Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 32)

    Je podzim. Zkroucené žluťásky lístků padají z keře mohutné růže Jerišské na almárku, na koberec, na vázičky, na svícen i na víčko urny mé nebohé paní Kateřiny. Je podzim. Asi bych měl růži, co již dávno nekvete přesadit jinam. Měl bych. Asi bych měl.

    FOTO PAVEL NESVADBA

    Je podzim. Zkroucené žluťásky lístků padají z keře mohutné růže Jerišské na almárku, na koberec, na vázičky, na svícen… FOTO PAVEL NESVADBA

    Zachmuřený a zachumlaný do teplých obalů vyrážím na cesty do studentské Marty, mezi mladé, milé lidi.

    Jsem vděčný těm, co mě do milovaného divadla po létech pozvali, a šťastný, že mohu opětovně sledovat rozdychtěná pnutí ctižádostivostí mladých adeptů i jejich každodenní dřinu na stezkách divadelních nejistot. Rád bloudím Martou, pozoruji její zákoutí, střehnu aranže současného inventáře, porovnávám a vzpomínám.

    Profesoři pro výuku tentokráte vybrali hru všech her Shakespearova Hamleta a k jejímu nastudování přizvali dva dávné absolventy režisérku Jolanu Kubíkovou a výtvarníka Martina Ondruše. Oba si velmi dobře pamatuji. Měl jsem je rád.

    Rád bloudím Martou. FOTO archiv Studia Marta

    Rád bloudím Martou. FOTO archiv Studia Marta

    Na první zkoušce krásná režisérka Jolana vysvětluje, že dění hry posouvá blíže k dnešku, že z Hamleta mnoho vyškrtala, něco přepsala a v duchu Shakespeara do hry vepsala part chóru. Teprve pak nám rozdává scénáře.

    Pohledná dáma hovoří tiše, hrdelním hlasem, při řeči pokašlává. Svým vystupováním i hlasovým projevem mně připomíná mou profesorku herectví Lolu Skrbkovou, která trpívala plicní chorobou.

    Kdo bude co číst, určuje paní režisérka až v okamžicích vstupů jednotlivých postav do děje hry s tím, že není ještě rozhodnuto o obsazení rolí. Jedině já mám jistotu. Byl jsem pozván, abych hrál ducha dánského krále Hamleta. Studenti jsou zaražení. Čtou party bezbarvě, nezaujatě, bez emocí, divně. Protože jsem hlušší, otravuji všechny prosbou: Přidejte na hlase! Marně.

    Režisérka Jolana Kubíková. FOTO archiv DPB

    Na první zkoušce krásná režisérka Jolana vysvětluje, že dění hry posouvá blíže k dnešku. FOTO archiv DPB

    Jdeme s režisérkou Brnem, nad hlavou máme tisíce otazníků. Opatrně se ptám: Myslíte, že je v silách studentů zvládnout složitosti textu hry? Vždyť hlasové danosti u jednotlivých aktérů jsou výrazně nestejné, u některých dokonce špatné. Bojím se, bojím! Režisérka se usměje: Tak, co s tím?

    Dívám se na pomník rudoarmějců a mumlám: Tak to teda nevím. Leda, že byste zkusila alternace.

    Pane, ty tam jsou. Dvě královny, dvě Ofélie. Dovedete si představit, kolik času alternace sežerou. Alternací je až moc!

    Mám péči, že chlapec, co má hrát roli Hamleta, tuhle hauptku neutáhne. Což o to, je milý, pohledný, přitažlivý, zapamatovatelný, ale hlasově nepřesvědčivý.

    Nemějte obavy, Vojtu si pohlídám, bude dobrý. Uvidíte. Alternovat ho nehodlám.

    Nezarazil vás, paní režisérko, chladný přístup studentů?

    Všimla jsem si. Ano, byli poněkud zaraženější. Možná proto, že nevěděli, co kdo bude hrát.

