaluje obrazovku. Atentáty samovrahů zabíjejí v Sýrii, v Iráku, Egyptě, Afganistanu, v Rusku. Muslimští radikálové slibují válku, Severní Korea vyhrožuje zkázou světa. Pitné vody je na planetě méně, lidí víc, než mnoho. Probouzejí se sopky. Zeměkoulí otřásají zemětřesení a počasí se zbláznilo. Mrzne tam, kde by mělo být teplo a teplo zachvacuje krajiny, kde by mělo mrznout. Jakási sonda přistane na obrovité kometě z dob vesmírného tvoření a vypátrá, zda v nitru nebeského tělesa nejsou prvky důležité pro vznik života. Za několik týdnů má v Ruské Soči začít zimní Olympiáda. Když se v antickém Řecku konaly olympijské hry, zmlkal ryk válečných zbraní. Jak tomu bude letos? Bojím se! Olympijské svazy již dostávají výhružné dopisy.

    Tucek-Divadlo Krajiny-logo

    Cpu do sebe patáky, zvyšuji dávky Mucosolvanu, neboť zítra chci do Divadla Krajiny na českou premiéru hry francouzského dramatika Philippe Minyana Vulkán. Z textů dramaturga inscenace Pavla Trtílka se dovídám: V mytickém příběhu, známém už ze zpracování antického dramatika Euripida, se královna Faidra zamiluje do svého nevlastního syna Hippolyta. V Minyanově zpracování personifikuje její nezkrotnou vášeň Vulkán, jenž v sobě potlačuje sopečnou erupci podobně jako Faidra svou sžíravou lásku. Sám Hippolytos se však v Minyanově adaptaci neobjeví – po Faidřině vyznání lásky uniká přes oceán, v jehož vlnách se utopí. Před vzbouřenci prchá i Faidřin manžel a Hippolytův otec král Theseus. Hejna kobylek ničí úrodu, občanská válka začíná. Zůstává jen Faidra sžíraná horoucí láskou a spalovaná vzpomínkami. Vyplní Vulkán své hrozby, provázené otřesy země, a zničí mohutnou erupcí lidstvo?

    Philippe Minyana. FOTO archiv

    Philippe Minyana. FOTO archiv

    Autor Vulkánu Philippe Minyana se narodil roku 1946 ve francouzském městě Basancon a je jedním z předních francouzských dramatiků. Původní profesí je herec, jako dramatika ho proslavily zejména texty Inventury a Pokoje. Colette a Paco jedou na parníku byla uvedena na Avignonském festivalu (1985), Dům mrtvých uvedla Comédie-Francaise na scéně Théatre du Vieux-Colombier (2006). I když je Minyana hojně uváděný nejen ve frankofonním prostředí, v Česku zatím nebyla jeho tvorba výrazněji reflektována, což je způsobeno i nedostatkem překladů jeho her do češtiny. Přeložena byla doposud jen hra Inventury Kateřinou Neveu. Šéf Divadla Krajiny Jan Krupa se překladu Minyanovy tvorby začíná věnovat důsledněji. Kromě Vulkánu přeložil i další z jeho textů inspirovaných mytologií, hru Maličká v hlubokém lese. Oba překlady byly oceněny v soutěži Cena Evalda Schorma.

    Alexandre Cabanel: Phèdre (1880). Repro Musee Fabre, Montpellier, Francie

    Alexandre Cabanel: Phèdre (1880). Repro Musee Fabre, Montpellier, Francie

    Pak jsem se začetl do pozoruhodné bakalářské práce Jana Krupy: Minyanův Vulkán a Faidra. Mýtus o Faidře v kontextu francouzského divadla. Její autor Krupa s urputností horolezce vášnivě sleduje proměny mýtu od Euripida po současnost. Vskutku skvělé čtení pro nachcípaného, bolavého člověka!

    Hippolytos je u Euripida mladík, který nemá zálibu v milostných avantýrách, oddává se lovu a žije v lesích odloučen od civilizace. Faidřinu vášnivou lásku neopětuje. Neuvědomuje si, že bez plození potomstva se i z jeho milovaného lesa stane pustina. Faidra spáchá sebevraždu. Oběsí se.

