Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 25)

    Příroda se k nám chová tak, jak si zasloužíme, a přitažlivost zemská je stále mocnou vládkyní. Dcera po mně chtěla, abych jí připravil svůj bicykl, že pro něj přijede a odveze ho na chystanou produkci divadla Krajiny do areálu lužáneckého parku. Parna střídající ochlazení mně vnuknula chorobnou myšlenku na krátkou projížďku mezi bloky panelákových domů komínského sídliště.

    Pane Tuček, slezte z toho kola, spadnete, zabijete se! Stůjte! FOTO archiv

    Pane Tuček, slezte z toho, spadnete, zabijete se! FOTO archiv

    Vytáhnul jsem ze sklepení zánovní kolo svého dávného mládí s přehazovačkou a ručními brzdami na řídítkách, nasoukal se na sedadlo a šlápnul do pedálů. Z posledního vchodu vyběhla paní, křičela a mávala rukama: Pane Tuček, slezte z toho kola, spadnete, zabijete se! Stůjte!

    Zmáčknul jsem brzdy, předklonil se a tím posunul těžiště svého já poněkud jinam, než bylo v daném okamžiku vhodné. Brzdy zakvílely, rozjetý bicykl ale nezastavily. Abych křičící sousedku neporazil, padl jsem i s kolem na svůj levý bok. V těle mi luplo, silně zabolelo v kyčli, v hrudníku i v lokti. Z úst mně vylétlo: Do prdele, kurva fix!

    Do prdele. Kurvafix. FOTO archiv

    Do prdele, kurva fix! FOTO archiv

    Pane Tuček, proč tak sprostě? Vždyť já vás jenom varovala. Ve vašich letech sedat na kolo, no to dá rozum, že jde o život. Můžete si za to sám. A ještě k tomu jste takhle vulgární. Takhle já vás neznám. Před dámou takhle sprostě mluvit!

    Ležel jsem bezmocně na zádech, kolo na mně. Madam, omlouvám se, ale pomohla byste mi, prosím, rád bych se alespoň posadil. Zvednout ze z betonu bylo dost svízelné. Dáma kroužila kolem kola i mého rozpláclého těla vyhlížejícího jako raněné káně. Na mou košili z jejího čela kapal pot. Naštěstí se objevili další sousedé, sundali ze mne bicykl a posadili mě ke zdi domu. Pane sousede, co to vyvádíte, padat v pravé poledne na beton. Kdo vám to poradil? Takhle kdyby nám padaly vlády, to by bylo, ale proč vy? Vždyť je to o zdraví, padat z kola na stará kolena!

    Repro archiv

    Repro archiv

    Přijela dcera Míša. Vystoupila z auta: Tati, co sedíš na zemi? A proč jsi celý uválený?

    Chystal jsem ti kolo.

    No tak dobře, já ti věřím. Otevřela kufr auta a milý bicykl do něj narvala. Krajináři tě pozdravují a těší se, že se zítra přijdeš podívat na Sestřičky.

    To víš, že se dostavím, když už tam bude hrát moje kolo.

    Večer mně volala dobrá stará známá a ptala se, jak je mi po pádu. Viděla jsem tě z okna. Ležel si tam jako lazar a nemohl se hýbat. Člověče, já být tebou a vdovcem, tak se tady na všecko vykašlu a jdu do domova pro seniory. Znám jeden tuze dobrý, Jura Tomek je v něm strašně spokojený. Má Parkinsona a už tam začal i jíst. To doma před tím nechtěl. A jak ty se vlastně stravuješ?

    Eva Tálská mi řekla, že nejhorší je přenesená schizofrenie. FOTO archiv

    Eva Tálská mi řekla, že nejhorší je přenesená schizofrenie. FOTO archiv

    Zrovna jsem si natíral tělo koňskou mastí proti bolestem. Vůně silicí se mísily s mentolem, pronikaly do nosu, do čelních dutin i do plic. Odpověděl jsem: Vařím si a jím, nádobí po sobě myji, žiji sám. Copak samota, ta se dá zvládnout, ale to osamění, to je hrůza. Zplesnivěl mně chleba, shnila cibule, Eva Tálská mi řekla, že nejhorší je přenesená schizofrenie a dnes jsem ke všemu spadl z kola. Tak nevím. Před záchodem na chodbě mám velké zrcadlo. Bellovou obrnou stižená má paní Kateřina si v něm dlouhé hodiny pozorovávala bolavé tělo i svou nehybnou tvář. Řekla: „K čemu je život?“ A pak skočila z balkonu. Muselo jí to strašně bolet. Strašně! Já jenom padnul z toho kola a připadá mi, že mám kostižer. Stará dobrá známá zavěsila.