    Nabádal jsem, vysvětloval, učil adepty herectví správně dýchat, kulatit tóny vokálů, rozeznívat hlavové rezonance. FOTO archiv Studio Marta

    Nabádal jsem, vysvětloval, učil adepty herectví správně dýchat, kulatit tóny vokálů, rozeznívat hlavové rezonance. FOTO archiv Studio Marta

    Na zkouškách jsem byl k neudržení. Ozvala se totiž má zavátá léta pedagogická. Nabádal jsem, vysvětloval, učil adepty herectví správně dýchat, kulatit tóny vokálů, rozeznívat hlavové rezonance, aby se jejich projevy staly příjemnými, hlasitými a zřetelnými. Dokonce jsem na toto téma napsal a zveřejnil dvě Mudrování. Pro mnohé jsem se možná stal nepřítelem. Ale, jak známo, účel světí prostředky, a je-li nepřítel znám, můžeme s ním vést i boj.

    Ve zkoušení Hamleta nastala pauza, ve které se studenti věnovali premiérování dříve nazkoušené inscenace Kabaret Hrabal. V té době se stal malý zázrak. Během sedmi dnů se čtvrtý ročník herectví naučil mluvit hlasitě! O premiéře jsem všem aktérům, já, člověk hlušší, rozuměl! Nejpříjemnějším překvapením byl však výkon mého mladého kolegy Vojty. Perlil, zářil, všude ho bylo plno, stal se osou představení. Vojta Říha se herecky narodil. Herecky se zrodili i další moji kolegové, Zbyšek Humpolec, Sarah Haváčová, Honza Řezníček, Alžběta Vaculčiaková. Ostatním do zrodu ještě něco malinko scházelo. Možná kousíček.

    Je to vlastně takový zvláštní úkaz, tahle proměna homo sapiens v herce. Za deset let jsem jej v Martě zažil mnohokrát. V procesu výuky totiž dochází u talentovaných jedinců k bodu splynutí jednotlivých potůčků získaných umů dovednosti i teorií v jeden bystrý tok, v okamžik zrodu herecké osobnosti. Tomuto bodu jsem začal říkat cinknutí stříbrné vteřiny. Dlouholetým bádáním jsem přišel k závěru, že tato stříbrná vteřina se naplánovat nedá. Prostě se musí trpělivě čekat, až nastane. Někdy cinkne během zkoušky, jindy třeba na jevišti v průběhu akce. Jak jsem vypozoroval, děje se to takto: Po scéně chodí adepti herectví. Mluví, předstírají, hopsají, přešlapují, gestikulují, tváří se, dialogicky mezi sebou konverzují a najednou, cink, některému z nich se v ústech zformátuje řeč, jeho tělem prolétne výron záhadné energie a v prostoru hovoří, kráčí, jedná, hraje herec. Nebo herečka. Zrození herců může být spuštěno čímkoliv. Rekvizitou, kostýmem, obutím, slovem, větou, souvětím, gestem, nebo i pouhým rozechvěním partnerů. Zachytit tento posvátně šťastný okamžik, určit jeho přesnou dobu, ve které se stal, je tuze obtížné. Jen opravdový znalec dokáže cinknutí stříbrné vteřiny rozpoznat a určit, kdy se přihodila. Byl jsem okouzleným svědkem stříbrných vteřin mnoha slavných herců a hereček. Pamatuji stříbrné vteřiny Jana Budaře, Tomáše Matonohy, Radima Fialy, Michala Bumbálka, Josefa Poláška, Pavla Lišky, Marka Daniela, Moniky Zoubkové, Martiny Stehlíkové a dlouhé, dlouhé řady dalších hereckých hvězd. Tož Tak. Jsou to radosti na celý život, co člověka v divadle někdy potkají.