    Římský dramatik a filozof Lucius Annaeus Seneca pojal Hippolyta jako člověka, který si uvědomuje, že lidstvo dřív žilo v souladu s přírodou, a jeho postoj je otevřenou kritikou římské pospolitosti. Proti životu v přepychu a pohodlí staví život v lesní divočině. Senecova Faidra se s Hippolytem setká, vyzná se mu ze svých citů. Faidřina Chůva následně Hippolyta nařkne ze znásilnění Faidry. Hippolytos je vyhnán a zahyne. Faidra spáchá sebevraždu. Probodne se mečem. Zaujaly mě ocitované Senecovy verše:

    Chór: Všechen řád zmizel z lidského žití / vládne mu Štěstěna, slepá bohyně, / co rozdává plnými hrstmi dary, / ale jen nehodným! / Nad těmi, kdo jsou bez viny, vítězí / chtíč a zločin si trůní v paláci. / Dav svěřuje úřady špatným lidem. / Hned se jim koří, hned jimi pohrdá. / Počestnost získává zrůdnou odměnu: / topí se v bídě, zatímco ohavnost / všude vládne. / Stud je bezcenný, čest plná falše.

    V roce 1573, tedy v době renesance, napsal adaptaci Hippolyta francouzský autor Robert Garnier jako kritiku soudobé společnosti. Jeho Faidra přirovnává svůj horoucí vztah k Hippolytovi k nepříjemné nemoci a má pocit, jako by ji utajovaná láska vnitřně spalovala. Hippolytos zůstává k Faidřině lásce netečný.

    V době francouzského klasicismu vznikla v Paříži dvě zpracování této mytologické látky. 1. ledna 1677 byla uvedena tragedie Faidra Jeana Racina a 3. ledna 1677, tedy jen o tři dny později, Faidra a Hippolytos od Nicolase Pradona.

    Racinova Faidra nepociťuje svou lásku k Hippolytovi jako nemoc, ale jako zločin. Do Hippolyta se zamilovala na první pohled a hodlá si zachovat čest. Problém lásky už není staven do mytologické roviny, ale ocitá se v rovině mezilidských vztahů. Faidra umírá po požití jedu. Hippolytos miluje Aricii. Není již zarytým kritikem společnosti, nehledá návrat k životu v lesích a volné přírodě.

    FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Philippe Minyan: Vulkán (Divadlo Krajiny Brno) FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Provedl jsem očistu, nacpal do sebe patáky, paní sousedce řekl: Buďte bez obav, rýže je uvařena, sporák vypnut, jdu za antikou. Zachumlaný do kapucové krusty jsem vyrazil. Palác Prigl byl naplněn dýmem, sál nabit. Usměvavý Juraj mě chytil za ruku: Rýchlo, pan Tuček, čakáme len na vás! Vzal můj kabát a blikaje světélkem mobilu mě vedl do třetí řady na jediné volné místo. Posadil mě hned vedle redaktora Luboše Marečka.

    Z reproduktoru zachrčelo něco, jako hudba, v proudu světla se objevila postava Mladé Faidry sedící s grácií na vysoké židli. Její vláčné vladařské gesto bylo ukončeno poněkud předčasnou tmou a hudebním blikem. Na obdélníkovou plošku ohraničenou po obou stranách bílými plochami třesoucích se plachet se vedrala vysoká štíhlá, zubící se černovláska, ploužila se kolem Faidry a skuhrala výhružná slova. Zprostředka rýžových a třtinových polí shlížím na vás, lidé ze souostroví a můj vztek je tak velký, že cítím, jak se mi chvěje. Celá skála nabírá vodu a oxid křemičitý a já vulkán vyvrhnu lávu… Hrozivá erupce vám lidem vezme pevnou půdu pod nohama a budete padat, až nezůstane žádný z vás. Země se změní v poušť. Všechna ta staletí rozháraného křesťanství zmizí.

    v proudu světla se objevila postava Mladé Faidry sedící s grácií na vysoké židli. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    V proudu světla se objevila postava Mladé Faidry sedící s grácií na vysoké židli. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Vzpomněl jsem si dávný dialog s klasikem. Peter, proč paní Tálská chce dělat antiku? – Protože na ni má, můj milý. Je dobré vracet se ke kořenům. Když se kumštýř nemůže vyjádřit k současnosti otevřeně, sáhne po antice. V antickém dramatu je všechno. Protože všechno současné už tady bylo. Měl jsi problém se schvalováním titulu? – Ne. Vůbec žádný. – No tak vidíš, vždyť je to antika. Všichni schvalovači světa se ji učili na školách a chvála pánu, nenaučili. Paní Eva ano. – Ale, co herci, Peter? Antická dramata jsou psána ve verších, herci musí vyříkávat dlouhé monology. – Z toho mám strach.

