Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 36)

    Bylo vlezlé chladno a vrátnice divadla plná zimomřivých zachumlanců. Zakabátované dívenky nabízely svařené víno a teplý čaj. Mě však hřálo vědomí, že za chviličku poznám vlídnost vytopeného sálu, proto jsem nabízené moky odmítal. Šéf Vladimír Morávek si stoupnul na schůdky a vyzval nás na adventní pouť studeným venkem: Vzhůru přátelé, za anděly!

    Repro archiv ČT

    J. A. Pitínský: Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku. Repro archiv DHnP

    Prošli jsme teplem okolo pultu alkoholické hospody a vydali se do temnot pošmourného večera. Prokřehlí, ale usmívající se andílci s blikavými světýlky v rukou nás směrovali „vzhůru“ Petrskou uličkou do kopce k osvětlenému dómu. Z haluze vzrostlého stromu svítil svítilničkou drobný anděl: Tudy. Řekl jsem: Chlapče, tak tam za tebou nepolezu. Okřídlený klučina mě asi uslyšel, protože sjel mezi haluzemi dolů a až neandělsky zaklel. Byl to zřejmě čert. Rozzářený šéf Morávek mně zašeptal do ucha: Je dobré hledat světlo v tmách, viďte? Překvapil mě. Vydechl jsem: Je.

    FOTO archiv DHnP

    Je dobré hledat světlo v tmách. FOTO archiv DHnP

    Světélkující andílci byli všude. Na schodišti, na zídkách, na obrubnících i kolem okruží katedrály. Vykukovali na nás z výklenků domů, ze soklů i z podstavců soch. Nadrchaný starší anděl objímal kamenného světce a hořící cigaretou si ohříval zmrzlé prsty. Povídám, pane anděle, co to vidím? Anděl vyfoukl kouř a nebeským hláskem špitl: No co, dělám obláčky.

    Dlouhý zástup obešel majestátný dóm a poté úzkým schodištěm scházel dolů na kaskády bývalých farských zahrad. Zdola se k nebesům valila oblaka bílého dýmu. Na nejspodnější ploše, v parčíku pod lipkou, přikládala bělostná postava v apoštolském rouše dřevěné louče do čadícího barelu. Ve větvoví odraného stromu plápolaly bílé svíčky a roztaveným voskem skrápěly hlavy zvídavých diváků. Reflektory ozařovaly monumentální siluetu Petrova. Osvěcovaly strmou skalnatou stráň, domy na jejím hřebenu i věže katedrály a obrovitý papežský kříž. Vysoká skála, cihlové zdivo i ochozy kaskád byly osázeny postavami hemžících se andělů s blikajícími světýlky. Na nejhornější hraně, pod úpatím katedrály, rozpřáhl ruce Archanděl a zvěstoval světu příchod narození vykupitele, Pána našeho Krista Ježíše. Andělé se začali sesouvat a obřadně blížit k pódiu za dýmící barel. Apoštol v bílém rouše pronesl svatě: Psáno jest v svatý Bibli / psáno jest v svatým Písmu. / Tím líp. Narodil se Ježíš Kristus. / Vyjde hvězda jasná, vyjde hvězda jasná / a tam sám, ve chlívě, zčistajasna / narodí se Ježíš Kristus.

    Na podium doputovala Panna Marie. FOTO archiv DHnP

    Na pódium doputovala Marie, panna čistá s uzlíčkem. FOTO archiv DHnP

    Na pódium doputovala Marie, panna čistá s uzlíčkem, na ochozu zaskřehotal ďábel a po vysoké zídce se prošla černě oděná smrt dštící oheň. Koukal jsem nábožně a s otevřenou pusou. Vynikající provedení geniálního nápadu. Hlubokosklon, vážení! To je zážitek na celý život. Apoštol v bělostném rouše venkovského pastora řekl: Již jsme se nazmrzali dost, půjdeme do tepla. Všichni jsme se hnuli a průvodem šli nově pojmenovanou Uličkou Václava Havla k impozantní budově Divadla Husa na provázku. Na vratech přibitý plakát hlásal: Jan Antonín PitínskýBETLÉM aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku. Obnovená premiéra.