    Hamlet. FOTO archiv Studia Marta

    Hamlet se přesunul na jeviště Marty. FOTO archiv Studia Marta

    Hamlet se přesunul na jeviště Marty. Režisérka aranžuje můj výstup. Pokřikuje něco ze sálu, jenže její hlásek k mému sluchu nedoléhá. Přes hluboký příkop Elsinoru se mu nějak nechce. Pane kolego, prosím, přeložte mi, co si paní režisérka přeje… Máte přijít zezadu, ze zahrady sem na forbínu a tady si sednout na kufr… Děkuji, pane kolego… Šlapu jeviště, tahám se s kufrem a duji repliky jako romantický severák. Paní režisérka škrtá slova a má další a další přání. Kolega Vojta je překládá. Kufr je těžký, jsem zpocený jako myš. Z role krále Hamleta nakonec zbude strohé sdělení: Spal jsem na zahradě, bratr mi do ucha nalil jed. Pomsti mě, Hamlete, zabij Claudia! Aranž se zjednodušuje. Houpavým krokem projdu kolmo jevištěm, sednu na kufr, pak udělám čelem vzad a po stejné ose odejdu. Přitom říkám nevzrušeně, věcně, tiše text role. Namísto koruny mně okolo hlavy motají dráty mikroportu.

    Pedagog Lukáš říká: Člověče, seš jinej než oni, ale to nevadí. Děláš to dobře.

    Ročník odehrál při neustálé zátěži denního zkoušení Hamleta dvě představení Kabaretu a teď se unaveně plouží studiem. Do Marty přichází houf „druháků“. Výbušní jedinci, zamlklé dívky i odhodlaní chlapci, co ještě nevědí, jak to v divadle chodí, si osahávají útroby studia a jsou okamžitě zapojováni do výstupů. Do přípravy inscenace vstupují pedagogové pohybu, jevištní mluvy a slovního rozboru. Studenti ožívají, lítají po jevišti a dřou, až se z nich kouří. Nikdo neprotestuje. Přitom se zkouší denně i pozdě do noci.

    Bloudím s kufrem, trousím rady, naslouchám skrytému špitání mládí i šumu tvůrčího rojení a je mi dobře. Okouzlen pozoruji voicebandový kvintet dívčího chóru v černých pelerínkách. Tak nádherné čarodějnice jsem v životě ještě nepotkal. A že jsem těch luk už zbrousil hodně.

    Je neděle večer, projíždí se první polovina hry. Nevěřím svým očím. Koncepce tiše křičící, krásné režisérky Jolany se ukazuje být životnou. Postavy krále Claudia, královny Gertrudy, rádce Polonia, Ofélie, velitelky chóru a především kralevice Hamleta se vylupují, jsou místy herecky překvapivé i přesvědčivé, až si pedagogové přestávají psát kritické poznámky.

    Úterý dopoledne, zkouška se nevede. Vše běží hladce, ale hraje se nějak bez vztahů. Dialogy nejiskří, nežijí. Na královském dvoře se děj odvíjí v pološeru, na půl plynu. Dominují scény rádoby veselé komediantské tlupy, vynikají jen scény souloží. Výstupům schází napětí a konfliktnost. Slova, slova, slova! Vybavil jsem si rčení někdejšího ředitele Státního divadla Karla Šedy. V umění je zapotřebí trpělivosti, protože divadelní kumšt není pečení rohlíků. Jednou se nám daří, jednou ne. U pekařů je to jednoduší, denně pečou stejné pečivo.

    FOTO archiv Studia Marta

    Jednou se nám daří, jednou ne. U pekařů je to jednoduší, denně pečou stejné pečivo. FOTO archiv Studia Marta

    Sobotní zkouška se odehrává bez královny Gertrudy. Role je alternovaná, ale jak praví staré divadelní pravidlo: I když budete mít alternanty čtyři, stejně se přihodí, že na zkoušce nebude ani jeden z nich! Ach ty ženské maličkosti! Jsou překrásné, jsou však k zlosti. Král Claudius vášnivé doteky směřuje na černě natřený, betonový portál. Dovídám se, že jedna aktérka onemocněla, druhá si na studia vydělává. Má směnu.