    Představitelka Vulkánu dochrčela svou vstupní řeč a já se zaposlouchal do tesknot Faidry. Bolí mě u srdce, všechno vyzvracím, tak piju jen mléko a skoro nejím. Žaludek zatím jakž takž. Ale čím dál horší je ta chronická střevní zácpa a z ní celkově sešlý stav. Každý snad chápe důležitost toho dlouhého přízemního orgánu. Herečka hrající Mladou Faidru je starší dáma stižená bolestmi svého věku. Jedná přirozeně. Její mluvní projev je kultivovaný, vladařský, věty mají oblost i hudebnost. Má v sobě noblesu zkušené vládkyně a na unavené hlavě nosí hýřivý znak mládí, krvavou paruku. Oslovení Mladá Faidra je protimluv. Ovšem, proti gustu žádný dišputát, že. Vždyť jména se dostávají na celý život. Pojmenují-li někoho Veselým, tak ten Veselý může být i smutným a může umírat třeba ve velkých bolestech, stejně zůstane navždy Veselým. Dokonce i po smrti bude Veselý.

    Herečka hrající Mladou Faidru je starší dáma stižená bolestmi svého věku. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Herečka hrající Mladou Faidru je starší dáma stižená bolestmi svého věku. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Hereččina řeč je vláčná, zvučná, dobře se poslouchá. Mladá Faidra ví, o čem mluví. Vulkáne, pomoz mi! Mám v srdci dýku. Je to metafora. Točím se jako káča, dupu jako vzteklá kobyla a můj život odchází. Myšlenky mi letí do všech stran. Král Theseus! Americký imperialismus! Je občanská válka vážně na spadnutí? Ať se ten vítr přežene. Vulkáne, pomoz!

    Střihám ušima. Slyším dobře? Já šel na antiku. Tedy na přepis antiky. Ale co to? Americký imperialismus?

    Čarokrásně zubatá černovláska krouží kolem Mladé Faidry. FOTO archiv Divadlo Krajiny

    Čarokrásně zubatá černovláska krouží kolem Mladé Faidry. FOTO archiv Divadlo Krajiny

    Čarokrásně zubatá černovláska krouží kolem Mladé Faidry, chrchle na ni repliky Vulkánu. Srdce souostroví je znepokojené. Školy, banky, obchody zavírají dveře. Armáda chystá plnou polní. Otrava krve požírá politické představitele. A bude hůř. Zamezí snad, jako pravý velitel ten tvůj Král Theseus guerile, která jak předvídám, zasáhne celé souostroví, neboť opozice je jako hejno sršňů a armáda je rozdrobená. Tady budou oběti! Washington se škrábe na čele a Moskva sklání hlavu, váhají. Asie bedlivě číhá a Evropě padá brada. Kam asi půjde tvůj Král Theseus šustit dolary? Mladá Faidro, kdepak je tvůj hrdina Hippolytos? Mezi útěšnými stehny, nebo mu ledvinami projíždí dýka a on blije krev a volá tátu a mámu na pomoc?

    Minyanův Vulkán je až moc současný. Škoda, že mladince půvabná herečka svou snahou spodobnit vulkanickou chrčivost, znejasňuje čistotu svých slov.

