Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 299)

    Brněnská Reduta dýchala duchem současných témat handrkujících se neklidů české politiky a obavami o to, co bude v příštích dnech.

    Četl jsem v programu: Spílání prdelí k publiku na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla a mnohých bezejmenných básníků internetové sítě v režijním ražení Jana Friče. Kamarádka Mab se zeptala: Prosím…?

    V horní části opony bylo nalepeno okno. FOTO NdB

    V horní části opony bylo nalepeno okno. Vypadalo jako rozevřená kniha. Pod okny čadští sokolíci zle spílali profesoru Tomáši Garigue Masarykovi, že se zastal židovského chlapce Hilsnera, který jistojistě v obci Polná zavraždil nebohou křesťanku Anežku Hrůzovou. Vulgární ošklivosti se nesly Redutou. Slova nenávisti vůči všemu židovskému se proplétala s cviky všesokolských prostných. Petr Bláha hrál Sokola sporého, Jan Grundman zle zachmuřeného, mladinká Elena Trčková dokonce plivala krev. Při slovech chudák Anežka Hrůzová si čisťounkou sukničku hrůzně zašpinila. Isabela Smečková Bencová byla fanatickou jeptiškou, co pro lásku k bližnímu dokáže zabít nevinného člověka. Komediálně rozehrávanou čtveřici doplňoval žoviální komik, občan Dušana Hřebíčka dštící jedovatosti jako korálky růžence. Spílání to bylo ošklivé a nechutné. Na protest se mi chtělo zpívat českou lidovou: Pod našimi okny teče vodička.

    Do děje se zapletli rudoch s opeřenou indiánskou čelenkou Čerwik, kterého do Prahy přivezl cestovatel Frič. FOTO NdB

    Do děje se zapletli rudoch s opeřenou indiánskou čelenkou Čerwik, kterého do Prahy přivezl cestovatel Frič, a příslušník veřejné bezpečnosti. Z okna jim do náruče spadlo robátko s hlavou kosmonauta. V duchu satiry padla poznámka: To je Honzík, Masarykův syn. A řeč aktérů se stočila na defenestraci konšelů Slavaty a Martinice.

    Opona se rozevřela, na jevišti stál kříž, kopí, lopata, lžíce a prasátko. FOTO NdB

    Opona se rozevřela, na jevišti stál kříž, kopí, lopata, lžíce a prasátko. Výtvory zlatých českých ručiček… Beruška s batůžkem teček na zádech (Jana Štvrtecká) se představila jako průvodce uváděných zastavení. Ohlásila novinku, operu Davida Smečky Co Čech, to architekt zrežírovanou Martinem Františákem.

    Spílání na hořkosti povahy pokroucených osudů češství dostalo jinou formu. Štěpán Kaminský v roli Josefa Zítka, Martin Veselý jako Jože Plečnik a Dušan Hřebíček v postavě Jana Kaplického melodramaticky mluvili a bujaře zpívali, jaký je to pelyněk, vkládat um svůj na oltář státnosti české. Na přetřes se dostala stavba Národního divadla, přestavba Hradu a plány na postavení Národní knihovny. Velkého prostoru se dočkala statečná zatvrzelost Čecha s tenisovou raketou ochotného svým tělem zabránit stavbě podoby „oka chobotnice“. Kaplický zemřel a dobrý muž zvítězil. Vyzpívaný sarkasmus o faktu brněnské rozhodnosti postavit Kaplického „oko“ jako čekárnu zastávky městské dopravy lkavý tok opery zakončil…

    Kapal jsem si na WC do očí borovou vodu, hleděl na sebe do zrcadla a zpíval známou Libušinu árii – Český národ neskoná, on všechny bědy překoná

    V Mozartově sále Národní přestávkové divadlo loutek hrálo pohádkovou hru Přiletím, odletím čili Pidluke padluke. FOTO NdB

    V Mozartově sále Národní přestávkové divadlo loutek hrálo pohádkovou hru Přiletím, odletím čili Pidluke padluke. Taškařici o historické při Čechů, zda nechají vládnout ženu, či nikoliv. Veliká gypsová kněžna Libuše, malinký oráč Přemysl, ještě menší tatíček, co na něj sedaly mouchy masařky, klapaly botičkami o prkna divadélka. Český Kašpárek povykoval a bujný oř Šemík skákal na všechny strany, až nakonec utekl do Neumětel. Jarmareční podívaná na hašteření a třenice připomněla doby, kdy rodnou češtinu drželi nad vodou zapadlí vlastenci s pimprlaty v rukou. Martin Veselý, Kateřina Veselá, Monika Němečková s Žanetou Vítovou hrající na akordeon se v režii Jiřího Jelínka prezentovali na úrovni. O přízeň diváků bojovali statečně.

    Český Kašpárek povykoval. FOTO NdB

    Nakoukl jsem do programu:  Zastavení čtvrté – Alžběta Babrajová – Paměti. Zastaveními jsou zvány zastávky pobožnosti křížové cesty Ježíše Krista na horu Golgotu…, řekla kamarádka Mab.