    Zplesnivěl mně chleba, shnila cibule. FOTO archiv

    Zplesnivěl mně chleba, shnila cibule. FOTO archiv

    Na druhý den odpoledne jsem se nasoukal do černých kalhot, vzal na sebe sváteční košili, černé ponožky, černé polobotky a jako na chůdách jsem hopkal na tramvaj. Kosti bolely. Hlavou mi prolétlo: Dle chůze poznáš, jak dlouho ještě budeš žít. Usmál jsem se. Zelinářka u krámku zavolala: Pane, kam tak zvesela a rovnou takhle na fešácko?

    Na pohřeb, milá paní, na pohřeb.

    Na pohřeb, milá paní, na pohřeb. Repro archiv

    Na pohřeb, milá paní, na pohřeb. Repro archiv

    Se smíšenými pocity jsem v brněnském krematoriu hleděl na květiny, na věnce, na rakev. Před rokem jsem se právě zde loučil se svou milovanou paní Kateřinou. Na velké desce jiné jméno, jiná milá tvář. Síní zní hlas Edith Piaf. Zpívá o tom, že ničeho nelituje. Píseň, kterou jsem nedávno nechal hrát i já své paní…

    V bolestném zamyšlení jsem odhopkal z dómu smutku. Sednul jsem do tramvaje číslo šest a koukal na míjející brněnské parcely, domy, na místa, kterými jsem chodíval se svou paní Kateřinou. Na Pionýrské jsem vyhopkal po schůdcích z tramvaje a zamířil ke kiosku. Nebesa se zatáhla, chladnější větřík se opřel do korun stromů. Koupil jsem si minerálku i mírně slazený oplatek a potom poněkud prkenně vstoupil do lužáneckého parku.

    FOTO archiv

    Cedule s plakátky propagujícími produkci Divadla Krajiny mě šipkami vedly k zámečku, k jezírku a ke skvostnému palouku mezi staleté, urostlé stromy. FOTO archiv

    Cedule s plakátky propagujícími produkci Divadla Krajiny mě šipkami vedly k zámečku, k jezírku a ke skvostnému palouku mezi staleté, urostlé stromy. Uprostřed nádherné zeleně se parta mladých nadšenců připravovala spustit své divadelní představení. Režisér Augustín s rozpřáhnutými pažemi zvolal: Pán Tuček, ako vždy prvý! Vitajte na Sestřičkách! Na nebesá nehlaďte, pršať bude až o deviatej. Potom kývnul na rezatého herce: Běž šlapat, nech pán Tuček vidí, že to ide i bez padánia. Zbyšek Humpolec s nalepeným žlutým knírem pod nosem si nasadil na hlavu nevkusně stříbrnou přilbu, sednul na mé kolo a opřel se do pedálů.

    FOTO archiv

    Připravené sezení se začalo plnit. FOTO archiv

    Připravené sezení se začalo plnit. Když přišel stý divák, představení začalo. Zběsilé mládí hrálo o nenávistné nemohoucnosti stáří. Dvě sestry Anděla a Eliška se dožívají vysokého věku. Anděla je odkázána na ústavní péči a invalidní vozíček. O berlích chodící Eliška si sestru Andělu na jeden den vezme z ústavu domů, aby společně oslavily Anděliny osmdesáté narozeniny. V hnusu vzájemného osočování a ubližování si žijí před námi k smrti ubíhající minuty.
    Herečky Erika Stárková, Lucie Schneiderová byly vynikající a hrály do absolutního sebezničení. Zbyšek Humpolec jim skvěle sekundoval v roli Mistra. Představení Sestřiček mělo u diváků úspěch.

    Blahopřál jsem režisérovi k úspěchu. FOTO archiv

    Blahopřál jsem režisérovi k úspěchu. FOTO archiv

     

    Blahopřál jsem režisérovi, hercům, výtvarnici, manažerkám, autoru Trtílkovi i šéfovi Krupovi a neodpustil si poznámku: Vy si z nás starších děláte legraci, ale uvědomte si, prosím, že jste hráli o tom, co čeká i vás. Upocená, unavená, krásná herečka Lucie odpověděla: My to víme, pane Tučku, proto tak hrajeme. Před čtrnácti dny jsem zle onemocněla, na zánět mně předepsali antibiotika. Po týdnu užívání jsem zcela ochrnula a přestala se hýbat. Zrovna jako sestřička Anděla. Došlo mi, co mě čeká. Že jsem dnes hrála, tak to je zázrak.

    Koneckonců, milá slečno, život vůbec je zázrak a nám, co jsme se narodili, nezbývá nic jiného, než si tohoto zázraku užívat. FOTO archiv

    Koneckonců, milá slečno, život vůbec je zázrak a nám, co jsme se narodili, nezbývá nic jiného, než si tohoto zázraku užívat. FOTO archiv

    Koneckonců, milá slečno, život vůbec je zázrak a nám, co jsme se narodili, nezbývá nic jiného, než si tohoto zázraku užívat až do jeho konce. Jste zatraceně dobré divadlo. Vydržte! Kolo mně vracet nemusíte.

    Brno – Komín, 13. 8. 2013,


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 25)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,