    Další scéna představuje pláž. Bílými plachtami pohupuje větřík. Přikroutí se Nona. Úslužně se otírá o nohy panovnice. Mladá Faidra mluví úchvatně o lásce k mladému Hippolytovi. Chci být s ním na katamaránu a objímat jeho krásná kolena. Před očima mám ta krásná kolena. To nejkrásnější z celých nohou. Nádherně snědá skloubení, která jej tak hrdě podpírají, když stojí na té lodní konstrukci a ta si prořezává cestu vlnami hnaná třiceti čtverečními metry plachtoví a on se vzdaluje a já plavu, plavu jako šílená. Natáhnu ruku, ale on si jí ani nevšimne. Nono, já Hippolyta miluju! Nona odpoví: To už vědí všichni, kromě Krále Thesea. Nona pak Faidře líčí hrůzy bojů v horách s rudou lidovou armádou, vypráví o masakrech a hromadných hrobech, které nadělaly oddíly gangsterů nazývaných „zombie“. Mladá Faidro, bude tohle pád Theseova domu? Smutná Mladá Faidra řekne: Rozhodla jsem se zemřít, jenom nevím jak! Scénou projde sličná dívka Vulkán, v rukou roztrhne dva pytlíky, na pláž dopadají zrnka pražené kávy. Hrčí to, jako když se na blány bubínků sypou kovové broky. Vůně kávy zavoněla sálem. V první řadě klímající věhlasný kritik nasál aroma a zpozorněl.

    Na vladařský stolec se navrací Král Theseus. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Na vladařský stolec se navrací Král Theseus. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    V dlouhých monolozích klopýtá děj jako kulhavý kůň noční krajinou. Faidra popisuje vzplanutí k synu svého manžela Krále Thesea k Hippolytovi. Na vladařský stolec se navrací Král Theseus. Odkud se vrátil, mně uniklo. Snad ze zajetí. Je divoce zarostlý, vlasy i vousy mu zrzavě vlají. Nona požaluje na Hippolyta, že se stal členem oddílů „zombií“, že mučí lidi. Upozorňuje, že země Krále Thesea je na pomezí občanské války. Král proklamuje svůj volební program. Nona žaluje na Hippolyta, že miluje Mladou Faidru a že ji znásilnil. Do bílé košile oděný záhadný mladý muž jménem Rar medituje o lásce Faidry k Hipollytovi. Král Theseus propadá záchvatu žárlivosti a v dlouhém monologu vykresluje zradu svého syna. Běsní a řve. Holá hlava obrostlá rozsochatými chlupy a vousisky trčí do prostoru jako memento. Mezi královským běsněním scénou projde dívka Vulkán, nevzrušivě řekne: Zem se zachvěje, a vysype na podlahu rachotící zrnka kávy. Vůně kávy je slabounká a věhlasný kritik v první řadě už na ni nereaguje. Spí. Můj soused Mareček žvýká, naklání se, šmátrá pod nohami, stále něco hledá. Zdá se, že loví zakutálená zrníčka. Nebo něco jiného. Nevím.

    Na scénu vchází zcela zestárlá Mladá Faidra a vypráví Králi Theseovi vizi o invazi lučních kobylek... FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Na scénu vchází zcela zestárlá Mladá Faidra a vypráví Králi Theseovi vizi o invazi lučních kobylek… FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Na scénu vchází zcela zestárlá Mladá Faidra a vypráví Králi Theseovi vizi o invazi lučních kobylek ničících pole, louky i lesy. Vulkán plivá informace o bojovnících se samopaly, o chtivosti muslimů po pomstě na křesťanech, co je okrádali. Muslimové žijí ve slumech, umírají hlady, skandují: Smrt Králi Theseovi! Nikdo tě nechce! Odejdi do exilu! Vulkán zabouří a rozsype hrst zrníček. Rar přinese v náručí mrtvou Nonu. Nakazil ji pes a Nona se pak oběsila. Král Theseus pokleká a modlí se. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé je království i moc i sláva! Za klečícím Theseem se bíle odění Rar a Nona kroutí v podivném rituálním tanci smrti. Zmírající Mladá Faidra se v dlouhém monologu přiznává Králi Theseovi ze své životní náklonnosti k jeho synu Hippolytovi. Když domluví, zemře. Vulkán řekne: Poslední otřes. Je tma, je konec.

    Přesouvám se do zakouřené restaurace, hlesnu k redaktoru Marečkovi: Zvláštní, ten vulkán čmoudí až tady v kvelbu. Pan Mareček se usmívá: Tak co vy na to? – Coby, pane redaktore, dobrý čas. Padesát minut. – No dobře, ale jak byste Vulkán ohodnotil? – No, myslím si, že Vulkán má pro Divadlo Krajiny asi podobný význam jako kdysi Prsy Tiresiovy pro pražské Osvobozené divadlo. – Jó? Ale to byly Tiresiovy prsty! Tiresius byl sluha a měl tuze dlouhé prsty. – Pane redaktore, jsem sprosťák, byly to prsy.