    Dětské studio Vladimíra Morávka, 1989. FOTO archiv DN

    Dětské studio Vladimíra Morávka, 1989. FOTO archiv DN

    Stál jsem frontu na šatnu a hlavou mně táhla vzpomínka na mé dávné loučení s Provázkem. Také byla taková vlezlá zima a také byl advent. Psal se dvacátý prosinec 1989. V Procházkově síni Domu umění byla hlava na hlavě. Uprostřed toho mumraje hlav se prodíral průvod nastrojených andílků s hořícími svícemi. Dětské studio v režii Vladimíra Morávka premiérovalo hru Betlém, kterou pro něj počátkem listopadu napsal Jan Antonín Pitínský. Tajně, aby o tom nikdo nevěděl. Had dětí se zapálenými svícemi v rukou se klikatil mezi diváky. Zněly koledy a vůkol vonělo kadidlo. Svíce plály, děti v těsné řadě za sebou si šlapaly na bílé vlečky dlouhých šatů. Bylo to krásné a svobodné. Říkal jsem si: Za deset dnů končím své desetileté „šéfování“. Za deset dnů budu mít svatý a naprostý klid! Vtom jeden vytáhlý andílek zakopl, předklonil se a svou svící zažehl před ním kráčejícímu andílkovi bohatou kadeř. Vlasy udělaly fššššš. Naštěstí vždy bdělá paní hasička vyskočila z židličky a dlaněmi přetřela nic netušící blondýnce škvařící se hlavičku. Nu, a bílý andílek s péřovými křidélky na zádíčkách pokračoval ve svém svatém putování k Ježíškovi, jako by se nic nestalo.

    Betlém-poster

    Probral jsem se ze zasnění, vložil šatnový lístek do kapsy a jako zamlada vyběhl schody do hracího sálu. Rychle jsem se zorientoval v dané scéně, protáhl se mezi praktikábly i váhajícími návštěvníky a usedl na krajní židli prvé řady. Sotva jsem dosedl, padl k mým nohám muž se dvěma dětmi. Zakopl o menšího černého medvídka napevno přibitého do prken podlahy. Pak o černého medvěda brknula dáma ve sváteční róbě, potom dívka se zářícíma očima, takže na další adepty škobrtání jsem už raději bujaře pokřikoval: Pozor, medvěd! Dívali se na mě jako na blázna a odvraceli se hledat sezení jinam. K černému medvídkovi se přiblížila nesmělá postava profesora Víta Závodského. Křikl jsem: Pozor! Nezakopni. Lekl se. Kamaráde, nekřič na mě, vždyť víš, že jsem po operaci srdce. Profesor si sedl na židli vedle mne, ale to se již na malého medvěda řítil velký šéf Vladimír Morávek. Napřáhl jsem paže a křiče: Pozor! Šéf zakopl a padl mně do náručí. Vítejte ve svém, vydechl. Potom chytil černého medvídka za hlavičku a pokoušel se jej vytrhnout z podlahy. Marně, méďa držel fest. Šéf odběhl doprostřed arény a tam spustil zahajovací řeč.

    Mám rád Morávkova mohutná plátna obrazivého divadla. FOTO archiv DHnP

    Mám rád Morávkova mohutná plátna obrazivého divadla. FOTO archiv DHnP

    Mám rád Morávkova mohutná plátna obrazivého divadla, ve kterých rozehrává všechny prostory členitého dómu od stropu až po sklepení. Vždy jsem nadšen režisérovou invencí i ohňostrojem scénických gagů. Vždy se v jeho projektech obdivuji emotivním výkonům herců, jejich múzičnosti, jejich odvaze, eskamotérství, žonglérství i nadlidské snaze zvládnout vše. Zároveň však také vždy přemýšlím o určité nevyváženosti zvukové hladiny elektronicky podporované hudby, zpěvu a zvukových efektů s mluvním projevem aktérů. Zdá se mi, že skvostný chrám paní Husy není dostatečně akusticky vyvážen. Kovové konstrukce, jak známo nerezonují, hlasy herců po nich sklouzávají a mizí ve zdivu či zanikají v dekoračních látkách závěsů. Takže, co všechno oko vidí, ucho doslechnout nemusí. Ovšem v tomto směru, já asi nebudu směrodatný. Můj sluch je přece jen trochu obstarožní. Ale i přesto se domnívám, že by nebylo od věci jednou sehnat peníze, nechat spočítat akustické danosti sálu a následně do zdiva ochozů, stěn a možná i do stropu namontovat podpůrné rezonanční plochy. Pomohlo by to nosnosti hlasů aktérů i vyznění tišších, intimnějších pasáží inscenací. Šerosvitu barev.

    FOTO archiv DHnP

    Vyjde hvězda jasná, vyjde hvězda jasná – a tam sám, ve chlívě, zčistajasna, narodí se Ježíš Kristus. FOTO archiv DHnP

