Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 237)
Dramaturgie věčně mladé Marty je odvážná. Provokující. Výsledkem bývají inscenace pyšnící se epoletou experimentální… Nejinak tomu bylo i při uvedení Několika rozhovorů o (Kristu), kdy experiment lze rozeznat již v názvu.
Při vstupu do Marty jsem se ohlížel po programu k inscenaci. Dostalo se mi modravého přebalu a v něm plastického čtverečku s kulatou modří potištěnou koláží. Čtvereček se dal rozevírat, jako knížečka. Jednotlivé stránky byly pojednány modrými terčíky a drobnými tečkami seřazenými do řádků nahuštěných ve tvary motýlích křidélek. Umělecký artefakt namísto programu, pomyslel jsem si.
Na molo vtrhla litevská omladina. FOTO archiv JAMU
Hrací sál Marty byl protknut dřevem vonícími prkny přístavního mola ve tvaru zlatého kříže, v rozích s přibitými sloupky z bělokorých bříz. Ve čtyřech bočních kapsách kříže se tísnila skromná políčka diváckého „sezení“. Líbilo se mi chodit po prknech, co znamenají svět, a hledat „své“ místo. Jediná volná židlička byla na konci západní kapsy.
Na molo vtrhla litevská omladina. Od pohledu milí lidé. Do červeně oděná dívka pobíhala jako Mesiáš a se září v očích nabádala k víře v Boha. Několika lidem podala pravici. Stiskem jsem byl poctěn i já. Hlasatelka víry měla studeně navlhlou dlaň…
Herci hráli, jako by stáli před televizními kamerami. FOTO archiv JAMU
Hlučící hlouček se rozcházel. Vznikaly dvojice, křižující dráhy kříže. Vedly milostné, ale i filosofující dialogy. Páry se rozpadaly. Jedinci bloudili po molu a mizeli v dálkách východů. Vraceli se. Snažili se o spojení s blízkým člověkem. Osamocení se jim pokořit nedařilo. Míjeli se… Herci hráli, jako by stáli před televizními kamerami. Mluvili tiše. Rozuměl jsem jim málo. Hlasové ševelení znělo jako hudba. Někteří diváci klopili svá víčka, některým poklesávaly i hlavy. Snad snili o litevských plážích a žlutavých oblázcích jantaru. Získal jsem pocit, že mladí Litevci mají problémy podobné svízelům generace Středoevropanů. Chtějí žít, užívat si volnosti, nespoutávat se manželskými smlouvami a netouží po plození potomků, kteří by jim zničili bezstarostnou svobodnost… Po hodině jsem chtěl uvidět sluneční svítání…
Hej, vidíš mě? FOTO archiv JAMU
Na vyvýšenou bariéru východní strany kříže usedl vysoký herec, majitel nosného barytonu, a zavolal na muže stojícího přede mnou: Hej, vidíš mě? Měl jsem chuť odpovědět: Ano. A konečně tě také slyším… Herci i herečky současného ročníku jsou mimořádně technicky vyspělí. Přišlo mi líto, že režisérka této danosti nevyužila…
Nicméně, škola je školou. Učí a připravuje adepty pro divadelní život. Mládí má právo experimentu a režisér má vždy pravdu. I v případě, že se mýlí.
Brno – Komín, 29. 3. 2017
Studio Marta, Brno – Teklé Kavtaradzé: Několik rozhovorů o (Kristu). Překlad: Tereza Kubeláčová, Markéta Škodová. Režie Sára Čermáková. Dramaturgie: Patrik Boušek. Scéna a kostýmy: Magdaléna Paračková. Hudba: Tomáš Žilinský. Zvuk: Vojtěch Matulík. Světla: František Kumhala. Produkce: Nikola Cziglová . Hrají. Ona: Barbora Goldmannová. Sestra: Dagmar Kopečková. Ela: Taťána Janevová. Matka: Markéta Hausnerová. On: Jan Mansfeld. On II: Marek Šenkyřík. Mates: Jaroslav Tomáš. Kašpar: Ondřej Kraus. Učitel: Petr Hanák / Dominik Teleky. Liudas: Tomáš Žilinský. Pedagogické vedení: doc. MgA. Zbyněk Srba, Ph.D. prof. PhDr. Václav Cejpek. Doc. MgA. Marie Jirásková. Ph.D. MgA. Nika Brettschneiderová. Mgr. Igor Dostálek. Doc. MgA. Blanka Chládková. Premiéra 26. 3. 2017.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 237)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