    Před oponou černě oděný muž s bíle natřenou tváří (Zdeněk Kocián) pokládal na podlahu forbíny kousky křídy. Jako zeměměřič vyměřoval místo pro postavení průhledné sklolaminátové židle a stojanu s mikrofonem.  Na židli usedla stará paní Alžběta Babrajová (Marie Durnová). Počala vyprávět, jak tomu bylo, když se za dob císaře pána narodila a její tatík, socan, havíř a rebel, zemřel. Jaká to byla pro maminku a sourozence rána… Povídala jako na přástkách. Pomalu a volně. Nikam nechvátala. Ostravský dialekt zdobil její krátké věty. Usmívala se. Měnila hlas do poloh dítěte… Mluvu na mikrofon odmítala. Černý mim jej po chvíli odnesl. Posléze na jinou židli dosedla jiná Alžběta, o poznání mladší (Klára Apolenářová) a prolnula svůj hlas do hlasu Alžběty starší. Souzvuk měl milost pohlazení. Jako když se tóny hoboje propletou s něhou klarinetu. Do cudného povídání o životě děvčete narozeného v chudobě přibyl zvonivý hlas nejmladší. Dívka krev a mléko (Elena Trčková) usedla na židli a nádhera trojhlasu okouzlila překvapené diváky…

    Padesátiminutový monolog tří hereček se vůbec nezdál být dlouhý. FOTO NdB

    Padesátiminutový monolog tří hereček se vůbec nezdál být dlouhý, měl hloubku moudrosti člověka, co prožil život v úctě a pokoře. Režie byla dílem Jana Antonína Pitínského a Alexandry Bolfové.

    Trnovou korunou ukřižování češství se stalo poslední zastavení sestavené z básní Ivana Diviše dramaturgem Pavlem Jurdou do scénické koláže nazvané Diviš a režírované Janem Nebeským.

    Řezavý svist houslí a drsný chrapot hudebníka Tomáše Vtípila předznamenalo chrlení drsných slov. Zavalitý, nenávistí překypující kmet v ošuntělém oblečení bezdomovce se šoural českou Golgotou. Hledal cestičku mezi stromy. Míjel kříž s nápisem INRI, kopí, troky, ledničku i dřevěné prasátko. Nad hlavou mu visela obrovská holubice a na selském stole ležel růžový psací stroj. Kmet na prasátku poseděl a do psacího stroje zuřivě bušil. Z herce Vladimíra Krátkého vyzařoval smutek, nervozita, vztek a beznaděj. Slova nešťastného samotáře Diviše zněla, jakoby je v tu chvíli vymýšlel. Sekundovaly mu Jana Štvrtecká v roli básníkovy matky a Elena Trčková recitující verše o princezně Šubat.

    Nad hlavou mu visela obrovská holubice a na selském stole ležel růžový psací stroj. FOTO NdB

    Básník Ivan Diviš v roce 1969 emigroval do Západního Německa a do roku 1992 působil v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Pak se vrátil do Prahy. V roce 1999 ve svém břevnovském bytě uklouzl a zřítil se ze schodů…

    Mluvení strof o tlustém praseti Werichovi a Seifertovi, co dostal Nobelovu cenu a přitom nic nenapsal, bylo vrcholem nenávistného spílání…

    Děkování tvůrčích týmů bylo dlouhé. Potlesk diváků vlažný…

    Představení bylo dlouhé a nechutné… FOTO NdB

    Kamarádka Mab se netajila pobouřením: Sprosté řeči – to byla urážka historické Reduty. Představení bylo dlouhé a nechutné…

    Říká se, že divadlo je zrcadlem doby… Nevím, co umělce přimělo být až tolik vulgárními. Možná proto, aby zvedli do výše varovný prst. Takhle ne, sprostot jsme tady měli už dost.

    22. 12. 2017

    Národní divadlo BrnoHoří v sadě rodném květ, Kabaret české státnosti.

    René Levinský: Pod okny TGM, Spílání prdelí k publiku na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla a mnohých bezejmenných básníků internetové sítě. Režie: Jan Frič, výprava: Jan Štěpánek, dramaturgie: Lucie Němečková, asistent režie: Petr KlariN Klár, inspice a nápověda: Ludmila Havelková. Hrají: Petr Bláha, Jan Grundman, Dušan Hřebíček, Isabela Smečková Bencová, Elena Trčková j.h., Štěpán Kamínský a Michal Bumbálek.

    Petr Klár: Co Čech, to architekt! Režie: Martin Františák, hudba: David Smečka Hudební nastudování: David Smečka a Petr Svozílek Pěvecké nastudování: Petr Svozílek Inspice a nápověda: Ludmila Havelková. Hrají a zpívají: Dušan Hřebíček, Petr Bláha, Michal Bumbálek, Isabela Smečková Benocová, Štěpán Kaminský, Martin Veselý, Jan Grundman a Jana Štvrtecká. Komorní Orchestr KAPLAN: syntezátor Lucina Radovan Kramář kontrabas Šimon Jakubíček bicí Ester Švábková housle Gabriela Povrazníková housle Eliška Brumovská violoncello Michal Tuček piano Petr Svozílek.

    Jiří Jelínek: Pidluke padluke. Režie: Jiří Jelínek, výprava: Jan Štěpánek, loutky: Barbora Čechová, dramaturgie: Lucie Němečková, inspice a nápověda: Ludmila Havelková. Hrají členové Národního přestávkového divadla. Martin Veselý, Kateřina Veselá j.h., Monika Němečková j.h. Akordeon: Žaneta Vítová j.h.

    Sládeček, A. Babrajová: Paměti Režie: Jan Antonín Pitínský, Alexandra Bolfová, výprava: Jan Štěpánek, hudba: Richard Dvořák, inspice a nápověda: Ludmila Havelková. Postavu Alžběty nastudovaly herečky: Elena Trčková, Klára Apolenářová a Marie Durnová. Postavu muže Zdeněk Kocián j. h.

    Ivan Diviš, Pavel Jurda: Diviš. Režie: Jan Nebeský, hudba: Tomáš Vtípil, dramaturgie: Pavel Jurda, inspice a nápověda: Ludmila Havelková. Hrají: Vladimír Krátký, Jana Štvrtecká, Elena Trčková, elektronika, housle Tomáš Vtípil bicí Petr Fučík.

    Světová premiéra: 15. prosince 2017 v divadle Reduta v Brně.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 299)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,