    Martě je cítit nervozitu, tu a tam někdo utrousí, co bude, až dostuduji? Divadla neberou, prý nemají peníze. Jeden z nadějných adeptů herectví z přemíry nervozity a snahy zakopl a zřítil se z hrany jeviště do jámy propadla. Natloukl si pusu, čelo, oko, nos. Teď chodí po sále a tváří se vesele, jako že nic. Říkám mu: Pane kolego, vedení jednoho divadla pozvalo k nastudování operety Čardášová princezna začínajícího absolventa režie. Při generálce se mladý muž vyšplhal na scénu, aby lídrovi souboru předvedl, jak se mají dělat velká milovnická gesta. Pří máchání pažemi ztratil rovnováhu a po zádech padl do hlubokého orchestřiště na nové koncertní křídlo. Režisér přežil, klavír však nikoliv. Technici pomohli mladému režisérovi na nohy, pak posbírali třísky a rozbitý klavír odvezli do správky. Renovace klavíru stála půl milionu. Aby mohlo vedení divadla dát panu režisérovi náklady opravy k úhradě, muselo pana režiséra vzít do angažmá a pak jeho stálý plat zatížit měsíčními splátkami. Když se zdálo, že pan režisér nemá nárok opravu klavíru splatit do smrti, udělali z něho ředitele divadla. Z ředitelské gáže mu pak stanovili vyšší měsíční splátky. Až pan ředitel splatil poslední splátku, dostal výpověď. Ale to už byl stejně na odchodu do důchodu. Vidíte, pane kolego, jak někdy může být i padnutí do jámy dobrým počinem.

    Pomlácený herec špitnul: To je pěkná story. Ovšem, já to štěstí mít nebudu, v jámě klavír nebyl. Škoda, mohl jsem mít angažmá.

    Hamlet a Ofélie. FOTO archiv Studia Marta

    Na scénu vstupuje Ofélie. V bělostné blůzce a tmavé suknici splývající ke kotníkům jí to tuze sluší. FOTO archiv Studia Marta

    Princi, herci přijeli. Na scénu vstupuje Ofélie. V bělostné blůzce a tmavé suknici splývající ke kotníkům jí to tuze sluší. V každém hnutí těla, v pohledu očí, zachvění lemu kostýmu je patrna její zamilovanost. Je okouzlená a plná něhy. Myslí na Hamleta.

    Ofélie se na scéně zblázní. V hereččině těle probíhá jakýsi chemický proces, něco tuze tajemného, nevídaně přesvědčivého. Chodí po jevišti, konévkou skrápí dětský kočárek plný zeleného šáší. Rozdává užaslým kolegům rostliny a mluví z cesty. Některým podá ruku, některé pohladí. Její chování je dojemné a natolik zvláštní, že mám obavy, aby nebláznila doopravdy. Ofélie pak rozpíná paže a jako ukřižovaný bílý anděl mizí v jevištní černi.

    FOTO archiv Studia Marta

    Bože můj, divadlo umí být někdy zázračné! FOTO archiv Studia Marta

    Bože můj, divadlo umí být někdy zázračné! Ano, takhle se musí hrát Shakespearovo drama. Naplno a doopravdy. Až se člověku tají dech.

    Jednou mě poučoval Arnošt Goldflam: Járdo, pamatuj si, čím víc si ze špílu pamatuješ, tím víc bylo viděné divadlo dobré. A i když ti v hlavě z představení zůstane jen jeden jediný moment, tak si přece jenom viděl dobrý kus. I když jinak třeba ani dobrý nebyl.

    Ano, Arnošte, dnešní zkouškový výkon studentky Sarah Haváčové si budu pamatovat celý život. Slyším Arnošta, jak odpovídá: No, tak to vidíš, Járdo, vždyť to říkám. Ona tahle dívenka, tahle Sarah Haváčová má nejen pěknou tvářičku a jméno, ale ještě k tomu jí to tuze pěkně hraje. Já ji znám, já ji učil. Tož tak.

    Ach, jo, já se snad premiéry Hamleta nedočkám!

    FOTO PAVEL NESVADBA

    Zalévám růži z Jericha, sbírám zkroucené žluťásky podzimu v urnovém háji mé paní Kateřiny a v nedočkavém rozpoložení usedám k počítači. FOTO PAVEL NESVADBA

    Zalévám růži z Jericha, sbírám zkroucené žluťásky podzimu v urnovém háji mé paní Kateřiny a v nedočkavém rozpoložení usedám k počítači. Internet přináší zprávičku: Ve městě světového filmu v Karlových Varech zkrachovalo poslední kino. Bio Čas pro nezájem diváků již nepromítá

    Ano, ano, máme tu podzim, vážení!

    Brno – Komín, 13. 10. 2013


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 32)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,