    Koukal jsem kolem sebe. Režisér spolu s výtvarníkem (Martin Ondruš) opět vytvořili velkolepou scenérii. Mám před sebou protáhlou kotlinu zemského údolí s vyvýšeninou po levé ruce a s vesmírem hvězd na obloze. Úžlabina s diváckými úbočími mizí ve směru mé pravice v temnotách závěsů a zdí. Na horní ochozy usedají svity andělů. Z nebes shůry se sune lano a po něm se spouští méně vlasatý archanděl (Ondřej Jiráček). Na vyvýšeninu vstupuje apoštolská postava obřadného Opovědníka (Vladimír Hauser), úžlabina se zaplňuje hereckou družinou. Opovědník hlásá svatým hlasem: Psáno jest v svatý Bibli, Psáno jest v svatým Písmu. Tím líp. Narodí se Ježíš Kristus. Vyjde hvězda jasná, vyjde hvězda jasná – a tam sám, ve chlívě, zčistajasna, narodí se Ježíš Kristus. Jak Opovědník řekl, tak se i stalo. Tok dějů se valil úžlabinou. Do města Betléma putovala Marie, panna čistá (Simona Zmrzlá) se svým druhem Josefem (Vladimír Hauser). Anděl zvěstoval narození a Marie porodila ve chlévě na seně pachole. Vůkol vonělo jehličí vánočního stromku, po dolině se válely chuchvalce mlžných par. Půvabně bílý anděl s dívčí podobou (Kateřina Falcová) pěl nádherné koledy a všechna chasa zpívala s ním. Krásnou, rodnou češtinou mluvili a zpívali vesničané. Děti nesly hvězdu betlémskou, Valaši se tomu podivovali, pak však, ale pochopili a všichni se chvátali poklonit Ježíškovi. Klanět se přišli i tři králové. Kašpar, Melichar, Baltazar. To vám bylo obřadností, to vám bylo slávy. Jenže zlý ďábel ďábelská (Ivana Hloušková) poňoukal krále Heroda (Milan Holenda) tak dlouho, až nepříčetný vladař přikázal vyvraždit všechna novorozeňata. Krasavice smrt (Nicole Maláčová) zatančila neskutečně ohnivý tanec a Josef s Marií i s malým pacholátkem museli prchat z Betléma do Egypta.

    Mám rád Morávkova mohutná plátna obrazivého divadla. FOTO archiv DHnP

    Skončila nádherně dojemná, tklivá podívaná. FOTO archiv DHnP

    Skončila nádherně dojemná, tklivá podívaná. Závěrečný dlouhý potlesk byl upřímný a zasloužený. Potom šéf Vladimír Morávek poděkoval všem za práci, za přízeň i za podporu. Zdůraznil přitom pomoc statutárního města Brna a tlumočil osobní přání autora, básníka J. A. Pitínského, abychom ještě chvíli setrvali, společně porozjímali a vespolek si koledy zazpívali. Vyšla hvězda jasná, znělo divadlem.

    Milé a pěkné rozjímání to bylo. Každý dostal možnost nalézt své světlo ve svých tmách.

    Brno – Komín, 12. 12. 2013

    Divadlo Husa na provázku Brno –  Jan Antonín Pitínský: Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku. Režie – Vladimír Morávek. Hudba – Karel Albrecht a koledy mnohého druhu. Výprava – Martin Ondruš s použitím koláží Miroslava Huptycha. Kostýmy – Eva Morávková. Dramaturgie – Sabina Machačová. Inspice – Kateřina Miklínová. Asistentka režie – Anna Vávrová. Obsazení: Marie, panna čistá – Simona Zmrzlá nebo Gabriela Štefanová. Opovědník, Josef, smolař jak Brno – Vladimír Hauser. Herodes, odporný typ – Milan Holenda. Archanděl na výsostech – Ondřej Jiráček. Ďábel ďábelská – Ivana Hloužková. Smrt, co načuhuje – Nicole Maláčová. Tři králové – Petr Oslzlý (Kašpar), Ondřej Biravský nebo Jiří Š. Hájek (Melichar), Tomáš Sýkora (Baltazar). Tři pastýři – Dalibor Buš (Lubomír), Tomáš Sýkora (Vladimír), Milan Holenda (Antonín). Dvě selky – Kateřina Jebavá (Růženka), Tereza Marečková nebo Gabriela Štefanová (Jiřinka). Sedlačiska z Moravy – Alexandr Morávek, Martin Karásek nebo Marek Dolnozemský. Mistr – Ondřej Bábor nebo David Janík. Andělé – Tereza Marečková nebo Gabriela Štefanová, Milan Holenda, Dalibor Buš, Tomáš Sýkora, Jiří Š. Hájek nebo Ondřej Biravský, Ondřej Bábor nebo David Janík, Kateřina Jebavá. Anděl na kúru – Kateřina Falcová. Hvězda jasná – Melika Yildizová nebo Aneta Kovaříková. Ježíšek – Matěj Sýkora nebo Tomáš Najvárek nebo Václav Vičík nebo Samuel Stříbrný. Děti uprostřed noci vzbuzené, poplašené, vědoucí – Viktor Králíček, Jan Frey, Josef Nizner, Ema Lebánková nebo Eliška Přichystalová, Ester Yildizová nebo Tereza Turečková. Jan Jakub Ryba na kůru – Karel Albrecht. Obnovená premiéra 8. 12. 2013.

    Betlem-Praha

    Pozn. red.: Projekt bude v neděli 15. 12. hostovat v Baráčnické Rychtě v Praze. Procesí začíná v 16:00 a 19:00 na Hradčanském náměstí u sochy TGM.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 36)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,