    Marie Durnová, představitelka Mladé Faidry. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Marie Durnová, představitelka Mladé Faidry. FOTO Facebook Divadla Krajiny

    Kolem stolu prošla Marie Durnová, představitelka Mladé Faidry: Pánové, byly to prsy. Režíroval je Jindřich Honzl. Pan redaktor se podivně zachechtal. Poblahopřál jsem kolegyni k výkonu a obdivně řekl: Marie, tedy, ty máš ale pamatováka! – No neblbni, to je všechno, co mi k tomu řekneš? – Marie, řekněte mi, o čem to bylo? Mám psát recenzi pro Vltavu. Jsem trochu v šoku. Král Theseus modlící se otčenáš, bylo na mě silné kafe. Notabene, to kafe, co se tam sypalo, proč? Tak, Marie, o čem to bylo? žadonil redaktor Mareček. Věhlasný kritik z první řady se také zapojil do debaty. O čem, to se zajisté dočteme v Jardově odborném rozkladu. V jeho Mudrování. Těším se! Rozkašlal jsem se. Kouř mě strašně dusil. Z kapsy jsem vytáhnul krabičku s patáky, zapil prášek vodou a začal se oblékat. Vrhnul se na mě chlap jako hora: Ty jsi Tuček, viď? Nazdar Tučku! Známe se z televize. Dělal jsem helfra u kamery. Neříkej, že si mě nepamatuješ. Tak vidíš, že si mě pamatuješ! Jsem tady celé odpoledne. Jsem je tady zachraňoval. Jsem jim tady lepil elektriku. Někdo jim to tady vyzkratoval. Nebýt mě, tak tady ta premiéra nebyla. Ale stejně jim to tady blbnulo. Celý špíl jim to tady blbnulo. Hlavně zvuk. Člověče, Tučku, co tady piješ? To jsem rád, že jsi mě poznal, kamaráde! Z halasného omylu televizního helfra mě vysvobodil dramaturg Trtílek. Vytáhl mě od stolu a zašeptal: Tak mi k tomu Vulkánu něco řekněte. Alespoň větičku! Řekl jsem tiše: Milý příteli, po pravdě, na to, že to představení bylo krátké, tak bylo dost dlouhé.

    Do postele jsem zalezl s teplotou. V noci jsem se naléval plicním čajem a pil Mucosolvan. Potil jsem se a měl horečnaté sny. Černá dívka se zubila, házela mi na hlavu zrníčka pražené kávy a chrčela: Poslední otřes! K ránu mně bylo líp. Odpoledne jsem mailoval: Pavle, prosím, pošlete mi scénář Vulkánu. Musím se zorientovat.

    Začal jsem číst. Vulkán. Libreto. Tento text by měl být částečně nebo celý zpíván. A sakra! Proč? Monology jsou psány bez interpunkcí. Proč? Je to jako u Hrabala v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé. To tedy musela být pro herce fuška, vyznat se vtom. Čeština překladu je lahodná, zpěvná. Jednající postavy popisují děje a události, které divák nevidí. Proč? Osou pozornosti všech jednajících osob je postava Hippolyta. Je obdivován, milován i nenáviděn, ale na scéně se nikdy neobjeví. Proč? Postavy hovoří o krutostech dnešních dnů. Líčí hrůzy revolucí, převratů, masakrů. Proč? Autor se rozhodl použít pro základ libreta antický mýtus. Proč? Hlavní postavy Vulkánu se jmenují Faidra, Král Theseus, Hippolytos. Proč? Vždyť se mohly jmenovat Husajn, Polpot, Ládin, Diana? Co vůbec autora trápilo, že Vulkán napsal? Budu se muset zeptat mladého pana režiséra, snad na má proč odpoví.

    V horečném snu mou krajinou táhly davy mátoh s ranci. FOTO archiv

    V horečném snu mou krajinou táhly davy mátoh s ranci. FOTO archiv

    Mým tělem zalomcovala zimnice. Vykloktal jsem solným roztokem, vzal si kapky i patáky, vypil horký čaj, vlezl do postele a začal se potit. V horečném snu mou krajinou táhly davy mátoh s ranci a batolaty v náručích. Na náměstích hořeli lidé. Vybuchovali jako petardy. Kupili se na hromadách. Třásla se země. Hory chrlily balvany, popel, čmoud a oheň. Živí utíkali, zalézali do hrobek hřbitovů. Široko, daleko nebylo živáčka, co by mě probudil!

    Sešel jsem se s kolegyní Marií Durnovou a dlouze ji chválil za její herecký výkon v roli Mladé Faidry. Také jsem se jí ptal, jak to dělá, že se dokáže v roli Mladé Faidry vyrovnat s rozdílem mezi mládím Faidry a realitou svého věku. Jardo, Jardo! To víš, že to nebylo jednoduché, ale hodně jsem o tom četla. Osm tlustých knih! Antika, slovníky, báje, mýty, odborné statě i naučná pojednání. Také jsem se radila s kolegyní Hlaváčkovou. – Jak může stařena hrát mladou milovnici? – Jana mně řekla: ´Faidra je mladá tím, že stále dokáže milovat.´ No a já se snažím právě takto Mladou Faidru hrát. – A jak se ti v Krajinách hraje? – To divadélko má ducha, takže se dá vydržet všechno. I to, že hrajeme bez nároků na honorář. Jo, Marie, chudá krajina, chudá divadla. Je něco shnilého ve státě dánském. Jedna skupina mladých brněnských nadšenců, co si říká Divadlo druhého pádu, se rozhodla svá představení hrát zdarma půl roku programově. Je to takové optimistické řešení zoufalé ekonomické situace. Půl roku nebudou nadšenci brát honorář, jejich diváci platit vstupné a majitel domu, ve kterém hrají, po nadšencích nebude chtít peníze za provoz. Tedy půl roku nadšené divadelní produkce zdarma. Optimistické je na tom to, že nadšenci budou hrát zdarma jenom půl roku! Na dědině jsme měli sedláka a ten učil dobytek „míňat sa“. Nedával mu žrádlo ani pití. Psi mu zešíleli, prasata i krávy zdechly. Tož tak, milá Marie! Tož tak.

    P. S.

    Tucek-Divadlo Krajiny-poster

    Šéf Divadla Krajiny Jan Krupa mě vodil sálem. Ukazoval, co všechno se v krátké době existence provozu divadla už podařilo vyřešit. Instalovalo se zateplení, zabudovaly se růžice vývodů tepla do sálu a elektrické rozvody. V půdním prostoru byla vytvořena kabina s rámy dveří a okna. Zhotovila se tepelná izolace střechy. Provedly se opravy a nátěry stěn. Teď začnou budovat hereckou šatnu a stavět k ní schody. Stojí to tuze moc peněz a ještě víc námahy. Přitom je nás, jako do mariáše. Pavel, Juraj, Michal, Míša a já. Píšeme, stavíme, uklízíme, malujeme, svítíme, zvučíme, režírujeme, organizujeme. Nejhlavnějším v našem Paláci Prigl je jeho provozovatel, můj bratr Pavel. Ten všechny opravy i úpravy hradí ze svého. V den premiéry Vulkánu opravovali montéři na ulici přípojku elektrického vedení a vyzkratovali nám všechny elektrické spotřebiče. Nejhůře dopadly nové reflektory. Ty nenávratně shořely. Premiéru jsme odehráli jen díky heroickému nasazení všech a dovednosti improvizovat. Pane Tuček, těch peněz, co to stálo. Na pořízení nových reflektorů nebudeme mít dlouho. Ale zvykají si za námi chodit diváci, a to je podstatné. Z toho máme radost.

    Brno – Komín, 28. 1. 2014

    Divadlo Krajiny, Staré Brno – Philippe Minyana: Vulkán. Režie: Michal Skočovský. Překlad: Jan Krupa. Dramaturgie: Pavel Trtílek. Scénografie: Lucie Halgašová. Grafika: Simona Vaškovičová. Pohybová spolupráce Hana Halberstadt. Obsazení: Mladá Faidra – Marie Durnová. Král Theseus – Michal Bumbálek. Vulkán – Tereza Reková. Nona – Barbora Nesvatbová. Rar – Jiří Svoboda. Česká premiéra 17. ledna 2014.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 42)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,